Když tuberkulóza sužovala celý svět

Čtvrtina malých pacientů zemřela a víc než polovina nemoc dostala. Odpůrci očkování zajásali, ale ukázalo se, že předčasně. Povolaná vyšetřovací komise totiž zjistila, že kdosi vyměnil správnou vakcínu za jinou, uskladněnou ve stejné laboratoři, která obsahovala zhoubné (virulentní) bakterie.

Úspěšný boj proti tzv. souchotinám (zvaným také oubytě) tedy mohl pokračovat dál. Měl za sebou dlouhou historii.

Na jeho začátku stál první lékařský vyšetřovací nástroj zvaný stetoskop (vývojem poznatků o TBC se zabývala Šárka Caitlín Rábová v knize Kulturní reflexe tuberkulózy v českých zemích 1800-1945, Academia 2018).

„Stočil jsem několik papírů do trubičky cylindrického tvaru. Jeden konec jsem přiložil na srdeční krajinu a druhý k uchu. Potěšilo mne, avšak nepřekvapilo, že mohu slyšet zvuky doprovázející srdeční akci jasněji a zřetelněji, než jsem je kdy mohl slyšet při přímém přiložení ucha k hrudníku nemocného,“ popisoval bretaňský lékař René Hyacinthe Laënnec svůj objev ze září 1816, který na veřejnosti prezentoval o tři roky později.

Vyšetřoval tehdy srdce mladé ženy a použil poprvé primitivní stetoskop. Navíc s jeho pomocí začal vyšetřovat všechny hrudní orgány.

Tedy i plíce, tradičně spojené se souchotěmi. Tuto zákeřnou nemoc znali už staří Egypťané i Řekové, kteří ji označovali jako ftízu. Pod tento pojem zahrnovali ovšem všechny problémy dýchacího ústrojí.

Až do počátku 19. století nedokázali lékaři chorobu identifikovat, i když patřila k nejčastějším metlám, které lidstvo sužovaly. Sledovali tehdy pouze tep, barvu jazyka a zkoumali stolici a moč.

Z pitev ale znali tzv. tuberkule (tuberculum, lat. hrbolek – pozn. red.), uzlíky vznikající v postižené tkáni. Ty také daly souchotinám jméno. Až Laënnec ale umožnil svou válečkovitou trubičkou poslouchat šelesty na plicích, a navíc prokázal, že TBC zasahuje nejen je, ale i další orgány. K léčbě však scházelo to hlavní: najít příčinu.

V březnu roku 1882 zveřejnil lékař Robert Koch na zasedání berlínské Fyziologické společnosti zprávu o svém objevu tyčinkovitého bacilu tuberkulózy (Mycobacterium tuberculosis). Rázem se proslavil po celém světě.

Vždyť tahle infekce zavinila sedminu všech úmrtí na zeměkouli! Podařilo se mu bacil obarvit, a tak jej veřejnost mohla i spatřit. Navíc prokázal jeho nakažlivost a schopnost napadat i střeva, žlázy, kosti, mozek a klouby.

Do těla se původce TBC dostával přenosem z organismu na organismus jako kapénková nákaza. Předejít tomu mohlo přísné dodržování hygienických zásad. Tím se ale otázka léčby stala i problémem sociálním. Souchotinami totiž trpěli především chudáci, bídně živení a obývající nevyhovující místnosti v chudinských čtvrtích. Obecně veřejnost vnímala „oubytě“ jako „chorobu ze špíny“.

Než se podařilo proti ní působit, bylo třeba rozpoznat ji už v počátečním stadiu. K tomu napomáhal i vzhled pacienta.

„Oko bylo pohaslé, rysy tváře strhané, nálada apatická, bez zájmu,“ popisovala v roce 1923 Zdena Wolkerová vzezření syna Jiřího, básníka sužovaného TBC. Podle dobových představ měl souchotinář vyhublou postavu, tenký krk, plochý hrudník a vystouplé lopatky. I Jiří Wolker zhubl a ztratil chuť k jídlu.

Vedle úbytku váhy pacienty trápil suchý kašel, chrchlání krve, bolesti na prsou, dušnost a v pokročilém stadiu onemocnění i vředy. K rozpoznání infekce napomohl objev rentgenových paprsků v roce 1895. Léčba probíhala nejrůznějšími cestami.

„Je-li ložisko tuberkulosní rozsáhlé, pak vyvolá tuberkulin v sousedství jeho rozsáhlý zánět a nemocnému se může spíš uškodit než prospět,“ usuzoval lékař Jaroslav Barth v roce 1905 o tuberkulinu, látce, kterou v roce 1890 vynalezl Robert Koch. Měla zastavit „růst tuberkulosy a jejích bacilů ve zvířecím i lidském těle“ (Koch).

Brzy se však ukázalo, že nový lék nejen nevytváří imunitu, ale může být i nebezpečný a způsobovat záněty. Dal se ale využít jako diagnostický prostředek – vyvolával tzv. tuberkulinovou reakci a tím potvrzoval chorobu.

Obecně se léčebné metody v čase proměňovaly, používal se jodoform, arzen, železo, sůl, což většinou útrapy pacienta ještě znásobilo. Daleko lepší výsledky prokázala kombinace patřičné výživy a vhodného prostředí. Čistota, čerstvý vzduch, větrání, podlahy z linolea nebo azbestu, a především klid, to všechno podtrhovalo naději na uzdravení. Vycházelo se především ze zjištění, že bacily na „zdravém povětří“ a hlavně na slunci hynou, definitivně je pak zahubí autoklávování (sterilizování) při teplotě 120 stupňů Celsia.

K úspěšnému potření tuberkulózy patřila i dezinfekce prádla, ručníků i kapesníků chorého, jeho talíře i příbory se vyvařovaly. On sám musel používat speciální plivátka na hleny a oblékat se do volných šatů bez podvazků a vysokých límců.

K jídlu lékaři klientům doporučovali pasterizované mléko, syrové maso, ovoce, syrová vejce – deset až dvacet denně. Navrhovali také změnu klimatu: pobyt na horách, u moře, ve známých sanatoriích. Taková změna ovšem platila pro zámožnější rodiny, nemajetným zbývala léčba v místních ústavech. Jejich častější sklon k propuknutí souchotin, podle představitelů medicíny, vyplýval i z typu zaměstnání, které vykonávali.

Ti lidé, kteří se dostávali do styku s kamenným, uhelným a skelným prachem, patřili do nejvíce ohrožené skupiny. K nim se řadili i dělníci, pracující s chlupy a vlněnými vlákny. Konkrétně kameníci, brusiči skla, havíři, mlynáři, pekaři, kartáčníci.

Muži medicíny jim radili, aby při zaměstnání v přestávkách cvičili, pokud možno na čerstvém vzduchu. Naopak např. jircháři dostali souchotiny málokdy, a když už je nemoc postihla, rychle se uzdravili.

Živili se sice zpracováním kůží, ale používali kamenec s vodou, který zřejmě působil protiinfekčně. Stejně dobře na tom byli jedinci vyrábějící cement a maltu – vápno totiž léčí tuberkulózní ložiska. I tak ale souchotiny trápily společnost.

Pokud se měly komplexně vymýtit, bylo třeba vybudovat síť ústavů specializovaných pro jejich potírání. A tak vznikala sanatoria a dispenzáře cílené na chudinu, s posláním pomoci nemocnému i hmotně a osvětou. Zrodila se i v českých zemích.

Nejznámějším ústavem pro léčbu TBC ve střední Evropě se stala dětská léčebna dr. Františka Hamzy v Luži z roku 1901. Později ji doktor prodal státu, a tak se dostala v roce 1913 pod správu Zemského výboru Království českého. V jejím čele stanul jako ředitel právě František Hamza. Další sanatoria vznikla v Žamberku (Albertinum), na Pleši a při nemocnicích v Mladé Boleslavi a Benešově.

Život v nich se řídil stejnými pravidly. Pacienti, pobývající ve dvou až čtyřlůžkových pokojích, nesměli kouřit ani pít alkohol. Sdíleli prostor s lidmi v přibližně stejném stadiu choroby a ze stejného sociálního prostředí.

Plivání okolo sebe se přísně zakazovalo – k tomu sloužila plivátka. Před ústy si navíc drželi kapesník. Odpočívalo se na slunci na lehátkách, umístěných asi metr od sebe, někteří směli chodit na krátké vycházky. Klienti si vážili každého prožitého dne.

Úbytek hmotnosti se pečlivě zaznamenával. K zesílení napomáhala i strava bohatá na tuky. Maso, masové polévky, zelenina, čerstvé mléko, kumys (zkvašené kobylí mléko), syrovátka.

Někteří si ale stěžovali – Jiří Wolker z dobře situované bankéřské rodiny např. psal z Tatranské Polianky matce, že „má skoro pořád řízky“. Naproti tomu třicetiletý nástrojař František Smetana, který se v roce 1915 léčil v dolnorakouském sanatoriu v Allandu, jedl, ať mu chutnalo, nebo ne.

Na rozdíl od pesimistického básníka se držel pozitivního myšlení. Uzdravil se a později popsal svůj pobyt v pamětech. Překonal i kletbu ostatních pacientů: pocit stesku, nudy a osamění.

„Dny jsou ponuré, noci k nepřečkání dlouhé. I zdraví a lehce nemocní jsou netrpěliví a nevrlí a chtějí být potěšeni. Jakpak teprve ti, kdož jsou na lůžko upoutáni. Dny míjejí bez událostí, bez radostných dojmů, a celou bytost zaplavuje skepse,“ popisoval Jiří Wolker v říjnu 1923 podzimní náladu v Tatranské Poliance.

Aby zaplašila všeobecnou nudu, nabízela všechna sanatoria pacientům možnost navštívit čítárny a herny, ve kterých také promítal biograf a hrálo se divadlo.

Důsledně se slavily i svátky, jako toužebná vytržení z ubíjející každodennosti. V Tatranské Poliance se na Mikuláše oblékli lékaři i chodící nemocní za anděly a čerty a rozdávali ovoce a bonbony. Stejná pozornost se věnovala i Vánocům.

V Hamzově dětské léčebně v Luži umístil personál do každého pokoje nazdobený stromek, malí pacienti dostali dárek podle svého přání, zpívaly se koledy, recitovaly básně. Jinak se sanatorium určené tuberkulózou oslabeným dětem poněkud odlišovalo od ústavu pro dospělé.

Doktor František Hamza poskytoval všem dětem od čtyř do 16 let stejnou péči, bez ohledu na finanční poměry rodiny. Neviděl rád časté návštěvy příbuzných, protože údajně pacienty rozrušují.

Jeho svěřenci museli nosit stejný tmavý oděv – tzv. empír, aby co nejvíc pohlcoval sluneční paprsky. Zásilky jídel a různých pamlsků personál nikdy podarovaným nepředával. I korespondenci kontroloval ústavní lékař.

Léčilo se všemi dosud známými metodami: čistým vzduchem, slunečními paprsky, křemičitými a elektrickými lampami, radiem, arzenem a jódem.

Pro děti zřídil Hamza i školu, pískoviště, stanovou osadu a zahradu. Uplatňoval rehabilitaci prací, v sanatoriu fungovala košíkářská, knihařská a truhlářská dílna, v níž svěřenci vyráběli menší předměty a hračky. Snažili se zapojit všichni, i když mnozí trpěli hnisavými boláky, které se musely každodenně převazovat, a používali berle. Většinu času trávili venku, a to i v zimě, kdy sáňkovali.

Na stravě se nešetřilo. Jedlo se pětkrát denně neomezené množství, dvakrát denně maso, ovoce, zelenina, mléčné výrobky.

Léčení ulehčily až nové medicínské objevy, především odhalení zmíněné látky BCG z roku 1924. Přelomovým se stal pro boj s TBC také rok 1944, kdy americký mikrobiolog Selman Abraham Waksman izoloval na Rutgersově univerzitě nové antibiotikum – streptomycin. Ukázalo se jako mimořádně úspěšné u tuberkulózy a tuberkulózního zánětu mozkových blan. Postupně k němu přibyly další léky, jako např. rifampicin.

Časy arzenu a jodoformu zmizely v nenávratnu.