Článek
| Jeho popuzenost jsem si vysvětlovala vnějšími příčinami. Má problémy v práci, ale i v širší rodině, je přetažený ze stavby domu, kde pracuje hodně svépomocí atd. Prostě jsem obelhávala sama sebe. Nechtěla jsem si připustit, že jeho chování je základní rys jeho povahy a k lepšímu se změnit nemůže. Hodně jsem se kvůli tomu nabrečela.Dnes už nejde o mě. Vzala jsem si ho, a tak si to musím vypít až do dna. Mou velkou starostí a problémem je vztah manžela k dětem. Bylo opravdu bláhové si myslet, že se s příchodem dětí zmírní jeho hrubost a výbušnost. Nezměnil se, naopak, já jsem vyměkla a přestala se bouřit, aby byl doma klid.Máme tři děti, dva syny a nejmladší dcerku, které je dvanáct let. Zatím má štěstí, že není hodna manželovy výchovné pozornosti. Je ještě malá, neodporuje mu, a pak jde o holku. Manžel, známý šovinista, pokládá ženy za tvory nižší kategorie. Dceru tedy přenechal k výchově výhradně mně a moc se o ni nezajímá. Vidím, že to dcerce vadí. Snaží se mu zalíbit a upozornit na sebe. Snaží se ale marně, tak jí to vynahrazuje dědeček, který se jí hodně věnuje a vyučuje ji i na klavír.Když byli kluci malí, také si jich nevšímal. Zasahoval pouze tehdy, pokud něco provedli a moje výchovné opatření mu připadalo měkké. Řval na ně, nařídil tvrdé sankce a dost často je i seřezal. Málokdy zkoumal, co bylo podstatou problému. Proto byly ty tresty přehnané. Končilo to vždycky tím, že řval i na mě. Obvinil mě, že je špatně vychovávám a nic z nich nebude.Tohle chování nás léta nutilo ke lžím. Snažili jsme se před ním problémy raději tajit, abychom si ušetřili scény. Potíže se začaly hrotit při dospívání kluků. Starší syn se v tom věku už sám bránil. Střety byly hrozné. Manžel prosazoval za každou cenu svou autoritu a kluka ani nevyslechl. Syn utekl hned po maturitě z domova. Odmítl jít na vysokou školu, i když se velmi dobře učil a původně na ni jít chtěl. Začal se sám živit. S otcem vůbec nemluví a ten ho zavrhl. Domů chodí, jen když tam není.S mladším synem, kterému je nyní šestnáct let, to začíná být stejné. Je hodný, dobře se učí, sportuje, ale otec ho svým chováním nutí ke vzdoru. Pak vznikají scény. A moje role nárazníku už nestačí. Prosím manžela, vysvětluji, žádám, ale všechno je marné. Zřejmě předčasně ztratím i druhého syna. Jsem z toho zoufalá. Co by jiný chlap dal za to, kdyby měl takové hodné a šikovné syny. On si toho vůbec neváží. |
Otcovský styl vašeho manžela vykazuje znaky psychopatie. Bylo by důležité vědět, jak vychovávali jeho. Jestli nezažil stejný dril od svého otce a teď ho nenapodobuje, nebo jde výhradně o jeho tvorbu.
Manuál pro otce dospívajících dcer
Děti
Různé styly nefunkční otcovské výchovy speciálně vůči synům popsal včetně jejich důsledků kalifornský profesor Lewis Yablonsky. Rozlišuje pět základních přístupů.
- Prvním jsou citliví a milující tátové-dvojníci. Otec tohoto typu je po citové stránce zdravý a zralý člověk. Potřebám syna dává přednost před těmi vlastními. Staví ho do středu svého života a je součástí jeho životního plánu. Chová se k němu velmi citlivě a vnímavě. Vytváří vztah vzájemné lásky, ale někdy až závislosti. V přehnané podobě může mít na syna negativní vliv v tom, že ho příliš chrání před zklamáním a neúspěchem. Nedává mu normy a hranice, což je stěžejní poslání každého otce. Nevytvoří povědomí základního pravidla: Dostaneš jen tehdy, když sám něco dáš.
- Pak jsou otcové rovnostářského typu, tedy kamarádi. Nemají status otcovské autority, neumějí být v životě někomu nadřazeni a někoho ovládat. Celý život zůstávají syny a kluky. Ke svému synovi se chovají jako vrstevníci, tedy jednají s ním jako rovní s rovným. Dítě necítí oporu silného otce, přirozené autority, která určuje normy a pravidla. Tito muži žijí většinou v područí svých manželek a ve výchově jsou vykonavateli jejich vůle.
- Dále máme otce machry. Žijí v přehnané představě o významu svého mužství a syna chápou jen jako prodloužení svého Já. Jejich osobní identita bývá plně spjatá s výkony potomka. Toho ovládají a necitlivě ženou k výkonům. O všem rozhodují a dítě mají jen pro svou slávu. Málokdy mu umožní, aby se stalo nezávislou osobností. Synové těchto otců obvykle reagují třemi způsoby: 1. Stanou se jejich dokonalou kopií a zcela se jim podřídí. 2. Otevřeně rebelují a negativně reagují na vše, co otec chce. 3. Navenek klidně plní všechny příkazy, ale uvnitř překypují nenávistí. Doutná v nich skrytý boj. Tátu machra buďto zklamou, nebo se stanou silnějšími než on, což otec těžce nese.
Marek Herman: Výchova dítěte se musí odmakat
Děti
- Egocentrický otec se jeví jako normální osobnost, pro lidi kolem jako celkem přijatelná a úspěšná. Dává ale přednost dosažení úspěchu a svých životních cílů před potřebami dětí. Nemusí to být chladný člověk, důležitý je však pro něj konkurenční, tržní postoj ke světu. Dítě mu proto překáží, protože mu zbytečně ubírá čas a energii. Čas jsou přece peníze. Tento typ tvrdí, že všechno dělá pro rodinu, ale ve skutečnosti to dělá především pro sebe.
- Nakonec tu máme odrůdu otec-psychopat. Není schopný běžných emočních vztahů a nevnímá pocity nebo práva druhých lidí. Má omezené sociální cítění. Nedostatek zájmu o syna nahrazuje vyžadováním tuhé kázně. Chce, aby se vše podřídilo jeho sebestřednosti a prospěchu. S lidmi navíc účelově manipuluje. Nic neobětuje a nechápe, proč ho lidé nemají rádi nebo ho hodnotí negativně. Nejlepší je od něj co nejrychleji prchnout, pokud je to možné, a v každém případě vyhledat pomoc psychologa. To může ostatně pomoci u každého z pěti typů otce.