Hlavní obsah
Zatopené podzemí pod Brnem. Foto: Jan Handrejch, Právo

K tajemnému brněnskému podzemí se váže spousta pověstí. O děsivých přízracích, zapomenutých chodbách nebo třeba o tom, že přímo pod katedrálou sv. Petra a Pavla můžete plout na loďkách po průzračné vodě, kterou lze pít…

Zatopené podzemí pod Brnem. Foto: Jan Handrejch, Právo
Na kajaku pod povrchem Brna

Hrad Špilberk a třináct kilometrů vzdálený rajhradský klášter prý spojuje tajná podzemní chodba široká dostatečně na to, aby jí projel kočár tažený koňmi. Ve sklepeních pod Zelným trhem údajně dodnes obchází děsivý duch hraběnky Amálie Bubnové z Litic.

Jak líčí Roman Juránek v knize Brněnská strašidla, kdysi krásná žena, nyní duch v podobě shrbené stařeny, se vrací na místo, kde pochovala zavražděné milence. Belhá se o holi temnými chodbami, „občas se chraplavě zasměje a švihne ostrým nožem do tmy. Pak chvíli poklepává holí po zdupané hlíně a ujišťuje se, zda ostatky mužů, které sem zakopala, jsou v pořádku ukryté“.

Kdesi pod brněnským kopcem Petrov leží podzemní jezero s nádherně čistou vodou

Hraběnku jsme v podzemí nepotkali. Z rajhradského kláštera sice opravdu vede několik chodeb, které mohly sloužit jako zásobovací, případně úniková cesta v době obléhání, ta nejdelší však měří sotva deset metrů. Ale na kajaku se hluboko pod ulicemi Brna opravdu pádlovat dá. Vyzkoušeli jsme to.

Krápníkové jezero pod katedrálou?

Kdesi pod brněnským kopcem Petrov, snad prý dokonce přímo v základech katedrály, leží podzemní jezero s nádherně čistou vodou, v níž se zrcadlí klenby zapomenutých síní. Až k hladině sahají krápníky, narůstající trpělivě po celá dlouhá staletí, a noří se hluboko do temných vod…

„Jezero“ je od katedrály, co by kamenem dohodil. Zeleně natřený vstupní poklop v popředí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Tak tuhle legendu jsem vytvořil já,“ směje se architekt Aleš Svoboda, brněnský Indiana Jones, který už 35 let zkoumá místní podzemí a zachraňuje, co se dá, pro příští generace. Přesto má pověst reálný základ.

Za svitu baterek jsme proplouvali krasovým polem a objevovali zatopené sklepy

„Když jsme tady na začátku devadesátých let dělali průzkum v klínu mezi ulicemi Petrov, Petrská a kamenným schodištěm podél kanovnického domu (dnes Diecézní muzeum), objevili jsme zasypaný prostor, o kterém nikdo netušil. Probourali jsme se na schodiště a po rozpadlých schodech sešli k vodní hladině. Bylo to přízračné. Částečně potrhaná barokní vyzdívka popadala do vody, ze které místy trčely cihelné kry. Všude rostly krasové útvary. Vypadalo to jako krápníková jeskyně. Stáli jsme ve tmě na břehu a netušili, jak daleko chodby vedou ani jak hluboko je dno. Vstoupit do neznámé vody se nikomu nechtělo,“ přiznává architekt.

Nakonec jeden z jeho kolegů přinesl z domova nafukovací loď. „Za svitu baterek jsme proplouvali krasovým polem, hlavami uráželi krápníky a objevovali zatopené sklepy. Bylo to úžasné,“ popisuje Aleš Svoboda dobrodružství, která se v pracovní době poštěstí prožívat jen málokomu.

Nic na tom nemění fakt, že v srdci Brna tehdy neobjevili jeskyni, ale historické sklepení. Návrší Petrov bylo totiž osídleno už za středověku. Ve druhé polovině 14. století tam mimo jiné vyrostla i Svatopetrská škola. Tvořily ji čtyři domy, které původně patřily kapitule: církevní škola, dům kostelníka, regenschoriho (ředitele kůru) a oblíbený hostinec U Velké dýmky, kterému místní přezdívali U Fajfky.

Prameny na kopci: geologická anomálie

Dle inzerátu v deníku Moravská orlice z října 1867 lákala tato „staroznámá pivnice“ počestné mistry řemeslníky na svůj proslulý „dobře odležený ležák“ a každou sobotu též na „čerstvé domácí jitrnice“.

Hostinec ležel na strategickém místě. „Okolo něj přicházely páry na mši: pánové rovnou zůstávali v hospodě na jedno či dvě orosená, dámy pokračovaly dál do kopce, poslechnout si slovo boží v katedrále,“ popisuje Aleš Svoboda.

Kde byla pivnice, nesměl chybět sklep: úctyhodně velký, dostatečně chladný, vysekaný až dvanáct metrů dolů do skály a později v baroku dozděný cihlami. Nacházely se v něm dvě vydatné studny, ležící vysoko nad hladinou spodní vody. Masiv Petrova totiž tvoří diabas, nekompaktní sopečná hornina se spoustou puklin.

Těmi žene tlak podzemní vodu nahoru, kde vyvěrá v podobě silných pramenů.

Po jejím objevení následovala sanace: radnice nechala vyčistit studny, obnovit schodiště, položit nové kamenné podlahy a opravit cihelné vyzdívky. Na instalaci čerpadla nakonec nedošlo – naštěstí. Atraktivní „jezero pod Petrovem“, jehož hloubka kolísá od pár centimetrů až po jeden a půl metru, tak stále existuje. A my k němu právě míříme.

Pádlování ve sklepení

Zatímco pan architekt vypráví, stoupáme okolo divadla Husa na Provázku až k travnatému plácku se sousoším sv. Cyrila a Metoděje. „Tady, jak je ten strom, začínala církevní škola,“ ukazuje Aleš Svoboda k úpatí schodů, kde se lomí Petrská ulice. „A támhle stávala Fajfka. Ze středověkého komplexu zbylo jen schodiště a jeden klenební oblouk.“

U odemčeného ocelového poklopu v místě někdejšího hostince hlídkují dva muži z Technických sítí Brno. Radnice nám ochotně vyšla vstříc a reportáž umožnila, i když jediná cesta do zatopených sklepů vede šachtou po třímetrovém žebříku.

Dostat dolů nafukovací kajak, byť sbalený, vyžaduje spolupráci několika lidí. Velký vak nelze pronést na zádech po žebříku, na to je vstupní otvor příliš úzký. A tak pan architekt slézá dolů první a natahuje po něm ruce zespodu, zatímco my s fotografem opatrně spouštíme loď shora (Hlavně mu ji nepustit přímo na hlavu!) a pánové z technických sítí svítí… Podařilo se!

Nafukuji kajak ruční pumpou na podestě velké sotva tři metry čtvereční. Polovina lodi ční do vzduchu nad schody, které klesají do tmy. Vidět je mizerně, a jakmile sejdeme dolů, světla ještě ubude. Stojíme na malém molu, kajak se houpe na hladině, okolo boků mu šplouchá voda.

Vyplouvám. Křižuji na kajaku zatopenými chodbami hluboko pod ulicemi Brna

Halogeny vykrajují ze tmy klenuté chodby, které se kříží v pravých úhlech. Sklepení má půdorys dvojitého kříže s rameny o délce maximálně třicet metrů. Stěny jsou obloženy perfektně slícovaným režným zdivem, jež v čele chodeb ustupuje holé skále. Čistou nazelenalou vodou lze dohlédnout až na kamennou podlahu.

Vyplouvám. Je tu mělko, pádlo dře zpočátku o zem. Postupně však dno klesá a já křižuji zatopenými chodbami několik metrů hluboko pod ulicemi Brna. Krása! Východní chodba končí temnou skalní stěnou.

Studna v nejjižnějším rohu sklepení.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Odbočuji doprava, k jihu, kde se nachází jedna ze studní, utopená pod vodou. Chodba je tak úzká, že do ní musím s lodí nacouvat, otočit se nedá.

Druhá chodba vedoucí na jih je širší, ale mělká, takže k další studni se musím brodit ledovou vodou. Skrz ni je vidět až na dno, nicméně k pití neláká. Jen asi sto metrů odtud totiž leží Pramen zdraví, Fons salutis, který byl ve 20. století zdrojem místní epidemie tyfu…

Fronta na celý den

Romantické sklepení zatopené vodou patří k nejžádanějším brněnským atrakcím, lidé se sem však kvůli obtížnému vstupu dostanou jen výjimečně.

„Když jsme tady dělali den otevřených dveří, byla fronta zvědavců dlouhá stovky metrů, a ve čtyřstupech. Nechali jsme vyčerpat vodu, takže první návštěvníci šli suchou nohou. Prameny jsou však natolik silné, že ti, na které se dostalo až po obědě, už sundávali boty. A lidé, na něž přišla řada večer, svlékali i kalhoty. Brodili se a byli nadšení,“ vzpomíná Aleš Svoboda.

„Jezero“ pod Fajfkou není jeho prvním objevem. Průzkumu brněnského podzemí se věnuje 35 let. Ve spolupráci s dalšími odborníky a za přispění dotací z evropského i městského rozpočtu dokázal zachránit několik významných památek: labyrint pod Zelným trhem, sklepení domu mincmistrů a kostnici pod kostelem sv. Jakuba. Velké plány má i s historickými vodojemy na Žlutém kopci.

Brňané architekta dobře znají nejen díky horlivé obhajobě památek, ale také díky třídílné publikaci Brněnské podzemí, v níž zmapoval veřejnosti nepřístupné historické prostory pod městem. Kdykoli pořádá přednášku pro veřejnost, má nabito, lidé stojí i v chodbičkách okolo přednáškové síně. Nepovažuje to jen za svou zásluhu.

„Podzemí je prostě tajemné a přitahuje – to ho pomáhá zachránit. Když radní vidí velký zájem, netroufnou si objevené památky jen tak zalít betonem,“ konstatuje na adresu předrevolučního vedení města. Díky dlouhodobému a důkladnému průzkumu patří Brno k městům s nejvíce zmapovaným podzemím. Radnice s ním započala už v 80. letech minulého století a zasloužila se o to tragická událost.

Tragédie na Pekařské

Brno není přívětivé město. Stačí se zeptat, kudy na metro Pekařská, a hned na vás místní nevraživě čučí… Není divu. Obyvatelé Prahy se tímto vtipem možná baví, Brňané však rozhodně ne. Zejména když si vzpomenou na 15. únor roku 1976. Co se tehdy přesně stalo, není dodnes úplně jasné.

Miroslav Šudák jel toho dne do nemocnice sv. Anny za manželkou. Vystupoval z tramvaje, když mu náhle zmizela země pod nohama. Nástupní ostrůvek se zbortil, a on skončil o tři metry níž, po pás ve vířící kalné vodě plné písku.

Sklepení před rekonstrukcí a za plného stavu vody.

Foto: Aleš Svoboda

Vzápětí se propadl chodník pod pětačtyřicetiletou prodavačkou Marií Bartošovou z nedalekého květinářství. Pan Šudák se ještě stihl chytit trčících kabelů, které ho udržely na hladině, než dorazili hasiči. Paní Bartošová takové štěstí neměla. Zmizela ve víru bahna a vody na dně jámy.

Záchranáři tehdy kopali až do hloubky osmi metrů, tělo však nenašli. Zjistili, že katastrofu způsobila vodovodní havárie: prasklo sto let staré šestnáctipalcové potrubí, tryskající proud vody vymlel tři sta krychlových metrů hlíny a pod tlakem se proboural do neznámého podzemí.

Vzniklý sifon vtáhl nešťastnou květinářku bez šance uniknout. Její ostatky byly objeveny až v roce 1992 o tři kilometry níž, u kanalizační výpusti poblíž řeky Svratky. Možná. Podle některých názorů šlo o kosti jiné ženy a tělo paní Bartošové dodnes tlí v některé z kaveren pod nemocnicí sv. Anny.

Už v době havárie bylo však jasné, že vzhledem k místnímu nestabilnímu sprašovému podloží se podobných vodou vymletých dutin nachází pod Brnem víc. A spolu s nimi i spousta dalších zapomenutých sklepení, která vznikla podobně jako to pod Fajfkou: původní domy podlehly asanaci, na jejich místě vyrostly nové činžáky.

Přístupy do středověkých sklepů byly zazděny a zmizely z paměti lidí. Desítky let narušovala vlhkost nosné prvky a ze zapomenutých sklepů se pomalu, ale jistě stávala tikající časovaná past… Právě proto zahájila brněnská radnice rozsáhlý stavebněhistorický průzkum: aby vyloučila opakování tragédie z Pekařské.

Město pod městem

Aleš Svoboda u toho byl od samého počátku. „Uvnitř hradeb jsme zmapovali skoro osmdesát procent podzemí: vyvětrali ho a staticky zajistili. Pravděpodobnost, že se tyto prostory propadnou, je teď minimální,“ konstatuje, ale varovně dodává: „Může k tomu ale dojít tam, kde průzkum ještě neproběhl. A těch míst je hodně.“

Loď už máme složenou v autě a nyní s architektem sestupujeme pod Zelný trh, do prostor, které pomohl zachránit. Hloubka podzemí je tady mezi šesti a osmi metry, chodby stoupají a klesají, jak se vyhýbají kolektoru. Procházíme pod tramvajovým tělesem na Masarykově ulici a míjíme jednu z nejstarších brněnských studní.

Krásné cihlové barokní opláštění dodává atmosféru labyrintu chodeb s expozicemi středověkého sklepa, vinného sklípku se starými sudy, alchymistické dílny, která se zde opravdu nacházela, i mučírny, jež tady nikdy nebyla.

Vše se však změní, když podlezeme zábranu a odbočíme z prohlídkového okruhu směrem k bývalé vinárně Reduta. Podzemí je tu sice vybaveno vzduchotechnikou, výtahem a toaletami, nicméně z původních barokních sklepů se staly betonové sluje. Nástřik, jímž předrevoluční vedení radnice „zajistilo“ podzemí před propadem, památku z historického hlediska zcela znehodnotil.

„Zbavit se toho je téměř nemožné, čtyři horníci odstraňovali nástřik z plochy necelých padesát metrů čtverečních celý týden. Přitom beton zadržuje vodu, takže se cihly pod ním rozpadají. Nakonec zůstane jen betonová slupka a pak se to bude muset řešit znovu. Ještě že k takovým kulturním hrůzám už dnes naštěstí nedochází,“ uzavírá Aleš Svoboda.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků