Naprostým základem úspěšné léčby je odbornost střediska, kde terapie probíhá. Týká se to jak přípravy koní, tak vzdělání terapeutů a instruktorů. S tím může napomoci Česká hiporehabilitační společnost (ČHS), která sdružuje 36 členských organizací, které mají k dispozici téměř 180 speciálně připravených hiporehabilitačních koní.

Hipoterapie pomáhá i v léčbě psychických onemocnění, poruch výživy či u šikany

Ačkoliv si lidé myslí, že tato forma léčby pomáhá především fyzicky postiženým, stále více se této léčby využívá i u duševních chorob, jako jsou deprese, poruchy nálad, schizofrenie či poruchy příjmu potravy. Dalším oborem, kde je tato léčba uplatňovaná, je speciální či sociální pedagogika. Koně pomáhají příliš agresivním dětem nebo naopak příliš submisivním či přímo šikanovaným apod.

Do psychorehabilitace patří navíc i parajezdectví - což jsou skokové soutěže pro jezdce se zdravotním postižením.

Velké úspěchy u všech 

Za úspěch lze považovat jakýkoliv pokrok. „Úspěchem může být projevená radost u autistického chlapce, který po prázdninové pauze přijel ke koním, začal tleskat a říkat 'těším'. Jindy je úspěchem včas zahájená hipoterapie u několikaměsíčních kojenců, kterým se díky koním podaří správně popostrčit jejich vývoj a oni 'doběhnou' své vrstevníky,”  vysvětluje Vera Lantelme, předsedkyně ČHS.

O úspěších hipoterapie vypráví pro spokojenedeti.cz i fyzioterapeutka Kateřina Čapková z občanského sdružení Mirákl.

„Tomáš se narodil s Downovým syndromem. Ve fyzioterapii je velmi těžké hodnotit výsledky léčby, jelikož dítě absolvuje více terapií najednou a lze jen těžko říci, která zafungovala. V tomto případě to však bylo jiné. Maminka malého Tomáše odmítla cvičit Vojtovu metodu, Tomášek u ní plakal a ona nechtěla zničit jejich vztah. Rozhodli se tedy pouze pro hipoterapii. Nejsem zastáncem jen jedné terapie, a proto jsem na začátku s tímto rozhodnutím nesouhlasila. Přistoupila jsem na to s podmínkou, že jakmile začne vývoj pohybu stagnovat, okamžitě se vrátí k Vojtově metodě. To se ale nestalo,” popisuje fyzioterapeutka.

To vše docílil bez pláče, v přírodě s koňmi na čerstvém vzduchu a ne v nemocnicích v prostředí bílých plášťů.

„Malý Tomáš začal jezdit od tří měsíců, první tři hipoterapie plakal, ale pak se mu jízda na koni začala líbit. Začínali jsme vleže na bříšku max. dvě minuty, později byl už Tomášek schopen na koni jet až 10 minut. V šesti měsících se začal přetáčet, v sedmi se stavět na kolínka. Přešli jsme na polohu asistovaného kleku, kdy dítě jede na koni s fyzioterapeutem. V devíti měsících si začal stoupat. V jednom roce již kvalitně lezl, stoupal si a obcházel podél nábytku. Na roční kontrole na neurologii mu bylo řečeno, že je zcela zdravým dítětem. Teď již jezdí náročnější trasy v samostatném sedu a bez držení. A to vše docílil bez pláče, v přírodě s koňmi na čerstvém vzduchu a ne v nemocnicích v prostředí bílých plášťů,” dodává Čapková.

Pozitivním příkladem je i příběh dnes již třiadvacetiletého Honzy. S hipoterapií začal jako pětiletý s diagnózou dětské mozkové obrny a hemiparézou. Jeho velkým snem bylo pořídit si vlastního koně. V pubertě už začal do sdružení docházet jako pomocník a postupně přešel z hipoterapie k aktivnímu jezdectví. Začal se učit jezdit na koni a později se dal na westernové ježdění. Už má za sebou i skutečné závody, koupil si vlastního koně a se sdružením, kde jako chlapec začínal, je stále v kontaktu.

Více informací o hiporehabilitaci naleznete na www.hiporehabilitace-cr.com, www.chmirakl.cz a www.spokojenedeti.cz.