Pavla Gajdošíková: Ostravu jsem si zamilovala. Lidi se tady s ničím moc nepářou

Půvabná, milá, nesmělá, zajímavá. Tak na mě působila, když mi při procházce v parku u řeky Ostravice a později v jazzovém klubu vyprávěla o hudbě, divadle, ale i folkloru, ke kterému má devětadvacetiletá rodačka z Otrokovic blízko.

Však také od malička hrála na cimbál. Ten ale kdesi během dospívání ztratila, a to doslova. Jeho místo zaplnila kytara a rock. A především četné role v milovaném Divadle Petra Bezruče a seriálech (Zkáza Dejvického divadla, Místo činu Ostrava či Případy 1. oddělení).

Z České televize ji můžete znát z dětského pořadu Bajkovník, s radostí se také podílí na interaktivních koncertech pro děti s Ostravskou filharmonií.

Snad ani ne. Na koncertech s Ostravskou filharmonií pro děti spolupracuji již sedmým rokem a s kapelou Tamala jsme vydali nové EP.

Všichni jsme si asi nějakým způsobem uvědomili, co je důležité. Když to vezmu z pracovní stránky, včera jsem po třech měsících hrála představení a klepala jsem se jako osika. Korona přinesla neočekávanou pauzu a následky se asi ještě ukážou.

Velký. Před premiérou musím dodržovat všechny různé rituály. Uklidím byt, dělám zlomvazky (malé dárečky, které si herci vzájemně před premiérou rozdají, souvisí se rčením „zlom vaz“ – pozn. red.), do divadla vkráčím pravou nohou a tak. Asi je to trapné, ale jsem na to zvyklá.

Nevím.

Z představení si často odnáším úlevu. Vydám ze sebe všechny neblahé myšlenky, které se z různých důvodů v hlavě nastřádaly. Můžu skrze ni filtrovat své vlastní prožitky, trápení i radosti. Maryša je pro mě očista a mám z ní respekt. Někdy jsem nervózní už dva dny dopředu. Znamená pro mě opravdu hodně.

Zkoušení pro mě zas tak těžké nebylo. Vlastně jsme si hlavně povídali. Příběh je jednoduchý, tam není co nepochopit, těžší bylo si roli tzv. obhájit u režiséra a celého tvůrčího týmu.

Naši Maryšu režírovala Janka Ryšánek Schmiedtová, která byla i přes své skvělé nápady velmi otevřená i těm mým, mému náhledu na roli. Dala mi de facto volnou ruku. V tom jsem měla štěstí, ne vždy se to stává.

Mám role, které mám ráda, dávám do nich sebe a snažím se s nimi sžít, ale o osudovosti bych nemluvila. Asi na osud moc nevěřím, myslím, že se tím vyhýbám zklamání. Čekám, co mě potká, a tím pak žiji. V tom jsem trochu volnomyšlenkář.

Myslím, že do sebe zapadají. V kapele skládám písničky a snažím se zpívat jen vlastní tvorbu včetně textů. Hudba tedy vychází ze mě. V divadle, pravda, člověk hraje roli, kterou už někdo napsal, jiný zrežíroval. Ale v projevu nebo prožitku je to velice podobné. Každý večer jdu s kůží na trh a uvidím, jestli to někdo přijme, nebo ne.

Je to tak. Na cimbál jsem hrála osm let, a dokonce, když jsem šla na konzervatoř, přemýšlela jsem, jestli by mým oborem neměl být právě cimbál. Nakonec to vyhrálo herectví. Teď jsem na něj asi sedm let nesáhla.

Ano! Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že mi chybí nejen cimbál, ale vlastně i obecně lidová hudba. Přijde mi, že na folklor často zapomínáme. V pubertě pro mě zkrátka cimbál nebyl cool, lepší bylo hrát na kytaru, ale poslední dobou přicházím na to, že víc cool je možná ten cimbál.

Přesně tak, není čas a taky jsem ho ztratila… (na chvilku se odmlčí) Někde na konzervatoři.

No, to je dobrá otázka… Někde se tam potuluje. Někomu jsem ho půjčila na jakési představení a doufám, že ještě někde je. Kytaru jsem ale ještě neztratila. Jenom zlomila. Omylem.

Většinou vzniká celá píseň najednou, tedy hudba i text současně.

Ano, ale musí mít nějaké téma. Nejhorší je rozhodnout se, o čem budu psát. Musím věci zažívat, abych měla inspiraci. Nejsem umělec, co píše písně na zakázku. To neumím.

Vyrostla jsem tam a žila jsem v Otrokovicích do šestnácti let. Pak jsem přišla do Ostravy. V Ostravě jsem dospívala a stále dospívám.

No… To ano, tady v Ostravě je úplně jiný folklor, obzvlášť v deset večer. (směje se) Odmalička jsem vyrůstala na cimbálovkách. Má máma mě k tomu dost vedla. Najednou jsem tady tuhle hudbu dělat nemohla, nejsou tu na ni muzikanti.

Taťka zpíval a tancoval ve zlínském folklorním souboru Vonica a máma tam hrála na housle v cimbálovce. Tam se taky poznali. Mamka také sama vedla folklorní soubor pro děti v Otrokovicích a doteď má muziku jako koníček. Vydala dokonce i pár zpěvníčků, do kterých sesbírala převážně neznámé lidové písničky pro nejmenší.

Ostřejší, razantnější, svérázný, přitom křehký a citlivý? Ostravu jsem si zamilovala. To chci zdůraznit.

Začnu třeba u vyjadřování místních. Lidi se tady s ničím moc nepářou a většinou jsou hodně upřímní. Hodně. Vím, že když budu Ostravu opouštět, dost zapláču. Vždycky budu ale asi duší Ostravák! Když si Ostraváka získáte, nikdy vám, myslím si, nevrazí kudlu do zad.

Bude to asi jistým splínem a smutkem, který se tu stále drží někde při zemi. Ostrava nebyla nikdy úplně veselé město. Myslím, že i proto se tu tak dobře dělá divadlo, a proto je i tak skvělé. Máme na to asi více času, ale hlavně jsem si jistá, že tu v rolích i představeních jsou skutečná lidská srdce. To mi na Ostravě přijde skvělé.

V angažmá jsem jinde nebyla. Od devatenácti let jsem v Divadle Petra Bezruče. Chodím se dívat na jiná představení i do jiných divadel a podle mě rozdíl mezi městy opravdu poznáte.

Asi ano. Nedokážu to úplně popsat slovy, ale ostravské divadlo mi přijde syrovější.

Od září mě můžete vidět v pražském Divadle pod Palmovkou. Po deseti letech u Bezručů je čas poznat něco jiného, získat nové zkušenosti, dál se učit. Mám z této změny respekt. Připadám si jako malý člověk, který je ve velkém světě ztracený, a ještě menší a menší a menší, až je úplně nejmenší.

Měřím 154 cm, ale pocitově někdy ještě míň. Jsem docela strašpytel. Každou změnu dost prožívám. Každopádně se moc těším na nové kolegy. Věřím, že budou minimálně tak skvělí jako mí dosavadní bezručáčtí. U Bezručů budu dohrávat Maryšu a do Ostravy se budu vracet za Tamalou, a ráda!

Nemyslím si. S kapelou nebudeme hrát asi o moc víc, než jsme hráli doteď. Večery jsem měla dost zabrané divadlem, to se úplně nezmění. A pendlování? Cesta Praha–Ostrava už není tak krutá, jak bývala, a já se chci snažit jezdit, co nejvíc to půjde.

Dělám to déle.

To je jako s tou osudovostí. Neumím na některé věci jasně odpovědět. Když hraji, jsem herečka, a když zpívám, jsem zpěvačka.

Tak to jsem především líný sledovač seriálů, chodič po horách a po přírodě, nejlépe mlčící, a v neposlední řadě pozorovatel.

Všeho! Lidí, přírody, věcí… Pozorováním vlastně asi nejvíc relaxuji. Občas z toho čerpám při práci na jevišti.

Když mě něco zasáhne, beru kytaru, protože u divadelních rolí tak rychle reagovat nejde. Je důležité nenechávat si prožitky v sobě. Měli bychom o nich mluvit nebo je jakkoliv jinak filtrovat. Tak se člověk spíš nezblázní.

A co si budeme povídat, herectví je zrovna povolání, které může jít šílenství naproti. Je tedy důležité se nějak chránit. Zároveň je taky dobré o tom uvažovat, nepropadat svým pocitům úplně.

Ano! Mojí největší kotvou a zároveň mým největším štěstím je můj přítel. Také moje rodina, která mě odjakživa ve všem podporuje.

Společně. Přítel je osvětlovač, tak to jde. Kotvu si beru s sebou, abych neuletěla a nezvlčila.

Je to film, který jsme točili minulé prázdniny, a teď v říjnu by snad měl jít do kin. Režíroval ho Jan Prušinovský, ústřední dvojici hrajeme s Janem Jankovským. Jde o příběh dvou lidí na Berounsku, kteří se mají rádi.

V takovém rozsahu šlo o mou první filmovou zkušenost. Bylo to náročné, nezapomenutelné a dost jsem se učila za pochodu. Ale věřím a doufám, že to v divácích může něco zanechat, a taky plně důvěřuji práci Honzy Prušinovského.

Ano! Teď začíná natáčení filmu Hrana zlomu. Jde o režijní debut Emila Křižky, který napsal i scénář. Bude to thriller, takže diváky čeká velké dobrodružství. Začali jsme točit v červnu v Moravskoslezském kraji a v Rožnově pod Radhoštěm.

Bajkovník se vyvedl jako velmi zajímavý nápad. Chodily mi reakce i od rodičů, kteří nám děkovali, že se na tak milý pořad mohou dívat jak děti, tak i oni. Jednalo se o čtení pro děti, ale četli jsme bajky Karla Kryla i Jeana de La Fontaina. Ty umějí být i dost drsné, třeba Myš a lev.

Vnímat lidi kolem sebe. Mám ráda rčení Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Snažím se podle něj žít a jsem ráda, že se mi to vrací. Uvědomila jsem si, že mám kolem sebe skvělé lidi, výbornou práci a vlastně žiji opravdu spokojený život.