Hlavní obsah
Zdeněk Piškula Foto: Petr Horník, Právo

Zdeněk Piškula: Mám taky svoje démony, co občas vyplavou

Přede dvěma lety vyhrál StarDance, za sebou má natáčení filmu Zlatý podraz, v němž ztvárnil hlavní roli, a s herečkou Simonou Lewandowskou tvoří už více než rok pár. Dvacetiletý herec Zdeněk Piškula má nakročeno na slibnou kariéru, možná i proto, že má šťastnou povahu. Věci, které nemůže změnit, prostě neřeší.

Zdeněk Piškula Foto: Petr Horník, Právo
Zdeněk Piškula: Mám taky svoje démony, co občas vyplavou

Uplynuly dva roky od vašeho vítězství v taneční soutěži StarDance. Co se od té doby změnilo?

Už nestuduju, protože jsem dokončil konzervatoř, odstěhoval jsem se od rodičů a žiju s přítelkyní. A natočil jsem dost fajn film Zlatý podraz.

Chodíte si zatančit?

Občas jezdím na plesy, když nás pozvou, abychom něco předvedli. Ale že bych šel sám, na to není čas. Když je možnost, na večírku si zatančím.

Byla to velká změna odstěhovat se od rodičů?

Ano, říká se to, ale já to jako velkou změnu nepocítil. Ani jako nijak radikální. Možná je to jiné v tom, že není automaticky vždy plná lednička a někdy si musím prát sám.

Vaše přítelkyně, herečka Simona Lewandowská, je tedy emancipovaná žena?

Ano, to je. Práce v domácnosti máme rozdělené.

Ve filmu Zlatý podraz si zahrál mladého basketbalistu.

Foto: Patrik Nguyen

O co jde ve filmu Zlatý podraz, který právě vstupuje do kin?

Hraju v něm Jana Sedláka, kluka z vesnice, který nade vše miluje hrát basket. To je jediné, co chce. V letech 1938 až 1951, kdy se děj filmu odehrává, mu to bohužel nedovolí nejprve druhá světová válka a pak nastupující komunismus.

Má trochu strach z holek, neví, jak se k nim chovat. Maminka mu umřela a vychovává ho tatínek. Nakonec milostný románek zažije. Snad můžu prozradit, že film happy endem nekončí.

Výšku na basketbal máte, jak vám šel?

Bavil mě. Celý rok před natáčením jsme se s klukama scházeli každou neděli a trénovali basket s profesionály. Tak nás to chytlo, že jsme v tom pokračovali i později. Docela jsme se vytrénovali. Prvních deset natáčecích dní jsme točili jen basketbalové scény. To jsme se proháněli pod košem od rána do večera.

Vsítit míč pro vás není problém?

No, občas se trefím. Rád dělám všechny sporty, co mi přijdou pod ruku, docela se v nich chytám.

Ve škole byl tedy nejoblíbenější tělocvik?

Ano, a zvonění.

Zlatý podraz se odehrává v těžkých poválečných letech. Vztahují se k tomu období nějaké rodinné vzpomínky?

Ano a velice silné, dokonce tak, že bych o nich nerad hovořil. Jsou to nehezké věci, které postihly mou prababičku i babičku. Mnoho lidí z mé rodiny mělo v té době problémy.

S čím jste se při natáčení nejvíc potýkal?

Nejtěžší byly basketbalové scény, nicméně roční trénink udělal své. Navíc za tu dobu mezi námi s klukama vzniklo upřímné přátelství a doufám, že to bude vidět i na plátně.

Záludného nepřítele dravého kapitalisty představoval v seriálu Já, Mattoni.

Foto: archív ČT

Kdo měl tak šťastnou ruku, že vás dal dohromady?

Režisér Radim Špaček. Má veliký talent vybrat nejen lidi na správnou roli, ale aby také vzájemně ladili.

Kdyby to tak nebylo, jak byste to řešil?

I to se stane. Pokud ten druhý není vůl, což nebývá, prostě se nevyhledáváme víc, než profesně musíme. Chemie si občas nesedne, ale rozhodně na sebe nejsme nepříjemní.

Ukončil jste konzervatoř. Uvažoval jste o pokračování studia?

Ano a uvažuju stále, i když jsem zjistil, že se nejvíc učím praxí. Ta mi dává hodně. Nicméně bych rád odjel studovat ještě na nějaký herecký kurz. Nejraději do Anglie, to je královna herectví.

Byl jsem přede dvěma lety i v Americe, ale zjistil jsem, že tam to není můj šálek kávy. Je to od nás daleko a je to znát. Lidi tam, to je úplně jiná nátura. S americkým stylem života se neztotožňuju.

Objevil se v pohádce Tři bratři, kde hrál i Tomáš Klus, Kateřina Kosová a Gabriela Míčová (vpravo).

Foto: archív ČT

Jako kluk jste asi měl jasno, kam dál, nebo ne?

Ano, začal jsem točit ve dvanácti, od devíti let jsem se věnoval dramatickému kroužku. Alternativu jsem neměl, možná gympl, ale tam jsem moc nechtěl. Počty a podobné věci nejsou mojí silnou stránkou. Zvládl bych je, ale nebyly by pro mě tak přínosné jako konzervatoř.

Mladých herců je mnoho, nelitujete někdy?

Ne, takové chvíle nejsou. Herectví miluju a taky vše, co se týká umění. Když si představím, že bych měl sedět v lavici a pak ještě doma nad knihami, tak se asi oběsím. Čtu rád, ale jakmile cítím povinnost, nechce se mi do toho. Potřebuju svobodu.

Spolu s Veronikou Lálovou se stal vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Čeho byste chtěl dosáhnout?

Osobně moc nevím, ale přeji si, aby se tu začaly točit pořádné filmy a našli se pořádní scenáristé. Aby se tvůrci nebáli progresivnějších či alternativnějších věcí. Zdá se mi, že se filmy dělají pro jednoduchého diváka, který se chce jen zasmát, což nemyslím nijak zle. Ale umění by mělo lidi taky posouvat. Donutit je se zamyslet. A to se dnes děje málokdy, v tvorbě postrádám hloubku. Ta u filmů Radima Špačka nechybí a za to jsem rád.

Konzumerismu je mezi mladými dost, po alternativě jich moc nevolá, nebo se mýlím?

To nedokážu posoudit, já taky nejsem žádný pankáč, i když se punku nevyhýbám.

Shodnete se v tom se Simonou?

Ano, určitě, máme podobné názory.

A jsou i oblasti, kde se neshodnete?

Ano, jsou, ale teď mě žádná nenapadá.

Pokud jsou vaše názory výrazně rozdílné, pohádáte se?

Myslím, že ne. Diskutujeme, ale moc se nehádáme.

Jak trávíte volno?

Cestuju. Nebo s kamarády vyjedu za město.

Kde jste byl naposledy?

V Indii, s Brontosaury (jeden ze základních článků neziskové organizace Hnutí Brontosaurus – pozn. red.) v Himálajích. Měl jsem touhu pomáhat jako dobrovolník, poznat tamní kulturu a učit děti ve škole hudebku, což nakonec nevyšlo.

Jeli jsme do Malého Tibetu a měli možnost zúčastnit se benefičních výzev, jejichž výtěžek šel na školu v Mulbekhu. První výzva byla jízda na motorkách k ledovcovému jezeru, druhá rafting na Indu, třetí výstup na šestitisícovku. Z původního příspěvku 14 tisíc korun se stalo celých dvě stě. Zapojil jsem totiž do toho svůj Instagram a vše za pomoci profi kameramana natáčel. Lidé nám posílali peníze a i díky tomu se v Mulbekhu budou stavět nové laboratoře pro žáky.

Při zkoušce hry Moře, kterou uvádí Divadlo ABC.

Foto: Anna Hladká

Jak na vás Malý Tibet zapůsobil?

Velmi příjemně, na rozdíl od nížinné Indie. V Malém Tibetu je buddhismus aktuální a je to znát. Lidé jsou přátelští, milí, žijí v míru, všude vlají vlaječky a do kamenů jsou vytesané mantry. Je tam krásná atmosféra.

Kdežto v Novém Dillí, kde jsme strávili jeden den, to byl masakr. Strašně moc lidí, bordel, špína, choroby, dokonce jsme na ulici viděli mrtvé dítě. To byl pro mě šok.

Čím se teď zabýváte?

V Městských divadlech pražských zkouším hru Moře, což bude moje první velká pražská premiéra. Po Vánocích budu mít volno, možná je to ten správný čas na Anglii.

Sešli jste se se Simonou někdy u práce?

Ano, Simča hraje právě i ve Zlatém podrazu. Měli jsme z toho trochu strach, ale bylo to úplně v pohodě. Možná jsou i páry, co se hádají, ale my jsme v klidu. Asi je rozdíl potkávat se na natáčení deset dní, nebo trávit spolu dva měsíce v divadle.

Jste opravdu takový pohodář, jak vypadáte?

Většinu času jsem v pohodě, i když mám taky svoje démony, co občas vyplavou. Někdy jsem smutný, ale spíš se snažím prožívat život v pohodě a to, s čím si někteří lámou hlavu, za ni házím.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků