Musíme podle něj pochopit několik věcí. Tajemství spočívá v kvalitní hořké čokoládě s co největším podílem kakaa i dalších přirozených složek. Přesněji řečeno v rozdílu mezi ní a mléčnou variantou, která obsahuje výrazně méně kakaa, ale o to více cukru. Podle něj je přesně tohle rozdíl mezi čokoládovými anděly a démony. To není jen zkušenost z jeho programu hubnutí, ukazují to podle jeho názoru i vědecké výzkumy.

Hořká chuť kakaa není něčím, z čeho by většina konzumentů byla nadšená. Ale právě ta nám může pomoci, abychom dokázali ovládat, kolik toho sníme. Nizozemští vědci požádali skupinu dobrovolníků, aby si nechali rozpustit na jazyku 30 gramů čokolády obsahující 85 % kakaa a pak ji spolkli. Část z nich k ní jenom čichala.

Vědci pak u nich zaznamenali sníženou chuť k jídlu. O třetinu až o polovinu. Tento snížený apetit se shodoval s poklesem neurohormonu ghrelinu, který se vytváří v žaludku, a tedy i poklesem pocitu hladu.

Zvolnit tempo jídla

Clower zároveň poukazuje na to, že hořké příchutě, jako jsou ty v kakau, můžou zpomalit vyprazdňování žaludku až o 30 % v době 45 minut po jídle. Pomalejší trávení brzdí i vstřebávání cukrů, tedy i produkci inzulínu, podobně jako následný pocit hladu a tak dále.

Podstatná však nejsou tato a další zajímavá zjištění, důležité je podle něj to, abychom se naučili vychutnávat malé kousky kvalitní čokolády. A využili svého labužnictví ke zvolnění tempa konzumace, opustili bezmyšlenkovité hltání a přejídání, které vyplývá z našeho chaotického vztahu k požívání potravin.

Rozkošnicky si ji vychutnat

Proto je podle něj velice důležité, abychom kostičku čokolády v puse nerozkousali a nezhltli. Musíme ji nechat pomalu rozpustit na jazyku a rozkošnicky si tu dobrotu vychutnat. Vědci z americké Northwestern University při tom zkoumali reakce mozku. Během sedmi skenů se hodnocení efektu, který kousek vyvolal, přesouvalo od „Hrozně chci další“ k „Ne, už nechci“, až k „Kdybych si dal víc, bylo by mi špatně“.

Vědci mluvili o tomto posunu jako o smyslovém zasycení. Samozřejmě u každého člověka k němu dochází s různou rychlostí a v různé míře. U všech byla ale jasná jedna věc. K posunu od ano k ne potřebuje mozek, aby čokoláda strávila víc času na jazyku a méně času v hltanu.

Zpátky k přirozeným pocitům a mechanismům

Pro obezitology a odborníky na hubnutí není tento závěr ničím novým. Pokud budeme čokoládu nebo i jiné jídlo hltat, sníme ho mnohem víc, protože trvá určitou dobu, než mozek dostane signál, že jsme sytí.

Když si čokoládu necháme rozpustit na jazyku, nejenže si užijeme všechny rafinované odstíny její chuti, ale také jí sníme méně. Tento efekt platí i pro jiná jídla. Díky němu pak můžeme jíst, kolik chceme, protože chceme málo nebo spíše jen tolik, kolik naše tělo potřebuje. Propracovat se k tomuto přirozenému přírodnímu mechanismu je cílem kurzů doktora Willa Clowera. Čokoláda je podle něj dobrá pomůcka k jeho dosažení. Bývá však nejprve nutné posunout se od konzumace těch přeslazených mléčných k těm s co nejvyšším obsahem kakaa, minimálně se 70 %.

Kostička před jídlem i po něm

Není pochyb o tom, že čokoláda patří k energeticky vydatným potravinám. Pokud po ní nechceme přibírat, musíme ji mlsat v omezeném množství. Doktor Clower nabízí absolventům svých kurzů hubnutí jednoduchou pomůcku. Jeden kousek co nejtmavší čokolády by měl být velký jako poslední článek palce na ruce. Doporučuje sníst tento první dílek 30 až 40 minut před jídlem. Pomůže nám to zkonzumovat méně jídla. Kakaové máslo podle něj zpomalí trávení a zmírní vzestup inzulínu, navíc se spustí signály smyslového zasycení.

Druhý kousek si můžeme dát po jídle jako sladkou tečku. Smyslem sladkých teček je podle doktora Clowera zase to, že lidé díky nim velmi často omezují nebo úplně vypouštějí neuvědomělé uzobávání nejrůznějších dobrot.

Syndrom čistého talíře

Problém přejídání přirovnává k reflexu zlatých rybiček, které jsou schopné spořádat tolik potravy, až z toho mají různé problémy včetně potíží s plaváním. U člověka je jedním z těchto reflexů syndrom čistého talíře. Tedy to, co většina z nás slýchávala v dětství: „Koukej to dojíst, jídlo se nevyhazuje.“ Většina z nás pak spořádá i to, co by nemusela, protože je zvyklá vyluxovat všechno na talíři.

Will Glower navrhuje následující postup. Pokud si po obědě nebo po večeři dáváte dvě sousta čokolády velikosti palce, přichystejte si ještě třetí. A necháte ho před sebou na prázdném nebo čistém talíři ještě pět minut poté, co jste si pomalu vychutnali přechozí dva kousky. Nemusíte na něj zírat, povídejte si s lidmi okolo, popíjejte vodu nebo vínko, prostě dělejte cokoli jiného. Po pěti minutách ho dejte stranou, mimo váš dohled a dosah. Nechte si ho k dalšímu jídlu.

Smyslem je tlumit reflex, který vás vede k přejídání. Pomůže vám to získat kontrolu nad svým rozhodnutím. A tento postup osvobodí i od nutkání jíst, když už nechcete nebo víte, že to je nerozum.

Dát stranou pár lahodných soust

Pak byste měli trénovat, abyste pokaždé nechali kousek jídla na talíři. Pár lahodných soust. Chvíli kolem nich lelkujte a po pěti minutách je dejte do krabičky do lednice nebo zbytky prostě vyhoďte do koše, aby vás nelákaly. Brzy zjistíte, že nutkání vše dojíst bude po týdnu až třech výrazně menší, a hlavně zvladatelné.

V knize Jezte čokoládu a zhubněte (nakladatelství Pragma) najdete další rady doktora Clowera. Jsou v ní i jídelníčky a recepty. Tomu, kdo by se jí chtěl řídit, bych ale doporučil konzultace s odborníky, třeba psychology, kteří se zabývají hubnutím. Clowerova knížka, jakkoli je čtivá, totiž neřeší otázky pohybu, matematiky kalorií ani zvládání emocí v nejrůznějších situacích.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: