Hlavní obsah
Životní milník. Rony Plesl před londýnským Victoria and Albert Museum, kde instaloval své dílo. Foto: Archiv Ronyho Plesla

Sklář Rony Plesl vystavuje v Londýně tunu vážící skleněný les

Možná jste někdy pili pivo ze sklenice, kterou navrhl, nebo stáli pod jeho lustrem. Jeden z nejúspěšnějších sklářských výtvarníků – Rony Plesl – se nyní obrací od designu směrem k volné, ryze umělecké tvorbě. A zjevně se mu daří.

Životní milník. Rony Plesl před londýnským Victoria and Albert Museum, kde instaloval své dílo. Foto: Archiv Ronyho Plesla
Sklář Rony Plesl vystavuje v Londýně tunu vážící skleněný les

Rozhovor vznikl těsně před odjezdem na londýnský Design Festival, kam veze svůj tunu vážící skleněný les. Vyrůst má přímo v renesančním sále prestižního Victoria and Albert Museum.

„Rony Plesl skutečně posouvá možnosti skla,“ říká ředitel London Design Festival v celostránkovém článku, který o londýnské instalaci otiskl deník Financial Times.

Chystáte instalaci pro jeden z nejprestižnějších evropských výstavních prostorů, londýnské Victoria and Albert Museum. Co to pro vás znamená?

Podstatný milník. Člověk začne v určitém věku hodnotit svůj život. Uvědomovat si, co chce a co nechce. V tomto období jsem se rozhodl vrátit se k tomu, co mi bylo nejbližší, tedy k volné tvorbě.

Učím na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze) a svým studentům zdůrazňuji, že umělec musí jít do světa. Ověřit si, jestli dokáže obstát v evropském či světovém kontextu, nejen v českém rybníčku.

Vážím si toho, že jsem se do nejužšího výběru Victoria and Albert Museum dostal. Že mohu vystavovat tam, kde vystavují ti nejlepší z celého světa.

Jak byste své nové dílo představil?

Jedná se o skleněnou instalaci s názvem Sacred Geometry. Vychází z myšlenky univerzálního jazyka „posvátné geometrie“ a je inspirována myšlenkami českého surrealisty Josefa Šímy a německého astronoma Johannese Keplera.

Část tvoří ohniště z uranového skla nasvícené UV světlem, druhá část představuje kmeny stromu z křišťálu. Každý ze tří kmenů váží bezmála dvě stě padesát kilo. Vyrobeny jsou světově unikátní technologií tavené plastiky, při níž se horké sklo žene rovnou do formy, mohou tak vznikat trojrozměrné objekty bez omezení. Je to úplně nový princip zpracování taveného skla.

Křišťálové kmeny a větve jsou rozmístěny před renesančním oltářem muzea a nasvíceny UV světlem.

Foto: Václav Jirásek

Tuna skla cestovala z Prahy do Londýna kamionem.

Foto: Václav Jirásek

Takže povezete z Prahy do Londýna tunu skla? To musí být náročné.

Naštěstí mi pomáhá České centrum v Londýně a hlavně jeho bývalá šéfka, umělecká producentka Tereza Porybná. Jsem za to obrovsky vděčný.

Vystavovat těžké sklo a navíc v historickém prostoru, který má svá omezení, opravdu není jen tak.

Moje instalace bude umístěna v renesančním sále, všude kolem jsou exponáty za mnoho milionů, raně renesanční plastiky, vzácný oltář… Opatrní musíme být i na historickou dlažbu, nic se nesmí poškodit.

Na takovou cestu musíte mít své dílo asi dobře pojištěné…

Pojištěné ho mám, ale jen tak, abych na to měl.

Jakou má hodnotu?

Hodnota je několikamilionová. Už ho koupila americká mecenáška Trish Duggan, což je velké štěstí. Umístí ho ve svém nově zbudovaném muzeu na Floridě.

Umělec musí jít do světa. Ověřit si, jestli dokáže obstát v evropském či světovém kontextu.

Předtím se ale ještě vrátí z Londýna do Prahy. Pořídil jsem si nový velký ateliér, bude sloužit v podstatě jako galerie, tam ho zhruba na půl roku vystavím.

Pocházíte z Jablonce, sklářského města. Mělo to vliv na váš výběr profese?

Spousta věcí vzniká náhodou. Pravda je, že člověk snáz přičichne k něčemu, co je nablízku, a buď ho to chytí, nebo ne. Na střední škole sklářské jsem měl výbornou profesorku, uchvátila mě jako osobnost.

Zpočátku jsem se nenadchl ani tak pro sklo jako spíš pro epochu renesance. Zamiloval jsem si Leonarda a Michelangela. Zásadní zlom, kdy jsem si uvědomil, že chci dělat sklo, nastal až v době, kdy jsem končil vysokou školu.

Sklo je nesmírně přitažlivé. To vám potvrdí každý výtvarník, který s ním dělá. Neznám skoro nikoho, kdo by se sklem začal a opustil ho. Naopak znám mnoho malířů a sochařů, kteří k němu čím dál víc tíhnou.

Čím je sklo pro umělce tak lákavé?

Velkou roli hraje už samotný způsob jeho zpracování. Když přijdete na huť, kde je žhavá sklovina, má pracovní teplotu osm set devět set stupňů, huťáci ji ručně tvarují, všude je spousta kouře, ohně… Úžasná show!

Sklo je výjimečný materiál už svou molekulární stavbou. Je neustále v pohybu. Ne nadarmo se lidé dívají do křišťálové koule. Mnoho sběratelů mi potvrdilo, že je sklo uhranulo. Prohlížejí si ho, hledají nové úhly pohledu.

Neznám skoro nikoho, kdo by se sklem začal a opustil ho. Je nesmírně přitažlivé.

Sklo reaguje na světlo, a tak je skleněná plastika každý den jiná. Proměňuje se během ročních období, podle umístění v prostoru… To vše lidi fascinuje.

Ovlivnil váš pohled na design fakt, že jste vzděláním sochař?

Jistě, moje skleničky a vázy byly vždy spíš sochy. Téměř celé studium jsem absolvoval za minulého režimu. Tehdy byla na UMPRUM jiná struktura výuky než dnes. Obory se dělily na sochařské a malířské.

Každý den jsem modeloval figuru a opravdu jsem vychovaný jako sochař. Když tehdy někdo řekl, že chce dělat design, všichni se na něj dívali skrz prsty. Udělat misku nebo vázu se bralo jako něco méněcenného.

Dnes je to skoro naopak.

Designéři jsou velmi žádaní, což souvisí s ekonomickým tlakem v tomto oboru, firmám a značkám přinášejí zisk. V době komunismu tíhli umělci spíš k volnému umění jako k možnosti úniku z reálného světa.

Umělec ve svém ateliéru. Nově bude sloužit zároveň jako galerie.

Foto: Petr Horník, Právo

Monumentální lustr Merkur vytvořil pro jabloneckou firmu Preciosa.

Foto: Archiv Ronyho Plesla

Prezentace návrhu pivních sklenic pro Budějovický Budvar.

Foto: ČTK

Když jsem měl po revoluci svou první výstavu designu, představil jsem se nizozemským a belgickým galeristům jako akademický sochař. Byl jsem na to hrdý. Jenže oni si mě vzali stranou a vysvětlili mi, ať to takhle na Západě nikomu neříkám, že sochařů a malířů si nikdo neváží tak jako designérů.

Navrhoval jste sklenice i pro firmy, jako je Budvar nebo Staropramen. Uspokojovalo vás to?

Práci na sklenici nebo džbánku na pivo nepovažuji za nic přízemního ani nedůstojného. I když ze začátku si ze mě kvůli tomu mnoho mých kolegů dělalo legraci.

Já byl ale vždycky hrdý na to, že i ta sklenice nebo zdánlivě obyčejný džbánek s uchem má svou výtvarnou hodnotu. Před chvílí jsem mluvil o renesanci, kterou mám tak rád. V té době se toto nerozlišovalo.

Benvenuto Cellini navrhl slánku, Leonardo da Vinci pořádal večírky pro vládce, jejichž součástí byly ohňostroje, Michelangelo navrhl uniformu pro papežskou gardu. Jeden a tentýž umělec vytvořil jednou sochu, podruhé obraz, jindy oděv, nebo dokonce performance pro pobavení lidí. Renesance byla v tomto úžasná.

Chutná pivo ze sklenice od dobrého designéra lépe?

Design má na chuť opravdu vliv. Je to dané tím, že máme na jazyku různé chuťové pohárky. Záleží na tom, na kterou část jazyka vám tekutina dopadne jako první.

Když je sklenice uzavřená, dopadne spíš na přední část jazyka. Pokud vám naleju stejné pivo nebo víno do dvou různých sklenic, nepoznáte, že je to tentýž nápoj.

Roli hrají i čichové vlastnosti. U sklenic nahoře zavřených se lépe drží pivní pěna. Na síle skla závisí zase to, jak dlouho vydrží nápoj studený. Faktorů, které musí designér znát, aby pivovaru nebo jinému nápojáři posloužil, je tedy víc.

Estetika, nebo funkčnost? Co je pro vás na prvním místě?

Když začínám tvořit, je na prvním místě estetika. Vzápětí, pokud se mi líbí tvar, začnu přemýšlet o funkčnosti. Nikdy jí ale nezačínám.

Sklo reaguje na světlo, a tak je skleněná plastika každý den jiná, proměňuje se.

Vedete ateliér skla na UMPRUM. Jací jsou podle vás současní studenti umění?

Nemám rád řeči o tom, že je nějaká generace horší nebo línější. V mnohém jsou dnešní studenti velice podobní nám. Situace ve společnosti a ekonomice je samozřejmě úplně jiná než v době mých studií, ale mladí lidé jsou pořád stejně emotivní.

Přirozeně jsou také ambicióznější, rvavější, touží se konfrontovat s cizinou. Jdou víc po úspěchu, ale nezazlívám jim to, mám je strašně rád. UMPRUM je úžasná škola, jedna z nejlepších v Evropě. A troufám si říct, že patří i mezi nejlepší umělecké školy na světě.

Najdou vaši absolventi uplatnění?

Najdou. Jestli jsem na něco hrdý, je to právě tohle. Když jsem na UMPRUM přišel, měli mnozí pochybnosti. Co tam pohledává tenhle designér, který navrhuje půllitry?

Já si ale předsevzal otevřít ateliér skla volnému umění i designu. Do té doby byl uzavřený ve sklářské komunitě, v ní si dobýval svá malá a velká vítězství, zatímco zajímavé zakázky z oblasti designu i volného umění získávali jiní. Mám ze svých studentů radost, když vidím, jak se jim daří.

Zmínil jste sklářskou komunitu v ne úplně pozitivních konotacích. Můžete být konkrétnější? Vždyť české sklo je přece fenomén, nebo ne?

Jsem k ní velice kritický. Co se týká různorodosti v možnostech zpracování skla, jsme nejlepší na světě. Kvalita zpracování u nás ale není taková, jak se často říká. Skutečně dobrých sklářů není moc. Své studenty nutím k tomu, aby na sebe byli nároční a neschovávali se za fenomén českého skla.

Co český vkus? Zlepšil se? Dokážeme ocenit krásné věci, kvalitní design?

Zlepšil se hodně, je to vidět především ve velkých městech. Začíná to u oblečení, to je takový základ. Vypovídá o tom, jak je člověk hrdý sám na sebe, jak je sám na sebe náročný.

To se postupně přenáší na zařízení bytu, třeba i na to, jaké chce mít doma skleničky, jakou sedačku. Samozřejmě je to otázka vzdělání, možností cestovat a také financí.

Pleslova instalace, která zaujala elitní londýnské publikum.

Foto: Václav Jirásek

Na přehlídce Designblok, jíž se pravidelně účastní.

Foto: ČTK

Vy jste cestoval dost. Kterou svou zahraniční zkušenost považujete za nejpřínosnější?

Nejvíc mi daly čtyři roky práce pro italskou firmu v Benátkách. Tam jsem nasál radost ze života, z dobrého jídla a pití, z hezky oblečených žen a mužů.

Také Japonsko mě obrovsky inspirovalo. Estetické cítění je v Japoncích silně zakořeněné a přirozené jako dýchání. Kromě cestování čerpám inspiraci v literatuře nebo filmu. Vyrůstal jsem na Dostojevském, provází mě celý život. Dnes už mám bohužel na čtení málo času, strašně se za to stydím a rád bych to dohnal.

A oblíbený filmař?

Andrej Tarkovskij. Vidíte, další ruský tvůrce.

Chápu. Podobně jako Dostojevskij řešil zásadní otázky lidské existence. Třeba ve filmu Stalker…

Ano, ten film je o tom, že za štěstím se nesmí spěchat. Čím víc člověk spěchá k úspěchu, tím později k němu dojde. To podstatné, co bychom měli hledat, se děje mimochodem. Platí to v designu i volném umění stejně jako v běžném životě.

I jídlo můžete zkazit tím, že se ho budete snažit vylepšit solí a pepřem, místo abyste nechala vyniknout základní chuť. Hledat podstatu je těžký úkol. Mně se to taky ne vždy daří. Ale člověk by se o to měl pokusit.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků