Nejlepší televizní kuchaři se v lásce rozhodně nemají

Babicovy dobroty, postavené na lidovosti a žoviálním mužském sex-appealu Jiřího Babici, vyvolávají rozporné reakce, ale ve sledovanosti suverénně vedou. Většina odborné veřejnosti nad Babicou ohrnuje nos a tvrdí, že předvádí kulinářská zvěrstva, diváci však na něho nedají dopustit.

Vaří nekomplikovaná rychlá jídla z lehko dostupných surovin, jediné cizí slovo, které od něho slyšíte, je nadšené zvolání: „Je to super!“ Před bývalým juniorským reprezentantem v košíkové se nemusíte stydět, že neumíte blanšírovat, a když vaří něco na žampiónech, připustí, že když zrovna nemáte žampióny po ruce, tak je tam prostě nedáte.

Bylo by však mylné považovat Jiřího Babicu za kuchařského diletanta. Vyučil se a pracoval v nejlepších pražských hotelích, léta dělal šéfkuchaře v prestižní restauraci v Kolíně nad Rýnem.

„Když něco umím, proč to mám ukazovat tak složitě, že každého odradím? Jsem pro uvolněnost. Když najdu recept, který se mi líbí, ale nemám rád nějakou surovinu, tak ji tam prostě nedám, nebo ji nahradím něčím, co mám rád. Nevařím pro snoby, ale pro obyčejné lidi, kteří přijdou utahaní z práce a chtějí si uvařit dobře, levně a rychle,“ vysvětluje filozofii svého pořadu.

Když v Německu sledoval různé kuchařské pořady, měl dojem, že jídla, která tam vyhlášení kuchaři ukazovali, nejdou v běžném životě udělat. „Bylo na první pohled jasné, že to je sestříhané a že mu to ve skutečnosti zabralo šest hodin. Kdo na to má náladu? Další problém byl v tom, že německý divák si může všechno potřebné v originále koupit. A u nás prakticky neexistují potravinové trhy. Nejsou tady Indové, Turci, Marokánci, takže některé suroviny není pro koho dovážet. Tady prostě musíme vařit z toho, co je,“ uzavírá.

Na to, že jeho „dobroty“ u diváků zabírají, má jednoduché vysvětlení: „Dělám jídla, na která se tu dá všechno sehnat. Lidé to vidí v televizi, v prvním krámu nakoupí, co k tomu potřebují, a hned si to můžou udělat. Když jim to chutná, budou se dívat znovu. Kdyby jim to, co dělám, nechutnalo, nebudou se na to dívat,“ soudí.

Nevraživé reakce na své kreace považuje za projev závisti nad diváckou oblibou svého pořadu: „Když o mně vyšel první článek, že vařím z kečupu a salámu, což vůbec není pravda, dost mě to zarazilo. Když pak někdo napsal, že jsem alkoholik a v Německu jsem vůbec nepracoval, uklidnil jsem se.“

Po návratu do Česka se už do kuchyně nevrátil: „Mám odvařeno,“ říká. V současné době provozuje ve svém domě obchod se sportovními potřebami. Kuchařské show na jiných televizních kanálech prý nesleduje, nicméně názor na ně má:

„Kluci v akci jsou v pohodě, Ital v kuchyni taky, jen je otázka, jak dlouho to bude české diváky zajímat. Pořadu Ano, šéfe nerozumím a vadí mi, že tam Pohlreich na lidi řve a je sprostý. Já se snažím, aby lidi vaření bavilo, aby jen poznali jiné možnosti, které dosud neznali.

Pro mě to není o tom, že já vím všechno a všichni ostatní jsou blbci. To je, jako kdybych klukům na hřišti říkal, že když nehrají první anglickou ligu, ať vůbec fotbal nehrají. Co mají lidi jíst? To mají létat do Paříže na lanýže?“

Kluci v akci se drží na televizních obrazovkách už od roku 2005. Dramaturgie se tehdy zřejmě zhlédla v kuchařské show nekonvenčního a zábavného Jamieho Olivera na BBC a usoudila, že je autentičtější, vaří-li před kamerou opravdoví kuchaři, a nikoli Jiřina Bohdalová či sourozenci Gondíkovi.

Ondřej Slanina a Filip Sajler mají do Jamieho showmanství i výřečnosti daleko, jsou to však sympatičtí mladíci, takoví, o nichž si mnoho divaček řekne, že by takové šikovné vnuky chtěly mít. Jsou i podnikaví: například Ondřej je už víc manažerem než kuchařem, provozuje tři restaurace, pořádají kurzy vaření, vydali knihu svých receptů.

„Já ani Filip jsme neměli s televizí žádné zkušenosti, netušili jsme, zda to po původně plánovaných 16 dílech bude pokračovat. Jde to šestý rok a máme za sebou 180 dílů,“ říká ten výřečnější z Kluků v akci, Ondřej Slanina. S Filipem se znali z kuchařských soutěží.

„Neučíme se žádné texty, ve všem improvizujeme,“ prozrazuje. „Jsou daná témata, která vymýšlíme společně s produkcí, ale zbytek je spontánní. Říkáme, co nás zrovna napadne.“

Ve svém pořadu prý sledují jediný cíl: těm, kteří vaří, ukázat, že to jde i jinak, a těm, kteří nevaří, že to je vlastně jednoduché a mohou klidně začít.

„Jde nám o to, aby lidi vařili z poctivých, kvalitních surovin. V Česku je pořád zahnízděný sklon všechno šidit,“ podotýká Ondřej. „My tvrdíme, že potraviny si má člověk kupovat prvotřídní. Druhou jakost může klidně mít talíř, ze kterého to jíte. To, co z něho jíte, určitě ne.“

Velký důraz dávají na sezónní témata: v létě třeba radili, jak vařit na táboře. „Občas točíme i zahraniční kuchyně, ale jen pro zpestření, protože diváky pořád nejvíc zajímá tradiční česká kuchyně. Můžeme stokrát propagovat zeleninu a zdravou výživu vůbec, ale když je díl o pečené kachně nebo bůčku, tak je pokaždé nejsledovanější,“ krčí rameny.

I Ondřej Slanina se považuje za fandu české kuchyně. „Mrzí mě, že v každé ulici narazíte na pizzerii provozovanou lidmi, kteří nikdy nebyli v Itálii. Tradiční česká jídla abyste hledali jako špendlík v kupce sena.“

Na konkurenční pořady má jasný názor: „Ano, šéfe! se mi líbí, protože lidem ukazuje, jak to vypadá ve většině českých restaurací. Na druhou stranu si nemyslím, že se těm restauracím nějak zvlášť pomůže. Spíš naopak.

Pokud jde o Babicův pořad, Nova by si mohla dovolit něco lepšího. Štve mě, že my se pět let snažíme, abychom lidem vysvětlili, že mají kvalitně jíst, a on to pohřbí tím, že vaří ty sr.... Jednou půjde do gastropekla,“ doufá Slanina.

Nemůže strávit, jak Babica nakládá s recepty: „Když si objednáte kapučíno, nechcete přece, aby vám přinesli turka s mlékem. Když chcete udělat dřevěnou židli, tak ji uděláte ze dřeva, ne z dřevotřísky. To je jako vzít dobré tradiční jídlo a udělat z toho prasárnu.“

Když na Primě hledali protagonistu pro českou verzi britské reality show Kuchyňské děsy, měli šťastnou ruku. Zdeněk Pohlreich (53) vládne profesní autoritou, razancí i vtipem. Hodně z jeho výroků se sice musí vypípávat, vyhazuje v kuchyních kečupy, vegety a jiná ochucovadla z okna, ale proti Gordonu Ramsayovi, který v Kitchen Nightmares kuchařům sprostě nadává, plive jim do jídla a metá pokrmy, s nimiž není spokojen, po celé kuchyni, je jako laskavý strýček.

„Pár dílů s Ramseyem jsem viděl a doufám, že takovej cvok nejsem,“ říká. „Gordon je ovšem gastronomická superstar. Já jsem kuchař z Prahy a nemůžu se s ním měřit. Líbí se mi, jak vaří, líbí se mi jeho restaurace i knihy. Jeho show mi ale připadá dost suchá, v Ano, šéfe je větší sranda.“ Jeho grimasy nad pochybnými kuchařskými kreacemi i mnohé hlášky vskutku povedené jsou.

Zdeněk Pohlreich má spočítáno, že za rok, kdy je Ano, šéfe na obrazovce, strávil 130 dní na natáčení. „Musel jsem prakticky opustit kuchyň a přeorganizovat svůj byznys. Kdybych nebyl ve svém a byl někde zaměstnaný, tak by to nešlo,“ připouští.

„Je to ale pro mě příjemná změna v životě, určitě nelituji. Moje restaurace jsou taky pod daleko větším drobnohledem než předtím, hodně lidí má chuť nám to ukázat.“ Jako obroditel českého pohostinství se ovšem necítí.

„Nemám v úmyslu nějak zásadně pomáhat jiným restauracím, je to pro mě konkurence. Netoužím být spasitelem. Na to nemám čas ani náladu. Tvrdím, že to, co jsme se naučili my, se druzí mohou naučit taky. Musí ale na sobě pracovat.“

S výtkami, že v pořadu mluví sprostě, si hlavu neláme: „Používám jazyk, kterým se v téhle branži mluví. Já bych to taky uměl říct bez sprostých slov, ale nemělo by se zapomínat na to nejdůležitější: že chci lidem, kteří dělají v restauraci, říct pravdu. Tak, jak to cítím, bez příkras. V téhle zemi je spousta nažehlenejch panáků, kteří nám lžou od rána do večera, ale protože to říkají bez sprostých slov, tak jim to prochází.“ Podle Pohlreicha je u nás restaurací moc a kvalitního personálu málo. Česká gastronomie stagnuje. Příčina? Češi neumějí dobře jíst. Hledí hlavně na množství, nikoli na kvalitu.

„V Itálii, ve Španělsku mají lidé otlučené auto, ale jednou týdně se jdou dobře najíst. U nás si sednou do bavoráka a jedou do McDonald´s,“ charakterizuje Pohlreich. Dalším problémem jsou suroviny. „Jsme odpadkový koš Evropy,“ tvrdí.

„Je tu hrozně málo domácích potravin. Naprosto zbytečně. Nebýt dovozu, tak můžu zítra obě své restaurace zavřít. Nejsou tady ryby, maso, pořádná zelenina. Nechápu třeba, proč nemáme vlastní kvalitní drůbež. Řetězce drtí levnými dovozy ceny dolů, takže kvalita nemá šanci. A bude to stále horší, protože zemědělci zjistili, že je výhodnější osít pole řepkou, nebo tam postavit sluneční kolektory.

Navíc jsou kvalitní věci hrozně drahé. V Paříži nakupuji o 30 procent levněji než tady.“

O konkurenčních kuchařských pořadech valné mínění nemá. „Sypeš to tam jako Babica, ty vole,“ rozčiluje se v Ano, šéfe na nešikovného kuchaře. „V Británii udělala televize Jamieho Olivera, u nás Babicu a Slaninu se Sajlerem. Žádné kuchařské umění tam nevidím a šokuje mě, kolik se na to kouká lidí,“ dodává.

Největší kuchařskou autoritou je pro něho Francouz Joël Robuchon, jehož restaurace na třech kontinentech získaly rekordních 25 michelinských hvězd. „Ale tou úplně největší je matka příroda.

To, co nám nabízí, je pro mě největší zázrak. Čím jsem starší, tím víc dávám přednost jednodušším jídlům. Hlavní je pro mě kvalita produktu, a ne že mi to někdo přinese ve smokingu."