Hlavní obsah
Režisér Roman Petrenko ví o tanci skoro všechno, sám ale netančí. Foto: Milan Malíček, Právo

Režisér Roman Petrenko – deset let se StarDance

Jeden z nejpopulárnějších pořadů České televize, taneční soutěž StarDance… když hvězdy tančí, jejímž je Právo mediálním partnerem, vstupuje letos do jubilejního desátého ročníku. A desáté jubileum v něm oslaví i jeho režisér Roman Petrenko.

Režisér Roman Petrenko ví o tanci skoro všechno, sám ale netančí. Foto: Milan Malíček, Právo
Režisér Roman Petrenko – deset let se StarDance

Jakých těch devět let bylo, jak vzpomínáte na začátky?

Popravdě řečeno jsem na začátku nebyl úplně přesvědčený, že to může být tak úspěšné. Jsem mimořádně špatný tanečník, sice v sobě mám rytmus, dokonce hraju trochu špatně na kytaru, ale tancovat neumím. Když se chci o něco takového pokusit, moje žena přede mnou utíká.

A přitom to byla právě ona, kdo mě ke StarDance přemluvil. Dostal jsem tehdy, na podzim roku 2005, několik DVD z BBC, na Vánoce jsem si je doma pustil a manželku nadchla.

Hrozně se jí to líbilo, řekla, jak je skvělé, že mi to televize nabídla a že to bude úspěšné dokonce mimořádně. Poslechl jsem ji a dnes jsem za to strašně rád.

Umíte po těch letech odhadnout, kteří z účastníků se dostanou do finále?

Nevsadil bych si na to, protože se obecně nikdy nesázím, ale už tři roky po sobě jsem finalisty odhadl téměř přesně. Jednak mám přehled, jak diváci hlasují, mám tedy informace, a jednak všechny páry sleduji od prvních tréninků a už tam se leccos odhadnout dá.

Třeba loňský vítěz Jiří Dvořák do toho šel od začátku jako o život. A to pak diváci vycítí. Ona je jedna věc zábava a druhá tam ten život skoro nechat. Mám zkušenost, že kdo je hlavně zábavný, vydrží tak do šestého sedmého kola. Pak už zábava nestačí, musí to být opravdu tanec!

Neodmyslitelnými moderátory taneční show jsou Marek Eben a Tereza Kostková.

Foto: archiv ČT

Ale třeba právě loni byla Pavla Tomicová nesmírně zábavná a dostala se až do finále…

Protože se k tomu naučila výborně tancovat! Můj kamarád a náš odborný poradce Jan Onder tvrdí, že by naučil tancovat i mě, ale já si myslím, že kecá. Vím za ty roky přesně, co máme stříhat, rozumím tomu, poznám valčík od foxtrotu, ale tancovat nebudu.

Vybavíte si, kdo z účastníků udělal největší pokrok, třeba prakticky od nuly až do vyšších kol?

Velké pokroky udělal v podstatě každý. Vzpomínám si na Jirku Schmitzera, u kterého to bylo podle mě dokonce „revoluční“.

A velmi zajímavý je pokaždé vývoj sportovců. Mají výbornou fyzickou kondici a jsou schopni natrénovat množství hodin. A když mají skvělého tanečního partnera, výsledek je vždycky ohromující. Například Katka Baďurová, Martin Procházka, Ondřej Bank nebo Tomáš Dvořák.

Točíte i medailonky?

Ne pokaždé, v posledních letech se na nich podílejí jiní režiséři, loni například Alice Nellis.

Některé jste ale točil, jaké tedy bývá první seznámení tanečního páru, který má spolu strávit několik měsíců? Bývají nervózní? A kdo o tom spárování vlastně rozhoduje?

První setkání tanečního páru, které si v žádném ročníku nenechám ujít už jen proto, abych se seznámil a podal si s nimi, pokud se ještě neznáme, ruku, bývá velmi příjemné.

Každý účastník StarDance ví, do čeho jde. Ano, tanečníci jsou trochu zvědaví, koho dostanou, a také naše „Stars“ jsou nedočkavé, jakého partnera jim přidělí.

Pravda je ale taková, že každý z aktérů soutěž viděl a viděl i výkony tanečníků, s nimiž se sejde ve dvojici. Jejich sestavování je na šéfovi projektu Janu Potměšilovi, který se radí s Janem Onderem a s dramaturgií programu.

Loňskou řadu ovládli herec Jiří Dvořák a Lenka Nora Návorková.

Foto: Petr Horník, Právo

Někdy se vedou debaty, jestli je StarDance soutěž, nebo show – třeba když Lukáš Pavlásek, který se zrovna brilantně tančit nenaučil, postupoval do dalších kol…

Je to soutěž a show. Jan Potměšil je geniální v tom, že umí oboje výtečně sladit. Má neuvěřitelnou schopnost a talent získat jak vynikající tanečníky, jako byl Jiří Dvořák, tak ty, kteří se tolik nenaučí, ale jsou zábavní.

Kdybychom tam měli deset obrovských tanečních talentů, není diváky čím bavit. Je to tedy především show, my ji tak svítíme i snímáme, ale samozřejmě je to také soutěž.

Režisér musí být nestranný – dělá vám někdy problém nepřilepšit právě tím snímáním a svícením tomu, kdo je vám sympatičtější než ostatní?

Proboha ne! Mám už řadu let vypracovaný systém, ke každému se chovám korektně, a hlavně naprosto stejně. Každý choreograf, tedy profesionální tanečník, za mnou může kdykoliv přijít do přenosového vozu, popovídat si o tom, co chce vypíchnout, a já přijímám každého stejně. Chodím za nimi do zkušebny, ptám se, co chtějí zdůraznit, a podle toho se připravuji.

Všichni vědí, kde mě najdou, systém máme zaběhnutý se střihačem Dušanem Lajdou a hlavním kameramanem Vladem Valkem, opravdu se snažíme všem co nejvíc vycházet vstříc, protože do toho dávají strašně moc.

Mohu upřímně říci, že svou ženu, pokud si ji chci uchovat, bych tam nepustil. Diváci si ani neumějí představit, jaká je to dřina, kolik energie do toho vkládají. Ale zhruba po generálce už diskuse končí, nemůže být nekonečná.

I když jste v práci nestranný profesionál, přece jen trávíte s každou skupinou dost času. Získal jste mezi účastníky za těch deset let bližší přátele?

Snažím se být skutečně objektivní a nechci si připouštět, že bych někomu víc fandil. Skamarádili jsme se postupně skoro se všemi, ale hodně si rozumím s tanečníkem Janem Tománkem, který má rád víno a je z Brna.

Velmi jsem si rozuměl i s Petrem Bendem a Martinem Procházkou, protože jsme hodně kecali o hokeji. A já mám hokej moc rád.

Jakou roli hraje v přímém přenosu střihač?

Zásadní. Když nepoloží prst na správné tlačítko a nemá železné nervy, tak to zkazí. Dušan Lajda je můj spolužák ze Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích i z pražské FAMU, známe se tedy od patnácti let a dneska už si nemusíme nic říkat, stačí se podívat nebo ukázat prstem do poznámek.

Mimochodem jen pro představu: tři hodiny loňského finále měly těch poznámek 150 stran.

Co v nich máte zapsáno?

Máme každý tanec přesně na vteřiny rozzáběrovaný. Což znamená, že na začátku každé skladby spouštíme stopky a střihač na základě poznámek a mých pokynů stříhá nacvičené záběry.

Ale pozor! Musíme být připraveni i na variantu B, lehce improvizovat, protože se může stát, že taneční pár nedodrží choreografii tak, jak byla nazkoušená. V tom byl mistr Lukáš Pavlásek. Při jeho tanečních vystoupeních jsme v přenosovém voze šedivěli.

S každým dalším kolem účinkujícím stoupá adrenalin – stoupá i vám?

Ne. Pro nás je to každý díl stejné, protože to je zkrátka přímý přenos, což je „adrenalinový sport“ vždycky. Ale já jsem první přímý přenos režíroval v roce 1993, myslím, že tehdy začínal i Dušan, takže kdybychom prožívali extrémně stres, byli bychom už dávno mrtví.

Někdy se stane, že počáteční vzájemná náklonnost tanečníků přeroste v hlubší cit. Například Marie Doležalová má se svým partnerem Markem Zelinkou dnes už roční dceru Alfrédu. Vy to pozorujete, ať chcete, nebo ne, od začátku – hraje v takovém sblížení podle vás roli i fakt, že jsou ještě jako neznámí lidé spolu v denním fyzickém kontaktu, nebo je nácvik jen a jen dřina a případná jiskra přeskočí jinudy?

Marušku a Marka jsem si oblíbil. Oba jsou skvělí lidé a musím říct, že jsem si dlouho nevšiml, že tam nějaká jiskra přeskočila. Řekl bych, že to bylo asi až u konce StarDance… Je to ale otázka spíše na ně.

Ano, tanec je kontaktní, příjemný a lehce erotický pohyb a stát se může cokoliv. Ovšem stejně tak se může stát, že si některá dvojice nesedne vůbec…

Vítězové osmé řady Marie Doležalová a Marek Zelinka se stali i životními partnery a rodiči dcery Alfrédy.

Foto: archiv ČT

Začínal jste jako filmový režisér, natočil jste krátce po absolutoriu školy první hraný film Hazard a pak jste se začal věnovat zábavě. Jak se to stalo?

Náhodou. Když jsem dokončil FAMU, ve společnosti zrovna vznikla potřeba lustračních osvědčení a mnoho režisérů ho nedostalo. Já jako chlapec, který nestačil v životě nic vykonat, jsem ho dostal. A ředitelé televizí, v tomto případě slovenské, začali režiséry bez osvědčení vyhazovat.

Tak jsem dostal nabídku režírovat Bratislavskou lyru 1996, obrovský přímý přenos, který šel i do zahraničí. Nevím, jestli jsem měl takový talent nebo schopnosti, ale měl jsem lustrační osvědčení (směje se), a ten, kdo to měl režírovat, ho zřejmě neměl.

A začalo vás to bavit?

Ano, a baví mě to dodnes. Ale také jsem okamžitě zapadl do škatulky „režisér zábavy“. Přenos se povedl, dostal jsem nabídku ze soukromé televize, pak z další a potom mě oslovili z České televize, protože už tu byla jistá záruka, že to umím.

V tomto směru nezávidím dnešním mladým režisérům: přímý přenos stojí strašně moc peněz, je třeba mít zkušenosti a producenti nechtějí riskovat.

Co jste měl za sebou před StarDance vy?

Od roku 1993 jsem ve Slovenské televizi a následně v Markíze režíroval celkem dost pořadů, tři televizní filmy a řadu koncertů.

V České televizi jsem začínal s poměrně úspěšným projektem Uděláš cokoliv, který byl stejně jako StarDance v licenci BBC. Připravovali jsme ho s Janem Potměšilem a ta licence byla koupená na jeden ročník. Ale protože měl pořad úspěch, nakonec jsme dělali ročníky tři. A pak koupila Česká televize StarDance a nabídla mi to.

Nicméně zábava není to jediné, co děláte…

Není a za to jsem moc rád. Loni jsem dostal nabídku na publicistický pořad Dnes před lety, kde s Jakubem Železným mapujeme pokaždé celý jeden výrazný den historie.

Máme za sebou vznik Československa, 21. srpen 1968, připravujeme 17. listopad. Je to změna, a i když je to velmi pracné, protože hodinový pořad vyrábíme měsíc, mám tu práci rád.

Pro mě je pestrost hodně důležitá. Letos mám před sebou například velmi zajímavý koncert s Lucií Bílou a Petrem Maláskem, teď jsem dělal divadelní představení s Milanem Kňažkem, které bude Česká televize vysílat na podzim.

Z přehledu vaší práce je zřejmé, že pracujete většinou v Praze, ale pokud vím, rodinu máte v Bratislavě – jak to na obou stranách zvládáte?

Rodina si zvykla. Syny mám už dospělé, Lukáš je ve 4. ročníku Filmové akademie Miroslava Ondříčka, studuje kameru a už se mnou někdy i pracuje. Nejstarší syn Roman má svoji rodinu. A manželka Katka je tolerantní a v podstatě ví, co ji u jednotlivých projektů čeká.

V Čechách jsem studoval a žil od patnácti let, mám tady mnoho kamarádů a spolužáků. Když jsem režíroval pro Slovenskou televizi, potkal jsem se se spisovatelem panem Feldekem, a protože moje slovenština už není ideální, omlouval jsem se mu za to. A on mě hrozně potěšil, že naopak na to, jak dlouho jsem v Čechách, mluvím stále výborně slovensky.

Obdiv a velkou přízeň diváků si v loňské řadě získala Pavla Tomicová s Markem Dědíkem. Protančili se k druhému místu.

Foto: Petr Horník, Právo

Vraťme se ještě ke StarDance. Vysílání začne 12. října, kdy začíná pro vás?

První setkání s produkcí, dramaturgií a šéfem projektu bylo už v březnu. Před létem jsme měli schůzku s hlavními profesemi, což je 25 lidí.

Řekneme si, co a jak připravíme, a v září se naplno rozjíždíme. Točí se tréninky, potřebuji vědět, jak se vše vyvíjí, poznat trochu účastníky, abych se na ně připravil.

A pak se stane, že se Václav Kopta zraní a na jeho místo nastoupí víceméně na poslední chvíli Richard Genzer. Jak se taková situace řeší, aby byl pořad přesto sladěný?

Naštěstí se to stalo zatím jenom jednou! Obrovskou práci udělaly dramaturgyně pod vedením Honzy Potměšila a všichni vyřešili situaci brilantně.

Richard Genzer bravurně naskočil do rozjetého vlaku. Vašek Kopta má taky mou úctu, že do projektu šel. Jsme stejně staří, já bych se toho bál, a oni oba tu odvahu měli.

Chtěli bychom ještě velkolepější show, každý večer otevře úvodní taneční číslo. A snažíme se přenos pozvednout i technicky.

Jaký je váš kontakt s moderátory Terezou Kostkovou a Markem Ebenem?

Především si troufám říct, že jsme kamarádi, že za ty roky už se na sebe jen podíváme a víme…

Samozřejmě při přenosu mají v uchu vysílačku, do které jim od začátku do konce přenosu dávám připomínky. Ta spolupráce je výborná, poznáme už na sobě navzájem, co si kdo myslí.

Mimochodem já se vyznačuji tím, že nerad měním lidi kolem sebe. Jsem konzerva, třiadvacet let mám jednu ženu, pět let jednoho kocoura, a stejně tak celý štáb tvoří de facto pořád stejní lidé, nemám rád změny.

Olympijský vítěz pětibojař David Svoboda s Veronikou Lálovou skončili v loňském ročníku třetí.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jaké přinese letošní ročník novinky?

Něco málo prozradím. Je to 10. výročí, takže budeme připomínat výherce devíti předchozích řad, přijdou nám zatancovat. Budou tam speciální čísla, například k 17. listopadu to bude zejména výběrem hudby.

Chtěli bychom ještě velkolepější show, každý večer otevře úvodní taneční číslo. A snažíme se přenos pozvednout i technicky. Takže doufám, že diváci budou spokojeni.

Může vás ještě něco v televizní režii překvapit?

Každý pořad přináší nějakou zkušenost. Poslední byla v ČT Brno. Příjemné setkání s výbornými profesionály na projektu Koptashow. A protože mám rád svého „kocúra“, nadšeně jsem spolupracoval na pořadu Kočka není pes, jen abych se dozvěděl něco víc o kočičí duši. Takže každý projekt z různých žánrů překvapí a obohatí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků