Hlavní obsah
Rolí Glindy v muzikálu Čarodějka se Natálii splnil dětský sen. Foto: Petr Horník, Právo

Natálie Grossová: Jsem prostě jiná

Pro někoho je představa, že ho budou sledovat stovky očí, noční můrou. Natálii Grossovou nabíjí energií. Na pódiu se pohybuje stejně přirozeně, jako dýchá.

Rolí Glindy v muzikálu Čarodějka se Natálii splnil dětský sen. Foto: Petr Horník, Právo
Natálie Grossová: Jsem prostě jiná

Právě skončil muzikál Čarodějka, v němž hraje jednu z hlavních rolí. (rozhovor vznikl před uzavřením divadel) Přišla dvě hodiny před představením, aby se stihla připravit. Zatímco company v zákulisí paří, ona odejde po rozhovoru spořádaně domů.

Teď se pohodlně uvelebila v tureckém sedu na přepážce šatny a upřímně, bez váhání odpovídá. Pořád se však nemůžu zbavit dojmu, že se za tou ochotnou vstřícností skrývá nadané dítě, uvízlé mezi dospělými. Smutná holčička, jíž ve třinácti letech umřel táta. Osamělá studentka, které spolužačky závidí tak moc, že ji neberou do party…

Naštěstí se to s přibývajícími roky zlepšuje. Není roztomilá ztracená Natálka, ale slečna Naty.

Po posledním představení Čarodějky máte ještě uplakané oči…

Totálně jsem to ořvala. Já prostě divadlo miluju, pro mě je to nejúžasnější věc, jaká vůbec může být. Celý týden se těším, až sem o víkendu půjdu. Představa, že teď nebudeme kvůli koronaviru hrát, nevím jak dlouho, je hrozná.

Vypadá to, že jste se pro prkna, která znamenají svět, narodila. Míváte vůbec trému?

Trému, tu já mám vždycky. Je obrovská zodpovědnost hrát velkou roli, třeba Glindu v Čarodějce. Ale jakmile vstoupím na jeviště, tréma spadne a užívám si to. Publikum mě dobíjí. Když nevystupuju v divadle, mám absťák.

Máte před vystoupením nějaký rituál, který vám pomůže trému zkrotit?

To mám. Přijdu do divadla dvě hodiny před představením, odložím si věci v šatně. Jdu na dámské záchody, kde se čtvrt hodiny rozezpívávám. V šatně se sama nalíčím a vezmu si svoji pastilku na hlasivky – bez ní bych byla nervózní. Pak jdu do maskérny, kde mi nasadí paruku. Následuje zvuková zkouška… A potom už myslím jen na roli a snažím se být v klidu.

Občas při řeči ťukáte o zuby – jste pověrčivá?

Docela dost. Opravdu si klepu na zuby, abych něco nezakřikla. Ale na pátek třináctého ani na černou kočku přes cestu nevěřím.

V muzikálu Ples upírů jste měla hlavní roli, když vám bylo čtrnáct let. Nekoukali na vás kolegové trochu spatra?

Ze začátku to bylo takové rodičovské. Bála jsem se, aby mě vzali mezi sebe, protože byli opravdu o dost starší. Ale dopadlo to dobře. Hodně mi pomáhali a spoustu jsem se toho od nich naučila.

Nominace na Cenu Thálie asi také udělala svoje, aby vás v branži začali brát vážně…

Možná trochu ano. Ale spíš už je to věkem. Víc si s lidmi rozumím, mám si s nimi o čem povídat.

Za roli Sáry v Plese upírů jste byla v roce 2017 nominovaná na Cenu Thálie jako vůbec nejmladší herečka v historii. Nezamrzelo vás, že jste ji nakonec nezískala?

Určitě ne. Já jsem byla ráda, že mě vůbec nominovali. Nikdy jsem nebyla moc soutěživý typ, soutěžím spíš sama se sebou než s ostatními. Katarína (Cenu Thálie získala Katarína Hasprová za postavu paní Danversové v muzikálu Rebecca) si cenu zasloužila. Byla výborná a já jí to moc přála.

Ve studiu je jako doma, ale jeviště má raději.

Foto: Miloš Schmiedberger

V té době se o vás psalo v novinách v samých superlativech. Co to udělalo s vašimi spolužáky ve škole? Přáli vám úspěch? Nebo spíš záviděli?

Když jsem chodila ještě na gymnázium, tak mi někteří lidé úspěch nepřáli. Ve třídě byly holky, které mě odstraňovaly z party. Pak jsem přešla na konzervatoř, a už to bylo v pohodě. Tam mě lidé, kteří mají stejný zájem, začali brát.

Ale stejně si o sobě myslím, že jsem trochu divná. Prostě jiná. Lidi mě občas neberou. I když zas tak moc mi to nevadí. Mám pár dobrých kamarádů, přítele, skvělou rodinu, která mě podporuje. A to je nejdůležitější.

Příští rok vás čeká maturita. Máte už představu, co bude dál?

Chtěla jsem studovat muzikál v Londýně, ale nevím, jestli se mi to v téhle době splní. A také bych se chtěla věnovat vlastní tvorbě, kde jsem sama za sebe. Teď právě pracuji na jedné písničce, která snad brzy vyjde.

Skládáte muziku, nebo píšete texty?

U té zmíněné písničky – je to v angličtině – jsem se podílela na textu. Ale určitě bych chtěla složit i nějakou melodii. Takový pop-jazz, kdy se mění melodie a harmonie, to by mě bavilo. Třeba jako písničky Ariany Grande.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

🤍🤍🤍

Příspěvek sdílený Natálie Grossová (@nataliegrossova_official), Čen 28, 2020 v 9:14 PDT

Napadá mě refrén její písničky 7 Rings: I want it, I got it: Chci to, dostala jsem to. Mám pocit, že to trochu platí i o vás. Jste cílevědomá, dřete na sobě…

Když si řeknu, že něčeho docílím, tak se snažím za tím jít a udělám pro to cokoliv – tedy skoro cokoliv. Tím nemyslím věci, co se občas říkají! Snažím se na sobě makat, učím se nové věci.

Jak si zvykáte na zájem novinářů? Třeba když probírají, s kým randíte?

Někdy bych chtěla mít větší soukromí. Ale nijak zvlášť mi to zas nevadí, s tím se prostě v showbyznysu počítá. Nevím tedy, co je tak zvláštního na tom, s kým chodím, ale když to lidi zajímá…

Hrála jste výrazné postavy v muzikálech, filmech i seriálech. Přišla vám nějaká z nich opravdu blízká?

Glinda v Čarodějce!

Proč právě ona? Blondýnky jako Glinda to přece mají jednodušší než zelené příšery jako Elphaba…

Čarodějku mám vysněnou už od svých devíti let. Viděla jsem muzikál v Londýně a totálně jsem se do něj zamilovala. Tehdy jsem byla do Glindy úplně zažraná. Koupila jsem si cédéčko, naučila jsem se všechny písničky nazpaměť v angličtině, nazpívala je a dala na YouTube.

A teď se mi vyplnil můj sen si tu roli zahrát. Já se na pódiu strašně vyřádím. Baví mě ta přeměna charakteru: ona je zpočátku totální pipinka a postupem času se změní v dobrou kamarádku, která se zase přenese přes velké zklamání, a přesto dál stojí při lidech, které miluje.

Hrajete v divadle, v televizi, natáčíte filmy… Co je lepší, kamera, nebo pódium?

Na to je těžká odpověď, každé je úplně jiné. Natáčení má jiné herectví, tam se musím trochu krotit. Na jevišti si můžu dovolit větší gesta. A také mi při natáčení chybí reakce publika. Potlesk mi dobíjí energii.

Chtěla bych si zahrát pořádnou mrchu! Nějakou zlou, hnusnou postavu.

Jak jde se zpěvem dohromady vaše astma?

Když jsem byla mladší, bylo to hrozné. Musela jsem si brát do divadla různá dýchátka. Sice je s sebou nosím ještě pořád, kdyby náhodou, ale během puberty se to hodně zlepšilo (klepe si na zuby). Zvládám ho v pohodě, jen jsem někdy trochu víc udýchaná. Zpívání mi pomáhá, tím se hlasivky trénují.

S tátou byla vždycky legrace.

Foto: archiv Natálie Grossové

Hrajete spoustu krásných velkých rolí. Je nějaká vysněná, která vás zatím minula?

Chtěla bych si zahrát pořádnou mrchu! Nějakou zlou, hnusnou postavu. Záporné postavy se vždycky hrají lépe. Možná mě láká možnost zahrát si opak svého já – i když si tedy nemyslím, že bych byla extrémně hodná. Je to pro mě prostě výzva. Od toho jsem herečka, abych dokázala zahrát různé charaktery.

Říkám si, že mě táta vidí. Že se na mě shora kouká a drží mi palce.

Rodiče vám hráli Michal Suchánek, Bohumil Klepl, David Prachař, Petra Špalková, Lucie Zedníčková, Tereza Brodská… Je mezi nimi někdo, koho byste brala domů jako opravdového tátu nebo opravdovou mámu?

Právě teď mi hraje maminku Terezka Brodská. S tou si fakt sedneme. Je úžasná, pomáhá mi i v herectví, když si třeba nevím rady s nějakou větou. Zajímá se o to, co dělám v normálním životě. Třeba se mě zeptá, jak se mám, co je nového… A zamilovaná jsem do Boba Klepla, který mi hrál tatínka v Přístavu. Ten je moje největší láska. Bob je top!

Určitě by na vás byl hrdý i váš vlastní tatínek. Škoda, že nemůže vidět vaše úspěchy…

Ale já si říkám, že mě táta vidí. Že se na mě shora kouká a drží mi palce. Říkám si to skoro každé představení. Hlavně u duetu For Good, který máme na konci muzikálu Čarodějka.

„Lidé přicházejí do našich životů z nějakého důvodu. Přinášejí něco, co se musíme naučit… Jsem dnes taková, jaká jsem, protože tě znám.“ Tahle slova myslíte?

Spíš asi celkovou náladu. Ten duet je smutný, loučí se v něm přítelkyně. Na tátu si při tom prostě vždycky nějak vzpomenu.

Zpíval s vámi?

Zpíval (směje se). A já mu vždycky říkala – Tati, musíš zpívat, až bude pršet, aby tě nebylo tak slyšet… To mě na něm bavilo: ze všeho si dělal legraci, i sám ze sebe. Dokázal nás holky vždycky pobavit, hrál si s námi. Byl strašně lidský.

Kdybyste mu mohla tam nahoru něco vyřídit, co byste mu vzkázala?

Že ho mám ráda. A chtěla bych vidět, jaké to tam nahoře je.

Tatínek byl politik, maminka je podnikatelka. Vy jste zpěvačka a herečka, vaše sestra tanečnice… Po kom máte ten talent?

Vůbec netuším. Mamka slyší dobře hudbu, ale se zpěvem nikdy nezačala. Její babička hrála v divadle – tak je možné, že jsem něco podědila po ní.

Vytáčí mě, když někdo mluví o protekci. O to víc na sobě makám.

Odmalička jsem věděla, že chci zpívat. Doma jsem pořád hulákala, a tak mě mamka dala do Kühnova dětského sboru. Pak jsem se dala na sólový zpěv, udělala první konkurz na Bídníky. Ten vyšel, což byl nádherný pocit. A pak už to šlo samo…

Úplně přirozeným způsobem? Se jménem Grossová a rodinným kamarádem Janečkem za zády?

To mi tak strašně vadí! Snažím se lidem dokázat, že to tak není – ještě tuplem u muzikálů, kde musí obsazení schvalovat zahraniční produkce. Proto mě vždycky vytáčí, když někdo mluví o protekci. Tak to fakt není! A o to víc na sobě makám, abych ukázala, že na to mám!

Váš tatínek byl ministrem vnitra, místopředsedou a předsedou vlády. Bavíte se někdy doma o politice?

Ne! Já vím, že je to divné, když byl táta premiér, ale politika jde mimo mě. Někdy mi přijde hrozná.

Maminka je moje všechno...

Foto: archiv Natálie Grossové

Nedávno jste oslavila osmnáctiny. Příští rok vás čekají první volby do parlamentu. Půjdete k nim?

Určitě ano. I když politiku úplně nesleduji, myslím, že je důležité, aby lidé k volbám chodili.

Tátovi se přezdívalo korunní princ sociální demokracie. Půjdete u volební urny v jeho šlépějích?

Už asi vím, koho budu volit, ale neprozradím. To je každého věc. Já se o tom hodně radím s maminkou, ta je starší, víc tomu rozumí.

Tolik mamince věříte? Žádný pubertální vzdor? Hledání vlastní cesty?

Určitě. Maminka je moje všechno… Jsem strašně ráda, že můžu mít takovou maminku a ségru, jaké mám. Se sestrou jsme nejlepší kamarádky. A své mamce můžu říct úplně všechno.

Lidi z ní mívají docela respekt, ale je to milující maminka. Dávala mi hrozně lásky, když jsem byla malá. Dává mi rady do života. Podporuje mě a pomáhá mi ve všem, co dělám.

Máte doma všechny tři nějaké rodinné rituály?

Jasně. Pustíme si dobrou komedii, dáme si popcorn. Nebo si vlezeme do jedné postele a prostě jenom povídáme.

Od Natálky k Naty

  • Natálie Grossová je mladší dcerou zesnulého politika Stanislava Grosse a podnikatelky Šárky Grossové. Má starší sestru Denisu, která se také věnuje zpěvu a tanci. Obě sestry jsou vynikající stepařky.
  • Natálie zpívá už od dětství. Než se dala na sólový zpěv, sbírala první zkušenosti v Kühnově dětském sboru. Z jazykového gymnázia, kde studovala mimo jiné angličtinu, španělštinu, francouzštinu, přešla na konzervatoř. Příští rok by měla maturovat.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků