Článek
Úvod s poněkud širokým úkrokem: je to pár dní, manželka vedla u vínka s přítelkyní debatu o předurčenosti osudu. Osobně jsem momentálně až nudně a přízemně pozemský a nespirituální, rok od roku více, dokonce už nevěřím ani na obligátní "něco mezi nebem a zemí". Pokud věřím, pak v jistotu, že dnešní ráno mám za sebou a o večeru si budu jistý až při dalším svítání. Co bude za pět minut nevím ani já a Bůh už vůbec ne, což je názor u ateisty celkem pochopitelný.
Bylo by pohodlné odevzdat se myšlence, že všechno je nalinkováno a já jsem námořníček na bárce plující jasně vytyčeným korytem a můj manévrovací prostor je nula, nula, nic plus pár cenťáků nalevo, napravo. Bohužel jsem moc velký pesimista na to, abych vinil osud, ať už za dobré i zlé. Prdlajs. To, že zítra nebudu moci ráno rozlepit oči, holka dostane rýmu a odpoledne vyhraji pátou ve Sportce se stane nebo nestane, prostě tak to chodí. Ale, pozor - mimo mísu mohu být jedna dvě já a ne fatalisti, věřící a tak dále. Neupírám nikomu svaté právo na názor, pokud není kapitálně idiotský, naopak, leč nemohu s ním souznít, obsah lebky ne a ne se odevzdat. Ale zpět ke smrti.
Bětka pozorovala maminku, kterak naší 13ti leté shih-tzu češe srst a čistí chatrné zuby. -Až budu velká jako máma, budu čistit Kačence zuby já! -Inu, myško, nebudeš, páč to už bude Kačenka dávno mrtvá... Já vůl, jako bych nevěděl, že navzdory bystrosti malých dětí, určitá témata prostě jsou příliš dospělácká a pár let by se měla nechat uležet, jeden by neměl zapomínat, že má před sebou malinkou princeznu. Jak se ale zapletete se smrtí, špatně se od ní utíká.
Trvalo mi další hodinu, než jsem vzlykající a zmatené holčičce vysvětlil, že není důvod k pláči, že tak to chodí, smrt je ta nejpřirozenější věc a není proč nad tím smutnit a bla, bla, bla a tak dále. Jasno v tom neměla, pofňukávat přestala spíše únavou a usnula. Druhý den se po probuzení bez emocí přeptala, kdy umřu já, což je věru zajímavá otázka a má maminka, zdatná kartářka, ví o tom datu možná víc než já, ale já jsem šťasten ve své nevědomosti. Za dlouho, miláčku, za-dlou-ho! (Ehm, možná.) Odpoledne jsem zkusil poněkud složité téma odlehčit cestou na pouť ve vedlejším městečku. Holky se vyblbli a já se přesvědčil o své vzrůstající dřevnatosti, páč mě ten mumraj a pařák a amplióny a atrakce příšerně nebavili, ale co bych neudělal pro rozzářené obličejíky těch svých slečen. Večer jsme toho měli všichni čtyři plné kecky a umírání jsme se celkem slušně přiblížili. Chrrrr.