Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Profimedia.cz

Žijí jako na houpačce. Dokážou naplno vnímat věci, které ostatní lidé nevidí, neslyší nebo necítí tak intenzívně, případně je nezaznamenávají vůbec. Tyto schopnosti v nich vyvolávají euforie, ale také emoční propady, což často dopadá na jejich psychiku i zdraví. Odborníci o nich mluví jako o hypersenzitivních jedincích.

Ilustrační foto Foto: Profimedia.cz
Těžký život přecitlivělých jedinců

Nejde ale o žádnou neurózu nebo diagnózu, jde o schopnost vnímat víc informací a detailů. Tato vlastnost je člověku vrozená. V populaci bývá takových lidí překvapivě hodně, až 20 procent. Jejich různě rozvinuté schopnosti, kterými jsou navíc obdaření v různých kombinacích, jim mohou přinést řadu výhod, stejně jako spoustu problémů.

Mnozí z nich končí na antidepresivech, aby utlumili svoji přílišnou citlivost. To ale není nejlepší cesta. Mnohem racionálnější je naučit se se svými mimořádnými schopnostmi rozumně žít. Za pomoci psychologů nebo psychoterapeutů. Mnozí z těchto odborníků patří také mezi hypersenzitivní. To pro jejich klienty bývá výhoda, protože víc rozumějí jejich situaci i problémům.

Každý z nich je originál

Vysoká citlivost mívá různé podoby. Každý hypersenzitivní člověk je originál. Někteří lidé jsou víc fyzicky vnímaví. A to až tak, že třeba cizí radost nebo bolest dokážou zažít na svém těle, jako kdyby byla jejich vlastní.

Další bývají emočně vnímaví. Dovedou prožívat pocity jiných lidí tak silně, že pak můžou mít problém rozlišit, které emoce jsou jejich a které cizí.

Jinou skupinou vysoce citlivých jedinců jsou intuitivní typy, které umějí přesně vycítit lidské charaktery a někdy i předpovědět jejich reakce, případně běh událostí. Přitom sami často netuší, jak ty věci vědí, i když by je vlastně vědět vůbec neměli.

Jak poznáme hypersenzitivitu?

Je velmi pravděpodobné, že někoho takového znáte. A možná, že k hypersenzitivním lidem patříte přímo vy, jen vás nenapadlo, že vaše zvýšená citlivost má i své pojmenování v lékařské vědě. Čím se tedy takoví lidé mohou vyznačovat?

  • Mají nadprůměrnou schopnost intenzívně vnímat své okolí, naslouchat druhým a vcítit se do nich, ale snadno se přemírou svých vjemů zahltí a unaví. Proto je jejich zážitky nebo kontakt s druhými lidmi mnohdy vyčerpávají. Nálady nebo emotivní reakce jiných lidí je navíc ovlivňují zbytečně silně.
  • Velkým davům se spíš vyhýbají. Těžko snášejí třeba narvaný obchoďák nebo přeplněné dopravní prostředky. Ale i festivaly či zábavní parky a podobné atrakce je zahlcují příliš mnoha podněty.
  • V novém prostředí potřebují delší dobu, aby zpracovali všechny dojmy a zorientovali se.
  • Téměř tělesně cítí, když visí ve vzduchu konflikty nebo hádky, a to i když se jich netýkají. Ostré střety nemají rádi, raději se jim vyhnou.
  • Reagují citlivěji na zvuky, hlasité u nich vyvolávají nepříjemné pocity, někdy až téměř tělesnou nevolnost. Podobně mohou vnímat pachy, případně bolest, a to i tehdy, když vědí, že teprve nastane.
  • Přemíra podnětů je může doslova paralyzovat, takže se pak „zaseknou“ při běžné činnosti a najednou nejsou schopni zvládnout naprosto triviální věc.
  • Často se cítí nepochopení, protože zaznamenávají i věci, kterých si druzí lidé nevšimnou, navíc je často vnímají jinak. Mnohdy si proto připadají osamělí.
  • Cizí pocity nebo představy dokážou prožívat stejně intenzívně jako vlastní zážitky.
  • Na práci potřebují klid a soustředění, nejlépe o samotě. Špatně snášejí nudnou úředničinu, mají rádi tvůrčí činnosti a to, aby jejich práce měla smysl.
  • Při vyčerpání pociťují únavu, ospalost a fyzickou slabost, i když žádnou fyzickou námahu nepodstoupili.
  • Nezvládnuté emoce u nich často vyvolávají proměnlivé tělesné problémy, ale objektivní vyšetření nic nezjistí, takže jsou považovaní za hypochondry.
  • V přírodě, kde se obvykle zklidní, bývají šťastní, často bez ohledu na počasí.

Musí víc odpočívat i spát

Schopnost zachytit daleko víc vjemů a detailů může být výhoda, ale také velká zátěž. Není náhodou, že hypersenzitivní lidé potřebují víc odpočívat nebo i déle spát. Často utíkají do přírody nebo do samoty, aby měli čas a klid všechny své zážitky i vjemy v klidu zpracovat.

Pokud to neudělají, hrozí jim problémy. Snadno u nich může dojít k přetížení, k psychickému vyhoření nebo k nějakým psychosomatickým potížím, kterými jim jejich tělo dává najevo, že ho neúměrně přetěžují nebo něco dělají špatně.

Potíže mívají třeba při práci v kancelářích typu open space. Protože dokážou vnímat spoustu detailů, stojí je daleko víc sil, aby se soustředili a někdy se jim to nedaří. Práce v tomto prostředí je pro ně vysilující a stresující.

Hypersenzitivní lidé pak bývají v podobných situacích, kterým neumějí čelit, zbytečně frustrovaní, podráždění a často i nemocní.

Hledala spouštěče migrén

To byl i případ čtyřicetileté ženy, která vyhledala psychoterapeutku Renatu Ježkovou kvůli migrénám. Nereagovaly totiž na běžnou medicínskou léčbu. Žena, u které byly rychle patrné příznaky hypersenzitivity, pracovala jako účetní ve velké firmě. Cítila se dost vyčerpaná, skoro až vyhořelá. Její situaci navíc zhoršovala práce v open space.

Bylo třeba najít spouštěče jejích migrén a pokud možno eliminovat vše, co klientku příliš zatěžovalo. V průběhu léčby se rozhodla odejít na volnou nohu. To jí umožnilo, aby si zorganizovala práci i odpočinek víc podle svých potřeb. Včetně delšího spánku. Zklidnit se jí pomohly doplňky stravy, bylinky i cvičení jógy.

Naučila se také vypínat mobil nebo neřešit okamžitě každý problém svých dětí, zvlášť když už nebyly malé (měly 15 a 17 let).

Psychoterapeutka ji také učila, jak lépe čelit manipulacím druhých lidí a řadě dalších zdánlivě drobných problémů, které ale ve svém součtu přispívaly k tomu, že se ocitala v psychickému napětí. A to bývá živnou půdou pro záchvaty migrén.

Je třeba tlumit euforii, ale také psychické propady

Musela změnit ještě jednu věc. Byla přesvědčenou ekoložkou. Dělala všechno pro to, aby produkovala co nejméně odpadu. Cítila osobní zodpovědnost za celospolečenský problém, což není u hypersenzitivních lidí nic výjimečného.

Jenže připravit si svačinu, aby prospívala zdraví a zároveň zanechávala co nejmenší uhlíkovou stopu, byl v jejím pojetí tak náročný úkol, že se na jídlo často raději vykašlala, což její psychické problémy jen zhoršilo.

S pomocí psychoterapeutky naštěstí dospěla k tomu, že může ovlivnit jen něco. Věci, na které nemá vliv, jí nemusí být lhostejné, ale nemůže se za ně činit zodpovědnou a cítit za ně vinu. Jinak ji tenhle přístup k životu bude stát nesmyslně moc energie a bude ji i ničit.

Důležitým úkolem bylo naučit se tlumit euforické stavy i psychické propady, ke kterým měla jako spousta hypersenzitivních lidí sklon. Dechová cvičení a další techniky jí pomohly k větší vyrovnanosti.

Záchvaty migrén se postupně objevovaly méně často a také méně intenzivně. Nakonec se naučila, jak zachytit jejich nástup a nedovolit jim, aby se rozeběhly.

Vidět až za roh lidských povah

Jiný problém řešila Renata Ježková s mladou klientkou, jež trpěla atopickým ekzémem. Vyzkoušela na něj kde co, ale bezvýsledně. Kůže jí ve fázích vzplanutí navíc vždycky bolestivě rozpraskala.

Také u této dívky byly patrné příznaky hypersenzitivity. Ona sama si uvědomovala, že všechno kolem prožívá trochu intenzivněji a hlouběji než její vrstevníci ze střední ekonomické školy. Ale netušila, že ten rozdíl je tak propastný.

Navíc, ačkoliv šlo o sedmnáctiletou dívku, uvažovala a chovala se jako zralá čtyřicetiletá žena. Také vnímala a chápala věci, které není běžné vnímat a chápat v jejím věku. Působilo to dojmem, jako kdyby nějakým šestým smyslem viděla, obrazně řečeno, až roh lidských povah. Nebylo divu, že nenacházela společnou řeč se spolužáky a špatně zvládala školský režim nastavený na pubertální mládež.

Vcítění do druhých lidí dívku vyčerpávalo, zvlášť když šlo o člověka negativně naladěného. Musela se naučit, jak si od lidí udržovat rozumný odstup, případně vyhledávat ty, kteří na ni působili příjemně, optimisticky a vlastně ji svým způsobem nabíjeli.

Psychoterapeutka si zároveň uvědomovala, že dívka není jen pod tlakem školy, ale také přísné matky. Ta na ni byla tvrdá proto, že se o ni bála, protože se chovala hodně jinak než její vrstevnice.

Psychoterapeutka pomohla dívce v tom, aby školu mohla dokončit díky individuálnímu studiu. To dívce ohromně pomohlo. Mohla si studium i odpočinek organizovat podle sebe a podle toho, jak zátěž zvládala. Její prospěch vylétl nahoru. A odmaturovala na samé jedničky.

Pak odjela do Francie na půlroční stáž. Jakmile se uvolnily příliš těsné vztahy s přísnou matkou, které byly dalším zdrojem dívčina napětí, atopický ekzém ustoupil úplně. Dnes má sklon se vracet tehdy, když se blondýnka ocitne v příliš velkých stresech. Díky pomoci psychoterapeutky však ví, jak se jim efektivně bránit. A také to, jak se svými schopnostmi zacházet, aby pro ni nebyly prokletím, nýbrž výjimečným darem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků