Hlavní obsah
Z Oldřichovského Špičáku je vidět Ještědský hřbet s vysílačem. Foto: Petr Horník, Právo

Jizerskohorské bučiny, česká příroda poprvé na seznamu UNESCO

Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny se letos v létě jako první česká přírodní památka stala součástí seznamu Světového dědictví UNESCO. Prošli jsme turisticky nejatraktivnější část pod vrcholem Špičák (724 m n. m.) nad obcí Oldřichov v Hájích, ležící asi deset kilometrů severně od Liberce.

Z Oldřichovského Špičáku je vidět Ještědský hřbet s vysílačem. Foto: Petr Horník, Právo
Jizerskohorské bučiny, česká příroda poprvé na seznamu UNESCO

Devítikilometrová trasa, která je svým terénem vhodná jen pro pěší a kam cyklisté nesmějí, vede kolem impozantních žulových skalisek a balvanů. Mnohé z nich mají své názvy — často totiž připomínají hřib, bránu nebo nějakého tvora.

Místy budete mít pocit, že kráčíte pralesem, protože i padlé a všelijak zdeformované nebo suché stromy nacházejí v přírodním koloběhu dál své uplatnění. I díky nim v bučinách, nejrozsáhlejších v Česku, žije tolik vzácných druhů živočichů jako střevlík zlatolesklý, mlok skvrnitý a řada dravců. Ideální je nechat auto na parkovišti v Oldřichovském sedle.

Sněhulák a Gorila

Zhruba po půl kilometru dojdete po zeleně značené turistické cestě, která je zároveň naučnou stezkou, k pozoruhodným skalním útvarům Sněhulák a Gorila. Ta má dokonalý tvar opičí hlavy a je přístupná horolezcům. Ještě než se dostanete k odbočce pod Skalním hradem ve výšce 620 metrů nad mořem, minete Lysé skály, oblíbené zejména mezi skalními lezci.

Žulový útvar Gorila

Foto: Petr Horník, Právo

Podle legendy se má nad zdejší oblastí buků a skal vznášet duch zlého panského úředníka Christiana Platze z Ehrenthalu, který v osmnáctém století natolik trápil poddané, že až do konce světa musí za trest rozřezávat balvany jizerské žuly. Krajině také před dávnými lety vládli lupiči a hrdlořezové, kteří tu přepadali kupce a pocestné směřující do Frýdlantu.

Na místě Skalního hradu, kam se od rozcestníku dostanete po schůdcích vytesaných do kamene, vznikla v první polovině 13. století dřevěná tvrz, která měla strážit obchodní stezku z Liberce na Frýdlantsko.

Později, než tvrz vyhořela, v ní přebývali zmínění loupežníci. Z vrcholků Skalního hradu budete mít výhled na západní část Jizerských hor, Horní Lužici a Polsko.

Skalní hrad

Ze Skalního hradu měly podle pověsti vést dvě podzemní chodby - jedna do Loupežnické jeskyně a druhá na frýdlantský hrad. Jednou prý vůdce lupičů unesl krásnou dívku, kterou přinutil žít s loupežníky a chodit jim pro zásoby do Frýdlantu. Tam se však zamilovala do rytíře a rozhodla se loupežníky udat. Cestou z města za sebou sypala semínka máku. Podle květin se pak vydala družina zbrojnošů a tvrz ve skalách dobyla.

Vůdce loupežníků ale dívčinu zradu prokoukl a začal ji pronásledovat. Na kraji srázu jí uklouzla noha a ona se zřítila do průrvy. Místu se od té doby říká Panenský skok. Vyhlídka, z níž budete mít jako na dlani i okolní bukové (ale i smíšené) lesy, není zajištěna zábradlím, proto je nutné se na ní pohybovat obezřetně. Stejně tak dávejte pozor na schůdcích ve skále, které mohou vlivem vlhka klouzat.

Výhled ze Skalního hradu na les, který je od léta na seznamu UNESCO.

Foto: Petr Horník, Právo

Od Skalního hradu, stále po zelené, následuje několik desítek metrů klesání, kterým se po deseti minutách dostanete na křižovatku se zastřešeným odpočívadlem, vedle něhož roste Hřebenový buk. Ten má připomínat dávnou obchodní stezku vedoucí přes Jizerské hory. Pocestné měl chránit krucifix na jeho kmeni. U buku podle pověsti duch hejtmana Ehrenthala na ohnivém koni se smečkou psů loví jeleny.

Výhled na Ještěd

U Hřebenového buku máte na výběr — můžete zůstat na zelené a na Špičák (pro lepší orientaci někdy uváděný jako Oldřichovský) dojít oklikou, anebo na vrchol zamířit rovnou po žluté. Ať se rozhodnete jakkoli, budete muset celkově vystoupat více než sto třicet metrů. Zvolili jsme první možnost, která nás po čtvrt hodině kolem dalšího ze skalních útvarů, Temné věže, přivedla ke Skalní bráně.

Ve vzpřímené poloze projdou Skalní bránou jen osoby s výškou do metru sedmdesát.

Foto: Petr Horník, Právo

Na rozcestí Pod Oldřichovským Špičákem se napojíte na žlutou. Samotný vrchol zdoláte pomocí dřevěných a kovových schodů, které vedou přes strmý skalnatý terén. Na vyhlídce u cíle spatříte nejen Jizerské hory směrem na Frýdlant a Oldřichov v Hájích, ale i vysílač na Ještědu. Na zpáteční cestě minete další z bizarních kamenů, Hřib, a o pár set metrů dál kříž na místě zvaném Scheibe.

Pravě tady měli kdysi lapkové přepadávat pocestné. Název v jizerskohorském dialektu označuje volné prostranství v lesích, místo bez stromů. Žulové sloupy na tomto úseku svědčí o zbytcích bývalé jelení obory. Za necelých deset minut se odtud vrátíte k Hřebenovému buku a zpátky na parkoviště dojdete stejnou cestou, jakou jste přišli.

Mimořádně zachovalé
Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny se rozprostírá na severním úbočí Jizerských hor na ploše asi 27 km².
Lokalita je jedinečná zachovalostí asi stoosmdesátiletého bukového porostu.
Část území nechávají Lesy ČR jako majoritní vlastník v tzv. bezzásahovém režimu.
Rezervace je unikátní také genovou bankou původních dřevin - buku lesního a javoru klenu, jedle bělokoré, jilmu horského, jasanu ztepilého, dubu zimního a dalších.
Kromě žulových útvarů jsou pro lokalitu typické horské bystřiny s kaskádami peřejí a vodopádů.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků