Lucia Siposová: Jsme příliš pyšní, příroda nás pokoří

Zní to jako klišé, ale je fakt, že vztah je jako květinka, o kterou je třeba se starat. Mám kamarádku, která říká, že nejdůležitější je znovu se každý den do svého muže zamilovat. Vědomě si lásku přivolat a uvědomit si ji. Připomenout si, že je to ten muž, kterého jsem si vybrala z určitých důvodů.

Jsou různé vztahové fáze, touha někdy vyprchá, ale lze ji oživit. Slyšela jsem o vztazích, kde to vypadalo na nezvratný konec, a přišel okamžik, možná to byla jedna věta či situace, a vše se vrátilo. Není nutné to hned vzdávat. Touha je ve vztahu jen taková třešnička, nesmí tam být narušené jiné věci.

Když je tam důvěra, humor, komunikace, tak ani touha nemůže úplně zmizet. Ale někdy jsme natolik líní a vyčerpaní, že se nám do ničeho nechce, a k sexu a intimitě se musíme přinutit. Je dobré se vědomě hecnout, protože nakonec je člověk rád. To je jako se sportem.

Ano, a v těchto věcech je to spíš opačně. A navíc je lehčí se svléknout než obléknout. (směje se)

Jde o to, jak s ní naložíme. Zda mě ovládne, nebo ji mám ve svých rukou. Nic není jen negativní, či pozitivní. Buď něčemu sloužím, nebo to slouží mně. Já sama jsem snílek, ze snů žiju. Pro mě je touha určitě pozitivní.

Destruktivní se stává, když se na ni moc upnu, moc něco chci a nevnímám, že život mi ukazuje, že mám jít jiným směrem. Že to, co chci, nemá být moje. Pak je to negativní. Ale jinak mě touha žene dopředu.

Už celkem dávno jsem se naučila přijímat to, co přichází. Nejsem člověk, co jde hlavou proti zdi.

Právě proto. Nejprve jsem vyslala myšlenku, pak se objevil prostor. Spojila jsem se s režisérem Vaškem Púčikem, protože jsem věděla, že on jediný by to uměl umělecky vést. Sama bych do toho nikdy nešla.

Sešli se další přátelé, kteří mi pomohli, hlavně manažerka Martina Džačková. Požádala jsem si o hypotéku a dostala jsem ji. Krok po kroku to vycházelo. Byla jsem si vědoma té velké zátěže i toho, že se upíšu. Já, která nikdy nebyla v pravidelném zaměstnání a bytostně potřebuji svobodu! Ale tohle bylo silnější, mělo se to stát. Střípky mého života se spojily a vznikl Red Cat Cabaret. Ten dal mému životu smysl.

Červená se ke kabaretu hodí a přitahuje pozornost, ale zjistila jsem, že Red Cabaret už existuje a je to striptýzový klub. Tak jsem tam přidala ještě tu kočku.

Účinkovala jsem v soutěži Zlatá maska, kterou jsem i vyhrála (reality show, v níž se během 10 epizod na pódiu objeví 12 celebrit, které jsou zamaskované, porota má soutěžící odhalit na základě jejich pohybů či zpěvu). To bylo předtím, než se vše zavřelo. Ta soutěž mě zachránila. Byl to velký projekt. Ráda jsem si tam zazpívala a přineslo mi to i živobytí. A ještě před koronou jsem odjela na výlet do Mexika. Vždy jsem toužila se tam vydat.

Byla jsem z toho trochu rozpačitá. Ta země je dost psychicky zničená. Je sousedem Spojených států amerických a ty třetí svět celkem vykořisťují. USA jako takové mám velmi ráda, ale tahle jejich politika je zhoubná. V Mexiku je to velmi cítit.

Lidé tam ztratili hrdost, sebeúctu, protože zjistili, že jsou zneužívaní a nejsou schopní se bránit. Drogám, kartelům ani korporacím. Všude je cítit napětí a všude je policie. Lidé nejsou milí, neboť to už vzdali. Je to jedna z nejnebezpečnějších krajin na světě. Mexiko je dnes bezútěšné a zkorumpované. Pro mě smutný příběh. Tak nádherná krajina a duše jejích obyvatel tak zlomená! Velmi se mě to dotklo.

Ale cestovatelsky to bylo skvělé. Včetně zkušenosti, jak vás chce každý oklamat nebo jak Američani skoupili všechny pozemky vedoucí k moři a vyhodili původní obyvatele. Celkově ta cesta byla o tom, kam se svět posouvá a co dělá první svět s tím třetím. Na ten já nedám dopustit, cítím se v něm nejsvobodnější.

S přítelem. Dřív jsem hodně cestovala i sama, teď jsme na to dva.

To vnímám. Nedávno jsem se potkala v Záhřebu se svojí chorvatskou kamarádkou z New Yorku, která je úspěšnou cestopisnou novinářkou. Musela se úplně zastavit a zůstala v Záhřebu dva roky. Naučila se však cestovat ve svém nitru. Tolik věcí musela akceptovat a přehodnotit, najít způsob, jak dál.

Řekla zajímavou věc: „Přestala jsem cestovat, ale byl to pro mě velice intenzivní vnitřní trip. Cesta do hlubin mé duše. Ani chvíli jsem se nenudila.“ To vystihla hezky. Ale pro mě to covidové období nebylo pozitivní.

Nemám děti ani chalupu či chatu, kde bych se zašila. Bydlím v bytě ve městě, kde mě to moc neinspirovalo. Bylo to pro mě dost otravné období a stále je. Víte, tím, že nemám vlastní rodinu, která by mě zaměstnávala, mám dost času nad věcmi přemýšlet. Takže k situaci kolem covidu říkám to, že se cítím zdravá, a modlím se, aby byli zdraví i všichni moji blízcí.

Ale ať si proboha každý se svým tělem dělá, co chce, a není za to státem odměňován ani trestán. Je zvláštní doba, kdy se společnosti rozdělují, nejenom kvůli covidu, ale i kvůli dalším názorovým odlišnostem.

Cesty já zvládám skvěle. Problém mám spíš s každodenností. Stereotyp mě rozčiluje. Potřebuju dynamiku a změny, a muži jsou často spokojení s věcmi tak, jak jsou. Kvůli tomu může vznikat třenice. Ale na cestách, to jsem šťastná. A šťastná žena rovná se šťastný vztah.

V Čechách se natáčelo jako vždy super, i když v hluboké koroně, v tom období nicoty. Už předtím jsem si řekla, že musím zase začít snít a věřit, že záleží na mně, jaký můj život bude. Že mi to nebude nikdo diktovat a že svoboda začíná v hlavě. A začaly se dít pozitivní věci. Na Nový rok jsem si přála točit film. A za dva dny mi volala moje agentka, že mi přišla nabídka. Za měsíc už jsme točili u Telče v resortu Svaté Kateřiny, v báječné atmosféře a se skvělou partičkou. Jako bychom byli komunita, co utekla z reality.

V resortu jsme byli zavření celé tři týdny. Někdo občas jel domů, ale my Slováci jsme tam byli nonstop. Radek Bajgar je velmi příjemný člověk a režisér, který se nepotřebuje vyvyšovat a ví, co chce. Klidně se ale i nechá inspirovat od ostatních. Pracuje se s ním opravdu skvěle. Hodně jsme se nasmáli.

Ano, hrála jsem v činohře. Oslovili mě, a i když jsem se mimo kabaret nechtěla nikde vázat, kývla jsem. Měla jsem pocit, že do toho mám jít. Jmenuje se to Sto bábik a je to autorská věc na téma sedmi základních hříchů.

Sešla jsem se tam s Anikó Vargovou, herečkou maďarsko-slovenského původu, co hrála i v českých produkcích. Skvělá „plnokrevná“ baba. Svérázná, co má v hlavě jasno. Být s ní na jevišti i mimo je zážitek. Každé ráno jsem chodila do práce, tedy na zkoušky do divadla, to jsem v životě nezažila. Samotnou mě překvapilo, jak mě to bavilo.

Bylo to smutné léto. Byla jsem v Řecku a tam mě ta informace zastihla. Vzalo mě to. Můj přítel s ním jako dramaturg každý týden dělal relaci Sedem, kde se setkávali. A já jsem s ním a Bolkem Polívkou měla také představení Mínus dva. Hodně jsme to prožívali.

Zemřel krásně, ale velmi nečekaně. Mnoho lidí to zasáhlo a já tomu stále nemohu věřit. A čtrnáct dní nato, ve stejném věku jako on, odešla moje babička.

Mám její rysy. Byla srandistka a velmi společenská bytost. Uměla se s chutí smát a ráda potkávala lidi. V jednom kuse zpívala a recitovala básničky. Měla brutálně dobrou paměť, znala jich miliony. V posledních letech mě ještě asi dvě naučila.

Našla jsem její sešity, plně popsané básněmi. Chodila je recitovat i na svatby a pohřby. Byla celý život sestřičkou na chirurgii, ale tam šla proto, že její matka nepřipustila, aby se stala umělkyní. Učitelé ji přemlouvali, aby dceru nechala studovat aspoň na sestřičku. Ona chtěla, aby zůstala na poli a nikde jinde nepracovala. To, že babička vůbec vystudovala, byl zázrak.

Byla přijata i na baletní školu do Leningradu, avšak učitelé nedokázali její matku přesvědčit o tom, jak talentovanou dceru má. Své sny si začala plnit až v důchodu a částečně i díky mně.

Našla jsem milion papírků, článků, které si o mně vystřihovala. Nedávala však svůj zájem příliš najevo. Byla sice veselá a srdečná, ale v rodině neuměla projevovat city. Uměla být přísná a byla v rodině autoritou. Věkem se ale zjemňovala.

Měla jsem k ní velký respekt. Moc se mi líbilo, že nikoho nepomlouvala, a věkem ztrácela i předsudky. To je moc důležitá věc, ke které dospěla. Zestárla hezky. Někdo se ve stáří stává horší, jiný stárne do dobroty, a to byl její případ.

Ano. I proto, že její dcera, moje maminka, před jedenácti lety zemřela. A já měla jen ji.

Ano, chodím, ale ne do kurzu. Tam jsou i další lidé a před nimi bych se styděla. Mám ale pár lidí, ke kterým si chodím pro radu, když se potřebuji zorientovat. Teď zrovna je období, kdy to potřebuji. Bylo toho na mě moc, nevěděla jsem, jak se mám k věcem postavit. Mám svoji terapeutku, je to už skoro kamarádka, a u ní vyhledávám pomoc.

Mám dlouhodobou touhu, moc bych chtěla dítě. A ono zatím nepřichází. Mám to však v hlavě pořád a dokud to nebude definitivně nemožné, stále to bude moje téma. Uvidíme, co mi osud připravil.

Taky nechci tlačit na pilu. Mám teď hodně práce a nabídek, což naštěstí odvádí mou pozornost jinam. I kabaretu se daří. A taky doufám, že se planeta nezblázní a lidi na ní taky ne. Příroda si vždy pomůže.

Až lidem dojde, co se děje, a těm chtivým obzvlášť, budou se opravdu divit. Příroda nám může pěkně naložit. Jsme příliš pyšní. A ona naši pýchu pokoří, což potřebujeme. Nehroutím se z toho, když nás ve zprávách straší, kolik lidí zase zemřelo.

Ve třetím světě umírají lidé nonstop a nikdo se nad tím ani nezamyslí. Umírají proto, že nemají základní věci, které by jim lusknutím prstů mohli ti úžasní boháči a filantropové dát. Jen to pro ně není dost finančně atraktivní. Je to hnusná hra. Věřím, že se něco stane a že jsou síly, silnější než my, které rovnováhu opět nastolí.