Hlavní obsah
Tereza Těžká Foto: Petr Horník-Právo, Make-up: Miriam Machová

Tereza Těžká: Polyamorie je životní styl. Není otevřen nevěře nebo náhodnému sexu

Za roli dvanáctileté dívenky v dokumentu V síti o sexuálních predátorech na internetu byla Tereza Těžká (25) nominovaná na Českého lva. Oslavila to skromně, jen se svými nejbližšími. Těch má ale celkem dost. Žije totiž hned v několika milostných vztazích, v takzvané polyamorii.

Tereza Těžká Foto: Petr Horník-Právo, Make-up: Miriam Machová
Tereza Těžká: Polyamorie je životní styl. Není otevřen nevěře nebo náhodnému sexu

Herectví se věnujete tři roky, a už jste byla v nominaci na Českého lva. Čekala jste to?

Abych byla upřímná, to, že dostaneme Lva za dokument, jsem si trochu myslela. Říkala jsem si, že to je tak velký počin, že možná ten samý rok větší nebude. Měla jsem z toho moc dobrý pocit. Ale za svůj herecký výkon jsem nominaci opravdu nečekala. Udělala mi velkou radost.

Někteří lidé mi říkají, jak je mrzí, že to nakonec nevyšlo, ale já to tak vůbec neberu. Pro mě už ta nominace je ohromná výhra.

Byly bouřlivé oslavy?

Moc ne, slavila jsem jen tak, jak to v dnešní době lze. Prostě jsme si doma s mým mužem nalili víno. Moje přítelkyně mi věnovala malinkou zlatou figurku „Oscara“ jako cenu útěchy -– to mě pobavilo.

Pořádně to oslavím se štábem, až to doba dovolí. A taky jsem trochu slavila tím, že jsem od neděle do neděle byla offline a všechno za mě vyřizoval můj muž. A já se soustředila jen na sebe. To jsem potřebovala, byla to taková jarní očista.

Jak jste se do projektu V síti dostala? Kvalifikoval vás mladistvý vzhled?

S Vítem a Bárou (režiséři a scenáristi Vít Klusák a Barbora Chalupová) jsem se sešla ještě před castingem. Režisér obcházel herecké školy, což se obvykle před filmem dělá. Oslovila jsem je asi právě kvůli mladistvému vzhledu.

Byla to schůzka naslepo, nevěděla jsem, oč se jedná. Víta jsem znala jako režiséra dokumentů, tak jsem si říkala, co asi chce. Možná točí dokument o hereckých školách?

Vůbec jsem nechápala, proč mě oslovuje jako herečku. Když jsem pak přišla na schůzku, došlo mi to. Představil mi téma a já pochopila, že je to bomba. A že bych se na něčem takovém mohla podílet!

Tým filmu V síti, který letos získal Českého lva za nejlepší dokument.

Foto: Aerofilms

Jak jsme si tak povídali, došlo mi, že já sama jsem před třinácti lety měla s obtěžováním na sítích problém. A to jsem neměla smartphone, na internet jsem mohla jen na pár hodin denně na počítači, který byl společný pro celou rodinu. A stejně se mi to stalo. Tak co teprve dnes, když má dítě mobil s internetem a dostane se na jakékoli stránky?

Ve chvíli, kdy se dítě připojí, rodič musí předpokládat, že se dostane k pornografii. Je to jednoduché a je to všude. Dítě na sociálních sítích je vystaveno přímo bombardování predátorů. To je smutný fakt. Nemusí podniknout vůbec nic a stejně mu přicházejí fotky penisů. Často bez pozdravu, jen tak. Věděla jsem hned, že do toho projektu půjdu.

Co bylo nejtěžší na tom zahrát dvanáctiletou holku?

Asi ten rozdíl mezi mým dvanáctiletým světem a dvanáctiletým světem dnes. Můj byl ještě hodně dětský. Hodně založený na knížkách, povídání si s kamarády, chození ven a hraní her.

Potřebovala jsem zjistit, jakým stylem píšou, jaké hrubky dělají nejčastěji, co berou ve škole a tak. Čekala mě čirá improvizace

Dnešní dvanáctileté děti komunikují jen přes sociální sítě a moc se neschází. Jít ven s kamarády znamenalo přijít k němu domů a doufat, že ho tam zastihnu. Knížky, které jsem četla, dnešní děti vůbec neznají. Časopisy, co jsem četla, už nevychází.

Dnes je to YouTube, TikTok (sociální sítě), a mají i jiné ikony, které je ovlivňují, a oni se pak podle nich chovají. Tohle všechno jsem se musela naučit. Vnímat, co jim to přináší a jak se chovají v návaznosti na to. To asi bylo nejtěžší. A pak samozřejmě celé natáčení a komunikace s predátory. Občas jsem měla chuť se na toho člověka podívat a říct: „Seš normální? Proč to děláš?“

Předčilo chování predátorů vaše očekávání?

O milion procent. Do ateliéru jsem šla s tím, že jsem se bála, aby bylo co točit. Natáčení předcházely obrovské přípravy. Dva měsíce jsem se připravovala na roli, komunikovala se skutečnými dvanáctiletými dětmi. Potřebovala jsem zjistit, jakým stylem píšou, jaké hrubky dělají nejčastěji, co berou ve škole a tak. Čekala mě čirá improvizace, vždyť jsem nevěděla, co přijde.

Měli jsme i schůzku s psycholožkou a sexuoložkou, které nám pomáhaly pochopit, jak dítě vnímá svou sexualitu. V patnácti si ji už plně uvědomuje, ale ve dvanácti ještě nezná hodnotu svého těla. Proto mnohem snáz pošle někomu cizímu své nahé fotky. Nedokáže domyslet důsledek. Snáze se s ním manipuluje. Takže přípravy byly veliké, ale já se bála, že se nám pak nikdo neozve.

Doufala jsem, že na světě je dobro. Že tam budeme deset dní sedět a ozve se možná nějaký jeden chudák, kterého nám možná ještě bude líto. To se změnilo v první sekundě natáčení.

Máte na mysli tu scénu, kdy vám založí fiktivní profil na sociální síti Lidé.cz a okamžitě dostanete šestnáct zpráv od cizích mužů?

A všechny na téma sex. Během hodiny proběhl první Skype hovor. Bylo to rychlé, ten muž přede mnou začal ihned onanovat. Vít říkal, že to byla chvíle, kdy váhal, zda ten projekt nestopnout. Že mu došlo, do čeho jsme se pustili a jaké peklo odhalujeme.

Přemýšlel, jestli nás tomu může vystavit. Já vůbec nevěděla, co mám dělat. V té době mi bylo dvaadvacet, měla jsem pevný vztah, sexualitu v pořádku. A stejně když na mě predátor vytáhl péro a začal přede mnou masturbovat, tak jsem jen seděla a vůbec nechápala, co se děje.

Chtělo se mi brečet, strašně jsem se styděla a cítila se ponížená. A taky divně, vždyť celý štáb koukal na mě, jak já koukám na to, co se děje na obrazovce. Nevěděla jsem, jestli to můžu vypnout, a ani jsem to nedokázala. Jen mi hučelo v hlavě a říkala jsem si: „Bože, tomuto jsou vystaveny děti?“ Bylo mi z toho strašně zle.

Jako dvanáctiletá dívenka ve svém filmovém pokojíčku.

Foto: Aerofilms

Tohle byly pocity při prvním Skypu. Při osmém devátém jsem si už jen řekla: „Hm, další penis“. Člověk velmi rychle okorá. Ale to se děje i těm dětem! Bojím se, jaký vliv to může mít do budoucna na jejich sexualitu.

Podle mě to v nich vzbuzuje pocit, že jsou tady jen pro uspokojení druhého. A to je opravdu nepříjemný pocit.

Kde vidíte příčiny? Je to v lidech, nebo v sociálních sítích?

Bylo to tu vždy. Predátoři čekali třeba v parku. Ale teď je to jednodušší, dělá to tedy i více lidí. Muži i ženy, kteří by to někde v parku neudělali, protože by jim to stud nedovolil. Na internetu jsou zahaleni v anonymitě. Mají pocit, že jim nikdo nemůže nic udělat. Zároveň to pro ně není „skutečné“.

Spousta mužů se obhajovala, že nic neudělali, na nikoho nesahali, jen dítěti psali. Vůbec neviděli, jak obrovsky se můžou dotknout jeho duše.

Mám pocit, že lidi jsou zhýčkaní. Spousta predátorů řekla, že to dělají proto, že je porno už nebaví

Dá se s tím podle vás něco dělat?

Na sociálních sítích je tento jev zcela nehlídán, ale není přeci složité zamezit tomu, aby si dítě psalo s dospělým cizím člověkem. Na to by mohly existovat jednoduché algoritmy, které to dokážou filtrovat, stejně jako to umí na téma drogy. Tak proč ne sex?

A zároveň můžeme diskutovat o tom, jestli nejsou problémy v sexu jako takovém. Jak je zneužívaný už třeba jen komerčně, když ho používá tolik reklam. Je smutné, kolik existuje pornostránek s ohromným množstvím kategorií. Lidi jsou v tomto směru vlastně zhýčkaní. A i tak spousta predátorů řekla, že to dělají proto, že je porno už nebaví. Potřebují živý stimul. Ten hledají v dítěti.

Ne proto, že by byli pedofilové nebo měli sexuální problém. Podle odborníků je z těchto mužů pedofilních nebo takových, kteří mají problém v sexuální oblasti, asi jen tři až pět procent. Ti ostatní jsou psychosexuálně normální. Jenže zatímco dospělá žena by je poslala do háje, dvanáctileté dítě to neudělá.

Čím to je?

Je to často poprvé, co s ním dospělý člověk mluví o sexu, svou roli tam hraje i pocit dobrodružství. Říká si: „Asi už jsem velká, když se mi to děje.“ Muži opakují dívenkám, jak jsou krásné, mluví s nimi jako s mladými ženami, což se jim často nestává.

Rodiče třeba prohlásí, že sex je tabu, a nebaví se o něm. Dítě často ani neumí dospělému odmítnout, je naučené poslouchat autority. To, že je těžké je odmítnout, můžu potvrdit, i na mě ten nátlak fungoval.

Opravdu? Jak se to projevovalo?

Měli jsme vytvořených asi pět nahých fotek ve photoshopu. Ty jsem občas pod nátlakem posílala. Někdy se stalo, že predátor dostal už všechny fotky, které jsme měli připravené. Tlačil, že chce další, a já si říkala, že snad něco vyfotím, aby mi už dal pokoj.

„Můj životní styl mi vyhovuje a doufám, že mi vydrží,“ říká herečka.

Foto: Petr Horník, Právo

Často mi napsal někdo, u koho jsem si řekla: „Jéé, milý chlap, konečně v pohodě.“ Ani jsem nepostřehla, kdy se to zvrhlo a já dostala sexuální zprávu. Neudělala jsem nic, čím bych ho vyprovokovala.

Zmínila jste, že se takhle chovají i ženy. Ozvaly se i vám?

Ano, ale málo. Na 2458 mužů to bylo třeba tak třicet čtyřicet žen. Většina z nich přiznala, že má homosexuální orientaci, ale nebyly tak explicitní. Chtěly si spíš povídat.

Neříkám, že to nemělo sexuální podtext, ale nechtěly tolik toho intimního materiálu. A pak jsme tam měli ženu, která psala Sabince (další herečka v dokumentu), že shání pro svého manžela holčičku do trojky. Ve filmu je natočená schůzka, na kterou ti manželé přijeli za Sabinkou až ze Sokolova. Do Prahy měli koupené dva, zpět už tři lístky. Předpokládali, že s nimi Sabinka odjede. Celou tu schůzku iniciovala ta žena.

Sešli jste se i s jinými predátory. Omluvil se někdo?

Když natáčení skončilo, jeden se ozval, že ho to moc mrzí a že podstupuje léčbu u sexuologa. Někteří se začali mstít tím, že ty naše profily různě nahlašovali a blokovali, to bylo legrační. Jeden z predátorů, ten, co mu není vidět obličej a má na sobě tričko s Batmanem, se po premiéře filmu šel sám udat na policii. Ale většina se hodila offline a nekomunikovala.

Pro každého může být nevěra něco jiného. Pro někoho je to líbání, jiný chce, aby partner hrál třeba squash jen s ním

Pojďme teď na váš život a netradiční vztahy. Kromě manžela máte ještě přítelkyni. Jak se to stalo?

Mám manžela, se kterým jsem osm let, ale téměř od začátku máme polyamorní vztah. Polyamorie je životní styl, kdy se partneři domluví, že jejich vztah je otevřen dalším plnohodnotným vztahům. Není otevřen nevěře nebo náhodnému sexu.

Hlavní roli hraje v divadelní hře o adventu roku 1932 A osel na něj funěl.

Foto: Divadlo Komedie

Jaký je tedy přesně rozdíl mezi nevěrou a polyamorními vztahy?

Pravidla polyamorie jsou taková, že o tom všichni musí vědět, musí s tím souhlasit, a musí to být souhlas nadšený – ano, opravdu takhle chci žít, a ne jen: Tak dobře, budu ti to tolerovat, abych o tebe nepřišla.

Je důležité, aby všichni vstoupili do svazků dobrovolně. Oproti tomu je nevěra uskutečňování činů za zády partnera, kterého to může citově zranit, a nemusí jít jen o sex. Pro každého může být nevěra něco jiného. Pro někoho je to líbání, někdo chce, aby partner hrál třeba squash jen s ním.

Za žárlivostí mohou být zranění z minulosti, která se tak připomínají, a člověk se cítí ohrožený

V polyamorii jsme otevření tomu, že víme, že máme další romantické vztahy. Všichni se známe. Já znám třeba Honzovu přítelkyni. A sama mám tři partnery: manžela Honzu, s tím máme společnou přítelkyni Áňu, a přítele Petra. Ten Honzu zná a jsou přátelé. Všichni o všem komunikujeme. Ty vztahy jsou opravdu plnohodnotné se vším všudy, i se závazky. Je to stejné jako klasický, monogamní vztah, ale já ho mám třikrát.

A co žárlivost?

Nedá se říct, že tam není. Je to přirozená lidská vlastnost, která ale značí nějaký problém. Myslím, že v naší skupině, které ráda říkám polykula, s ní pracujeme maličko jinak. Za žárlivostí je vždy skryté něco jiného.

Není to jen „žárlím“, ale „žárlím, protože“... Buď jsou to zranění z minulosti, která se tak připomínají, a člověk se cítí ohrožený. Nebo mi vadí, že druhý má něco, co já ne. Přibrala jsem deset kilo, tvoje slečna zhubla a já jsem z toho nervózní. Pracujeme vždy s tím, co je schováno za žárlivostí, a společně si ji pomáháme překonat.

Dovedete si představit, že by u vás vyrůstalo dítě? Nebylo by zmatené?

Znám spoustu polyrodin, kde dítě vyrůstá a je v pohodě. Co mi přijde fascinující je, že děti jsou čisté, otevřené a nezkažené společností. Takže i na tohle reagují dobře. V naší polykule jsme to téma zatím neřešili. Tak nevím, jak bychom k němu přistoupili. Rozhodně bychom dítěti nevsugerovávali, jak je to správně. Polyamorie není lepší vztah než monogamie a naopak. Jde o to, co si člověk vybere.

„Když s někým jsem, předpokládám, že je to na celý život. Ale stát se může cokoliv. Momentálně je mám všechny moc ráda a představuji si, jak v sedmdesáti budeme sedět na lavičce a krmit společně holuby.“

Foto: Petr Horník-Právo, Make-up: Miriam Machová

Nikdo z nás zatím dítě neplánuje. Možná se to časem změní. Momentálně mám ale tisíc důvodů, proč dítě ne. V dnešní době bych ho nechtěla přivést na svět, který je plný nejistot. Nicméně stát se může cokoli.

Vím, že bychom to zvládli, a přijde mi hezké, že by dítě mělo mnohem víc lásky než v tradiční rodině. Jako když má dítě klasický monogamní pár, a do toho i hodně tetiček, strejdů a babiček. V naší polyrodině by mělo víc dospělých vzorů, které ho můžou inspirovat a můžou mu i něco předat. Přijde mi to fajn. Je to návrat do doby, kdy lidi žili v kmenovém uspořádání a celý kmen se staral o všechny děti bez rozdílu.

Když přijde vztahová krize, násobí se?

Stejně jako se násobí láska, násobí se i negativní věci. Měla jsem před Českými lvy katastrofální týden, kdy jsem se nepohodla s manželem, do toho přišly problémy s přítelem, a jak jsem byla unavená, začalo se to promítat i do vztahu s přítelkyní. Ale zvládli jsme to. Máme velkou výhodu, že umíme komunikovat.

Myslím, že to spoustě vztahům, i monogamním, chybí. Moje přítelkyně je hodně komunikativní, a všechny nás to naučila.

Jak tento váš způsob života přijali vaši rodiče?

Moji rodiče jsou tradiční pár. Jsou spolu od čtrnácti let, a když bylo mámě devatenáct, přišla jsem nečekaně já. Jsou v manželství 26 let. Pro ně je zvláštní, že někdo může žít jako já.

Když jsem o tom mluvila s mojí maminkou, tak jsem věděla, že pro ni je hlavně důležité, abych byla šťastná. Tatínek s tím měl ze začátku trošku problém. Asi měl pocit, že když takhle žiju, že mi něco musí chybět, nebo že jsem nešťastná. Že si něco kompenzuju.

Když jsem mu to vyprávěla, poslouchal mě. I přes to, že s tím měl problém, našel si dvě hodiny času a intenzivně mi věnoval pozornost. Nechal si to vysvětlit. A teď mi posílá články, co o mně zase napsali. Je s tím v pohodě a to mě těší.

Myslíte si, že vám „polykula“ vydrží celý život, nebo je to životní fáze?

Když s někým jsem, předpokládám, že je to na celý život. Ale stát se může cokoliv. Mně tenhle styl vyhovuje, přináší mi klid i svobodu a zároveň jistotu, pevnost a stabilitu. Může ale přijít cokoli a já se třeba rozhodnu, že to tak nebude. Ale momentálně je mám všechny moc ráda a představuji si, jak v sedmdesáti budeme sedět na lavičce a krmit společně holuby.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků