Hlavní obsah
Miroslav Etzler Foto: Petr Hloušek, Právo

Miroslav Etzler: V našem zběsilém životním tempu zapomínáme na to, co je skutečně důležité

Má za sebou na 150 divadelních rolí, desítky filmových, ale pro většinu diváků je „ten“ z Pojišťovny štěstí nebo z Ordinace v růžové zahradě. Nemá potřebu s tím bojovat a ve svých čtyřiapadesáti si dopřává luxus, že dělá jen věci, které dělat chce: „Od vážných až tragických příběhů po téměř kabaretní. Nořit se večer co večer do temných stránek duše se nedá.“

Miroslav Etzler Foto: Petr Hloušek, Právo
Miroslav Etzler: V našem zběsilém životním tempu zapomínáme na to, co je skutečně důležité

Své repertoárové rozkročení jste letos obohatil i o muzikál. To vám dodala sebevědomí účast v show Tvoje tvář má známý hlas?

Po tom, co jsem tam prezentoval, by mě naopak nenapadlo, že mě někdo do muzikálu obsadí. Leč stalo se. Naštěstí v Kvítku mandragory jsem součástí herecky vděčné trojice: policajt, jeho bratr, který je naprostý lůzr, a bezdomovec se vypraví zpívat v ženském přestrojení do kabaretu. Nikdo tedy nečeká brilantní pěvecké výkony. Navíc nezpívám sólově, ale vždycky v trojici. Určitě nejsem v té naší skupince jediný, kdo se cítí jako mizerný zpěvák a katastrofální tanečník. Diváky ale evidentně bavíme.

Na StarDance to tedy zatím nevypadá?

Nabídku do téhle taneční soutěže jsem dostal, ale pokaždé jsem ji zdvořile odmítl. Nevím, co bych tam dělal, nechodil jsem ani do tanečních. Na JAMU jsme sice taneční disciplíny měli, ale prolézal jsem s odřenýma ušima.

Při pronásledování mazaného mafiána se v muzikálu Kvítek mandragory neváhá převléct do kostýmu barové zpěvačky. Pomáhá mu při tom jeho bratr, kolega Michal Novotný (vlevo).

Foto: archiv Divadla Broadway

Vedle exkurzu do muzikálu jste si nedávno vyzkoušel i divadelní režii.

Moje režie hry Zrada v Divadle Na Maninách byla spíš z nouze ctnost. Vždycky jsem tvrdil, že režírovat nechci, protože bych herce zabil. Tady to naštěstí všichni ve zdraví přežili. Těžko bych se však smiřoval s tím, že představa, kterou nosím v hlavě, se nenaplní, protože herci ji nepřijmou podle mého. Nevím, zda bych se emocionálně krotil.

Jaký jste herec z pohledu režiséra? Vzpurný, nebo ukázněný?

Záleží na tom, co režisér chce. Když nic moc nevyžaduje, nasazují herci taktiku „zachraň se, kdo můžeš“. Nejhorší to je u komedií, které pak vznikají v křeči. Naštěstí jsem na volné noze, takže si můžu vybírat věci, které dělat chci. Hraju teď v asi dvaceti představeních: od vážných až tragických příběhů po téměř kabaretní. To se mi na mé práci líbí. Nořit se večer co večer do temných stránek duše se nedá.

V hudební komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Trhák hraje bohémského režiséra.

Foto: archiv Divadla Broadway

Na které své divadelní období nejraději vzpomínáte?

Jsou dvě. První se odehrálo v šumperském divadle, kam jsem nastoupil jako elév. Prožil jsem tam to, co by měl prožít každý herec: období hladu, protože peníze nebyly skoro žádné, ale herecky šťastné. Jednou jsme šli s Jirkou Dvořákem, se kterým jsme rok bydleli v jednom pokoji, na návštěvu a hostitelka upekla koláč, jenže se jí připekl. Vzala plech a prohlásila, že to je jen pro psa. A my jsme s Jirkou začali štěkat.

Výplatu jsme dostávali mizernou a jako správní mladí kluci jsme ji poměrně rychle propili a následovalo období nouze. Byli jsme tam však obklopeni fantastickými osobnostmi od režisérů po herecké kolegy. Proto to považuju za šťastnou dobu.

Kde jste zažil tu druhou?

V pražském Národním divadle. Jen jsem na ni ještě nebyl zralý. Šéfem činohry byl tenkrát Ivan Rajmont. Bylo to výborné období (1992–2000), kdy tam působili mimořádní herci, režiséři i dramaturgové. Z nich nejvíc vzpomínám na Otakara Roubínka nebo Jaroslava Krále, kteří vládli několika jazyky, byli schopni látku přesně posunout k jejímu smyslu a významu. To už dneska nevidíme, protože režiséři chtějí být sami sobě dramaturgy.

S Vandou Hybnerovou v hlavní roli dvoudílného televizního dramatu z r. 2008 Na vlky železa.

Foto: archiv ČT

Nikdy nepřestanu být vděčný za možnost stát na jevišti s Josefem Kemrem, Rudolfem Hrušínským, Josefem Somrem, Jiřím Adamírou, Borisem Rösnerem, Josefem Vinklářem, Věrou Galatíkovou, Janou Preissovou, Vlastou Chramostovou – je zbytečné pokračovat dál, protože všechna pro mě zásadní setkání stejně vyjmenovat nemohu.

Proč jste tam nezůstal?

Jednak jsem byl pyšný, myslel jsem si, že potřebuji jít dál, že musím navštívit ještě jiné divadelní sféry. Jednak se to tam začalo měnit a já už nebyl tak šťastný jako na počátku. Je pravda, že jsem toho potom několikrát litoval. S odstupem času však vidím, že to bylo správné rozhodnutí, protože jsem se měl hodně co učit. Dnes ve svých čtyřiapadesáti vím, že lidé, kteří tam se mnou stáli na jevišti, museli být hodně tolerantní.

Měl jste pocit, že jste strom, který poroste do nebe?

Asi ano. Jenže být budulínek, koupající se v moři pokory, tak bych se vůbec s lidmi, které jsem jmenoval, nemohl na jeviště postavit. Vzpomínám, jak tam společně se mnou nastupovali v roce 1992 Josef Abrhám, Libuše Šafránková a Karel Roden. Když je Ivan Rajmont představoval, ozýval se potlesk na uvítanou. Pak řekl: „A ještě tu s námi bude Mirek Etzler.“ Všichni měli v pohledu: A to je jako kdo? Když jsem se rozhlédl, přišlo mi, že mám běžet sto metrů překážek s nějakým výborným americkým sprinterem.

V Ordinaci v růžové zahradě účinkoval dva a půl roku. Jeho seriálovou partnerkou byla Petra Bučková (uprostřed).

Foto: archiv TV Nova

Čím si získali váš respekt?

Fascinovalo mě, jak byli tihle bardi vždycky dokonale připravení: mohli být nemocní, unavení věkem, ale vždycky všechno odehráli s neuvěřitelnou lehkostí, a přitom tam bylo všechno, co být mělo. Troufnu si říct, že nevidím rozdíl mezi špičkovým herectvím Jeana Gabina a špičkovým herectvím Rudolfa Hrušínského. Ten měl podle mne smůlu, že se tady po roce 1968 zavřely hranice. Není pochyb o tom, že by mohl být, a nejen on, světovou megahvězdou.

Vy jste si na hvězdnou slávu sáhl Pojišťovnou štěstí.

Je fakt, že její sledovanost od té doby nic v českých televizích nepřekonalo. Víc diváků měl jen poslední díl první řady Nemocnice na kraji města. Jenže to ještě hovoříme o Československu. Třináct dílů Pojišťovny štěstí se točilo filmovým způsobem celý rok, dnes se tolik dílů vyrobí za jeden měsíc.

Strasti a slasti popularity okusil po boku Kateřiny Brožové v seriálu Pojišťovna štěstí (2004).

Foto: archiv TV Nova

Přiznám se, že první půlrok mi ta popularita dělala moc dobře, ale že bych nějak přehodnotil pohled na sebe a na svět, to rozhodně ne. Měl jsem štěstí, že to přišlo relativně pozdě, bylo mi skoro čtyřicet a už jsem věděl, že „světská sláva polní tráva“. Byl jsem si velmi dobře vědom, že význam a schopnosti špičkových lékařů, špičkových vědců, pedagogů jsou daleko pevnější a záslužnější než popularita na základě jednoho seriálu. Pozitivní bylo, že jsem měl najednou dost práce, profesně mi to každopádně pomohlo.

Stal jste se seriálovou stálicí.

Tolik jich zase nebylo. Čtyři a půl roku jsem hrál v Cestách domů, které stejně jako Pojišťovnu režíroval Jiří Adamec. Posléze jsem byl víc jak dva roky v Ordinaci v růžové zahradě.

S Pojišťovnou se ale ani jeden nedá srovnat. Teď platí: co nejméně investovat a co nejvíc vytěžit.

Nicméně nechci mluvit o současných komerčních projektech špatně. Podílí se na nich mnoho nesmírně schopných profesionálů, většina lidí zvyklých na pomalejší způsob práce by na to nestačila. Natočit třicet stránek za den není jednoduché. Na to, jakým tempem se točí, je díky nim výsledek velmi kvalitní.

V Divadle Palace baví s Lenkou Vlasákovou diváky v komedii Plnou parou.

Foto: Lucie Vítková

Pamatuji si doby, kdy se v České televizi točilo každý rok minimálně patnáct pohádek, spousta televizních inscenací. Škoda že se tak už neděje, i když má tato instituce luxus zaručeného vysokého rozpočtu.

Chystáte se po odchodu z Ordinace vstoupit do jiného seriálu?

Ne, chci si užít seriál, který se mi odehrává doma. Když jsem před pátou vstával, abych odjel na natáčení seriálu, a vracel se po jedenácté z divadelního představení, bylo mi při pohledu do synovy postýlky líto, o co přicházím.

Samuelovi je rok a nesmírně se s ním bavím. Přijde mi, že přišel z jiné planety: je pořád šťastný, pořád se směje, prakticky vůbec nepláče, celou noc spí. Díky němu jsem si připomněl, co je v životě podstatné. Kolik mi toho za léta, kdy jsem byl soustředěný na práci, která byla velmi intenzivní a náročná, v mozku zarostlo mechem. On ty nánosy mechu seškrabuje.

Dejte příklad.

V našem zběsilém, rychlém životním tempu zapomínáme na to, co je skutečně důležité: stromy, květiny, voda, mraky. Když chodíme se Samuelem a jeho maminkou na dlouhé procházky do Prokopského údolí, všechno tohle si díky němu připomínáme a uvědomujeme. Nic takového jsem se staršími dětmi neprožíval.

Jeho postava v detektivním seriálu Rapl přehlídkou ctností nebyla.

Foto: archiv ČT

Jsou to výhody pozdnějšího otcovství?

Pokud narážíte na to, že jsem ve věku, kdybych měl být dědečkem, nikoli otcem, tak ano. Tuhle jsem si spočítal, že pokud bych šel na Samuelův maturitní ples, bude mi ostudných dvaasedmdesát. Fotbal s ním asi taky hrát nebudu: při natáčení seriálu Rapl jsem si utrhl vazy v koleně. Určitě s ním ale vyrazím na kolo a budu ho chtít – navzdory odmítavému postoji partnerky – vzít na skály.

Lezete ještě po skalách?

Je to láska na celý život. Až nebudu moct lézt, budu tam aspoň chodit se dívat.

Kdy to začalo?

V patnácti v Ostravě. S obdivem jsem koukal na bratra (novinář a televizní zpravodaj Tomáš Etzler – pozn. red.), který s tím začal, a jak to u mladších sourozenců bývá, chtěl jsem se mu vyrovnat.

V pražském Národním divadle s Janou Preissovou v Čechovově dramatu Višňový sad (1996). Vpravo Leoš Suchařípa.

Foto: ČTK

On ještě taky leze?

Myslím, že ne. Měl v Číně nějaký úraz ruky.

Jste v kontaktu?

Sporadicky. Co vím, žije střídavě v Praze a v Amsterodamu. Pracuje pro CNN.

Kromě lezení je vaší láskou literatura. Mění se váš vkus?

Jak stárnu, jsem čím dál víc ponořený do poezie. Začala mě taky zajímat literatura faktu, hlavně historická. Sleduji i politiku, i když žádný aktivista nejsem. Není to veselý pohled. Děsí mě, jak se tenhle národ rozdělil. Vím o dlouholetých přátelstvích i rodinách, které se kvůli tomu rozpadly. Dřív to bylo tak, že si řekli, že se nebudou o politice bavit, protože by se mohli přít. Teď to jsou souboje na život a na smrt.

Dnes vím, že lidé, kteří tam se mnou stáli na jevišti, museli být hodně tolerantní

 

Přitom se nám nedaří nijak špatně.

Tahle doba ale není lehká. Já sám na tom nejsem nějak katastrofálně, ale spousta lidí na tom katastrofálně je: hlavně ti, kdo jsou nemocní nebo invalidní. Stát na ně moc nemyslí. Stačí se podívat, kolik je u nás třicet let po revoluci bezbariérových chodníků nebo zastávek.

Ještě jedno mi tady hrozně vadí – závistivost. Kdo je úspěšný, na toho se kouká jako na zloděje. Nikdo nevidí, že ten člověk pracuje patnáct šestnáct hodin denně. K miliardám se asi čistou cestou nikdo nedostane. K milionům se tvrdou dřinou dobrat lze.

Taky narážíte na závist?

Není výjimkou názor, že „ti umělci“ si vydělávají miliony. Už jsem se ale rozhodl, že jsou věci, kterými se nenechám rozhodit. Každého můžu ubezpečit, že miliony nevydělávám. Tím, že moje tvář je známá, jsem ale ztratil něco hrozně cenného: soukromí. Nemůžu třeba v Česku zajít na koupaliště. Když tam přijdu, padesát lidí se se mnou chce fotit v plavkách. Jako slušně vychovaný člověk to neodmítnu, ale je mi u toho trapně.

Ztráta soukromí není jednoduchá věc. Slídění paparazzi se stalo neúnosné. Jsou schopni vlézt do intimnějších součástí lidských životů. Klidně někoho, kdo bojuje s rakovinou, vyfotí, když jde z nemocnice. Na svém Instagramu, který aktivně využívám, cíleně prezentuji svého syna, abych ho nemusel zakrývat, kdykoli někam přijdeme.

Jak tohle prožívá vaše partnerka, která nemá se showbyznysem nic společného?

Zatímco mně už je jedno, co kdo o mně napíše, ona to prožívá dost těžce. Pro mě to je neduh, který k dnešní společnosti patří. Co mě štve, je, že na tom někdo vydělává peníze.

Životní pohody si užívá po boku partnerky Heleny Bartološové (37) a ročního syna Samuela.

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

Jak jste se seznámili?

Vyšla ze dveří a rozplácla se na chodníku jako žába. Já ji zvedl.

Jak jste spolu dlouho?

Osm let.

To je váš nejdelší vztah?

Vůbec ne. Tohle je můj čtvrtý zásadní vztah a všechny trvaly déle. Třeba s Vilmou Cibulkovou jsem žil dvanáct let.

Zjišťujete, že vám je líp s neherečkou?

Takhle to vůbec nemám. Nejsem člověk, který by kalkuloval, jaký vztah je lepší, výhodnější.

Jaké máte vazby na rodnou Ostravu?

Jsou tam pochovaní rodiče, takže vazby budu mít vždycky. Když se tam vracím, rád chodím po místech, která jsem znal, a vzpomínám. Čím dál tím víc. Ostrava je dneska velmi kulturní město, kde působí spousta fantastických herců a muzikantů. Jenže centrum, zejména v létě, mi připadá mrtvé. Pokaždé však žasnu, jak šla Ostrava nahoru a kolik neuvěřitelně schopných lidí tam žije.

Jak vzpomínáte na Brno, kde jste studoval?

Mám ho v takovém oparu, protože jsem tu dobu upřímně řečeno prokalil. Do školy jsem ale chodil. Byla to inspirující doba, protože jsme byli obklopeni špičkovou kulturou. Chodili jsme na koncerty, do divadel. Hodně jsem taky četl.

Jak to máte se životosprávou dnes?

No snesu už o hodně míň než dřív, jestli se ptáte na tohle. Nastoupila střídmost v jídle i v pití. Nekouřím, alkohol piju sporadicky a v malých dávkách. Démon alkoholu je už dávno pryč.

S bývalou manželkou Vilmou Cibulkovou ve filmu Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled (2009).

Foto: Bontonfilm

Litujete svých mladických excesů?

Vůbec ne! Všechny ty temné soutěsky, kterými jsem prošel, byly naprosto zásadní pro to, abych byl tím, čím jsem dnes.

Pojmenujte svoji nejtemnější soutěsku.

Bylo jich několik. Tou první byl rozpad rodiny po předčasné otcově smrti, dodnes to pro mě není úplně uzavřené. Bylo mi šestnáct, když jsem tehdy odešel z domova. Abych se při studiu gymnázia uživil, pracoval jsem jako brigádník v šamotárně a koksovně. Druhá nastala, když zemřela maminka, bylo jí jen devětapadesát a předcházelo tomu velké trápení, protože trpěla Alzheimerovou chorobou.

Pak to byly partnerské karamboly, na které nerad vzpomínám. I proto, že jsem kvůli nim přišel o mnohé, co mě vázalo k rodičům. Vilma Cibulková mě připravila o knihovnu, kterou celý život budoval můj táta (filozof, vysokoškolský pedagog a divadelní kritik – pozn. red.), Zuzana Bydžovská mě připravila o syna, s nímž jsem se nemohl stýkat. To jsou temné kapitoly mého života. O to víc si cením toho, co prožívám teď.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků