Olga Lounová: Jet Rallye Dakar bude můj splněný sen

Byla. Dokonce několikrát. Po poušti jsem se prošla třeba v Egyptě nebo při dakarské rallye v Jižní Americe, kde jsem se byla podívat, abych přibližně zjistila, jaké to je. Jednou za dva roky navíc jezdíme s celou rodinou do Dubaje. Tam je taky poušť.

Ani ne. Je to hodně drsná krajina. Rozhodně to není místo, kde bych chtěla strávit zbytek svého života nebo dlouhodobě pobývat.

To je pravda. Sama jsem zvědavá, jak těch dvanáct dní na poušti snesu. Uvidíme. Zkusit si to ale rozhodně chci, protože Rallye Dakar je můj dávný sen. Je to taky obrovská výzva.

Já věřím, že ano. Jsem drsná holka, co odmalička jezdila na vandry a spala pod širákem. Takže mě jen tak něco nerozhodí. Z toho, co jste vyjmenovala, mě neděsí skoro nic.

Na vedra jsem zvyklá, protože je zažívám i při běžných závodech v tuzemsku. Auto totiž při rallye vždycky dost topí, takže když je venku třicetistupňové horko, uvnitř auta je i šedesát. V těchto vedrech pak klidně strávíte i celý den nebo několik dní za sebou.

Na noční mrazy jsem si zase pořídila dobrý spacák. Výrobce tvrdí, že v něm přežiju i v minus deseti stupních, tak snad je to pravda. (Směje se.)

Pro každou holku je to nepříjemné. Během závodu totiž musíte chodit, kam se dá. Není zbytí. I tady si ale říkám, mám určitou výhodu – pokud se něco děje a já se hodně soustředím a hodně potím, tak prakticky vydržím.

Večer po závodě navíc budeme mít aspoň sprchy. Budou na nás čekat v bivaku. Sice tam poteče jenom studená voda, protože teplou spotřebuje pár šťastlivců, kteří přijedou do tábora jako první, ale aspoň něco.

Beru, to je jasný (Smích)! Ale jen pár základních kusů jako je řasenka. Dovedu si představit, že bych se nelíčila vůbec, ale když ta možnost je, a my navíc natáčíme dokument o cestě na Dakar, tak se zkusím i trochu upravit. Uvidíme ale v terénu. Třeba na to nezbude čas.

Ale neexistuje, že bych si nevyčistila zuby. Část svojí vody proto asi vždy věnuju na tyto věci.

V bivaku žádné příděly nejsou, ale na trať každý vyfasuje tři litry. Lépe řečeno – tři litry dostane jezdec a tři litry jeho spolujezdec. To je povinná výbava.

Doplňky stravy s vitamíny. Musíte si vzít třeba tablety s hořčíkem nebo vitamínem C. Jsou na to přímo tabulky, které říkají, kolik čeho musíte během dne nabrat.

Od organizátorů máte zajištěnou i snídani a večeři. Nějaké další zobání na trať už si ale musíte zajistit sami. My toho ale moc nebereme, protože na jídlo není během závodu čas.

Hlavně fyzicky. Chodíme do posilovny Victory Fitness k Jirkovi Vilímkovi a podstupuju fyzioterapii Redcord u Alice Hamáčkové v závěsných provazech. To je takové speciální cvičení, které pomáhá zpevnit páteř. Je to hodně důležité, protože během závodu nás čekají obrovské nárazy.

Dakarská rallye je známá svým náporem na záda. Všichni závodníci, co vystoupí z auta, jsou totálně rozlámaní a bolí je záda.

Na to vám vůbec neumím odpovědět. Snad. Ono se to totiž v českých podmínkách nedá natrénovat. Krajina vypadá úplně jinak, stejně jako itinerář. Ten dakarský je jakási obrázková mapa, ve které jsou zakreslené velmi kusé informace. Dozvíte se tam například, že máte jet pět kilometrů rovně až k nějakému záchytnému bodu, například stromu nebo díře v zemi, a tam odbočit doprava.

Ten záchytný bod je přitom v mapě určitým způsobem označený. Všechny ty značky se musíte samozřejmě dopředu naučit, je jich kolem dvou stovek.

K tomu by měla sloužit GPS a taková speciální krabička, kterou nám dají organizátoři. Pokaždé, když se od daného směru příliš odchýlíme, by měla zapípat.

No to možná ztratíme. Hodně lidí během závodu zabloudí. Ta šipka, co ukazuje směr, má totiž obrovský rozptyl. Člověk si proto může zajet i několik kilometrů a ocitnout se úplně mimo trať. Proto je právě navigace a orientace v terénu na dakarské rallye to nejtěžší. Bude to hodně napínavé. Navíc Dakar pojedu poprvé.

Znervózňuje. Samozřejmě se toho bojím. Letos se sice rallye obešla bez problémů, to ale nemusí nic znamenat. Závod se tam totiž jel jen dvakrát. Do těchto zemí se musí jet s respektem.

To je mi samozřejmě také líto, přece jen jsem žena. Jsem ráda, že se v té zemi podařilo za poslední rok dosáhnout alespoň drobných vítezství – ženy konečně získaly možnost vlastnit řidičský průkaz nebo cestovat do zahraničí i bez povolení mužů.

Napadlo mě ale, že tyto snahy taky nějak podpořím. Každý den závodu umístíme na auto nějaký inspirativní citát či myšlenku. Třeba ten první bude znít: „Nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě.“

Potápění mě baví ve všech podobách, ať na nádech, tak i s přístrojem. Tohle potápění se žraloky bylo kvůli natáčení filmu. Potřebovali jsme do něj záběry, při kterých kolem herců krouží skupina žraloků. A tak se vyrazilo do jihoafrického Durbanu a několik dní jsme se k nim potápěli do hlubin.

Tak trochu. My si ale myslíme, že to byl jenom omyl. Ten žralok si zřejmě jen spletl blyštivou rukavici jednoho z kolegů se sardinkou, kterou jsme ho krmili. Sardinka se totiž taky trochu blýská. Výsledkem bylo, že ten žralok kousl kolegu do prstu. To kousnutí bylo jenom malé, doktoři to v pohodě zašili.

Ten kolega celkem rychle zareagoval. Byl blízko u hladiny, a tak se rychle vynořil a zvedl ruku nad vodu. Pak jsme ho hned vytáhli. Navíc to nebyli žádní lidožraví žraloci bílí, ale jen obyčejní černoploutví. Těm prý teplá krev nechutná. Říkal nám to alespoň náš kouč a místní expert.

Bylo jich tam různě, natáčení trvalo sedm dní, takže občas deset, jindy pětadvacet. A vážně byli celkem klidní, jenom si nás trochu oťukávali. Plavali kolem a občas do nás nenápadně šťouchli.

A my jsme s nimi zase udržovali neustálý oční kontakt, protože jsme věděli, že dokud to budeme dělat, nic vážného se nestane. Pokud totiž žralok ví, že ho vidíte, nic si nedovolí.

To ne, já jsem v běžném provozu slušná holka (Smích). Nemám zapotřebí blbnout, vyřádím se na rallye. Jezdím sice svižně, to ano, ale opatrně a podle pravidel. Hlavně si vždycky držím velký odstup od ostatních aut. To je podle mě to nejdůležitější.

Už mnohokrát mě dostatečný odstup zachránil od nepříjemností. Třeba když vběhl na dálnici vlčák a několik aut do sebe nabouralo, měla jsem díky odstupu čas zareagovat a dát vědět těm za sebou.

Několikrát. Poprvé to bylo už v sedmnácti, to jsem ještě neměla ani řidičák.

Víte, my jsme taková motoristická a závodnická rodina. Oba mí rodiče milujou auta, navíc taťka staví pro zábavu veterány. Sourozenci závodí už od čtyř let v autokrosu.

Už jako malá jsem proto v některých z nich zkoušela jezdit – samozřejmě vždycky jen u nás na parkovišti ve firmě. Ale v sedmnácti jsem začala dělat na gymnáziu skoro s celou třídou řidičský průkaz a týden před zkouškama jsme s tehdejším přítelem převáželi auto přes pískovnu.

No, nevěděla jsem, jak moc písek klouže, takže jsem v té době a poprvé hodila auto na střechu. Naštěstí se mi nic nestalo, jen auto to odneslo. Dostalo novou kastli.

Ano, před pěti lety se mi to stalo znovu, ale tentokrát na závodech. Bylo to na Barum rallye. Dva kilometry před cílem! Už jsem byla hodně unavená, bylo strašný vedro a já chtěla udržet první místo v ženském poháru. Takže jsem v jednom lomu v zatáčce zavřela pozdě, neb jsem kopírovala stopy kol, které tam před námi někdo zanechal. Bohužel to byl někdo, kdo se těsně před námi vyboural.

Zatáčka nás taky vynesla a my jsme skončili na střeše. Spadli jsme z dvoumetrového srázu s kládami. Nikomu se opět nic nestalo. Já jsem si ale hrozně nadávala, protože původně to vypadalo, že porazíme i tehdejší mistryni Evropy.

Ne, to bylo jen tehdy. Jinak jsem slušná řidička, která si nad prekérními situacemi na silnici jenom lehce povzdechne.

To ano, zpívám a rozezpívávám se tam. Za volantem i skládám. Nevím proč, ale napadají mě tam texty. Pak musím zastavit a nahrát si je, jinak bych všechno zapomněla. Na tvorbu totiž potřebuju být sama, což v tom autě často jsem.

Řízení je pro mě asi jakousi automatickou činností, během které proud podvědomí záhadně funguje. Vymyslím tak víc věcí, než kdybych seděla doma a snažila se ze sebe něco na sílu vytlačit.

Romantický ploužák, u mě dost neobvyklý styl. Jmenuje se „Patříme k sobě“ a už je to na Youtube jako audio. A protože se lidem líbí, tak jsme k tomu natočili i klip a zanedlouho vyjde i stejnojmenná deska. Dokončuju i anglickou desku.

No a konečně jsme doladili písničky k hudební pohádce, na které už sedm let pracuju. Tím pádem to vypadá, že se pohádka třeba konečně natočí. Z toho mám radost, snad se bude dětem líbit.

Protože jezdím rallye. A nikdy nevíte, co se může stát. Navíc některé firmy to tehdy začaly nabízet svým zaměstnankyním. Hodně se o tom psalo a já na to narazila.

Například Google to měl. No a tak jsem si řekla, že to je dobrý nápad. Takto mám alespoň o trochu větší klid. I kdyby se mi něco stalo, mám někde možnost. Není stoprocentní samozřejmě, ale je tam.

Není to nic složitého. Všemu předcházela desetidenní kúra, během které jsem si takovou tužkou s tenkou jehličkou píchala hormony do břicha. Bylo to velmi jemné, skoro jsem to necítila. Pak přišel na řadu samotný odběr. Ten jsem podstoupila ve slaboučké, asi tříminutové narkóze.

Překvapilo. Ale jsem za to ráda. Doba je složitá a tlačí ženy k obrovským výkonům. Řada z nich musí tvrdě pracovat a odsouvá kvůli tomu mateřství na později.

Jakmile se ale přehoupnou přes pětatřicítku, začne jejich reprodukční schopnost klesat. Každým rokem spadne o pár procent. Nakonec mohou zjistit, že už se jim děti přirozeně počít nepodaří. Byla by škoda, kdyby právě takové ženy, které dřou a něčeho dosáhnou, nemohly mít děti.

Aspoň dvě. Ale uvidíme, jestli se to povede. (Klepe si na zuby.)

Na jaře chystáme besedy s promítáním dokumentárního filmu o Dakaru, který zrovna natáčíme. Bude to i s koncertem. Do dvou let chystám taky velký koncert v O2 universu, se scénou navrženou Martinem Hruškou, který vytvořil třeba i neskutečnou show Queenie, Marpa nebo Leoše Mareše v O2.

Kromě toho se chystám na jaře do Washingtonu. Pojedeme tam spolu s herečkou Anetou Kernovou a dalšími několika lidmi z týmu Nanomax. Budeme tam představovat krátký film, se kterým jsme nedávno vyhráli soutěž „48 Hour Film Project“.

To je taková zvláštní soutěž, během které si různé týmy nejprve vylosují zadání a podle toho pak natočí krátký film. Musí to ale stihnout během osmačtyřiceti hodin. Pokud s naším filmem uspějeme i ve Washingtonu, čeká nás ještě i účast na festivalu v Cannes.