Hlavní obsah
Michaela Tomešová Foto: Milan Malíček, Právo

Michaela Tomešová: Místo léků dávám dětem zpracovanou placentu

Její první věta v televizních Bakalářích v šesti letech zněla: „Paní, nesu vám psaní.“ Od té doby urazila sympatická osmadvacetiletá herečka a zpěvačka Michaela Tomešová velký kus cesty. Je k vidění v řadě muzikálů, filmů i seriálů včetně Ulice a Ordinace v růžové zahradě, s manželem stejné profese vychovává dva syny a touží se podívat do Nepálu.

Michaela Tomešová Foto: Milan Malíček, Právo
Michaela Tomešová: Místo léků dávám dětem zpracovanou placentu

Místo u vody s rodinou prožila velký kus prázdnin na letní scéně divadla Kalich pod Žižkovskou věží a zkoušením dalšího muzikálu Voda nad vodou z písniček skupiny Elán. Přesto z drobné okaté brunetky vyzařuje obrovské nadšení a energie.

„Jsem v první řadě máma a snažím se vše skloubit tak, abych byla spokojená já – a tím pádem i děti.“

Nemáte pocit, že vám kvůli na dnešní dobu časnému mateřství něco uteklo?

Vůbec. Oba kluci jsou dary shůry, které jsme nečekali. Ale jsem šťastná. Prvního jsme si udělali už na rozlučce se svobodou, podruhé jsem otěhotněla během plného kojení.

Zbořili jsme tak rozšířenou fámu o kojení jako antikoncepci. Nejdřív to byl šok, ale kousli jsme se a rozhodli, že to dáme. A bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Náročnější byly snad jen první dva měsíce.

Dnes kluci začínají být parťáci, smějí se spolu, hrají si. Starší Kristián ani neměl čas, aby začal žárlit. A Jonáš se ho snaží ve všem dohnat, takže často slyším: Máte krásná dvojčátka! Vozím je v dvojkočárku nebo si pomůžu nosítkem, variant je víc. Máme dvě ruce na to, abychom měli dvě děti.

Klukům jsou dva a půl roku a rok. Jak dlouho jste s nimi byla doma?

Vlastně jsem z jeviště ani úplně neodešla, ani se nevrátila. Ještě den před porodem Jonáše jsem zkoušela muzikál Vlasy – to byla sobota. V neděli jsme měli volno, tak jsem porodila. Rychle, snadno, nestačila jsem ani využít nácvik z kurzu hypnoporodu. Mám dítě profesionála! A hrát jsem začala za měsíc. Vždycky někdo z rodiny kroužil s kočárkem u divadla a přinesl malého na kojení.

S miminkem je paradoxně lehčí zapojit se do života než se staršími dětmi. Teď v létě jsme třeba oba kluky vzali na koncert na Benátskou noc: Kristián už se dožadoval, že chce být s námi na jevišti. Vzal si kostým a mikrofon a zpíval. Zato malý vše prospal v zákulisí…

Děti dokážou být součástí života rodičů. Netaháme je všude, ale když je to nutné, bývá to pro ně zajímavé zpestření.

Své ano si Míša s Romanem řekli před třemi lety.

Foto: archiv Michaely Tomešové

Četla jsem, že manžel šel místo vás na mateřskou!?

Vážně? To asi spletli. Možná to vzniklo tím, že Roman nazpíval písničku Muž v domácnosti. Překvapivě ještě v době, než jsme měli děti…

Jistě, pomáhá hodně, ale mateřskou pobírám já. Bohužel nemá prsa, ta mu chybějí k dokonalosti. Kromě kojení a praní ovšem zvládá všechno. Uklidí, zalije zahradu, uvaří… Povinnosti máme rozdělené zhruba padesát na padesát, když zrovna zkouším, je s dětmi víc on, pak se to obrátí.

Je výhoda, že jsme oba herci a zpěváci, dokonce ve stejném divadle, takže chápeme potřeby druhého. A v práci nám vycházejí maximálně vstříc. Jsem ráda, že pan ředitel Kocourek přežil mé dva porody!

Každá žena má žít především svůj život, realizovat se. Ne žít životy svých dětí. I kvůli nim si má plnit své sny.

Nevyužíváte ani žádné chůvy, babičky?

To ano. Máme skvělé prarodiče. Moje mamka pracuje ve školce, druhá podniká, ale na hlídání si čas najdou a kluci je milují. Momentálně zkoušíme s Romanem oba najednou, takže jim je rádi svěříme. Ale jinak nám model půl na půl, který není v Česku úplně samozřejmý, moc vyhovuje.

Genderová vyváženost, o níž hrajeme i ve zmodernizované verzi Vlasů, mi přijde přirozená a děti jsou v pohodě. Kdyby měly doma nespokojenou utrápenou mámu a tatínek si s nimi pohrál jen chvilku večer, když se vrátí z práce, nelíbilo by se to nikomu z nás.

Každá žena má žít především svůj život, realizovat se. Ne žít životy svých dětí. I kvůli nim si má plnit své sny. Mně se to naštěstí daří a každou zkoušku i představení si naplno užívám. Navíc jsem hrdá, že přispívám do rodinného rozpočtu. Nikdy jsem se nenechala živit partnerem.

Jaké to je zkoušet s manželem?

Báječné. V muzikálu Voda nad vodou hrajeme pár a přináší nám to novou radost a objevování jeden druhého. Znovu se do sebe dokážeme zamilovat.

Když jsme doma s dětmi, věnujeme se hlavně jim, takže vlastně do práce chodíme jako na rande. Jsme díky tomu skvěle zharmonizovaní. Děti jsou obrovské houby, naše naladění vycítí – a reagují stejně.

Krev není voda, a tak možná za pár let vyhraje herectví a zpěv i u dvou malých Tomešů.

Foto: archiv Michaely Tomešové

Vy jste se s Romanem v divadle i poznali, že?

Ano, před osmi lety v muzikálu Osmý světadíl, který mimochodem taky vycházel z hitů Elánu. Čili je tam krásný oblouček do současnosti. Oba jsme tehdy měli jiné partnery, okamžitá láska to nebyla. Romču jsem prvně zaregistrovala při hovoru s kolegy, kdy se ho jeden zeptal: Co ta tvoje k…va?

Lekla jsem se, že je floutek, co střídá holky, a držela si odstup. Pak vyšlo najevo, že sdílel byt s nějakou slečnou, která si tam vodila pány, a já to jen špatně pochopila. Brzy jsem zjistila, že je úplně jiný a vyznáváme stejné životní hodnoty. Postupně jsme se zamilovávali.

Co jste oceňovala tehdy a co dnes?

Základ je stejný. Vždycky se mi líbilo, jak je Roman obrovsky pracovitý, talentovaný a přesto, že je ve všech produkcích žádaný, zůstává pokorný. Pořád na sobě maká a chce být ještě lepší.

Zároveň obdivuju jeho bohémskou svobodomyslnou osobnost. Máme i společný humor, stejné asociace. K tomu se přidalo, že je skvělý a milující táta, který dává dětem ze sebe to nejlepší.

Navíc se od něj obrovsky učím, je můj guru, který mi ukazuje správnou cestu. Je rozvážný diplomat a klidná voda. Stará duše. Zatímco já jsem ta divoká, hektická, roztěkaná, výbušná a impulzívní, kterou zklidňuje a usměrňuje. Dohromady tvoříme harmonii, jin a jang.

Když je vše zalité sluncem, nezkusíte ještě holčičku?

To říkají všichni. Občas, když děti usnou a dám si skleničku vína, mě to strašně láká. Ale možná až budou kluci větší, za pět, deset let. Mám čas. Roman říká: U toho už já nebudu.

Zcela reálně mi dnes stačí ti dva. Moje tělo dostalo pořádně zabrat a vydalo se ze všech zásob, po druhém porodu mě trápil šílený atopický ekzém a oslabovaly orgány. Byla jsem jako oteklá zombie.

Jak jste se dostala zpět do kondice?

Pomohla čínská medicína, akupunktura a dieta, každé ráno jsem pila šťávu z řapíkaté­ho celeru…

Na alternativní metody jsem najela částečně už dřív, abych nemusela užívat kortikoidy, což jsou umělé hormony s řadou vedlejších účinků. Problém jen zatlačí do těla, ale nevyléčí.

Naštěstí jsem objevila paní doktorku Halvovou, která spojuje klasickou západní medicínu s východními technikami. Používá jehličky, baňky a byliny na léčbu zevnitř. A z vnějšku léčí laserem. K tomu Bachovy esence a diety – a za čtyři měsíce jsem byla úplně čistá.

Z drobné okaté brunetky vyzařuje obrovské nadšení a energie.

Foto: Milan Malíček, Právo

To zní zázračně. Klasické léky nepoužíváte ani u dětí?

Zatím nebyly nemocné. (klepe do dřeva) Při náznaku rýmy stačí jedna jehlička k nosu a je po problému. Já si navíc nechala zpracovat placentu na homeopatika a dávám je dětem místo léků. Zaberou okamžitě.

Je vám blízká taky východní filozofie?

Rozhodně. I když dřív jsem na ni byla napojenější, žila jsem duchovněji. S dětmi jsem víc praktická, řeším logistické věci a pozapomněla jsem na podstatu. Takže ji znovu začínám hledat.

Dvojče mého muže vede bohatý meditační život a občas si společně zameditujeme na zahradě. Hodlám zůstat racionální žena, ale chci taky trochu vidět do sebe. Mým cílem je mít nadhled a potlačit mírně své ego. Což je těžké, zvlášť v branži, kde jsme vystaveni neustálému hodnocení a jisté sebevědomí potřebujeme… Praktikuju taky jógu, před snídaní na zahradě si dávám Pozdrav slunci.

Poznala jste Asii i na vlastní oči? Nebo soudíte, že stejného moudra se lze dobrat doma pod švestkou?

Asie je zatím v oblasti snů. Strašně by mě lákalo poznat Nepál, Himálaj, tamější tradice, rituály, mentalitu a životní podmínky. Podívat se do ašrámu…

Asi by tam měl jet každý, abychom si konečně začali vážit toho, co máme tady, v jakém komfortu žijeme. Pak bychom si tolik nestěžovali. Snad až děti odrostou, vyrazíme s manželem s baťůžky.

Ale s tou švestkou je to taky pravda. Konkrétně u nás: žijeme ve srubu na konci Úval, před námi je jen pole a obrovský prostor pro duši. Jenže když jste doma, pořád vás honí povinnosti. Uklidit auto, posekat zahradu. Osob­ně tam nikdy nezískám absolutní klid, pocit, že nic nemusím.

Jak dojde k tomu, že pražská holka přesídlí do srubu?

Nejdřív jsme s Romanem mysleli, že budeme žít v Praze. Ale chtěli jsme jít do svého, a ne házet peníze do kanálu za podnájmy. A zjistili jsme, že domek se zahrádkou za Prahou nás vyjde levněji než malý byt ve městě.

Jsem ráda, že jsme se tak rozhodli. Já po tom vlastně vždycky toužila. Stěhovali jsme se těsně před narozením Kristiána a už bych neměnila. Dojíždění mi nevadí, velkým bonusem je klid a zahrada, kde se děti i psi můžou vyběhat.

Vaše dětství asi bylo hodně jiné…

Mamka měla deformaci z povolání – byla strašně zodpovědná a pořád mě vychovávala, honila mýt si ruce, uklízet. A strašně se o mě bála. Starší brácha skončil po mozkové obrně na vozíčku, takže měla extrémní strach, aby se něco nestalo i mně. Nedovolovala mi vylézt na strom, jít někam samotnou.

Možná i proto jsem její pravý opak: neřízená střela. A své děti vychovávám velmi ležérně, skoro všechno jim dovolím. Nepředvídám nebezpečí, manžel mi třeba vyčítá, že občas nezavřu dveře do komory, kam uklízíme čisticí prostředky. Ale v čem jsme s mámou úplně stejné: v bezelstnosti, s jakou dokážeme milovat, a v množství lásky, kterou svým dětem dáváme.

Jak vás ovlivnilo bratrovo ochrnutí?

Tu situaci jsem neřešila, už jsem se do toho stavu narodila. Jezdili jsme na tábory s postiženými dětmi, moje nejlepší kamarádka Kačenka byla taky na vozíčku. Všude jsem ji vozila a vůbec mi to nepřišlo divné. Zlom přišel později, když mamka z přemíry stresů dostala rakovinu a svět celé rodiny se zhroutil. Ale zvládla to…

Z bráchy se stal umělec, novinář a dramaturg muzikálů. On mě vlastně kdysi k téhle parketě přivedl, ukázal mi nejlepší světové muzikály. Zůstal na vozíku, ale žije aktivně. Díky němu spolupracuju s neziskovkou, která pomáhá dětem po mozkové obrně: pořádáme pro ně s kolegy koncerty.

Co chcete své děti naučit, aby se v dnešním světě neztratily?

Důležité je, aby měly zdravou ctižádost, ambice a cíl. Zatím je vedu k tradičním hodnotám, k pokoře, slušnosti, aby uměly poděkovat, neplýtvaly vodou a vážily si přírody. Pěstujeme proto vlastní zeleninu.

Naše generace ještě tolik neřešila životní prostředí, ale je nutné, aby děti pochopily, že planeta Země bude jednou jejich. A pokud se k ní budou chovat jako předchozí generace, dlouho tu nezůstane. Nejsem žádný ekoaktivista, ale tohle už si uvědomuju a mám v hlavě vykřičník.

Taky chci děti naučit, aby se nebály cokoliv říct. Hodlám je podporovat ve všem, co je bude bavit, a dám jim plnou důvěru. Díky tomu třeba Kristián už umí (pod dozorem) usmažit vajíčka.

Těšilo by vás, kdyby se kluci zvrtli k herectví?

Je to nasnadě, krev není voda, geny nepřemůžete. Jak jsem líčila na začátku, Kristián je před publikem ve svém živlu. Je úplně jedno, jestli by to potěšilo mě, hlavně aby se to líbilo jemu. Když bude spokojený, ať hraje, zpívá, cokoliv.

Nebudu říkat: Tohle nedělej! To říkali kdysi všichni mně, strašili, že se neuživím. A já si za tím šla, protože hraní je vášeň. Narodila jsem se jako komediant. Přišla k nám návštěva a nemohla si povídat, jelikož jsem udělala představení. Chodila jsem na recitační soutěže a v šesti letech točila pro televizi Bakaláře. Paní Zázvorkové jsem podala dopis se symbolickou větou: Paní, nesu vám psaní. Jak k tomuhle světu přičichnete, už nechcete jinak.

Aktuální komedie Divadla Kalich Láska v přímém přenosu přinesla Míše tři různé postavy, mimo jiné bláznivou fanynku stárnoucího rockera (David Suchařípa).

Foto: archiv Divadla Kalich

Konzervatoř tedy byla jasná?

Určitě. Dnes bych si té školy ale víc vážila, víc bych chodila na hodiny zpěvu a míň proseděla v hospodě. Protože později si člověk musí za výuku platit. Zároveň jsem už začala dost hrát a od šestnácti se sama uživila.

Naskočila jsem do Ordinace v růžové zahradě a bavila se na brigádě v restauraci jako pravěký člověk: oblečená v kůži jsem roznášela jídlo, bubnovala, tančila. S Anetkou Krejčíkovou a Milanem Peroutkou, s nímž jsem šest let chodila.

Pak jste nastoupila do Divadla Kalich – už to bude deset let.

Hraju ještě v jedné hře v Národním divadle a v operetě v Liberci. Jinak jsem věrná Kalichu. Nejraději jsem měla Mimi z amerického muzikálu Rent, který už bohužel skončil. Právě Rent mě dostal někdy v těch třinácti, takže když jsem v něm najednou měla hrát, byla to bomba a splněný sen.

Občas létají i předměty, dodnes máme na zdi cákanec po jogurtu jako vzpomínku na krásně vášnivou hádku.

Teď hraju i v nové činohře Láska v přímém přenosu, kde ztělesňuju tři naprosto rozdílné postavy. Trochu schizofrenie. Jsem herečka, která potřebuje v každé roli najít něco ze sebe, pochopit ji, udělat z ní kámošku. A něco z ní si přenést i do reálného života.

Co jste využila v Lásce v přímém přenosu?

Jako sedmnáctiletá Melody jsem si připomněla svou těžkou pubertu, kdy jsem zkoušela trávu, chodila pozdě domů, vypínala telefon… Mami, promiň.

V postavě hysterické manželky zase čerpám z hádek s manželem. Obvykle jsou o úplných prkotinách. V zásadních věcech, ve výchově nebo zařízení bytu, se vždycky shodneme. Ale jsme schopní se pohádat kvůli přilepené žvýkačce na postýlce nebo o ponožkách na stole.

Občas létají i předměty, jednou jsem popadla první věc, což byl čokoládový jogurt. Dodnes máme na zdi abstraktní cákanec jako vzpomínku na krásně vášnivou hádku. Nezavírat emoce v sobě a řešit je ihned u nás funguje jako recept na zdravý vztah. Vzduch se vyčistí a jedeme dál. A pořád se moc milujeme.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků