Hlavní obsah
Medvěd Matěj je pohodář a flegmatik. Na snímku s Hynkem Navrátilem starším Foto: Petr Horník, Právo

Principál cirkusu Humberto: U nás žádné týrání zvířat neprobíhá. Ani s nimi nekšeftujeme

Jak to s těmi cirkusáky vlastně je? Týrají zvířata a kradou slepice? Nebo jsou to poslední kočovníci, kteří ve světě peněz a kariér touží po svobodě, kráse a dokonalosti? Povídali jsme si o tom s principálem cirkusu Humberto Hynkem Navrátilem starším, jeho ženou Zdenkou a synem Hynkem.

Medvěd Matěj je pohodář a flegmatik. Na snímku s Hynkem Navrátilem starším Foto: Petr Horník, Právo
Principál cirkusu Humberto: U nás žádné týrání zvířat neprobíhá. Ani s nimi nekšeftujeme

V cirkusové manéži žilo a žije pět generací jejich rozvětveného rodu a snad ani rodinné klany lékařů nejsou na svou profesi hrdé tak jako tito „komedianti“. Strávili jsme s nimi odpoledne v maringotkách, výbězích i prázdné manéži.

Je zasmušilé zimní odpoledne všedního dne, sem tam spadne osamělá dešťová kapka. Tři hodiny před večerním vystoupením cirkusu Humberto není okolo stanu na pláni v Letňanech ani noha.

Uvnitř však probíhá čilý ruch. Připravuje se vzduchotechnika, natahují elektrické dráty, zametá manéž. Nad vším bdí ředitel cirkusu Humberto Hynek Navrátil starší. Jako patriarcha rodu je zvyklý na to, že ho lidé poslouchají na slovo. Ani nemusí nic říkat, jen mlčky kývne hlavou ke zmuchlanému povlaku křesla, a kolem běžící mládenec se může přetrhnout, aby ho rychle narovnal.

„Jsem komediant a nestydím se za to,“ říká. Profese se v jeho rozvětveném rodě dědí z otce na syna už pátou generaci, zejména akrobacie a drezúra zvířat.

Maminka Zdenka pochází z rodu ruských akrobatů. A ve šlépějích rodičů pokračují i oba synové. Starší Hynek dělá silovou akrobacii, drezúru medvědů a lvů. Mladší Ludvík se až do nedávného zranění věnoval vzdušné akrobacii. Teď vystupuje jako nožní žonglér a po sezoně ho čeká ortel doktora, jestli se bude moci pod střechu šapito vrátit.

Pradědeček zápasil s medvědem

Opíráme se o zábradlí prázdné manéže a principál se v myšlenkách vrací o staletí zpátky.

„Můj děda Václav Navrátil zápasil s medvědem. Kočoval s představením od města k městu, v létě po poutích a jarmarcích, v zimě po hospodách. Přespával leckde: přímo v hospodském sále, v komůrce nad výčepem, někdy třeba u statkáře ve stodole. Vedl krušný život, ale o komické situace neměl nouzi. Třeba když na něm medvěd roztrhal úplně všechno oblečení,“ vzpomíná na počátky rodové dynastie.

Pyšný je zejména na svého tatínka Bohumila: „To byl čistokrevný cirkusák a univerzální artista. Dělal klauna a nožního žongléra, vystupoval se sestrami na visuté hrazdě.“

Pak rodinný cirkus znárodnili a Bohumil Navrátil se musel živit, jak to šlo. Dělal cestáře, pracoval v drůbežárně i v zoologické zahradě. Po cirkusu se mu však stýskalo. Nakonec bývalému majiteli dovolili návrat do Státních cirkusů a varieté: mohl s nimi jezdit jako řidič. Stále však toužil po manéži…

Hynek Navrátil mladší má v manéži devět lvů.

Foto: Petr Horník, Právo

„Byla tam mladá slonice Bína, která zlobila, odbíhala z manéže. Chtěli ji utratit, ale otec se přihlásil, že by to s ní zkusil. Všichni ho odrazovali, podařilo se mu však vrátit jí důvěru v lidi. Nakonec byla jako naše dítě, miláček: krásně spolupracovala, dostal jsem ji, kam jsem potřeboval. Léta jsem s ní vystupoval i já. Poklidně umřela stářím v kruhu rodiny,“ vzpomíná Hynek Navrátil starší.

Schovejte slepice, komedianti přijeli…

Bohumilovi synové dorostli a státní cirkusy se po revoluci rozpadly. Artisté dostali výpověď, drezéři si mohli vybrat: zvířata buď koupí, nebo budou utracena.

„Koupili jsme je. Tím pádem jsme museli dokoupit postroje, přepravníky… Brácha Bohumil odjel do Francie, kde rok předtím získal se lvy stříbrnou medaili na cirkusovém festivalu, já jsem chytil angažmá v Německu. A nakonec jsme se dohodli, že si pořídíme vlastní cirkus King. Začátky byly krušné, všechno jsme brali na dluh. Půjčila nám rodina,“ popisuje Hynek Navrátil.

Jsem čistokrevný komediant a jsem na to hrdý. Dokud člověk neleze po čtyřech, vystupuje. Chřipky, horečky, angíny, to se nepočítá.

Principál však může být jen jeden, a tak si Hynek pořídil vlastní stan. Koupil i známé jméno: Humberto.

„Zase jsme si museli půjčit od rodiny. Je to boj na dvou frontách. Na jedné straně manéž, na druhé zimoviště, kde budujeme zázemí pro zvířata a máme tréninkovou halu. Co vyděláme, jde zpátky do cirkusu. Že bychom byli milionáři, nehrozí.”

Nepohodlí. Dřina. Riziko a spousta úrazů. „Dokud člověk neleze po čtyřech, vystupuje. Chřipky, horečky, angíny, to se nepočítá,“ vypočítává Hynek mladší. Co je tedy na cirkusáckém životě tak přitažlivé? Svoboda!

„My jsme poslední kočovníci. Projel jsem kus světa, od střední Asie, přes Sibiř, Turkmenistán až po Evropu: Francii, Itálii, Německo, Polsko. Je to smutné – překročíte hranice, a jste umělci. Tady jsme jen cirkusáci: Schovejte slepice, komedianti přijeli… Tak nás vidí Češi,“ navazuje jeho táta. Jméno Humberto však zavazuje. Lásku k němu a k cirkusu předal oběma synům.

Potlesk je víc než gáže

Hynek Navrátil mladší to rád přiznává: „Cirkus, manéž, publikum, potlesk, to pro mě znamená drogu, bez které nemohu být. Já pro cirkus dýchám, položil bych za něj snad i život. U cirkusu jsem se narodil a u cirkusu bych chtěl taky umřít.“ Považuje se za „čistokrevného komedianta“.

„A jsem na to hrdý stejně jako táta. Když končí představení a na defilé nás lidi oceňují potleskem vestoje, to je víc než gáže. Potlesk znamená, že to má ještě pořád smysl.“

Zvířata miloval odmalička. „Když mě maminka naháněla na domácí úkoly, většinou mě odchytila ve stáji, kde jsem pobíhal pod velbloudy nebo seděl na poníkovi,“ vzpomíná. Po jejím artistickém rodu pochytil držení těla a stabilitu, takže v manéži předvádí také silovou akrobacii.

Hynek Navrátil mladší při silové akrobacii

Foto: Petr Horník, Právo

V šesti letech ho začala trénovat rodina známých ruských akrobatů Kirilovských. Cvičil rozštěpy, stojky, ohýbání těla. Od deseti let trénoval sedm hodin denně.

„Tehdy jsem pochopil, proč jsou Rusové tak dobří sportovci, tréninkový dril byl tvrdý, srovnatelný s vrcholovým sportem. Ale s odstupem času na to rád vzpomínám, předali mi obrovské zkušenosti,“ vypráví.

Manželky někdy utíkají

Jak si cirkusák hledá ženu? U svých. „Ty, které nejsou od cirkusu, si většinou špatně zvykají. Vždy po několika dnech zapakovat nádobí, přístroje, televizi. Vše musí mít svoje místo, jinak se ani nenajíte. Přejedete na další štaci, než zapnou vodu a elektriku, chvilku to trvá. Když zaprší, máte bláto všude. Na volno o sobotách a nedělích můžete zapomenout. Sotva všechno rozložíte, už zase pakovat a přejíždět. A do toho všeho děti…,“ popisuje ředitel Hynek Navrátil strasti kočovného života.

„Cirkusácké ženské a chlapi jsou na to zvyklí. Pokud se někdo přižení nebo přivdá, musí se hodně přizpůsobit. Většina uteče. Ti, kdo přežijí začátky, však už zůstávají. Když cirkusák prošoupe u cirkusu jedny boty, těžko se mu odchází,“ dodává jeho syn Hynek.

„Musí také zapůsobit láska,“ dodává otec. Je vidět, že u nich doma zapůsobila. Sedíme se Zdenkou Navrátilovou u malého kuchyňského stolu v moderní klimatizované maringotce.

„Na balení jsem zvyklá celý život, už vím, jak na to. Většinou mám všechno přilepené nebo na neklouzavých dečkách,“ prozrazuje. Bývala hadí žena, dnes už ale nevystupuje. Provoz cirkusu jistí zezadu, v pokladně.

„Bylo to krásné, ale akrobacie je časově omezená. Přijdou roky, musíte dát prostor mladým. Artisté už mají ve třiceti letech opotřebovaná ramena i kolena,“ konstatuje bez lítosti.

Manželé Hynek a Zdenka Navrátilovi s pravými klaunskými botami

Foto: Petr Horník, Právo

Stejně jako její muž a synové miluje na cirkusu hlavně svobodu. A také to, že rodina funguje pohromadě dvacet čtyři hodin denně.

„U komediantů jsou tradiční rodinné vazby silnější, asi že jsme pořád spolu: s rodiči, s dětmi, s manželem. Nehrozí, že by babička nebo dědeček zemřeli v domově důchodců. Postaráme se až do konce jak o lidi, tak o zvířata,“ podotýká.

Packy na řídítkách

V tu chvíli dojde řeč na ochránce zvířat. To hlava rodu zvyšuje rozzlobeně hlas. „Nedá se s nimi domluvit. Sem tam něco podpálí. V minulé štaci nám na rozlučku vysklili okno,“ popisuje.

„Naočkovali celou společnost. Tuhle v hospodě mé kluky neobsloužili, že mají na bundách nápis Cirkus Humberto – cirkusáky prý obsluhovat nebudou, protože týrají zvířata. To je nesmysl, u nás žádné týrání zvířat neprobíhá. Ani s nimi nekšeftujeme, k tomu bych se nikdy nesnížil,“ argumentuje Hynek Navrátil starší.

„Se zvířaty trénuji třeba dvakrát denně půl hodinky, ráno a odpoledne, pomalinku, abych jim to neznechutil. Drezúra probíhá jedině za odměnu. Když medvídě učím na koloběžce, dám mu pacičky na řídítka a dostane odměnu. Potom mu postavím tlapky na koloběžku, dám další odměnu. Pak koloběžku kousíček potáhnu, aby na ní zůstalo a zase dostane odměnu…

Tohle trvá třeba měsíc. Základ je postupovat trpělivě, v klidu, krok za krokem. Odměňovat a chválit. Kdybych zvíře uhodil, tak možná jednou skočí, ale pak už se bude bát,“ vysvětluje principál základy drezúry.

Odpověď má i na výhrady ochránců přírody, že cirkusová zvířata mají malé klece: „Normy na plochu přepravy zvířat i na výběhy jsou dané zákonem a my je musíme splňovat, jinak bychom neprošli veterinární kontrolou. Proti zoologickým zahradám je ten prostor sice menší, ale naše zvířata zase mají víc pohybu při tréninku i při vystoupeních, takže se to vyrovnává.“

Cirkus Humberto dokonce pořádá otevřené tréninky, na které může přijít kdokoli. „Aktivisté se nepřišli podívat ani jednou,“ podotýká. Připravovaný zákon, který má zpřísnit pravidla chovu cirkusových zvířat a zavést licence vítá.

Můj medvědí syn

Drezúře se věnuje také starší syn Hynek, předvádí vystoupení se lvy a s medvědem.

„Já mám svá zvířata jako svoje děti. Byl jsem u několika porodů medvědů i lvů, jsem s nimi do poslední chvíle, když odcházejí,“ vypráví. Jeho miláčkem je desetiletý čtvrttunový medvědí samec Matěj, kterého matka prvorodička jako novorozené medvídě odmítla.

„Vychoval jsem si ho na flašce sunaru, prakticky od narození až do osmi měsíců jsme ho měli v přívěsu. Je to takový můj syn,“ vypráví. Sedí přitom v kleci se dvěma medvědy. Zatímco Markýza si ho nevšímá, mazel Matěj se ometá okolo, láskyplně strká do krotitele čumákem a jezdí mu tlapou po zádech.

Méďu Matěje odchoval Hynek Navrátil mladší na sunaru.

Foto: Petr Horník, Právo

Ale i od něj už Hynek párkrát schytal ránu: „Zrovna jsem mu uklízel kotec, byl v říji, takže neklidný. A najednou se mi zatmělo před očima – a byl jsem bez zubu. Přitom jen mávl tlapou. Medvědi prostě mají sílu. Jsou neuvěřitelně rychlí. A nemají mimiku, takže nedostanete žádné varování o změně nálady. Navíc se jim v pěti letech může změnit charakter: Matěj zůstal pohodář a flegmatik.

Z Markýzy se stal pěkný hajzlík: je náladová, neposlouchá, sem tam se ožene… Schytám to od ní aspoň jednou do roka. Proto také nevystupuje, necháváme si ji na chov.“

Co by se stalo, kdybychom vešli do klece my? „Dávám vám tři vteřiny,“ zvážní chovatel. „Jakmile medvěd ucítí ve svém teritoriu cizí pach, půjde po vetřelci. Napřed mu podrazí nohy. A pak už to jde rychle.“

Až na doraz

Setmělo se. Cirkus Humberto září do dálky. Ke vchodu se trousí první diváci, převládají rodiny s dětmi. Zdenka Navrátilová prodává poslední lístky na dnešní vystoupení. Janek Pospíšil, který už patří k inventáři cirkusu, češe před vystoupením psy.

Zazní zvony a show začíná. Pudlíci proskakují obručemi, lamy skáčou před klečící velbloudy, majestátní indičtí sloni panáčkují. Artistky okouzlují půvabem i obratností.

Hynek Navrátil mladší se objímá s méďou Matějem a tahá za sebou roční lvíče Helenu po manéži jako přerostlé kotě. Klaun rozesmívá děti. Nad vzdušným vystoupením jihoamerických provazochodců se tají dech. Komedianti ze sebe zase vydávají všechno.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků