Hlavní obsah

Vzpomínka na Věru Chytilovou: Byla to bytost bez kapky sobectví

Právo, Eva Zaoralová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Když jsem s ní naposled mluvila po telefonu, cítila jsem, že už to není ta energická Věra, kterou jsem nejvíc znala ze zahraničních festivalů.

Foto: Milan Malíček, Právo

Na Věru Chytilovou vzpomíná Eva Zaoralová, umělecká poradkyně MFF KV.

Článek

Poprvé to bylo v roce 1967 v italském Bergamu, kde zvítězily její Sedmikrásky. Všichni na ní mohli nechat oči, jak byla krásná a sebejistá, když vystupovala na tiskové konferenci.

To jsme se ale ještě vlastně osobně neznaly, jenom jsem jí překládala a v Praze už předtím slýchala historky o tom, jak ostrá a nesmlouvavá umí být při natáčení. Nesmlouvavost a nechuť ke kompromisům, odvaha hájit svou pravdu a říkat věci otevřeně do očí, tyhle Věřiny vlastnosti leckomu nebyly po chuti, ale když ji člověk poznal blíž, rozuměl jí a cenil si jich úplně stejně jako její inteligence, talentu a vzácné pracovitosti.

A o mnoho let později jsem příležitost poznat ji blíž dostala, když jsme spolu jely s Panelstory na festival v Sanremu. Od té doby jsem věděla, že pod povrchem té ženy, která každému musela imponovat, i když s ní třeba nesouhlasil, je bytost, která v sobě nemá kapku sobectví.

Věra žila pro svou práci a dodnes vzpomínám, jak moc ji mrzelo, že nemohla natočit svůj film o Boženě Němcové. Ctila v ní nejen velkou autorku, ale myslím, že v ní také cítila bytost sobě podobnou.

Současně žila také pro svoji rodinu. Nejenom pro děti, a v posledních desetiletích i vnučku, ale předtím také pro maminku, která s nimi bydlela a které vzdala poctu nádherným dokumentem Čas je neúprosný. Věra byla filmařka světového formátu, která přitom nedokázala opustit svou zemi ani ve chvílích, kdy jí možnost pracovat doma byla odpírána, zatímco v zahraničí jí byla nabízena.

Stačí vidět její film Praha, neklidné srdce Evropy, aby si člověk uvědomil, jak důležitá pro ni byla národní kultura.

S Věrou odešel kus té slavné minulosti našeho filmu, kterému jsme tehdy počátkem šedesátých let začali říkat nová vlna. Ale i kus přítomných časů, protože Věra se vrhala do projektů nových filmů i v dobách po sametové revoluci, dávajíc bez okolků najevo i svůj nesouhlas s některými jevy, které přinesla svoboda.

Byla prostě unikátní, svérázný a neopakovatelný člověk a umělkyně, jakých se rodí všude na světě jako šafránu. Zůstaly tady její filmy, na ty se všichni budeme moci dívat dál. Ale jako člověk mi bude strašně chybět.

Výběr článků

Načítám