Hlavní obsah

Kristína Svarinská: Jsem velká diplomatka! Ale umím být i pichlavá

Eva Vejdělková, Právo, Eva Vejdělková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Patří k mladým slovenským herečkám, které vídáme i v českých filmech a seriálech, zahrála si například hlavní roli ve vánoční pohádce Nejlepší přítel. Letos se Kristína Svarinská (32) v kinech objeví v nové romantické komedii Srdce na dlani po boku Vladimíra Polívky.

Foto: Profimedia.cz

Kristína Svarinská

Článek

Prý byste si ráda zahrála zápasnici MMA. Co vás to napadlo?

Za to můžou ty stále dokola se opakující otázky novinářů: „Jaká je vaše vysněná role?“ A jelikož jsem se rozhodla začít bourat nějaké zažité stereotypy, vytáhla jsem kartu MMA zápasnice, na kterou by mě podle vzhledu tipnul asi málokdo. A to se mi líbí. Plus i to, že celková příprava na takovou roli by byla určitě zajímavá.

Poprala jste se vůbec někdy s někým?

Jsem pacifistka, ale řekněme, že mám jisté zkušenosti, které by se mi v rámci tréninku hodily.

Kdyby vás dejme tomu někdo až moc otravoval v baru, dokázala byste mu dát ránu?

Myslím, že by to záviselo na konkrétním okamžiku, jestli by to byla reakce fight or flight (boj, nebo útěk). Teda jestli bych zamrzla a radši se stáhla, anebo bych se za sebe postavila tímto způsobem. Zatím jsem se bránila spíš verbálně.

Slyšela jsem, že jste boxovala. To jste asi docela riskovala, že vám soupeřka třeba rozdrtí nos...

To je super, že vždycky někdo vytáhne tuhle moji boxovací fázi! (smích) Bylo to už strašně dávno a netrvalo to vůbec dlouho.

Byly to spíš takové kondiční tréninky, skvělé i na vyplavení endorfinu a adrenalinu. Ale byla jsem velmi prozíravá a opatrná, a tak jsem jen trénovala s trenérem, neboxovala jsem se sparingpartnerkou. Nos jsem tedy držela v bezpečné vzdálenosti.

To by mohl přijít i konec s rolemi pěkných křehkých dívek.

Konci rolí tohoto druhu bych se ale vůbec nebránila!

Proč?

Myslím, že jsem jim odevzdala už všechno, co mám.

Foto: CinemArt

S Vladimírem Polívkou v nové české komedii Srdce na dlani.

Čeští diváci si vás poprvé mohli výrazněji všimnout v pohádce Nejlepší přítel o Vánocích před čtyřmi lety. Předtím jste si zahrála i v pohádce Sedmero krkavců. Jaký máte jako herečka k pohádkám vztah?

Pohádky miluju. Z dětství si vzpomínám, že jsem u nich strávila neskutečné množství času a vždycky jsem si hrála na nějakou princeznu. Ať už to byla šíleně smutná princezna Helenky Vondráčkové, Lada se zlatou hvězdou na čele, nebo princezna z Gumkáčů. (animovaný seriál The Gummy Bears, čes. Gumídci).

Jako herečka vnímám pohádky jako příležitost k návratu do dětství. A zároveň jako krásnou práci v krásných prostorách, v zajímavých dobových kostýmech...

Měla byste pocit, že je možná něco špatně, kdybyste žádnou takovou roli nikdy nedostala?

Bylo přirozené, že když jsem začala hrát, nějaká malá Kristínka ve mně toužila ztvárnit princeznu. Ale nikdy jsem na to netlačila a myslím, že bych to nijak zásadně neřešila, kdyby se v mém hereckém portfoliu žádná pohádka neobjevila.

Lucia Siposová: Jsme příliš pyšní, příroda nás pokoří

Styl

Měla by časem přijít i čarodějnice?

Jasně, balanc musí být. Dost bylo princezen a křehkých dívek!

Kdysi jste si v Česku zahrála i v televizních reklamách – na mobilního operátora s Ivanem Trojanem a na chipsy s Jirkou Mádlem. Byly dost známé. Berete ještě práci v reklamách nebo se jí už spíš snažíte vyhnout?

To závisí na konkrétní nabídce. Nehrnu se do všeho, ale samozřejmě i reklama může být prima práce a může mít zajímavou „message“ (poslání). A ano, reklama umí být příjemné finanční zpestření. Vždycky se ale rozhoduji podle sebe a svojí intuice – jestli to chci, nebo nechci. Peníze nejsou nejdůležitější.

Může to být i problém, objevovat se často v populárních spotech? Třeba pro získání role?

Každý je zodpovědný sám za sebe a svoje rozhodnutí. V určitém směru vás to může na chvíli i někam zaškatulkovat, ale víte...

Já mám pocit, že všechno je velmi pomíjivé. Takže i když se objevíte v nějakém reklamním spotu, po čase to vyprchá a nikdo to neřeší.

Několikrát jste se dřív zmínila, že nemáte potřebu pozornosti ani chuť dávat všanc své soukromí. Přimělo vás k tomu vaše povolání a snaha ukočírovat popularitu, anebo je to čistě intuitivní postoj, se kterým jste k herectví už přišla?

V hereckém světě se pohybuji už docela dlouho (svůj první film, Déšť padá na naše duše, natočila jako jedenáctiletá) a na začátku jsem byla velmi otevřená, jenže člověk časem pochopí, že nemusí sdílet celý svůj vnitřní svět se světem vnějším. Což je pro mě přirozenější a je mi to i příjemnější.

Foto: CinemArt

Před dvěma lety si Kristína Svarinská zahrála v české komedii Teroristka. Na snímku s představitelkou hlavní role Ivou Janžurovou a Pavlem Liškou.

Jsem herečka a být na očích je samozřejmou součástí mojí profese. Ale myslím, že by za mě na veřejnosti měla mluvit moje práce a ne můj soukromý život.

Když jsem vás hledala na Instagramu, našla jsem několik účtů s vaším jménem a fotkami. Je některý z nich skutečně váš?

Na Instagramu nejsem.

V dnešní době se tam dá najít hodně herců, většina z nich už to bere jako součást profese. Co si o tom myslíte vy?

Rozumím tomu, je to už absolutně přirozené. Já jsem zatím šťastná bez Instagramu. Je to ale velké téma i u nás na Slovensku, protože jsem opravdu jedna z mála hereček, které tuhle sociální síť nevyužívají. Pomalu už říkám, že to možná přijde... Ale zatím jsou ty dveře stále zavřené.

Dobrá komedie, to je oříšek a je to podle mě mnohem náročnější než vážná role

Doma na Slovensku vás nejdřív proslavilo drama Love (2011). V posledních letech ale hrajete hodně v komediálních projektech, ať už jsou to seriály jako slovenští Hrobári, nebo filmy... Jste duší komediální herečka?

S tím bych tak úplně nesouhlasila, protože v posledních třech letech jsem svoji největší roli měla v seriálu Sestričky, a to tedy rozhodně není komediální seriál.

Sama sebe vnímám spíš jako dramatický typ. Dobrá komedie, to je oříšek a je to podle mě mnohem náročnější než vážná role. Samozřejmě je to vždy výzva. A ty já mám ráda.

Simona Babčáková: V mé duši je klid a mír

Styl

I váš nejnovější film Srdce na dlani, který bude mít premiéru v Praze koncem ledna, je komedie. Romantická a česká. Byla jste připravená, že vaši češtinu možná opět předabují jako ve vánoční pohádce Nejlepší přítel, anebo jste chtěla zabojovat a pilovala jste výslovnost?

No... byla jsem připravená na všechno. Uvidíme, jak to dopadne, přece jen jsem Slovenka a slovenštinu ze sebe jen tak nevymažu.

Hrajete Elišku, učitelku ve školce. Jaká je?

Je to milé, dobrosrdečné děvče a velmi touží po vlastní rodině. Je laskavá a zranitelná. A myslím, že i dost naivní.

Patříte k lidem, kteří mají srdce na dlani?

Jsem citlivý člověk, myslím, že i srdcař, ale naštěstí mám zároveň i velmi dobrou intuici, takže umím vycítit, kdy a na co si dát pozor.

Foto: Bontonfilm

Punkový hudební film DonT Stop získal v roce 2012 na karlovarském filmovém festivalu ocenění za scénografii a plakát. Kristína Svarinská na snímku s Lukášem Reichlem.

Spálila jste se někdy kvůli tomu?

Určitě. Když jsem byla mladší, spálila jsem se několikrát. Zkušenost je nepřenosná, a tak někdy jednoduše musíme nepříjemné situace zažít. Abychom z nich vyšli silnější.

A co pořekadlo „co na srdci, to na jazyku“, to je vám blízké?

Já jsem veliká diplomatka! Vždy se snažím být spíš umírněná, ale někdy to nezvládnu. Umím být i ostrá a pichlavá. Miluju sarkasmus. (smích)

Před pár lety jste se v jednom z rozhovorů zmínila, že po studiích herectví jste o sobě měla pochybnosti a nevěděla jste, jestli se tomu povolání máte vůbec věnovat. Co vám je pomohlo překonat?

Procházela jsem tehdy náročným obdobím po smrti maminky, končila jsem školu a byla jsem sama v sobě ztracená. Bylo to celé vyčerpávající a potřebovala jsem od toho trošku odstoupit a najít si to svoje místo na světě.

Jana Plodková: Zážitky z africké divočiny mě změnily

Styl

Začala jsem na sobě pracovat v rámci různých terapií a během toho jsem si uvědomila, že herectví je ta cesta, kterou chci momentálně kráčet.

Takže už jste se v herectví našla?

Stále se v něm nacházím, a to je na tom to pěkné. Pochybnosti se objevují stále, ale myslím, že i to někdy člověka posouvá vpřed.

Jak se daří vašemu bratislavskému divadlu DMP, které jste zakládala se spolužáky z bratislavské divadelní fakulty?

Aktuálně jsme v lockdownovém režimu, takže zkoušíme jednotlivé inscenace a čekáme na otevření divadel, abychom mohli odehrát premiéry před diváky. Ale v současné chvíli v žádné z nich nehraju. Na našem divadle je skvělé, že každý se zapojí podle toho, jak má čas a chuť.

Přežije vaše divadlo pandemii?

Nemám důvod nevěřit, že by pandemii nepřežilo, pokud samozřejmě na Slovensku přežije vůbec celá kultura. Podpora od státu nepřichází, opatření směřují spíš k celkové likvidaci a lidem dochází trpělivost. Ale občas jsem idealistka a věřím, že nakonec všechno dobře dopadne...

Umíte si představit svůj život bez divadla?

Divadlo je velmi specifický organismus a navzdory tomu, že se mu nevěnuji často, patří do mého světa... Představit si umím téměř cokoli, ale nerada bych takto kategorizovala a limitovala. Život přináší stále něco nového, nové podněty... A já jsem vděčná, že dělám, co miluju.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám