Hlavní obsah
Lucie Zedníčková Foto: Michaela Feuereislová

Lucie Zedníčková: Žijeme v chaosu, bez pevných záchytných bodů

Mediální pozornosti se obvykle straní, tentokrát však Lucie Zedníčková (50) udělala výjimku. S nezvyklou otevřeností se rozpovídala nejen o své talkshow Káva života, ale také o komplikovaném vztahu s adoptivním otcem Pavlem Zedníčkem, výchově dětí v chaosu i o tom, že někdy je lepší nechat věci přirozeně plynout.

Lucie Zedníčková Foto: Michaela Feuereislová
Lucie Zedníčková: Žijeme v chaosu, bez pevných záchytných bodů

Jakou kávu pijete?

Teď si dám kapučíno, ale občas piju i turka. Pořídili jsme si mašinku na kapsle, jenže ty často zapomínám koupit. Pak máme ještě french press, to je taková konvice na kávu se sítem, kterým odfiltrujete lógr. Strkám ho ovšem často do myčky.

A když nemám kapsle a french press je v myčce, připravím si jako nakopávák turka. Jsem na něj zvyklá. Jediná káva, kterou nemám ráda, je ta rozpustná. Proč se ptáte?

Narážím na titul vaší nové talkshow – Káva života. To byl váš nápad?

Víte, že už si ani přesně nevzpomínám? Ale myslím, že to byl nápad mojí kamarádky Šárky Vávrové, která se mnou moderuje. Je psychoterapeutka a všímá si, že za ní klienti chodí se stále stejnými, univerzálními problémy.

Nejčastěji jsou to vztahy, ale jde samozřejmě i o těžší témata, jako jsou deprese nebo zneužívání. Zatím jsme pořad spustili v rámci internetového vysílání na Primě, teď probíhá testovací období. Po něm se ukáže, na jaký kanál se případně zařadí.

Někdy máte pocit, že pro vás skončil celý svět, a za rok se tomu zasmějete. Pokud je člověk zdravý, dá se vyřešit všechno.

Chceme, aby naše talkshow přinesla divákům duševní vzpruhu. Podobně jako vás káva povzbudí fyzicky. Těžká témata budeme trochu odlehčovat.

Dělat si z nich legraci?

Spíš ukážeme, že každý problém, který se nám jeví jako těžký, má nakonec řešení. Někdy máte pocit, že pro vás skončil celý svět, a za rok se tomu zasmějete.

Pokud je člověk zdravý, dá se vyřešit všechno na světě a nic není tak horké, jak to vypadá. Velikost problémů si tvoříme především ve své hlavě.

Kráska ze Saturnina. S hereckým partnerem Ondřejem Havelkou.

Foto: archiv ČT

Diváci České televize vás brzy uvidí v novém detektivním seriálu Princip slasti. Je to velký projekt s mezinárodním obsazením. Jak se vám na něm pracovalo?

Princip slasti se točil spíš filmově, žádná seriálová rychlovýroba. O všem se dlouze diskutovalo, tvůrci si dávali záležet na každém detailu. I když tam nemám velkou roli, jsem ráda, že jsem to mohla zažít, takový způsob práce mi vyhovuje. Tři čtyři obrazy jsme dělali třeba celý den. Pro srovnání: v Ordinaci v růžové zahradě se jich za den natočí klidně devatenáct.

Jak se dá taková rychlost ve zdraví přežít?

Na Ordinaci pracuje bezvadný štáb lidí, během natáčení panuje skvělá atmosféra. Fakt, že musíte dobře zahrát hned na první dobrou, má svá pozitiva. Naučí vás to maximálnímu soustředění. A taky se tam rychle pozná, kdo je jak dobrý herec.

Talentovaní a zkušení dokážou odehrát i na malém prostoru škálu emocí. Pokud ale někomu talent chybí, odhalí se to.

Máte zkušenosti s natáčením v Německu. Tam je, předpokládám, všechno pintlich.

No to si pište! Na place vás pošlou z bodu A do bodu B, přičemž je přesně dané, že na bodu A řeknete tuto větu, na bodu B zase tuhle. Všechno je předem nalinkované, improvizace ani vlastní invence se nepodporují. Prostředí je načančané, herci jakbysmet.

Tři roky jsem hrála v seriálu Hájovna Falkenau. V něm se německé ženy budí každé ráno s dokonalým mejkapem a načesané. Je to zkrátka jiný způsob práce i uvažování. Myslím, že řada českých herců by se v takovém systému zbláznila.

Vy jste se s ním smířila?

Hm, jasně. Za ty prachy! (směje se)

Stálé angažmá v některém z divadel byste asi nechtěla?

Strávila jsem zhruba sedm let v Činoherním klubu, ale teď už by mi to nevyhovovalo. Přečíst si na fermanu, jakou roli v jaké inscenaci budu hrát, a nemít jinou možnost než se tomu podřídit, to není pro mou povahu. Potřebuju mít pocit, že vcházím do projektu, který pro mě má smysl a bude mě bavit.

A hlavně, co si budeme povídat, divadlo je v naší republice bohužel hodně drahý koníček. Stálé platy jsou nízké, a když skoro denně dopoledne zkoušíte a večer hrajete, máte omezené možnosti, jak si přivydělat. Hraju teď třeba v zájezdové inscenaci A do pyžam! Když odehraju pár představení, jsem na podobném platu, jaký bych měla za měsíc v divadle.

Kvůli zájezdové komedii A do pyžam! Lucie Zedníčková často cestuje.

Foto: Petr Sankot

Na hereckou dráhu se dala i vaše dcera, známá je například ze seriálu Krejzovi. Nerozmlouvala jste jí to?

Svým dětem nikdy nic nerozmlouvám ani je do ničeho netlačím, nemělo by to smysl. Syn i dcera si dělají, co chtějí. Hlavně ať je to baví.

Všichni jsme znamením Štíři. Když nám někdo něco rozmlouvá, tím spíš si za tím jdeme. Amálce bude patnáct, Mikulášovi dvaadvacet, mají svůj rozum. Syn studuje klavír na ježkárně (Konzervatoř a vyšší odborná škola Jaroslava Ježka – pozn. red.), dcera je druhým rokem na šestiletém Gymnáziu Jana Nerudy. Tam jsem kdysi chodila i já.

Gymnáziem Jana Nerudy prošla řada hereckých a režisérských osobností. Má i svůj divadelní soubor s dlouhou tradicí…

A já v něm nehrála! Jinak máte pravdu, chodila tam třeba Bára Hrzánová nebo Filip Renč. Za mě to byl čtyřletý gympl s němčinou. Amálka je na bilingvní sekci, má deset hodin francouzštiny týdně. Příští rok se bude učit pět předmětů čistě ve francouzštině.

Na konzervatoř se jí nechtělo?

Chtělo. Ale já bych ji tam viděla nerada. Naštěstí je Amálka spokojená tam, kde je. Myslím, že člověk by měl mít nějaký vzdělanostní základ. Zhruba do těch osmnácti si nechat čas na rozhodnutí, co přesně chce v životě dělat.

Po maturitě bude mít Amálka všechny cesty otevřené. Může jít na vysokou školu kamkoli do světa. Umí zpívat, vyhrála mistrovství světa v jazzovém tanci. A třeba v Londýně jsme našli školu, kde dělají různě dlouhé kurzy muzikálového herectví. Udělují i stipendia. Věřím, že pokud by ji tam vzali, dá jí rok studia víc než čtyři roky na DAMU nebo JAMU.

Herecké dětství jste prožila i vy. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Točila jsem od pěti let a tenkrát jsem to brala spíš jako takové příjemné zpestření a příležitost ulejt se ze školy. Jedna věc mě zpětně mrzí. Když jsem točila třeba Lásky mezi kapkami deště, to mi bylo nějakých dvanáct let, vůbec mi nedocházelo, s jakými úžasnými lidmi pracuji. Třeba s režisérem Karlem Kachyňou nebo s Vladimírem Menšíkem. Škoda, že jsem je víc nepozorovala, nevtiskla si je do paměti.

Dcera jde v hereckých stopách. Hrála mimo jiné v seriálu Krejzovi.

Foto: Michaela Feuereislová

Jste známá tím, že si pečlivě střežíte své soukromí, s médii komunikujete minimálně. Má to nějaký zvláštní důvod?

Rozhovory opravdu moc nedávám, hodně si vybírám. Soukromí je přece to poslední, co mi zbývá. Nejsem povahou exhibicionistka, přílišná publicita mi není příjemná.

Zkusím se teď zeptat na něco osobního. Nemusíte odpovídat, když nebudete chtít. V bulváru se propíral váš vztah s adoptivním otcem, hercem Pavlem Zedníčkem. Kdysi jste spolu uváděli pořady a působili jako sehraná dvojka. Čím se to pokazilo?

Sama tomu úplně nerozumím. Vzniklo to, když se naši rozváděli. Už je to dávno, Mikuláš byl tou dobou ještě malinký, musí to být nějakých dvacet let. Pavel měl zřejmě pocit, že držím s mámou proti němu. Pak se rozvedli a Pavel s námi přestal komunikovat.

Za celých dvacet let se to nepodařilo napravit?

Když se potkáme, mluvíme spolu hezky a vypadá to, že nemáme žádný problém, ale myslím si, že jsme předrželi nějaké věci, které jsme si měli vyjasnit, a nedošlo k tomu. Cíleně se nestýkáme, jen na sebe občas náhodně narazíme. Moc často k tomu nedochází, každý pracujeme na jiných projektech. Ale točili jsme spolu třeba Expozituru.

Necítím žádnou zlobu ani jiné negativní pocity. A jsem přesvědčená o tom, že Pavel vůči mně také nechová nenávist. Zmizela ale blízkost, která mezi námi kdysi byla. Moje city vůči němu jsou takové velmi neutrální, vlastně mě to samotnou překvapuje, až mrzí.

Abych byla úplně upřímná, nemůžu říct, že by mi chyběl. Je to opravdu zvláštní. Ani jeden z nás už nejspíš necítí potřebu si to vyříkat, nebo možná ještě nenastal ten správný čas. Nechávám tomu volnost.

Nedávno jste se přestěhovala z centra města za Prahu. Zatoužila jste po klidu?

Je to tak, hodně věcí máme pořád ještě v krabicích. Zjistila jsem, že kvůli tomu nosím pár kousků oblečení pořád dokola a vlastně mi to ani nevadí. Člověk si aspoň uvědomí, jak málo toho potřebuje.

V Praze jsme měli malý byt, pořádně jsme se do něj nevešli, děti musely mít společný pokoj. Teď se do toho bytu nastěhovala moje mamka, což je fajn, pokud chce třeba některé z dětí v Praze přespat.

Vždycky jsem toužila po velké zahradě a teď se mi to splnilo. Baví mě vymýšlet, jak si ji upravím.

Ve filmu Helimadoe oslnila jako nespoutaná dcera venkovského lékaře.

Foto: archiv ČT

Co všechno na ní budete mít?

Všechno tam budu mít, úplně všechno!

I záhonky s jahodami, zeleninu?

Taky! Zkušební pidizáhonek mám už teď. Akorát jsem zasela pozdě mrkev, tak myslím, že ta už to nestihne, zmrzne. Ale teď sklízím rajčata, ředkvičky, zasadila jsem zázvor, ten musím na zimu vydloubnout. Papriku tam mám, nějaké bylinky…

Chci ještě přistavět takový dřevěný domek. V něm bude sauna a vířivka. V plánu máme i pořádný bazén, zapuštěný do země a osvětlený. Všechno je ovšem teprve ve stadiu snů, nejprve na to musím vydělat. (směje se)

Aktuálně řešíme urgentnější věci. Je potřeba odvozit hromady stavební suti, svést dešťovou vodu nebo vysypat štěrkem příjezdovou cestu, aby v ní nebyly díry.

Zmínila jste, že v životě leckdy procházíme chvílemi, které se zdají být těžké, ale nakonec se vyjeví, že mají řešení. Mluvila jste i z vlastní zkušenosti?

Jistě, ta zkušenost je univerzální. Mnohokrát jsem se v životě dostala do situace, kterou pro mě bylo obtížné přijmout. Když uplynul nějaký čas, zjistila jsem, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. A je jedno, jestli se to týká práce nebo osobního života. Hlavní je netlačit na pilu.

V naší rodině nepanuje absolutně žádný řád. Trochu by nám ho neškodilo.

Člověk třeba o něco hodně stojí, pak to nevyjde, ale díky tomu se otevře jiná, ještě zajímavější možnost, která by jinak nemohla přijít.

Vnímáte tak zpětně i rozvod s Vítkem Pokorným?

Kdyby k němu nedošlo, byla bych dneska jinde. A já jsem ráda přesně tam, kde jsem teď. V životě nelituju vůbec ničeho, vždycky mě to posunulo někam dál.

Takže byste ve svém životě nezměnila vůbec nic?

Tak zaprvé to nejde. To je taky důležité, a říkám to i svým dětem: nemá smysl trápit se věcmi, které nemůžeme změnit nebo ovlivnit. Co se mělo stát, stalo se. A co má být, bude.

Ve věčném plánování některých lidí tedy vidíte nedostatek pokory?

Možná ano, ale zároveň si uvědomuju, že v mém případě došlo neplánování až do extrému. V naší rodině nepanuje absolutně žádný řád. Trochu by nám ho neškodilo.

Děti by třeba měly být naučené, že v tolik a tolik se jde spát. A že ráno se provedou nějaké rituály, jeden po druhém, a pak se jde do školy.

My máme každé ráno jiné. Žijeme v chaosu, bez pevných záchytných bodů. Neobědváme ani nevečeříme, jíme, když máme hlad. Nesejdeme se u jednoho společného stolu a to je škoda. Nemyslete si, že nevařím, jen si to sní každý jindy.

Syna Mikuláše a dceru Amélii prý vychovávala v chaosu. Přesto jí dělají radost.

Foto: Michaela Feuereislová

Smysl pro povinnost ale při svém povolání mít musíte…

Mám. I moje děti, navzdory chaotické výchově. Když je něco dané, jako třeba škola, respektujeme to. Všude chodíme včas. Svoji práci dělám na maximum.

Životní řád v sobě ale nemám. Nevím, co bude zítra, natož třeba za týden. Jeden můj kolega každou sobotu dopoledne uklízí. Ani já doma binec a špínu nemám. Když je potřeba, vyluxuju a vytřu, uklízím průběžně, ale úklidovou sobotu? To ne…

Co když je zrovna v sobotu hezky, že? Taková škoda.

No právě! Jediný den, který má u nás pravidla od začátku do konce, je Štědrý den. Dopoledne vstaneme, díváme se na pohádky, já ještě obaluju kapra a pak se jde na procházku na Pražský hrad. Po ní je večeře a rozbalování dárků.

Letos to bude poprvé trochu jiné, Vánoce oslavíme v novém domě. Možná si místo procházky na Hrad užijeme procházku lesem. Rituály jsou důležité, ale nezblázníme se, když přijde změna. Řídím se podle svého okamžitého pocitu, vnímám svou intuici. Je to můj vnitřní kompas.

Měla jste ho v sobě vždycky, nebo je to něco, co přišlo až s věkem?

S věkem jsem to pochopila. Intuici v sobě máme všichni od pradávna, byla nutná pro přežití. Bohužel jsme se ji odnaučili poslouchat. Dostáváme se do situací, v nichž nám není dobře, a nevíme proč. Neumíme žít v souladu sami se sebou.

I mně se někdy stává, že nemůžu přijít na to, co opravdu chci.

Na tom není nic divného. Zjistit, co opravdu chceme, je jedna z nejtěžších věcí v životě. Mnoho lidí se o to ani nepokouší. Víte, jak byste chtěla žít třeba za pět nebo deset let?

Kdepak! Vždyť jsem vám před chvílí říkala, že nevím, co bude zítra. (směje se)

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků