Hlavní obsah
Petra Dvořáková Foto: Petr Hloušek, Právo

Petra Dvořáková: Lepší než žít z pocitu křivdy je uvědomit si hodnotu zkušenosti

„Užívám si, že se mi nic strašného neděje. A prosím boha, aby to tak vydrželo,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková, jejíž životní příběh nebyl jednoduchý. O těžké minulosti mluví jen nerada. S radostí a zaujetím se naopak rozpovídá o světě lékařů a zdravotních sester, do nějž zasadila svůj nový román Chirurg.

Petra Dvořáková Foto: Petr Hloušek, Právo
Petra Dvořáková: Lepší než žít z pocitu křivdy je uvědomit si hodnotu zkušenosti

Původním povoláním jste zdravotní sestra. Zastesklo se vám po operačním sále?

A víte, že máte pravdu? V poslední době se mi zdávaly zdravotnické sny, zase jsem byla na sále a pracovala tam. Prostředí nemocnice mě dokonce lákalo tak moc, že jsem si začala prohlížet inzeráty, kde hledají zdravotní sestry.

Roky už jen píšu a čím dál víc si vážím lidí, kteří mají nějakou hmatatelnější dovednost, dokážou třeba zachránit lidský život. Svět medicíny mě dodnes fascinuje. Samozřejmě ale od doby, kdy jsem ji opustila, se nesmírně posunula.

Taky si mnohem víc uvědomuju, jak snadné je udělat chybu, někomu vážně ublížit, nebo ho dokonce zabít. Odžila jsem si tu svou touhu prostřednictvím psaní, to je přece jen bezpečnější.

Hlavní postavou románu Chirurg je pětačtyřicetiletý lékař operující v zapadlé příhraniční nemocnici, kam se musel uklidit po tom, co udělal průšvih na pražské klinice. Prožívá krizi středního věku, únavu z manželství a trochu při tom popíjí. Po dobu psaní jsem se do něj vžila a tu svou medicínu si užila tak, že se mi sny přestaly zdát.

Na „sestřičkovské“ období vzpomíná slavná spisovatelka (stojící vpravo) s nostalgií.

Foto: archiv Petry Dvořákové

Ženské spisovatelky píšou obvykle o ženských hrdinkách. Vy jste mistryně mužské psychologie. Máte pro to vysvětlení?

Muži jsou pro mě uchopitelnější. Velká pocta pro mě byla, když mi čtenář mé předchozí knihy Dědina napsal, že se dokážu vžít do nadrženého chlapa jako nikdo jiný.

Muži jsou racionálnější, jdou k jádru věci, nevytvářejí si domněnky, to mi vyhovuje. Jejich myšlení je čistší, jednoznačnější. Když píšu mužskou postavu, nemusím se tolik zabývat komplikovanými city. Žena je taková černá skříňka, obtížněji se do ní proniká.

Postava chirurga Hynka mi byla blízká, vžila jsem se do něj snadno a měla ho ráda. I já teď totiž prožívám svůj střední věk a bilancuji.

Tvoříte poslední dobou dost rychle. Próza Dědina vyšla před rokem, v polovině září vyjde Chirurg, následovaný další knihou, která už se také chystá do tisku. Je za tím tempem spíš sebedisciplína, nebo nutkavá potřeba?

Od obojího trochu. Ve chvíli, kdy začínám psát knihu, je už ve mně příběh nějak hotový, uzrálý. Sezení u počítače je pak víceméně fyzická práce, kdy musím text nabouchat do klávesnice.

Jsem zvyklá udržovat tvrdý režim, to ve mně asi zůstala ta disciplína zdravotní sestry. Vstávám brzy ráno, obvykle mezi pátou a šestou, většinou totiž kvůli příběhu nemůžu dospat, a píšu třeba do čtyř do pěti odpoledne. Synové jsou už naštěstí dospělí a schopní si třeba sami uvařit. Jak vypadá moje domácnost v době, kdy píšu, to si nepřejte vidět.

Nepotřebujete se od psaní odreagovat?

Jediná radost, kterou si po psaní dopřávám, jsou inlinové brusle. Ve Znojmě máme parádní stezku podél Dyje, tam obvykle hodinku jezdím, poslouchám hudbu, a hlavně nechci myslet na text.

Na bruslích se mi ale vyčistí hlava a začnou mě chytat roupy, že bych k tomu ještě sedla. Vždycky si ale říkám: Ne, Petro, večer už ne, to bys už fakt byla magor! Tak si pustím sitkomy v televizi, ale nakonec stejně vezmu do ruky sešit a píšu si nějaké své myšlenky a nápady k postavám nebo ději.

Teď, když to říkám, mi připadá, že to zní šíleně. Samozřejmě u psaní piju kafe, jím a dělám takové ty každodenní drobnosti, co jsou potřeba, aby člověk, řečeno slovy mé mámy, neshnil zaživa.

Spisovatelka si nejlépe vyčistí hlavu na kolečkových bruslích.

Foto: archiv Petry Dvořákové

Zmínila jste bilancování. Prožila jste vážnou nemoc svého dítěte, potýkala se s anorexií, zažila smrt partnera a také ne úplně šťastný, čtyřletý pobyt v klášteře, do nějž jste vstoupila jako čtrnáctiletá. Co vidíte, když se za svým dosavadním životem ohlédnete?

Já opravdu při svém bilancování dospívám k tomu, že jsem šťastný a naplněný člověk. Ty události, které vyjmenováváte, jsou dávno v minulosti, nemám potřebu se k tomu vracet. Můj mladší syn, který v dětství překonal leukémii, je zdravý. Starší už studuje vysokou školu. Máme hezké vztahy. To je to hlavní.

Žádnou z věcí, které jste zmínila, bych znovu zažít nechtěla. Když už jsem tím vším ale musela projít, tak lepší než žít z pocitu křivdy, je uvědomit si hodnotu té zkušenosti. Získala jsem schopnost přemýšlet o životě jinak.

Víc si vážit i zdánlivě běžných věcí?

A třeba i těch, které by někoho jiného možná spíš rozzlobily. Nedávno jsem přišla domů a našla tam svého mladšího syna s nějakou slečnou. Chodí ještě na střední školu, o žádné holce nikdy nemluvil. Teď na to šel ale hopem: „Mami, tohle je Eliška a bude u nás spát.“

Možná by se někteří rodiče rozčílili nebo aspoň lekli, ale po tom, co Vítek v dětství prošel onkologickou léčbou, jsem cítila štěstí a vděčnost, že tu první lásku zažil.

I když je léčba úspěšná, pořád se bojíte, aby se něco nezvrtlo. Musíte si umět postavit hranici a tyto myšlenky přestat rozvíjet. Buď se to naučíte zvládnout, nebo skončíte na psychiatrii. Užívám si toho, že se mi nic strašného neděje. A prosím boha, aby to tak vydrželo.

Protože z reálné zkušenosti víte, jak snadno se něco zlého stát může, jak je štěstí křehké…

Ale i toto vědomí mi paradoxně pomáhá. Život mě v tom dost naučil. Týden po tom, co Vítek skončil chemoterapii, jsme šli přes silnici a srazilo nás auto. Oba jsme byli potlučení, ale nic vážnějšího se naštěstí nestalo.

Díky tomu jsem si uvědomila, že riziko je tady vždycky, nikdy není nulové. A když budete žít ve strachu, k ničemu to nebude.

Vztah se svými dospělými syny si Petra Dvořáková nemůže vynachválit.

Foto: archiv Petry Dvořákové

Pomáhá vám překonat těžké chvíle i víra?

Určitě ano. Ono se posměšně říká „v nouzi leze ke křížku“, jenže ten křížek je tu přece od toho. Víra ovšem není náplast na strach. Ten máte, i když jste věřící.

Čím jsem starší, tím je má víra rozumovější, nepletu do ní emoce. Baví mě probírat se teologicko-filozofickými otázkami, číst spisy církevních otců, jsou to pro mě objevné věci.

Co mě naopak netěší, je současná podoba katolické církve. Třeba to, jak se někteří její čelní představitelé postavili k problému zneužívání ze strany kněží. Jako by je mrzelo víc to, že se případy zneužívání odhalily než fakt, že k nim došlo.

Uděláte si čas také na čtení beletrie?

Čtu hlavně českou literaturu. Teď, když jsem dopsala Chirurga, jsem se po letech vrátila ke knize Skalpel, prosím Valji Stýblové. Zjistila jsem ale, že mě to trochu rozčiluje. Objevují se tam postupy, které jsou už dnes v medicíně nepřijatelné: pacientům se lže, smrtelně nemocným lékař dává naději do poslední chvíle. Jsem toho velký odpůrce.

Když jsem měla těžce nemocného syna, chtěla jsem, aby se mnou lékaři mluvili otevřeně. A to také dělali. Díky tomu vzniká mezi pacientem a lékařem důvěra.

Poplakat si nad knihou je hezké, ale když během čtení překročíte komfortní zónu své duše a podstoupíte sebereflexi, je to ještě lepší.

Koho byste doporučila ze svých současných kolegů spisovatelů?

Mám ráda knihy Petry Soukupové. V poslední době mě zaujala třeba Lidmila Kábrtová a její Místa ve tmě. Těším se i na Rekonstrukci od Viktorie Hanišové. Co naopak snáším těžce, je tematika holocaustu, takže tolik populární Hana od Aleny Mornštajnové pro mě úplně není, ale na její Tiché roky se těším.

Mám ráda knihy, které ve mně nevyvolají jednoznačné emoce a třeba mě i konfrontují s něčím nepříjemným, co nosím v sobě. Poplakat si nad knihou je hezké, ale když během čtení překročíte komfortní zónu své duše a podstoupíte sebereflexi, je to ještě lepší.

Petra Dvořáková (*1977)

  • Spisovatelka, scenáristka. Spolupracuje s nakladatelstvím Host, Českou televizí a Českým rozhlasem.
  • Vystudovala střední zdravotnickou školu a později také filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
  • Ve svém debutu, knize rozhovorů Proměněné sny, za niž získala ocenění Magnesia Litera, představila příběhy lidí, kteří prošli traumatickými zážitky v prostředí církve.
  • Zkušenost s anorexií a vážnou nemocí syna popsala v autobiografické knize Já jsem hlad. Následovaly Sítě – příběhy (ne)sebevědomí. 
  • Její poslední román Dědina se zařadil mezi nejprodávanější tituly české prózy. 
  • Píše i pro děti a mládež. Kniha Julie mezi slovy byla oceněna Zlatou stuhou. Pro mladé čtenáře jsou určeny také knihy Flouk a Líla a Každý má svou lajnu.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků