Hlavní obsah

Vzpomínka na Věru Chytilovou: Byla to bytost bez kapky sobectví

Právo, Eva Zaoralová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Když jsem s ní naposled mluvila po telefonu, cítila jsem, že už to není ta energická Věra, kterou jsem nejvíc znala ze zahraničních festivalů.

Foto: Milan Malíček, Právo

Na Věru Chytilovou vzpomíná Eva Zaoralová, umělecká poradkyně MFF KV.

Článek

Poprvé to bylo v roce 1967 v italském Bergamu, kde zvítězily její Sedmikrásky. Všichni na ní mohli nechat oči, jak byla krásná a sebejistá, když vystupovala na tiskové konferenci.

To jsme se ale ještě vlastně osobně neznaly, jenom jsem jí překládala a v Praze už předtím slýchala historky o tom, jak ostrá a nesmlouvavá umí být při natáčení. Nesmlouvavost a nechuť ke kompromisům, odvaha hájit svou pravdu a říkat věci otevřeně do očí, tyhle Věřiny vlastnosti leckomu nebyly po chuti, ale když ji člověk poznal blíž, rozuměl jí a cenil si jich úplně stejně jako její inteligence, talentu a vzácné pracovitosti.

A o mnoho let později jsem příležitost poznat ji blíž dostala, když jsme spolu jely s Panelstory na festival v Sanremu. Od té doby jsem věděla, že pod povrchem té ženy, která každému musela imponovat, i když s ní třeba nesouhlasil, je bytost, která v sobě nemá kapku sobectví.

Věra žila pro svou práci a dodnes vzpomínám, jak moc ji mrzelo, že nemohla natočit svůj film o Boženě Němcové. Ctila v ní nejen velkou autorku, ale myslím, že v ní také cítila bytost sobě podobnou.

Současně žila také pro svoji rodinu. Nejenom pro děti, a v posledních desetiletích i vnučku, ale předtím také pro maminku, která s nimi bydlela a které vzdala poctu nádherným dokumentem Čas je neúprosný. Věra byla filmařka světového formátu, která přitom nedokázala opustit svou zemi ani ve chvílích, kdy jí možnost pracovat doma byla odpírána, zatímco v zahraničí jí byla nabízena.

Stačí vidět její film Praha, neklidné srdce Evropy, aby si člověk uvědomil, jak důležitá pro ni byla národní kultura.

S Věrou odešel kus té slavné minulosti našeho filmu, kterému jsme tehdy počátkem šedesátých let začali říkat nová vlna. Ale i kus přítomných časů, protože Věra se vrhala do projektů nových filmů i v dobách po sametové revoluci, dávajíc bez okolků najevo i svůj nesouhlas s některými jevy, které přinesla svoboda.

Byla prostě unikátní, svérázný a neopakovatelný člověk a umělkyně, jakých se rodí všude na světě jako šafránu. Zůstaly tady její filmy, na ty se všichni budeme moci dívat dál. Ale jako člověk mi bude strašně chybět.

Reklama

Výběr článků

Načítám