Hlavní obsah
S traktorem RS-09 německé výroby bojuje na trati Pavel Vyskočil z Vroutku. Foto: Petr Hloušek, Právo

Traktoriáda v Žebnici aneb Pobavit se a dojet

Spousta obecních slavností se loni kvůli pandemickým opatřením nemohla uskutečnit. Na vesnickou pospolitost přitom mají blahodárný vliv. Letos už šrouby povolily, tak ožila i tradiční traktoriáda v Žebnici na Plzeňsku - největší akce svého druhu v republice.

S traktorem RS-09 německé výroby bojuje na trati Pavel Vyskočil z Vroutku. Foto: Petr Hloušek, Právo
Traktoriáda v Žebnici aneb Pobavit se a dojet

„Kam ho dáme? Asi sem, viď?“ radí se Rudolf Tauchen s kolegou na stanovišti technické přejímky a po vzájemném ujištění nalepí na pravý zadní blatník startovní číslo 166.

Podle rozpisu patří Michalu Srpovi z Mšece, který svůj podomácku sestrojený traktor pojmenoval Ferda. Kategorie „samo-domo“, oficiálně nazývaná unlimited, je jednou ze čtyř, do nichž je tradiční závod traktorů do vrchu rozdělen.

V Žebnici, místní části města Plasy v okrese Plzeň-sever, se v létě konala už poosmnácté. Tradice byla přerušena jen jednou - loni kvůli covidu.

„Jistotu jsem získal teprve v červnu,“ svěřuje se ředitel závodu Rudolf Tauchen, když se na chvilku vzdálí z technické přejímky. Vzhledem k situaci byl totiž i letošní ročník dlouho v mlze. Podařilo se, byť s nutnými opatřeními.

„Lidi jsou zatím ukáznění, docela to jde,“ pohlédne směrem ke stanu, kde se návštěvníci musejí prokázat dokladem o bezinfekčnosti nebo si přímo na místě nechat udělat antigenní test.

Ty vzácnější traktory odpočívají v garáži, odkud je jejich majitelé vyvezou jen kvůli podobným setkáním

To je poněkud nepříjemná, ale nezbytná „novinka“ na akci, kterou obvykle navštíví přes 2000 návštěvníků a kolem sedmdesáti účastníků na nejrůznějších strojích, které po zbytek roku podávají zdatné výkony obvykle jen na poli nebo v lese. Ty vzácnější odpočívají v garáži, odkud je jejich majitelé vyvezou jen kvůli podobným setkáním.

„Ten rok bez traktorů byl divnej,“ ohlíží se Rudolf Tauchen, profesí technik v autoservisu. „Lidi se těšili na zábavu, bylo to tu vždycky spojené s poutí, s atrakcemi. Myslím, že to loni většině z nich chybělo,“ domnívá se ředitel závodu a jeden z jeho spolutvůrců.

„Jak nás to napadlo? V hospodě,“ s úsměvem se vrací do roku 2003. „Sedělo nás tam několik, slovo dalo slovo, počítalo se, kolik je ve vsi traktorů a který z nich je lepší. Ze začátku se jezdilo od hospody po asfaltce nahoru, takový sprint. Aby to bylo pro lidi zajímavější, postupně se přidávaly terénní prvky, smyčky, kličky. Museli jsme to trochu zpestřit.“

Posekaná louka posloužila jako depo. Převažují tuzemské zetory různého stáří.

Foto: Petr Hloušek, Právo

O celou organizaci se stará asi šedesát lidí převážně ze Žebnice, často z řad dobrovolných hasičů a jejich rodinných příslušníků. Ačkoli se do závodu na 400 metrů dlouhé trati hlásí i mladší ročníky, za řídítka malotraktorů a volanty větších strojů usedají především starší pánové, kteří mávnutím startovního praporku doslova omládnou.

V chodu přitom udržují stroje, které už běžně vídáme v technických muzeích. V závodním depu, což je čerstvě posekaná louka na kraji obce, parkují převážně stroje z 50. až 70. let minulého století. Snad nejmladší kus, na který jsem natrefil, byl domácí Zetor 7211 z poloviny 80. let.

Jak podotýká ředitel, nové traktory jsou stále rozměrnější a na klikatou trať by se stěží vešly. Vesničtí rolníci ale stejně používají spíše osvědčené veterány, které si snadno opraví.

Od každého auta něco

„Ti dědové jsou rádi, že se sejdou, přijedou se ukázat, pochlubit se a hlavně si popovídat mezi sebou, co kdo sehnal za součástky, co se komu povedlo,“ líčí Rudolf Tauchen. „Třeba tamhle Véna, to je legenda,“ pokyne směrem k technické přejímce, kam se na svém traktoru blíží Václav Habrych z nedaleké Babiny.

„Má zetor patnáctku z druhé poloviny 40. let minulého století a hrozně rád o něm vypráví. Za ním jede pan Hoblík, to je nadšenec z Malesic. Svůj traktor restauruje a každý rok je vidět, jak pokročil.“

Pokud nejsou z okolí, většina závodníků svá vozidla přiváží na podvalníku nebo korbě náklaďáku. „Ale měli jsme tu i kluka, který přijel s pětadvacítkou (poválečný model Zetor 25) až z Chomutova,“ uznale hodnotí Rudolf Tauchen štreku dlouhou 80 kilometrů.

Start první kategorie, což jsou frézy neboli malotraktory, je naplánován na 12.30 hodin. Depo se proto během dopoledne postupně zaplňuje. Někteří zjevně přijeli už večer, protože za svými traktory postavili stany, rozkládací židle a stolky, na nichž nechybějí plynové vařiče, bochníky chleba a konzervy s paštikou. Kulisa jak z výstavy na téma „jak jsme žili před rokem 1989“.

Motor s převodovkou je peugeot, podvozek a druhá převodovka ARO, chladiče z oktávky, sedačka z bavoráku, volant z hyundaie
Michal Piškule

Na opačnou stranu depa přijíždějí krátce po sobě dva terénní vozy, oba s podvalníkem, na němž vezou závodní stroj kategorie unlimited. Z prvního auta vystupuje čtyřiadvacetiletý Michal Piškule.

„Koupil jsem akorát rám s podvozkem, jinak je všechno udělané podomácku. Od každého auta něco,“ líčí závodník z nedalekého Kočína.

Michal Piškule vsadil na stroj domácí výroby, poskládaný z různých aut.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Mě nejdřív uhodí do očí sedačka s elektrickým ovládáním, a dokonce i vyhříváním.

„Je z bavoráku, kterého přivezli na likvidaci, tak jsem ji z něj vyndal,“ popisuje Michal Piškule, profesí automechanik, čímž se vše vysvětluje. „Motor s převodovkou je peugeot, podvozek a druhá převodovka ARO, chladiče z oktávky, sedačka z bavoráku, volant z hyundaie...,“ vyjmenovává.

„Je to asi můj třetí traktor za poslední tři roky. Používám je normálně na práce do lesa nebo kolem baráku. Tenhle mám rok a půl, ale závod jsem s ním ještě nejel.“

A cíl? „Dojet. Ještě jsem se ani nebyl podívat, jak vypadá trať.“

Syny před dřinou varoval

Z vedlejšího auta, které právě zaparkovalo, vystupuje Martin Volín. „Musíte si počkat na závodníka, šel se nechat otestovat. Já jsem jenom řidič a sponzor,“ směje se. „Většinu na tom stroji si udělal mladej sám,“ popisuje hlava závodnické rodiny, jejíž starší syn se s Fabií RS účastní rallyových závodů.

Samo-domo stroj s názvem Pašík bude řídit osmnáctiletý Michal, jehož brzy čeká závěrečná zkouška v učebním oboru opravář zemědělských strojů. Pro traktoriádu snad ani vhodnější obor neexistuje.

„Doma normálně jezdím s velkými traktory, s autem nebo s pionýrem,“ říká Michal Volín, který závodní stroj dodělával ještě večer před závodem. Chybí mu kapota, takže jsou vidět všechny součástky i kabely, což je sice zajímavé, ale spíše to dokazuje, že na kapotáž už nezbyl čas. „Chci vyzkoušet, co dokáže,“ plánuje.

„Mladé to baví, aspoň nedělají kraviny,“ prohlašuje otec rodiny před třemi pány v letech, kteří vyrazili na obhlídku depa.

„To je pravda,“ přitakávají. „Sedí u počítače a hotovo. A když přijdou na návštěvu, místo aby se s tebou bavili, vyndaj telefon.“

Všichni tři mají k traktorům blízký vztah a předhánějí se v tom, co kdo v životě řídil. „Jezdil jsem i s náklaďákem, ale jinak traktory už od mládí. Doma mám čtyři, i když pole už máme jenom půl hektaru,“ říká pan Antonín, který dorazil z 35 kilometrů vzdálených Pšovlk. „Udržuju je, normálně jezdí, minulý týden jsem byl na technické.“

Zemědělství byla odmala hrozná dřina. Já jsem si poprvé odpočinul až na vojně
Václav Gross

Václav Gross je místní a bydlí jen pár kroků od startovní čáry. Když se rozhlédne po vozovém parku, nenalézá mnoho strojů, které mu neprošly rukama. Vzpomíná, že na třinácti hektarech doma pěstovali ledacos, ale také z toho museli odvádět povinné dodávky státu.

Že se v seznamu závodníků nacházejí hned čtyři Grossové, není náhoda. K traktorům přičichli tři jeho synové i vnuci. Ovšem žádný se zemědělstvím neživí, což jim nevyčítá: „Naopak, já jsem jim to vymlouval. Odmala to byla hrozná dřina. Já jsem si poprvé odpočinul až na vojně,“ usmívá se čilý osmdesátník, jenž by si už podle svých slov na zápolení na trati netroufl.

Na závody se ale podívá rád a vůbec mu nevadí, že obvyklý vesnický poklid je kvůli tomu jednou za rok narušen hlukem motorů a zplodinami z výfuků. „Všichni se na to tady těšíme,“ hovoří za obyvatele Žebnice.

Václav Gross vychoval několik „závodníků“. Na start se chystá jeho vnuk Jakub.

Foto: Petr Hloušek, Právo

S třiadvacetiletým Pavlem, jedním z jeho vnuků, který pojede v kategorii traktorů nad 25 koní, se dávám do řeči přes okénko kabiny jeho vozidla. „Je to zetor od strejdy, pořád slouží, spíš na ty domácí práce a jednou za rok na závod,“ říká žebnický rodák ke stroji s typovým označením 3011, jehož datum výroby ani nezná, ale odhalí jej štítek na sloupku volantu - 1964.

Mrzelo jej, že loni se celá akce zrušila, nemohl tak navázat na šesté místo ze své první, předloňské účasti. Jak ale upozorňuje: „Účelem není vyhrát, ale zúčastnit se a užít si zábavu. Je to tady ve vsi taková srdeční záležitost,“ popisuje v dobré náladě.

Jako člen pořadatelského týmu má napilno, tak mě ani nepřekvapí, když mě později kasíruje u stánku s občerstvením. Ani tam ho neopouští úsměv, který je takovým charakteristickým prvkem celé akce. Chvíli přemýšlím, čím to je. Určitě tím dlouhým obdobím půstu, kdy se lidé nesměli ve větším počtu setkávat. Když pak u vstupu na závod prokázali svou bezinfekčnost a odložili respirátory, dostavila se úleva a pocit, že svět je zase na chvíli v pořádku.

Jistě hraje svou roli i fakt, že o vítězství v tomto závodě nejde, jak všichni opakují. Žádné nervózní soustředění ani nevraživost mezi závodníky. Žádné túrování motorů a soupeření, kdo má větší ego. Je to závod traktorů, což je samo o sobě nadsázka.

Jedu poosmnácté, tak si to nechci zkazit

Na každém kroku je vidět, že traktoriáda je za 18 ročníků už vypiplaná. Všechno na dráze i kolem ní je bezpečně vyznačené a ohrazené, nechybějí lavičky a stoly podél trati a na svazích improvizované tribuny. Vedle mě si pokládá tácky s grilovaným masem mladý manželský pár.

„Přijeli jsme z Plzně. Máme totiž synka, který miluje traktory,“ ukážou opodál na asi čtyřletého chlapce. „Takže je to výlet hlavně pro něj.“

„Ještě jednou hezký den tady v Žebnici, vám, kteří jste neváhali přijet z blízkých i vzdálených míst České republiky,“ zní z amplionů chvíli před startem, který obstarají ty nejmenší stroje. Frézy neboli malotraktory se ovládají řídítky a obvykle mají za sedačkou řidiče valník na náklad.

„A je to tady, první startující Tomáš Kordule na stroji TJ-5. Za ním Michal Šůcha na stejném stroji. Modrá přilbice, červená kapota, to je Martin Hoblík z Malesic...“ informuje moderátor a závodníci v krátkých odstupech vyrážejí na souboj s časomírou po trati, na které se střídá asfalt s terénními prvky.

Malotraktory sice mají nižší výkon, zato jsou obratnější. Větší traktory disponují silnějšími motory, ale brzdí je překážky, jako je otočka kolem stromu, a místy docela prudké stoupání.

Když se přiblíží start kategorie traktorů nad 25 koní, spěchá ke svému „závoďáku“ i sám ředitel závodu Rudolf Tauchen. Hned první z osmnácti ročníků vyhrál, účastní se ale každý rok. A pořád se stejným, šedesát let starým Zetorem 50 Super.

„Můj cíl je dojet. Na pohodu. Když jedu poosmnácté, tak si to nechci zkazit,“ usmívá se z kabiny. Nakonec končí ve své kategorii patnáctý, třetí od konce, se ztrátou tři čtvrtě minuty na vítěze. Tím je Jakub Gross, jeden z klanu pamětníka Václava Grosse.

K nejrychlejším ale patří vozidla z kategorie unlimited, jejichž stvořitelé se přece jen mohou víc vyřádit a zaměřit se na výkon. Ti nejrychlejší zvládnou 400 metrů za něco málo přes minutu.

Pro tři nejrychlejší v každé kategorii jsou připraveny stupně vítězů, poháry i medaile. Ceny však dostávají i závodníci do sedmého místa, sponzorských darů je pro každého plná přepravka.

„Až si je přendáte do kufru, přepravku nám vraťte. Nějak se nám ztrácejí,“ poznamenává moderátor při závěrečném vyhlašování. Ocenění v podobě dortu dostává dokonce i „největší krasavec“, což není titul pro řidiče, nýbrž pro nejhezčí stroj.

Zemědělské stroje míří na přívěsy a podvalníky a vracejí se zpátky domů. Na závoďáky si hrají jen výjimečně, záleží na majitelích, vždyť traktoriád se u nás každoročně koná několik. Pokud se situace nezmění, můžete vyrazit třeba v sobotu 4. září do Modlíkova na Havlíčkobrodsku nebo v sobotu 11. září do Těškova na Rokycansku.

Pro vesnický život mají takové „sranda závody“ možná větší význam, než se může zdát. Zvlášť letos. Když mířím pryč ze závodiště, jeden z místních obyvatel to v rozhovoru se svými přáteli vystihne: „Lepší když se děje aspoň něco, než když se neděje vůbec nic.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků