Článek
Emise elektrárny však atmosféru neznečistí. Jde o pilotní provoz technologie CCS, při níž veškeré vzniklé emise skleníkového plynu CO2 jsou zachyceny, stlačením uvedeny do kapalného skupenství a uloženy.
Zatímco energetici označují CCS za uhelnou technologii zítřka, skalní ekologové ji chápou jen jako prodlužování závislosti na fosilních palivech a záminku k odsouvání nutnosti začít s přechodem na alternativní zdroje energie.
Stálo to 70 miliónů euro a výkon Černé pumpy je přitom jen 35 megawatt – klasická technologie by byla výrazně levnější a umožnila by výkon o desetinu vyšší, přesto jde o zlomovou událost. Základní surovinou je totiž lignit, který se sice snadno a levně těží, ale jeho spalování klasickou technologií je z hlediska vypouštěných emisí největší ekologickou zátěží. Proto jsou jeho zásoby relativně velké, takže pro technologii CCS představuje skvělou šanci.
Kdo zaplatí náklady?
Systém oddělení a následného uložení CO2 (CCS – Carbon Capture and Storage) se skládá ze tří kroků – ze separace CO2 po spálení uhlí, případně ještě před ním, druhým krokem je jeho zkapalnění a transport prostřednictvím potrubí a konečně třetí krok je uložení ve vhodném prostoru.
Sir David King, bývalý hlavní vědecký poradce britských vlád, označil bezemisní technologie za „jedinou naději lidstva“.
Vattenfall hodlá do roku 2015 postavit v Německu a Dánsku další dvě CCS elektrárny, ovšem o desetinásobném výkonu, a první obří zařízení tohoto typu do roku 2020. O bezemisní technologii se kromě jiných firem zajímá i elektrárenský gigant ČEZ. Již vloni zveřejnil záměr zřídit pro budoucí CCS elektrárny vhodná podzemní úložiště oxidu uhličitého. Mluví se o lokalitách u Hodonína a další v severních Čechách.
Náklady na zachycení a skladování CO2 jsou totiž dosud velmi vysoké, podle údajů Evropské unie ze začátku tohoto roku se pohybují mezi 20 a 60 euro na tunu plynu. To je pro průmysl stále příliš mnoho, aby to nevedlo k radikálnímu zvýšení cen elektřiny.
:.Nenaleťte na uhlí, dejte na vítr, žádali letos na apríla studenti z University státu Kentucky. foto: Právo/archiv
Vědci, politikové a energetici diskutují o možnostech, jak prosadit zavádění CCS:
Nařídit zavedení této technologie ve všech uhelných elektrárnách nebo stanovení extrémně nízkých limitů emisí pro všechny nově budované elektrárny je sice snadné, ale vysoké náklady by zaplatili odběratelé. Přenést náklady na Unii nebo jednotlivé státy naráží na odpor vlád. Poskytování dotací na jednotku zachyceného CO2 by bylo obtížně monitorovatelné a vytvořilo by korupční prostředí. Poskytovat výrobcům elektřiny za zachycené a uložené emise jakési emisní odpustky by nabouralo chystaný trh s povolenkami.
Největší šance představují právě povolenky, které jsou zatím přidělovány administrativně. Po roce 2013 mají být nakupovány firmami v aukcích. Získané prostředky by pak mohly jít na ekologické projekty včetně CCS.
Skladování odpadů není řešením
„Skladování emisí oxidu uhličitého znamená stálou podporu ekonomice, která je závislá na spalování fosilních paliv. Neměli bychom dávat veřejné peníze společnostem, aby mohly spalovat více ropy a uhlí,“ argumentovala proti poskytnutí unijních peněz europoslankyně za stranu Zelených Rebecca Harmsová.
„Místo aby se firma Vattenfall orientovala na mnohem levnější obnovitelné zdroje, snaží se upevnit si na další desetiletí pozici lídra ve výrobě elektřiny z hnědého uhlí, které tak významně ohrožuje globální klima,“ přisadil si den před zahájením provozu elektrárny Thorben Becker z německé ochranářské organizace BUND.
„Je to klasická koncová technologie, které staví na myšlence, že skladování odpadu je lepší než jeho likvidace,“ poukázala na další problém Sonja Meisterová z organizace Friends of the Earth.
Optimální úložiště zkapalněného oxidu uhličitého jsou vytěžená ložiska ropy a plynu, nebo ještě lépe nevyužívané zvodně, jak se v hydrogeologii označuje prostor pod úrovní hladiny podzemní vody, v podstatě vysoce porézní hornina překrytá nepropustnou nadložní vrstvou. Ukládání CO2 do oceánů je ve stádiu studií, nehledě na varování, že by to znamenalo neúnosné okyselení moří.
V případě elektrárny Schwarze Pumpe bude plyn stlačen na pětisetinu svého původního objemu, přečerpán do nádrží a dopraven k ropnému ložisku, kde bude napumpován kilometr pod zem.
Mezinárodní organizace Greenpeace varuje, že taková podzemní úložiště přinesou neúnosně vysoké riziko úniku. Mezivládní panel pro klimatické změny IPCC ovšem v nedávné studii uvedl, že nebezpečí je minimální. Podle jeho závěrů bude za 1000 let únik činit pouhé jedno procento z celkového objemu skladovaných emisí oxidu uhličitého.
