Hlavní obsah
Ocenění Zlatý glóbus za nejlepší výkon ve vedlejší roli převzal letos za Černobyl. Foto: Profimedia.cz

Stellan Skarsgård: Svým osmi dětem nelžu nikdy a o ničem

Když se řekne Stellan Skarsgård, dost lidí, kteří nepatří zrovna k nejvíc zasvěceným filmovým fanouškům, zvedne tázavě obočí. Ale stačí dodat Mamma Mia!, Piráti z Karibiku, Dobrý Will Hunting nebo Avengers a hned je jasno.

Ocenění Zlatý glóbus za nejlepší výkon ve vedlejší roli převzal letos za Černobyl. Foto: Profimedia.cz
Stellan Skarsgård: Svým osmi dětem nelžu nikdy a o ničem

Osmašedesátiletý švédský herec patří celosvětově k nejlepším ve své generaci, hraje jak ve skandinávských a obecně evropských, tak i v hollywoodských filmech. Je stálicí děl Larse von Triera už od filmu Prolomit vlny, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes, či Hanse Petera Mollanda (Boj sněžného pluhu s mafií), točí s Volkerem Schlöndorffem (Návrat na Montauk). U nás jsme ho naposledy viděli v Nabarveném ptáčeti nebo v seriálu Černobyl.

Kromě toho patří k nejpříjemnějším a nejvstřícnějším hvězdám, jaké může člověk potkat. Nemá problém s autogramy ani se selfie, při rozhovorech je uvolněný, rád se směje, a když na to přijde, nebojí se ani ostřejších výrazů.

I proto byla na letošním Berlinale, kam doprovodil film Naděje norské režisérky Marie Sødahlové, na rozhovory s ním pořádná fronta. Na jeho usměvavé vstřícnosti však ani hodiny, které jim věnoval, pranic nezměnily.

Jako Češka nemohu začít jinak než filmem Nabarvené ptáče. Jak na něj vzpomínáte?

Moc rád, bylo to fantastické! Už jen to, že mi Václav Marhoul prostě jednoho dne zavolal a řekl, že by rád, kdybych v tom filmu hrál. Já znám knížku a myslím, že bylo velmi důležité, aby film vznikl. A tak jsem řekl ano. A pak se, myslím, že i na základě mého souhlasu, přidali Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper, Udo Kier.

Bylo to báječné, černobílý film jako z šedesátých let, to už je dnes skoro mrtvé. A když jsme byli na podzim na festivalu v Benátkách a zažívali deset minut potlesk vstoje, bylo to úžasné.

Vzal jste malou roli v českém filmu, přitom hrajete v hollywoodských velkofilmech a pak se zase vracíte do těch skandinávských. Máte rád změnu?

Samozřejmě, nechci se nudit! Nevím, co budu dělat za půl roku, ale vím, že chci točit různé filmy, hrát různé postavy. Teď jsem natočil docela malý norský film Naděje, který jsme na Berlinale představili, a klidně bych zase vzal Mamma Mia!. Vždycky záleží na kvalitě.

S Piercem Brosnanem a Colinem Firthem ve filmu Mamma Mia!.

Foto: archiv FTV Prima

A také je to tak, že když dělám velké trháky, které vydělají spousty peněz, pomáhá to, aby mohly vznikat ty malé, protože mě investoři znají a jsou ochotni do toho malého vložit finance. Takže je v tom samozřejmě i byznys.

Ve filmu Naděje, který natočila režisérka Marie Sødahlová na základě vlastní zkušenosti se zhoubnou nemocí, hrajete jejího skutečného manžela a svého dlouholetého přítele a spolupracovníka Hanse Petera Mollanda. Jak jste na nabídku role reagoval?

První rozhodnutí bylo, že Hanse Petera v žádném případě hrát nebudu, že si to nemohu vzít na zodpovědnost. Chápete, všechno bylo podle skutečnosti, která byla pro oba manžele těžká, i když už dost let vzdálená.

Samozřejmě, herečka Andrea Bræin Hovigová je jiná než Maria, kterou hraje, já jsem jiný než Hans Peter, ale stejně to je člověku hodně divné, když „předlohu“ zná tak dobře jako já jeho, a přitom vždycky může portrétovat jen jeho ozvěnu.

Upoutávka na film Mamma Mia!

Video: Cinemart

Hrálo nakonec vaše přátelství roli v tom, že jste nabídku přijal?

Ne, to pořád nebyl hlavní důvod. Když se mi o tom projektu Hans Peter poprvé zmínil, řekl jsem si: „Do prdele, další zasranej rakovinovej film!“ Myslel jsem si, že to chce Maria natočit jako nějakou svoji terapii a opravdu jsem do toho nechtěl jít.

Ale ona mi pak poslala dvoustránkovou synopsi a ta byla zábavná, postavy zvláštní, jiné, skoro jakoby pořád zhulené. Bylo vidět, že od toho má odstup, že to je víc o vztazích než o nemoci, že tam je humor. Tak jsem nakonec řekl, že to beru.

Vaše postava není zrovna největší sympaťák, mluvili jste o tom s Hansem Peterem?

Jasně, on si to uvědomoval. Je to nesmírně dobrosrdečný člověk, říkal, že tohle je Mariina verze, tak jí do toho nebude mluvit. Samozřejmě se všechno točí hlavně kolem ní, ale zároveň do filmu vložila i jejich love story.

Vím, že některé věci mu tam příjemné nejsou, ale spíš jsme si z toho dělali legraci. A já mu pořád říkám, že po tomhle filmu možná nakonec bude mít lepší reputaci než před ním.

Z filmu je patrné, že Hans Peter Molland hodně, snad až příliš, pracuje, zdá se, že i na úkor osobního života. Jak to máte vy?

Není to tak strašné. Nedávno jsem si zrovna říkal, jestli jsem v posledních letech nepracoval moc, a uvědomil jsem si, že už jsou to čtyři roky, co jsem přestal hrát divadlo, a za poslední rok jsem točil jen čtyři měsíce a osm jsem mohl být s rodinou.

Jsem v tomto směru velmi privilegovaný člověk, mohu si vybírat. S Hansem Peterem se to vůbec nedá srovnat, on pracuje opravdu až moc. Jediné, co snad máme společného, je to, že moje první žena měla také rakovinu, a to je hrozná zkušenost. Najednou poznáte, že i když chcete v tu chvíli dát nemocnému všechno, stejně mu nemůžete správně a pořádně pomoci. Ta bezmoc je odporná.

Moje děti i první žena bydlíme nejvýš pět minut od sebe a vídáme se prakticky pořád.

Já jsem se v tu dobu snažil starat o všechny praktické věci, měli jsme tehdy šest dětí a dělal jsem všechno pro to, aby celá domácnost klapala jako hodinky. Ale držet ji za ruku, sedět u ní, to jsem moc neuměl. A ona to většinou ani nechtěla.

Nakonec máte těch dětí osm, jaký jste otec?

Jak to shrnout…? Snažím se, aby cítily, že pro mě hodně znamenají, jsou milované a nikdy, ale opravdu vůbec nikdy jim nelžu! I když kladou složité otázky, někdy těžké a velmi osobní, vždycky jim řeknu pravdu. Než jim lhát, radši bych řekl, že se stydím odpovědět. Ale já se nikdy nestydím.

Vy máte osm dětí, Hans Peter Molland jich má šest – je to pro Skandinávii typické?

Nemyslím. Tohle máme s Hansem Peterem společné, obecně je obvyklé mít spíše jedno nebo dvě děti. Typické pro nás Skandinávce ale je, že zatímco jinde ve světě od sebe bydlí rodiny často daleko a vídají se jednou dvakrát do roka, my bydlíme většinou poblíž.

Moje děti i první žena bydlíme nejvýš pět minut od sebe a vídáme se prakticky pořád. Zrovna pozítří budu vařit na narozeninovou oslavu své dcery a všichni k nám přijdou.

Pět vašich synů je už herci, a dokonce úspěšnými, nejvíc Alexander nebo Billy, který se teď proslavil filmem To Kapitola 2. Souhlasil byste, aby někdo natočil film o vás?

Ne, mně by se nelíbilo, kdyby se náš život takhle zveřejnil. Ale pracujeme spolu, máme s Billym i jeden společný projekt. O práci spolu ale moc nemluvíme, spíše jen takové drby, třeba že ten a ten režisér je debil.

Jste k jejich práci kritický?

Já dovedu být hodně kritický, okamžitě poznám, když přehrávají nebo nepůsobí pravdivě, ze mě blázna neudělají. Ale proč bych jim to měl věšet na nos? Ostatně my ani nesledujeme nijak pečlivě své výkony, ani nemohu říct, že bych viděl všechny jejich filmy. Jsou tak produktivní, že jsem nejspíš za nimi už teď pozadu. Takže si jen tak občas řekneme něco jako: „Ty jo, to bylo úžasný!“

Jaké bylo vaše vlastní dětství?

Báječné! Nás bylo pět dětí, hodně jsme se stěhovali a moji rodiče byli dost neobvyklí. Třeba se ve škole učilo náboženství, ale otec nechal na nás, jestli na něj chceme chodit. Neakceptoval žádná zavedená společenská pravidla, měli jsme mnohem víc svobody než ostatní děti. A absolutní svobodu ve vyjadřování.

U nás nebyla žádná rodinná hierarchie, byli jsme bráni se stejným respektem jako dospělí. Prostě nádhera!

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků