Hlavní obsah
Veronika Marková Foto: Jan Handrejch, Právo

Veronika Marková: Mám obdobíčka, kdy bych všechny zabila

V novém filmu Bourák se ocitla poprvé ve velké roli a rovnou vedle známých hereckých es. Nezadala si s nimi, její výkon byl i podle filmových kritiků suverénní. „Jasně že jsem byla nervózní, ale pak si to sedlo,“ říká devatenáctiletá představitelka naštvané dcery Ivana Trojana Veronika Marková. „V lecčems jí rozumím,“ dodává.

Veronika Marková Foto: Jan Handrejch, Právo
Veronika Marková: Mám obdobíčka, kdy bych všechny zabila

Jako Kamila v Bouráku jste na všechny naštvaná. Na tátu, mámu, jejího potenciálního milence, na svého milence… Stává se vám často, že jste naštvaná na celý svět?

Často ne, ale mívám obdobíčka, kdy bych všechny zabila. A ani nemusí nic špatného udělat. Prostě se chovám jako ta Kamila. Někdo mi řekne, že mi to sluší, a já ho pošlu do háje. Znám to tedy moc dobře.

Naštěstí mám super rodinu i přítele, takže nejsem nikdy naštvaná na všechny současně. Jsou to prostě takové nárazové návaly vzteku.

Měla jste bouřlivou pubertu?

Ano, dost.

Co si mám pod tím představit? Zlobila jste s kluky?

No, s kluky jsem byla hodně, byla jsem takový klučičí typ. Ale spíš jsem prudila rodiče. Byla jsem svéhlavá, na všechno jsem měla názor, za kterým jsem si za všech okolností stála, a když se to někomu nelíbilo, měl smůlu. S postavou Kamily jsme si byly nejpodobnější, když mi bylo asi patnáct.

Coby filmová debutantka jste rovnou měla být drzá na taková herecká esa, jako je Ivan Trojan či Jiří Macháček. Jaké to bylo?

No, dost těžké! Byla jsem nervózní a nejvíc z Ivana, který je můj velký herecký vzor. Přitom jediné scény, co spolu máme, jsou ty, kde mu nadávám. Pravda, na konci mu řeknu jednu hezkou větu, ale to je všechno.

A tak jsem se svěřila Ondrovi Trojanovi, že jsem z toho v rozpacích, on to řekl Ivanovi, vyměnili jsme si pak pár slov, jako že to bude v pohodě, a bylo. Nejvíc mi ale na natáčení pomáhal Jirka Macháček.

Jako dcera Ivana Trojana v novém filmu Bourák svérázně zachraňuje manželství svých rodičů.

Foto: Bára Trojanová, Total HelpArt

V čem?

Pomohl mi do toho všeho vplout. Hodně mi toho vysvětlil. Vůbec první obraz, který jsme točili, byl s ním v autě. Byla jsem vyklepaná, vždyť jsem točila poprvé. Kolem mě všude kamery, jedna asi tak dvacet centimetrů od mého obličeje.

On mi vysvětloval, že mám být v klidu, že můžu být přirozená, protože mě berou zblízka, a když to berou jako celek, že můžu přidat. Uklidňoval mě a to mi pomohlo.

Líbilo ve vám ve Šluknovském výběžku, kde se točilo? Ve filmu místa působí mnohem depresivněji, než ve skutečnosti jsou.

Ve filmu je to prezentováno jako nemilé místo, ale mně se tam moc líbilo. Ano, jsou tam zborcené fabriky, ale taky nádherné vily. Říkala jsem si, že je škoda, že natáčíme jen před fabrikou, když tam jsou i tak krásné domy. Ráda jsem se tam vracela a těším se, že se tam ještě vrátím i bez natáčení.

Co vás přivedlo k herectví, někdo z rodiny?

Můj dědeček Petr Kopřiva je herec. A babička je malířka. Od začátku jsme byly já i moje mladší sestra Barbora rodiči vedeny k umění. Rodiče nám od malička platili všemožné kroužky. Já také ráda maluju a zpívám.

Moje herectví přišlo přirozeně, ne že bychom byli herecký rod, kde se řemeslo dědí z generace na generaci, jako třeba Hádkové.

Trailer filmu Bourák

Kam jste se na dědečka chodila dívat?

Hrál hlavní role ve dvou filmech, Valerie a týden divů a Mučedníci lásky, a pak mnoho menších rolí. V dobrých českých filmech, jako třeba Což takhle dát si špenát. Často mi o natáčení vyprávěl. Ale já se na herectví dostala vlastně omylem.

Jakým omylem?

Hlásila jsem se na konzervatoř, ale na zpěv. S mamkou jsme šly na den otevřených dveří a měly jsme ještě chvíli čas. Pojď se podívat na herectví, navrhla mi mamka. „Ale na to já kašlu, tam nechci,“ odpověděla jsem. No, přemluvila mě a já zjistila, že by mě herectví bavilo.

Potom ségra dostala roli v Divadle Broadway, já s ní chodila na zkoušky a tam mě to dostalo. Tam jsem si řekla, že herectví chci opravdu dělat.

Jako dítě jste zpívala s Marií Rottrovou či Danem Landou. Jak k tomu došlo?

S Bárou jsme chodily do sboru Coro piccolo, vedeného vynikající sbormistryní. Sháněla zajímavé projekty, nejen takové, kde si děti stoupnou do řad a zpívají v kostele koledu. A tak jsme zpívaly vánoční koncert s Marií Rottrovou a s Danem Landou jsme jeli několikrát turné.

„Byla jsem hodné dítě, ale uměla jsem si zjednat pořádek,“ vzpomíná Veronika.

Foto: archiv Veroniky Markové

Odzpíváno mám dost, ale já nejsem úplně sborový typ. Sbor mi ale dal hodně, zejména ohledně techniky a sluchu. Když slyším akord, umím rozpoznat tóny. Jsem spíš sólový zpěvák. Mám kamaráda, který báječně hraje na kytaru, a sestra taky zpívá. Občas si dám nějakou nahrávku na YouTube, ale koncerty nejezdím.

Jste dříč? Nebo spoléháte na svůj talent?

Když se kousnu, tak makám. Když jsem měla tu divokou pubertu, na školu jsem trochu kašlala a pak se ze mě jako lusknutím prstů stal skoro až šprt.

Máte metu, kam se chcete dostat?

No do Hollywoodu! (směje se)

Vážně?

Ano, ale to je nemožné.

Proč by to bylo nemožné?

No, je to spíš sen. Chtěla bych být vidět, dostávat další příležitosti. Čekám na ně a jsem jim otevřená.

Muzikál vás neláká?

To je jediné, co mě v divadelním oboru láká. Divadlo jsme měli na škole, ale profesor mě od něj spíš odradil a zablokoval. A to se dává hůř pryč, než když vás otevře. Hezké se zapomene, ošklivé si člověk zapamatuje, dokud ho někdo neodblokuje. Mě odblokoval Ondřej Trojan. Na natáčení jsem přišla dost nesebevědomá.

To si nedovedu moc představit.

No vážně. Jsem ráda, že se nezalekl a objevil mě už na castingu.

Vidím rozdělaný obraz (jsme u Veroniky doma), to jste malovala vy?

Ano, baví mě to. Malovala jsem dřív temperami, teď zkouším olejové barvy, protože těmi maluje babička. Svoje plátna zatím neprodávám, dělám je pro blízké lidi. Na tom obraze jsem já, můj přítel a naše kočka.

Ráda maluje, nadání má po babičce.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Nepijete alkohol. Jak se to stalo?

K tomu jsem vnitřně dospěla. Měla jsem blbé období s přítelem a ráda jsem si zašla na pivo. Ne že bych to přeháněla, ale uvolnilo mě to. Ale ty problémy byly druhý den v mé hlavě ještě horší. Těžko jsem to snášela a zjistila jsem, že bez alkoholu je mi líp. Jasně že si občas pivo dám, ale zřídka.

Dbáte na životosprávu?

Ano, cvičíme s přítelem, i když teď máme pauzu. A na konzervatoři jsem měla hodně sportu, třeba šerm, a to mě hodně bavilo. Docela mi to chybí.

Se svým přítelem bydlíte. To jste se osamostatnila brzy!

Příteli je pětadvacet. Je hasič, dostal družstevní byt, a tak jsme toho využili. Dali jsme ho do kupy, postavili tu patro a řekli si, že se zkusíme osamostatnit. I když máme rodiče skvělé.

Nestýská se vám?

Ano, stýská. Už jsem se přistihla, že i pláču. Když Tomáš s tátou stavěli patro, já šila roušky. Táta pak odešel a já se rozplakala. Bezdůvodně. Chybí mi, máma taky, ale táta mi to ukázal. Naštěstí naši nebydlí daleko a vídáme se často.

Čeho byste chtěla dosáhnout kromě rolí v Hollywoodu?

Chtěla bych si zahrát milou holku. Co jsem hrála dřív, to byly samé Kamily. Asi mi to sedí, jsem holt ráznější typ. Ale chtěla bych si zkusit protiúkol. Zahrát si křehkou, milou, usměvavou holku. Ne drsňačku.

Byla jste i drsná holčička?

Jasně, trhala jsem nožičky pavoukům. (směje se) Ale vážně, byla jsem docela drsná. Praštila jsem se a vůbec to nevnímala. Bolest jsem necítila. Ale teď se mi to prohodilo, jsem spíš hypochondr. Bolí mě rameno a hned řeším, jestli nemám rakovinu.

Ale vyloženě parchant nebo grázl jsem nebyla nikdy. Navíc naši nás slušně vychovali. Poděkovat nebo pozdravit se zdá jako samozřejmost, ale u mnoha lidí není. Já raději poděkuju desetkrát než vůbec. Byla jsem hodné dítě, ale uměla jsem si zjednat pořádek.

Předváděla jste se ráda?

Ano, jsem velký exhibicionista, ale potom, co jsem natočila ten film, jsem raději schovaná. Ne že by mě lidi poznávali, ale je mi pohodlně doma. Už se nemusím tak předvádět. Exhibicionismus se nasměroval, kam patří, před kameru.

Já jsem znamením Lev a myslím, že dost typický. Mám to v povaze. Problém je, když se setkám s někým podobným. To pak házím pohledy a je ze mě ta Kamila. Nemůžu se uklidnit. Na druhou stranu jsou Lvi tvůrčí a velkorysí, a pokud si někoho oblíbí, udělají pro něj všechno. A i to je můj případ.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků