Ondřej Kraus: Díky koním netrpím hereckou trémou

Přiznám se, že nebýt toho, že se brácha přihlásil na herectví, asi by mě to vůbec nenapadlo. Když jsem ale viděl nějaká představení nebo filmy, kde hrál, řekl jsem si, že by to mohl být zajímavý svět.

Zatím se nám to nepoštěstilo ani jednou. Pouze jsme spolu účinkovali v dokumentárním seriálu České televize Českem na koňském hřbetu, který se vysílal na podzim. Tam se ale o herectví nedá mluvit.

Bylo to skvělé. Natáčení jsme ale oba brali spíš jako jeden velký společný výlet než vyloženě spolupráci. Doufám, že se brzy setkáme buď na jevišti, nebo před kamerou, kde nebudeme jen sami za sebe.

O tom jsme spolu nikdy nemluvili. Za sebe bych jich mohl říct několik, ale obávám se, že bych se úplně netrefil do Martinova vkusu. Naše názory a náhled na divadlo se podle toho, jak to vnímám já, trochu rozcházejí.

Brácha je skvělý komediální herec, je to extrovert, který miluje, když je středem společnosti. Já – introvert, to mám trochu jinak.

Teď mě napadá, že například Cyrano z Bergeracu by byl skvělá příležitost pro nás dva, ale vzhledem k tomu, že jsme oba už hráli Kristiána, mohli bychom se začít hádat, kdo má větší nos…

Určitě takové situace nastaly. Já měl totiž pubertu, kdy jsem byl opravdu „na pěst“, a brácha měl možná lehkou tendenci mě vychovávat, což se u mě nesetkalo s pochopením. Ale jinak jsme vždycky stáli při sobě a nikdy se výrazně nehádali. Naši říkají, že se o mě vždycky vzorně staral, když jsem byl ještě mimino. Teď je z nás nerozlučná dvojka.

Brácha taky několikrát startoval a poměrně slušně závodil. Pravda je, že já se tomu věnoval trochu víc. Když jsem potom na čtyři roky odešel studovat herectví na JAMU do Brna, musel jsem jezdectví pověsit na hřebík. Teď se k tomu zase vracím. Snažím se být u koní, jak jen to jde, ale mám dost herecké práce. Díky bohu!

Parkur v naší stáji tak nějak přirozeně vykrystalizoval, takže jsem ani neměl potřebu zkoušet něco jiného. Díky natáčení dokumentu jsem si teď zkusil i jiné disciplíny jezdectví, zaujaly mě skutečně všechny, ale parkur pořád vévodí. Necítím touhu ho vyměnit.

Mám velmi talentované koně, kdyby je jezdil nějaký profesionál, určitě by byli úplně jinde. Taky mám velmi šikovnou skupinu jezdců, které připravuji se svým trenérem a mamkou na závody. Z jejich výsledků mám opravdu radost.

Byla to jen taková moje zadní vrátka po JAMU. První rok jsem totiž neměl dost herecké práce, a když jsem se kvůli tomu vydal na úřad práce, řekli mi, že na moje dosažené vzdělání nemají patřičné kolonky a že mi asi nedovedou pomoci. Takže jsem se vracel domů s poněkud potupným pocitem…

Pak ale přišla nabídka na roli Doriana Graye ve Švandově divadle a nedlouho potom i nabídka stálého angažmá v Divadle na Vinohradech.

Když zrovna netočím, celkem to jde. Herec v divadle nezkouší v každé inscenaci, většinou je to dvakrát do roka a není to vždycky hlavní role, kdy se do toho člověk na dva měsíce úplně ponoří. Času pro sebe a koně mám celkem dost. Většinou se hraje večer, takže přes den můžu trénovat.

Naopak! Naprosto svěží a fit! Koně mě vždycky pozitivně naladí, ale hlavně mi zaměstnají hlavu úplně něčím jiným než herectvím. V sedle nemám čas myslet na nic jiného než na to, jak správně působit na koně. Pročistím si myšlenky.

Pochopitelně se snažím, abych v den představení nebo zkoušky neměl náročné tréninky, které by mě vyčerpaly po fyzické stránce.

Nejvíc se věnuji tréninkům klientů a koní. Brácha zase sedne do traktoru… Máme to celkem dobře rozdělené.

Práce na statku je náročná, ale hlavně pro rodiče. Především pro tátu, který to má na plný úvazek. Věnuje tomu veškerý čas, řekl bych dokonce, že je workoholik.

Skloubit všechny naše závazky dohromady je složité. I pro mámu, která je vázaná na služby v diagnostickém ústavu, kde pracuje jako vychovatelka a často musí být v pohotovosti. Snažíme se tedy s bráchou pomáhat, jak jen to jde, ale ne vždy se to daří.

Během Miláčka vůbec. Příprava byla tak intenzivní a náročná, že jsem byl rád, že jsem rád. Navíc se v divadle spoustu věcí oprašovalo a přezkušovalo po covidovém období, takže jsem domů skoro vůbec nejezdil.

Když jsem pak jednou konečně přijel, šel jsem hned za svými koňmi. Ten nejstarší okamžitě hledal pamlsek v kapse. Už je zvyklý, že se občas na nějaký čas vytratím. Nejmladší byl radostí bez sebe a hrozně se mazlil. Ale klisna, která je na mě velmi fixovaná, v podstatě ztropila žárlivou scénu a dělala, jako že tam nejsem. Dlouho jí trvalo, než přišla a vzala mě na milost.

Každý kůň je pochopitelně jiný. Je to jako s lidmi. Co se ale žárlení týče, takovou zkušenost mám spíš s klisnami než s valachy.

Během závodů určitě ne. Tam je vždycky specifická atmosféra a jezdec a kůň nemají jako dvojice vůbec čas na to, řešit nějaké staré křivdy.

Na závodech se spíš prohloubí chyby ze špatně vedeného tréninku. Já razím i teorii, že kůň musí mít svého jezdce – toho svého člověka – rád, a potom mu dokáže i odpustit chybu z nervozity. Je to prostě vztah jako každý jiný. Pokud je dobrý, můžete dosáhnout nějakého výsledku.

Velké role už jsem hrál – ve Švandově divadle Doriana Graye, v Brně v Redutě pak Hanse Castorpa, a měl jsem i jiné. Miláček je ale první velká role „doma“, proto je pro mě zatím asi nejzásadnější. Náročné to určitě je, ale obavy? Tím se nehodlám zatěžovat. Všechno je a bude, jak má být.

Pochopitelně jsem k němu došel až časem. Díky koním třeba netrpím trémou, protože ta do sedla na závody nepatří. Snažím se to tedy aplikovat i v divadle nebo před kamerou. Neříkám, že to vždycky jde, ale většinou se to daří. Snažím se brát chyby s humorem, pokud nejsou fatální, pochopitelně. Humor – to je ten největší lék. A nebrat sám sebe příliš vážně…

Přiznám se, že nejsem ani trochu vášnivý turista a už vůbec nejsem jezdec na dlouhé túry. To mě nijak neoslovuje. Během natáčení jsme si s bráchou dokonce často říkali, že nás po celém dni v sedle bolí i krev a že náš zadek už není náš.

Neznal jsem tedy ani jednu hipostezku. Se svými koňmi takhle daleko nejezdím. Souvisí to samozřejmě hlavně s tím, že se věnuji parkuru. Když jedu s koněm na vyjížďku, je to hlavně kvůli prohloubení fyzické kondice, než že bych se chtěl kochat krajem.

Tak určitě něco takového znám, i když teď mě nenapadá nic konkrétního. (směje se) S přítelkyní teď třeba trávíme volný čas rekonstrukcí bytu a plánováním budoucnosti.

Patřím k lidem, kteří rodinu neplánují. Rodina prostě musí přijít nenásilně, vyplynout. Nebráním se tomu ale ani omylem. Tatínkem bych byl rád. Zatím to ale na potomka nevypadá.