Hlavní obsah
Lucie Toman Foto: Jan Handrejch, Právo

Lucie Toman: Knihovnictví není pro lidi se závratěmi

O své pracovně říkává, že je zaknihovaná. Tedy zaskládaná stovkami děl, které ona prochází, kontroluje, katalogizuje či jiní studují. Pracovním královstvím Lucie Toman je knihovna premonstrátského klášteru Teplá, jedna z vůbec nejstarších u nás.

Lucie Toman Foto: Jan Handrejch, Právo
Lucie Toman: Knihovnictví není pro lidi se závratěmi

„Pojďte dál,“ vítá mě usměvavá slečna po zazvonění na jedny z mnoha masivních dveří obřího církevního komplexu na západě Čech. V ruce svírá velký svazek klíčů. Při prvním pohledu na ni si pomyslíte: průvodkyně, brigádnice. Hned jak začne víc mluvit, vám však dojde, že těžko najít povolanějšího, kdo by měl větší přehled o tom, kde lze co najít ve vzácné, až k neuvěření krásné knihovně zaplněné od sklepů až po stropy staletými svazky.

Už si vás, knihovnici, někdo někdy spletl s průvodkyní po klášteře?

Ale já tady i provázím. Práce s knihami činí jen polovinu mého pracovního úvazku. Jeho druhou část mám ve zdejším vzdělávacím centru Hroznatova akademie, které vzniklo zhruba před třemi lety.

Knihovně se tak věnuji pár dnů v týdnu, s různou intenzitou v určitých měsících. V některých to totiž ani moc nejde. Stabilně se tu netopí, takže se v některých jejích částech v chladnějším období být déle ani nedá.

Podobné to ostatně měli mí předchůdci jak z řad premonstrátů, tak státní zaměstnanci. A ještě jedno máme společné. I já vím, že všechna tady uchovávaná díla do konce života neprojdu.

Nejstarší zachované knihy pocházejí z poloviny 16. století. Jisté ovšem je, že provázely tepelské premonstráty již od samých začátků komunity, tedy od sklonku 12. století.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Prosím? To zní až hrozivě.

Je to realita. Jako oni vím, že když se pustím do jakéhokoliv úkolu, přijde mi do něj něco naléhavějšího. Věci se mi pak kolem stolu jaksi hromadí. Vždyť se podívejte. (Ukazuje mi pracovnu plnou knih, kam jsme mezitím od vstupních dveří došly – pozn. red.)

Naše knihovna má kolem sta tisíc svazků, jejich přesný počet nikdo nezná. Katalogizována je dosud jen část z nich. Ty staré zůstávají, nové přibývají.

Leckdy lezete pro jeden jediný svazek několik metrů nad zem. Po žebříku, který není vždy úplně stabilní.

Jaké vzdělání máte, abyste se v tomhle svém království vyznala?

Jsem vystudovaná historička, což se myslím do klášterní knihovny hodí. Nejsem jen tady. Dělávám i různé studie, rešerše, průvodcovské texty, což mi moje vzdělání umožňuje.

Kde jste studovala?

V Olomouci, konkrétně dvojobor historie a polská filologie. Pocházím totiž z Českého Těšína. Sem, na západ Čech, jsem se před lety přistěhovala za prací. Pravda, rodnou polštinu od té doby v práci moc nepoužiju. Maximálně jednou za rok. (smích)

Souvisí s vaším polským původem i pro ženu netradiční forma příjmení Toman?

Ano, v polštině se příjmení nepřechylují. Narodila jsem se sice jako Tomanová, ale hned, jak to šlo, maminka vyběhala na úřadech, aby se i ženy v rodině jmenovaly Toman, což je v Polsku běžné.

Většina tamních mužských příjmení totiž končívá na -y. Muž je třeba Kovalsky. Paní pak Kovalska. Ová na konci se tam moc nevyskytuje. A já jsem tak Lucie Toman od patnácti let.

Průvodcovství tvoří druhou polovinu její práce.

Foto: soukromý archiv Lucie Toman

To vám Češi a Moraváci říkají vážně slečno Toman?

Většina tuhle „drobnost“ jednoduše ignoruje a oslovuje mě paní Tomanová. (smích) Nevadí mi to, nikoho neopravuji, nevychovávám.

Proč slečna z Českého Těšína hledá práci na druhém konci republiky, v Teplé?

Protože míst pro uplatnění není pro historičku zase v republice tolik. Když tedy nechcete jít dějiny učit. V mém oboru jednoduše musíte počítat s tím, že se budete stěhovat. Nejsem žádnou výjimkou. Mám spolužáka z Karlovarska, který teď pracuje v muzeu na Ostravsku, kde se zabývá moderní historií.

Jak jste si v Teplé zvykala? Přeci jen na tomto kraji je stále znát, že se tu po roce 1945 zcela obměnilo obyvatelstvo, bořily celé vesnice… Těšínsko je zase velmi živé...

Mé přivykání probíhalo postupně. Nejdřív jsem do Teplé dojížděla, protože v knihovně pracuji, jak jsem vám říkala, na půl úvazku. Dorazila jsem vždy na dva týdny, něco udělala a vrátila se na Těšínsko za rodinou. Svůj čas na západě Čech jsem se snažila pečlivě organizovat, abych toho stihla co nejvíce. Přeci jen, cesta veřejnou dopravou sem z mého původního bydliště trvá osm hodin…

Když mi v Teplé přibyla druhá část úvazku, už mě přesun nezaskočil. Nebylo se čeho bát. V kraji jsem měla přátele, určité vazby.

Bydlela jste někdy přímo v klášteře?

Ano, chvíli, na ubytovně pro poutníky, ale moc se to nedá. Barokní budova kláštera je studená. Ubytovací kapacity jsou omezené. Teď žiju v nedalekém stejnojmenném městečku, což má své výhody.

Do kanceláře jezdívám mimo jiné často na kole. A když mám padla, jsem zase hned doma. Jinak žiju jako kdokoliv jiný. Po návratu z práce chvíli odpočívám, třeba sleduju telku, uvařím si, něco přečtu a jdu spát. Samozřejmě, že se občas stýkám s přáteli. Ale znáte to, musíte mít všichni náladu, čas, najít vhodný termín. Což se sejde tak jednou za měsíc. (smích) Takže oproti Těšínu se mi nic moc v Teplé nezměnilo.

Klášter Teplá býval po staletí centrem vzdělanosti a moci západních Čech. Na snímku je tepelský kostel Zvěstování Páně a přiléhající knihovna. Rozloha celého areálu je stále impozantní.

Foto: Jan Handrejch, Právo

To, co je opravdu jiné na západě Čech, je všudypřítomná příroda. Na Ostravsku snad každý centimetr někomu patří, je oplocený, součást něčí zahrádky. Tady můžete svobodně bloudit lesy, loukami, aniž kolikrát kohokoliv potkáte. Tohle je fajn.

Co čte knihovnice ve volných chvílích?

Úplně banální romány, detektivky, abych si vyčistila hlavu. Lehčí věci. Četla jsem tak i sérii o Harrym Potterovi, ságu Stmívání…

V Teplé spravujete kolem sta tisíce svazků. Kde je uschováváte?

Patří jim celá knihovní budova postavená na začátku 20. století, stojí nalevo od kostela. Ne všechna díla jsou vzácná. Vedle starých tisků u nás najdete i marxisticko-leninské svazky…

V klášteře bych to nečekala.

A kdo ano, že? Dostaly se k nám za socialismu. Já je vyřazovat, vyhazovat nijak nehodlám. Vypovídají něco o době, v níž vznikaly. I ony dokládají, jak se naše myšlení vyvíjí.

A jaké nejstarší svazky u vás najdu?

Pocházejí většinou z poloviny šestnáctého století. Náš historický fond je dotažený zhruba do roku 1950, kdy byl klášter zrušen, následně obsazen armádou.

Nicméně, jak jsem říkala, knihy se nakupovaly i za státní správy. Proto ti naši Leninové, Marxové… Nové také stále nakupujeme. Většinou jde o ty popisující dějiny regionu, premonstrátů, klášterů a podobně.

Lucie Toman před tepelským kostelem Zvěstování Páně.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Když vám řeknu titul, který hledám, a vy tušíte, že ho máte. Jdete někam najisto?

Do lístkového katalogu. (smích) Najdu si záznam, číslo. Podle něj poznám, kde mohu svazek hledat. V jaké místnosti. Pak podle čísla hledám a hledám. A většinou najdu. Sem tam se stane, že pátrání skončí bez úspěchu. Není to ale nutně zpráva o tom, že dílo někdo ukradl. Taky ho mohl někdo špatně založit.

Vrátím se do 50. let 20. století. Ta s sebou přinesla ničení obřích církevních knihoven. Jak to, že tepelská přežila bez úhony?

Prostě si už tehdy kdosi moudrý uvědomil, že knihovna je určitá hodnota a z toho naplánovaného armádního záboru ji vyňal, stejně jako kostel. Jinak armáda do kláštera nepřišla hned po jeho vyvlastnění. Chvíli to trvalo. O knihovnu se v té době již odborně starali mí předchůdci, knihovníci.

Ano, i u nás byly zprvu úvahy svazky přestěhovat do centrálního depozitáře, jak se stalo jinde, jenže pak se část z nich vyházela na hromadu do hlavní knihovní místnosti a ukázalo se, že jich je tolik, že se nevyplatí je kamkoliv převážet.

V určené budově zaplňují snad každičké místo, jak jsem viděla. Ovšem topení jsem si tam nevšimla.

Ono taky všude není. Některé depozitáře v zimě promrzají, to knihám neškodí, protože změny jsou pomalé. Důkladné zdi objektu mají schopnost teplotu dlouho uchovávat, zabraňují nebezpečnému, rychlému výkyvu teplot, které by knihy spolehlivě ničily – praskaly by dřevěné vazby, kůže…

K pracovnímu oblečení knihovnice proto nezbytně patří teplý svetr. Dobré kalhoty, plášť, abyste si neušpinila svůj oděv. Pevné boty. Abyste mohla lézt na žebříky. Jen na okraj, knihovnictví není povoláním pro lidi se strachem z výšek, závratěmi.

Prosím?

Leckdy lezete pro jeden jediný svazek několik metrů nad zem. Po žebříku, který není vždy úplně stabilní. V hlavním depozitáři tvoří podlahu železná mřížka, což v nich sice umožňuje správné proudění vzduchu, laicky řečeno knihám dýchat, ovšem také komplikuje rovné postavení žebříku.

Kam nejvýše obvykle lezete?

Podívám-li se, jak je vysoká moje kancelář (vzhlédne ke stropu – pozn. red.), bude to něco kolem tří čtyř metrů. Za žebřík mám klasické dřevěné áčko, které si kolem polic posouvám, rozumějte, přenáším, podle potřeby.

Průvodcovství tvoří druhou polovinu její práce.

Foto: soukromý archiv Lucie Toman

Aha, takže nic pro mě.

A ještě mě napadá, že moji práci by nemohli dělat lidé s alergií na prach. Toho je opravdu v knihovně dost a dost. Sem tam se k němu přidají stopečky nějakých plísní… Nemůžu, samozřejmě, fond oprašovat každý týden.

S prachovkou asi v těchhle prostorách nepobíháte, ne?

Při takovém velkém úklidu je nejlepší vzít do ruky lux se speciálním filtrem, jenž zastaví ten prach, roztoče… S ním následně obcházíte polici po polici a opatrně svazky luxujete. K podobnému procesu dochází většinou v intervalu několika let.

Vyndáváte přitom svazky z jejich míst?

Takhle by to bylo ideální, jenže praxe je praxe. Musím čistit i ty v nejvrchnějších patrech. A třeba barokní knihy s dřevěnými deskami, koženými vazbami jsou veliké, vysoké, vážívají i několik kil. Když už se rozhodnu, že s knihami budu hýbat ve velkém, musí mi pomoci brigádníci. Na jedno čištění fondu jsem tady měla například studenty z Olomouce.

Čeho se tedy vy, knihovnice, obáváte v práci nejvíce?

Stěhování. Jednoznačně. Vyndávání svazku po svazku z police, na níž mají systém, jsou v určité řadě poskládané. Představte si, že je musíte jednu po druhé vyjmout, následně pečlivě uložit do krabic, ty přesunout jinam, tak, aby se příliš nepomíchaly, abyste je zase mohla vrátit do dané místnosti a z nich pak jeden svazek po druhém vyjmout a dát zpět na polici v přesně daném pořadí.

Tenhle zážitek mám za sebou s úplným zlomkem našeho fondu. Ovšem dodnes mě straší. Údržbáři mě sice nenechali ty těžké krabice tahat, jenže já poté nevěděla, jak se jinde poskládaly. Dávala jsem vše dohromady týden.

Ty krabice si berete v obchodech?

Jistě, jen se v posledních letech nějak špatně shánějí. Mám však po předchůdcích zatím zásoby. Říkává se taky, že dobrá banánová krabice je nejlepší přítel knihovníka. Dobrá krabice se nikdy nevyhazuje!

Máte vůbec čas se do vámi opečovávaných děl začíst?

Nějakému kochání, začtení moje práce moc nepřeje. Část svazků je navíc v latině, z níž umím jen základy, abych se zorientovala, o čem konkrétní svazek je. S dalším převažujícím jazykem děl, němčinou, jsem na tom mnohem lépe, naštěstí.

Nejstarší dochovaná písemná zmínka o knihovně pak pochází z roku 1501, kdy měla být péčí opata Sigismunda (1458–1506) zbudována nová prostora sloužící k ukládání knih.

Foto: soukromý archiv Lucie Toman

A co se znalostí teologie, které je v Teplé plno?

Věnovala jsem se jí v rámci diplomky a disertace, ale vlastně bych se neodvážila říci, že jí rozumím.

Probraly jsme úklid, katalogizaci. Co je ale vaší hlavní denní prací v knihovně?

Dělám to samé, co jakákoliv knihovnice v malé městské knihovně. Inventarizuji, doplňuji katalog, poskytuji služby badatelům, odpovídám na otázky zájemců o náš region…

Slavná je i premonstrátská knihovna v Praze, na Strahově. Proč právě tenhle řád knihy vlastně hromadil?

Myslím si, že to souvisí s jejich posláním. Jsou to, a vždy bývali, většinou kněží působící ve farní správě. Faráři. K výkonu svého povolání vždy potřebovali určité vzdělání, přehled. A tohle odrážejí i vámi zmíněné knihovny. Najdete v nich především díla o teologii, kazatelství, sem tam nějaká vědecká. Ta přibyla zejména v 19. století, kdy se řada kněží věnovala vědě.

Proto si zakládali i vlastní knihovny, jež po smrti zase odkazovali těm řádovým. Tak se u nás většinou ocitly přírodovědecké knihy. Ovšem teologie u nás skutečně vede.

Jaké svazky nejčastěji hledají badatelé?

Ty o historii regionu a informace o svých rodinách. Členové kláštera totiž samozřejmě byli strýčci, bratři, něčí příbuzní. Jejich potomci se přes nás snaží o nich dozvědět více. V těchhle případech je ovšem zpravidla odkazuji jinam. Konkrétně do Státního archívu v Chebu, kam jsme uložili náš tepelský archív s těmihle údaji.

Pokud jde o zájemce o regionální dějiny, těm svazky ráda vyhledám, posadím je k sobě do kanceláře, aby mohli bádat v klidu. Jde většinou o historiky a literární vědce. Myslím na ně i jinak. Napíšou-li mi jasně, co hledají, jde-li o pár stránek, úsek jim naskenuji, nafotím a pošlu, aby k nám nemuseli. Můžu si to zatím dovolit, zase tolik jich není. (smích)

Dorazí-li přeci jen k vám, půjčujete jim do rukou i ty nejvzácnější kousky?

Ono je těžké s odstupem staletí u konkrétních děl určit, která jsou ta skutečně nejvzácnější. Každý se řídí svým vkusem. Moje kolegyně si třeba hodně oblíbily zvířetník z 16. století s celostránkovými, ručně kolorovanými obrázky nejrůznějších zvířátek. Najdete na nich berany, vodní mnichy, jednorožce…

Počkejte, vodní mnich vypadá jak?

To je smyšlená postava, podobně jako jednorožec. Ve zmíněné knize je třeba i vodní biskup. Společně s mnichem pak vypadají jako chobotnice s hlavami. Zdá se, že autor svazku a jeho malíři měli před staletími velký smysl pro humor. (smích)

O Strahov v Praze zakopnete, i kdybyste nechtěla. K nám, do Teplé musíte přijet po klikatých, úzkých cestičkách, což není pro každého.

Vy ale také v Teplé provádíte. Není to velký skok? Z tichého království před početnou skupinu turistů?

Mně tenhle model naopak vyhovuje. Být jen s knihami bývá až depresivní. Obzvlášť, když se pustíte do velkých výzev typu katalogizace fondu, což nestihli ani vaši předchůdci… V tu chvíli jdete raději před živé lidi a vyprávíte jim o klášteře.

Kolik vám je, že víte, že katalogizaci fondu nestihnete?

Třiatřicet.

Počkejte, to máte do důchodu ještě více než třicet let.

Mám, jenže je to stejně málo. Do tohohle procesu mi totiž stále vstupují nové a nové úkoly, činnosti. Jednou píšu brožuru, jindy provádím, takto to ostatně měli i ti mí předchůdci. Jen se často vedle knihovny starali o řádový archív. Byli-li řeholníky, několikrát denně se i modlili. Přesto, možná právě oni by tu katalogizaci fondu možná stihli, kdyby jim klášter stát nevzal.

Musím říci, že pro mě byl tenhle objekt doslova zjevením. Rozlohou i krásou. Proč tedy vaše knihovna není podobně slavná jako ta strahovská?

Jsme daleko od nějakého většího města. O Strahov v Praze zakopnete, i kdybyste nechtěla. K nám, do Teplé, musíte přijet po klikatých, úzkých cestičkách, což není pro každého.

Měníte si nějak se Strahovem svazky, třeba ty, co máte vy dvakrát?

Ne, historické fondy jsou uzavřené. Nesahá se do nich ze zásady. Staré fondy jsou opravdu doklady o tom, co lidi kdysi zajímalo. Proto máme některé svazky víckrát. Vzhledem ke stáří jsou to muzejní exponáty. Žádný z nich není ani stejný. Lišívají se od sebe způsobem tisku, malbami, vazbou, poznámkami…

Takže s klidným svědomím nic měnit, vyhodit ani nemůžu. Ani tehdy, když vím, že mám třeba Augustinovy spisy v jedné polici hned několikrát. Takže, co je na Strahově, je na Strahově, co je u nás, je u nás.

Jaký knižní fond má klášterní knihovnice ve svém bytě?

(smích) Větší, než by chtěla. Nějak mi stále podivně narůstá. Vždy si říkám: nebudu si kupovat knížky, raději si je půjčím. Přesto se to ne vždy podaří. Vím, že musím něco poslat dál. Jenže k čistce zatím nedošlo. Má soukromá knihovna ostatně není nijak rozsáhlá, čítá kolem stovky svazků. Jednou ji ale určitě proberu.

Může se Vám hodit na službě Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků