Hlavní obsah

Probral jsem se z kómatu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vypadají, jako by spali. Jejich srdce tlučou, plíce dýchají, ale živiny jim do těla musí přivádět sonda. Lidé mohou být v kómatu minuty, hodiny i léta. Většina už se nikdy neprobere, jsou ale výjimky. Někteří z nich nám o svém zvláštním zážitku povyprávěli.

Foto: archiv Lukáše Hirky

Na začátku nikdo netušil, jestli vůbec Lukáš Hirka přežije. Lékaři do své zprávy napsali: Pacient nereaguje, je ve vigilním kómatu. Mozková tkáň je poškozená, stav neřešitelný.

Článek

Nedělejte si plané naděje, váš syn má poškozený mozek. Pravděpodobně už se neprobere. A pokud ano, nebude schopen vést normální život. S takovými slovy lékaři přivítali rodiče válečného veterána Lukáše Hirky.

Psalo se září roku 2012 a jejich syn právě ležel v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Při své třetí misi, kterou jako voják absolvoval v provincii Lógar v Afghánistánu, ho totiž zranila tálibánská raketa. Dopadla jen pár metrů od něj.

Střepiny, které se rozlétly do okolí, mu potrhaly záda a zasáhly hlavu. Tlaková vlna navíc poškodila mozek.

Mohl jen mrkat víčkem

„Po převozu do Prahy u něj taky propukla sepse organismu,“ popisuje Lukášův táta Jiří Hirka.

Rány byly totiž infikované a bakterie, které se z nich uvolnily, zaplavily celé tělo. „Lukášovi proto selhávaly ledviny i plíce, syn nám umíral,“ pokračuje.

Ani tálibánská raketa nevzala Lukášovi vůli žít

Domácí

Lukáš sice infekci zvládl a jeho stav se po dvou měsících stabilizoval, zůstal ale v bezvědomí. „Byl vyčerpaný, měl asi třicet kilo. Jen ležel, měl vytřeštěné oči a na nic nereagoval. Jediný nepatrný pohyb, který byl schopný udělat, bylo mrknutí víčkem,“ vzpomíná dnes vojákův otec.

Lékaři proto do své zprávy napsali: Pacient nereaguje, je ve vigilním kómatu. Mozková tkáň je poškozená, stav neřešitelný.

Pytlíčky s jídlem

Jenomže Lukášovi rodiče se s něčím takovým nesmířili. Už na jednotce intenzivní péče v pražských Střešovicích začali se synem cvičit. Použili rehabilitační techniku, která se nazývá bazální stimulace.

„Protahovali jsme mu ruce a nohy, které se začaly kroutit. Masírovali jsme mu i mimické svaly,“ přibližuje otec.

Vždycky přitom důkladně popisovali, co právě dělají, aby se to Lukášovi v hlavě propojilo. „V podstatě jsme mozku znovu připomínali, že má i končetiny, tělo. Že nemá na starosti jen krevní oběh nebo dýchání, ale i další činnosti,“ pokračuje otec.

Foto: archív Lukáše Hirky

Za snem znovu chodit stojí obrovské množství dřiny.

Právě centra pohybu a motoriky totiž střepiny v mozku zasáhly. S rehabilitací rodiče pokračovali i později v sanatoriu v Klimkovicích.

Vyzdobili také Lukášovi pokoj, a to věcmi, které má rád. Četli mu. Když to nešlo osobně, požádali zdravotní sestry, aby mu položily na postel počítač, a mluvili na něj alespoň přes Skype.

Rodina Lukášovi dokonce připravila pytlíčky s jídlem a vkládala mu je pravidelně do úst – aby si stále připomínal různé chutě. „Člověk totiž nikdy neví, co všechno může zabrat,“ vysvětluje Jiří Hirka.

V duchu jsem se popadal za břicho

A leccos z toho skutečně zabralo. Lukáš se totiž i přes veškerou skepsi lékařů po roce a půl probudil. A jak dnes vzpomíná, řadu věcí si ze svého pobytu v kómatu pamatuje.

„Není to samozřejmě ucelený příběh, spíš takové drobné střípky. Z těch se mi ale skládá určitá mozaika, která dává smysl,“ říká sympatický rodák z Frýdku-Místku.

Foto: archív Lukáše Hirky

Jednou ten vozík vyměním za pár běžeckých bot, řekl už před pár lety Lukáš Hirka. Doktoři sice nevěřícně kroutili hlavou, ale ono se mu to daří. Dnes je z něj para-atletický mistr republiky v hodu oštěpem. Jezdí taky na koni a prohání se na motorce.

Vůbec první vzpomínka prý patří sestřičce, která se o Lukáše starala. „Jen se mi tam ale mihla a zase zmizela,“ říká veterán a pokračuje: „Ta vzpomínka je navíc zastřená, jako kdyby byla ponořená v mlze. Dlouho jsem si proto nebyl jistý, jestli je vůbec pravdivá.“

Že jde o skutečnou ošetřovatelku, si ověřil až po letech – když se s touto ženou znovu setkal a její tvář rozpoznal.

Foto: archív Lukáše Hirky

Lukáš Hirka je dnes úspěšným paraolympionikem.

Vybavuje si prý i příběhy, které mu četla máma, nebo fóry od kamarádů. „Přišli a vyprávěli mi je. Navenek jsem se jim sice nemohl smát, v duchu jsem se ale popadal za břicho,“ říká.

Ty vole, já mluvím!

Sám promluvil po necelých dvou letech. „Ty vole, já mluvím!“ byla první věta, kterou vypustil z úst.

„Prostě to ze mě vyletělo,“ vybavuje si a přidává ještě jednu zajímavost: „Vůbec první slova, která jsem dokázal vylovit z paměti, nebyla česká. Byla v angličtině. Možná to bude tím, že se mi úraz stal na misi, kde jsme hodně spolupracovali s Američany.“

Foto: archív Lukáše Hirky

Lukáš na své milované motorce

Dnes už se znovu staví na nohy, byť prozatím jenom s chodítkem. Dokonce zkouší sportovat. Čas nejraději tráví v domácí posilovně, kterou mu vybavili rodiče.

„Pořád se mnou ale musí někdo být, protože trpím posttraumatickou epilepsií,“ vysvětluje Lukáš.

Foto: archív Lukáše Hirky

Jako válečný hrdina a veterán se loni stal Lukáš Hirka patronem prvního ročníku Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy Ministerstva obrany.

Pokud by ho záchvat postihl o samotě, mohlo by to pro něj být fatální. Vadí mu také velký hluk a stres. To nejhorší už má ale za sebou.

„Myslím tím tu bezmoc, kdy je člověk rukojmím vlastní hlavy, která odmítá spolupracovat,“ říká.

Rodina Adama, který po operaci skončil v kómatu, má nárok na odškodnění

Domácí

Skok z nešťastné lásky

Četba, každodenní rehabilitace a neuvěřitelná oddanost rodičů vrátily do života i dnes jednatřicetiletého lesníka Leo Friedla. Ten se v kómatu ocitl před osmi lety – poté, co z nešťastné lásky vyskočil z okna. V bezvědomí pak strávil dva měsíce.

Také u něj lékaři nedoufali, že se ještě někdy probere. „Mozek jsem měl poškozený, pravá hemisféra byla oddělená od levé,“ popisuje Leo. Mozek prý měl také trochu posunutý, svaly byly v permanentní křeči. Během pobytu v nemocnici zažil mrtvici a prodělal i klinickou smrt.

Přesto i on se probral a leccos si vybavuje. „Byly to sice útržky, navíc dost zastřené, ale vnímal jsem,“ vzpomíná a pokračuje: „Připadal jsem si ale jako za skleněnou zdí.“

Foto: archív Lea Friedla

Leo Friedl zažil během svého pobytu v nemocnici kóma, mrtvici a prodělal i klinickou smrt.

První, na co se po probuzení zeptal, prý bylo datum. „Trochu jsem se bál, že jsem jako Michael Schumacher nebo Kája Saudek, kteří strávili v bezvědomí celé roky,“ vysvětluje rodák ze Šternberka. Během svého putování vnitřním vesmírem se totiž dostal hodně daleko.

„Když bych to měl popsat, tak jsem se propadl hluboko do tmy, mimo čas a prostor, do úplně jiného světa. Viděl jsem úžlabinu, na jejímž dně tekla řeka. Jeden její břeh byl posetý lidmi, kteří umírali ve strašných bolestech – měli utržené končetiny nebo otevřené rány na hrudníku. Leželi a sténali,“ říká a pokračuje:

„Kusy těl plavaly i v té řece. Patřily lidem, kteří nedošli ke svému cíli. Na druhém břehu, kam mě převezla pramice, už jsem ale viděl louku. Byla rozkvetlá a zalitá sluncem, tam byl klid.“

Dnes už Leo bez problémů chodí, mluví, a dokonce se pokusil dokončit vysokou školu. „Nakonec jsem to ale vzdal, protože jsem ztratil krátkodobou paměť. Než jsem se naučil na jednu zkoušku o houbách a nižších organismech, trvalo mi to čtyři měsíce. Bylo traumatizující, že mi ke konci studia přednášel bývalý spolužák,“ vysvětluje.

Když dojde kyslík

Podobných pacientů, kteří mohou své poznatky sdělit světu, je málo. Podle suché lékařské statistiky má totiž šanci na probuzení a vyléčení jen nepatrné množství z nich.

Třeba podle výzkumu, do kterého se před deseti lety pustil tým amerických badatelů pod vedením neurologa Roukoze Chamouna, se z kómatu po těžkém poranění hlavy dostane jen třináct procent lidí.

„Naopak 49 procent takových případů skončí smrtí,“ uvádí vědec v časopisu The Journal of Neurosurgery.

Po 62 dnech se probudil z kómatu. Bratr mu chtěl sníst oblíbený kuřecí řízek

Koktejl

U dalších příčin kómatu, jako jsou zástava srdce nebo tonutí, jsou naděje ještě mizivější. „Mozková tkáň, která zůstane dlouho bez kyslíku, totiž velice rychle odumírá,“ vysvětluje primář Anesteziologicko-resuscitačního oddělení v pražské Nemocnici Na Homolce Viktor Kubricht.

„Záleží ovšem i na tom, která část hlavy je poškozená,“ přidává další proměnnou lékař. Pokud je zasažený čelní lalok, kde sídlí emoce a sociální zdatnost, tak vědomí pravděpodobně nabere.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jestli se pacient probudí z kómatu, záleží i na tom, která část mozku je poškozená, říká primář Viktor Kubricht.

„Může mít jen změněnou osobnost, což pozná hlavně rodina a nejbližší okolí,“ říká.

Naopak pokud infekce či úraz zasáhne mozkový kmen, kde se nachází základní funkce jako dýchání, pak na pacienta mnoho dnů života nečeká.

Mezníkem je většinou rok

Obecně také platí, že čím je kóma delší, tím fatálněji dopadá. Podle lékařů je mezníkem rok. „Jakmile někdo tuto hranici překročí, většinou už se neprobere. Historie sice občas nějaké to zázračné probuzení po deseti letech zažije, takové štěstí má ale jeden člověk z desítek tisíc. Já osobně jsem nikdy nic takového nezažil,“ podotýká primář z Homolky.

Co se děje v hlavách pacientů, tedy který z nich začne během pobytu na lůžku vnímat, je navíc těžké zjistit. Lékařům v tom sice pomáhají různá vyšetření, jako jsou rozbory krve či měření elektrické aktivity mozku pomocí přístroje EEG, žádné z nich ale není stoprocentní.

Dokládá to i jeden z případů, který zažili zdravotníci na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.

„Šlo o muže, kterého k nám přivezli po zástavě srdce a dlouhé resuscitaci. Jeho mozek zůstal dlouho neokysličený, což je nepříznivá okolnost. Varovná byla i analýza krve, která ukázala velmi vysokou hladinu markerů neuron-specifické enolázy, což je enzym nervové tkáně,“ říká vedoucí lékař oddělení Michal Otáhal.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kómatem by se dal nazvat i umělý spánek. Jde o léky navozený stav útlumu vědomí, který může trvat dny, méně často i týdny, vysvětluje lékař Michal Otáhal. Pomáhá pacientům zvládnout bolestivé léčebné postupy.

Čím je hladina tohoto enzymu vyšší, tím víc nervových buněk podle něj v mozku odumřelo.

„Tento muž měl výslednou hodnotu 137, což má ukazovat totální a nenávratné poškození velké části mozku. Přesto se po krátkém čase probral a mluvil. Bylo to neuvěřitelné,“ říká lékař.

Záchrana za každou cenu?

Podle Michala Otáhala je otázka, jestli vůbec lidé v takovém životě pokračovat chtějí, respektive jestli by si raději nepřáli odejít.

„Vždycky si totiž vzpomenu na jeden smutný případ z vinohradské nemocnice, kde jsem před lety začínal. Manžel jedné kolegyně se opil tak, že když se vypotácel na ulici, nevyhnul se tatrovce. Vzala ho zrcátkem do hlavy a poškodila mu mozek,“ vypráví.

Pacient byl podle něj mladý chlap, táta dvou dětí. Jeho žena byla zoufalá a hodně stála o to, aby přežil. A tak se celý tým lékařů semkl a bojoval. Zraněný muž nejprve prodělal operaci, pak ho zdravotníci poslali do následné péče.

Žena z Emirátů se po 27 letech probrala z kómatu

Blízký a Střední východ

„Jenomže když jsem tu kolegyni po letech potkal, bylo mi jí líto. Zatímco dřív to byla luxusní a veselá ženská, teď vypadala strhaně. Manžel totiž zůstal nepohyblivý, navíc mentálně na úrovni malého dítěte. Už se to nespravilo. Šťastný nebyl nikdo z nich,“ říká lékař.

Fascinující orgán

Stále častěji se proto podle něj objevují lidé, co využívají novinky českého právního řádu. Říká se jí „dříve vyslovené přání“ a jde o jakýsi notářsky ověřený soupis pacientovy vůle pro případ budoucí zdravotní komplikace.

„V tomto dokumentu si lidé dopředu určí, za jakých okolností chtějí být resuscitováni, udržováni při životě či léčeni, a za jakých už ne,“ popisuje Michal Otáhal.

Pokud pacient žádné takové instrukce nezanechal, rozhodují jeho lékaři. „Vždy musí být nejméně tři a jejich stanovisko se každý den reviduje. Kdokoliv z nich může vzít svůj předchozí názor zpět – například když má pocit, že se stav pacienta změnil natolik, že ho lze zase úspěšně léčit,“ doplňuje Viktor Kubricht z Nemocnice Na Homolce.

Schopnosti mozku jsou totiž fascinující a někteří pacienti dokážou překvapit. Zvlášť pokud se jim dostane vhodné péče. „Mozek má totiž schopnost neuroplasticity, což znamená, že jedna část dokáže přebírat funkci za jinou, poškozenou,“ vysvětluje docentka Jarmila Drábková z Oddělení následné intenzivní péče KARIM ve Fakultní nemocnici v Motole.

Stačí podle ní jen vědět, jakým cvičením nervová spojení obnovit, anebo vytvořit nově.

Smrt nebolí

Někteří pacienti se pak mohou vrátit do normálního života bez větších následků. To platí třeba i o sedmasedmdesátileté Janě Michálkové, která zažila kóma ještě jako studentka režie na FAMU v šedesátých letech.

Dostala se do něj po otravě houbami, které při natáčení jednoho dokumentu na východním Slovensku nasbírali její kolegové. O život pak bojovala osm hodin.

„Poslední, co si pamatuju, než jsem upadla do bezvědomí, byl výkřik jednoho z lékařů. Zvolal: Kofein, ztrácíme ji!“ vzpomíná. Pak už jenom cítila chlad. Prostupoval od konečků prstů dál do celého těla.

Po měsících v kómatu vyvinul student z Brna náramek zachraňující životy

Hardware

„Pomyslela jsem si, že umírám,“ pokračuje. Paradoxně to prý nebylo nic nepříjemného, naopak. „Jediné, co mě trápilo, bylo to, že táta bude muset pro moji mrtvolu až někam do Trebišova,“ směje se dnes.

Z bezvědomí ji po osmi hodinách probudila vůně kávy. „Zavětřila jsem, otevřela oči a zjistila jsem, že nevidím,“ pokračuje. Jed totiž napadl ta nejcitlivější nervová centra a připravil ji o zrak.

„V první chvíli jsem proto byla naštvaná, že mě zachránili. Nechtěla jsem takto žít.“ Naštěstí ale všechno dobře dopadlo, zrak se jí ještě týž den vrátil. Jediná komplikace, která jí po otravě zůstala, jsou postižená játra.

„Nemůžu pít alkohol a kávu, pozor si musím dávat i na tučná jídla,“ přiznává. Na druhou stranu prý alespoň ví, že umírání nebolí. „Nikdo z toho nemusí mít strach, je to jen pocit naprostého klidu bez emocí,“ uzavírá.

Statistiky

  • Statistiky, které by mapovaly počet pacientů v kómatu, se v Česku standardně nevedou.
  • Podle docentky Jarmily Drábkové z FN Motol jich ale bude okolo 60.
  • 42 let přežíval v USA pacient v kómatu po úrazu z dětství.
  • V Česku žila v podobném stavu jedenáct let žena z Plzně. Neprobrala se po složitém porodu, který skončil císařským řezem. Dítě bylo zdravé, ale nedostatek kyslíku poškodil matčin mozek.
V zahraničí zkoušejí používat i další postupy
Televizní stanice BBC před pár lety odvysílala reportáž o lékařích, kterým se podařilo dorozumět se s pacientem v kómatu pomocí vyšetření na magnetické rezonanci. Šlo o devětatřicetiletého Kanaďana Scotta Routleyho, který byl v danou chvíli třináct let ve vegetativním stavu.
Přestože lékaři tvrdili, že už se z bezvědomí nikdy neprobudí, jeho rodiče trvali na tom, že vědomí má. Tvrdili, že s ním dokážou komunikovat, že je vnímá.
Britský neurovědec Adrian Owen proto vyslyšel jejich prosby a rozhodl se Scottův mozek prozkoumat. Vydal se do nemocnice Parkwood, kde pacient pobýval, a domluvil se s rodinou na experimentu. Při něm pacienta umístil do tunelu magnetické rezonance a začal mu pokládat otázky. Pokud chtěl Scott odpovědět „ano“, měl si představit, že mává tenisovou raketou. Při záporné reakci se měl zase v mysli procházet po domě. Neurovědec mezitím pozoroval jeho mozkovou aktivitu.
„Sledoval jsem, které části mozku se budou zapínat. Pokud si totiž v mysli představíme, že mácháme rukama, aktivuje se trochu jiné místo, než když se soustředíme na pohyb nohou,“ vysvětlil v dokumentu britský neurovědec.
Výsledek všechny přítomné překvapil: Scott skutečně začal spolupracovat a odpovídat. „Byl nám schopen naznačit, že ví, kde se nachází, kolik času uplynulo od nehody, i jméno svého hlavního pečovatele. Dokonce věděl, že se jeho sestře narodil syn. Ten přišel na svět až čtyři roky po havárii,“ popsal Adrian Owen.
Pacient současně potvrdil, že nemá žádné bolesti. Podle lékaře to vyvrátilo všechny dosavadní předpoklady, že pacienti ve vigilním kómatu nevnímají a tento stav nelze zvrátit. „Z případu ale není možné vyvozovat obecné závěry, každý vegetativní stav je jiný. Pořád je možné, že někteří pacienti takové aktivity schopni nejsou. Rozhoduje hlavně míra poškození mozku, navíc bez chyb nemusí být žádná technologie,“ dodal jedním dechem neurolog.
Scott Routley nakonec zemřel v roce 2013, po čtrnácti letech „na přístrojích“.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám