Hlavní obsah
Pracovní i soukromý život se navzájem ovlivňují. Proto je třeba své spokojenosti v práci věnovat více energie. Foto: Profimedia.cz

Když člověk onemocní z nudy v práci

Co je syndrom vyhoření, je už všeobecně známo. Náročné pracovní prostředí, nesplnitelné množství úkolů a tlak na výkon mohou vést k těžkým poruchám psychiky a zdraví člověka. Ovšem to, že bychom mohli onemocnět naopak z nudy, leckoho překvapí. Odborníci tento jev nazvali syndromem znudění.

Pracovní i soukromý život se navzájem ovlivňují. Proto je třeba své spokojenosti v práci věnovat více energie. Foto: Profimedia.cz
Když člověk onemocní z nudy v práci

Poslední dobou se ukazuje, že chronická nuda v práci poškozuje jak psychiku zaměstnanců, tak firmy. S teorií syndromu znudění (boreout) přišli v roce 2007 švýcarští obchodní poradci Philippe Rothlin a Peter Werder.

Popisují ho jako důsledky nerovnováhy mezi časem stráveným v práci a počtem a náročností zadaných úkolů. Zjednodušeně řečeno, buď není dost práce, nebo jsou úkoly na naši kapacitu příliš jednoduché a tím pádem ubíjející.

Rothlin a Werder uvádějí, že syndromem znudění je ohroženo zhruba patnáct procent zaměstnanců. Průzkum společnosti Udemy ovšem zjistil, že se v práci chronicky nudí celých 43 procent zaměstnanců! A 51 procent z nich zažívá nudu po dobu více než poloviny pracovní doby.

Generace mileniálů, lidí narozených mezi lety 1984 a 2005, tímto problémem trpí ještě dvakrát častěji než jejich starší kolegové. Mladí se totiž poprvé setkávají s realitou pracovního prostředí a srovnávají ji se svými původními představami o kariéře. Často získají pocit, že se nemají proč snažit.

Kdy nám hrozí?

Situace, které mohou vést k syndromu znudění, shrnuje psycholožka Elsa Andronová:

  • Počátek syndromu se obvykle vztahuje k nedostatku pracovního vytížení.
  • Postihuje také lidi, kteří dostávají úkoly bez zjevného smyslu nebo takové, jež spolu vzájemně nesouvisejí. 
  • Frustrující je i činnost, kterou zdržuje a prodlužuje řešení nepodstatných maličkostí. 
  • Chronicky znuděné pracovníky obvykle najdeme v zaměstnáních, kam docházejí jen kvůli placení účtů, v neefektivně fungujících týmech, ale také v profesích, kde je činnost nárazová. I takové plané čekání za pultíkem informačního stánku v nákupním centru může být velmi ubíjející a je těžké ho opakovaně zvládat. 
  • Syndrom může způsobit i absence šance na kariérní postup nebo nemožnost dostatečně využít intelekt.

Je třeba si uvědomit, že rozhodně nejde jen o chvilkovou otravu nad nezáživnou částí práce. Tu zažije během pracovního týdne snad každý, ale nakonec bývá vyvážena celkově uspokojivým výsledkem. U situací, které vedou k syndromu znudění, takové vyvážení chybí.

Pozor na zdraví

„V pracovním prostředí je nuda vzrůstajícím problémem,“ tvrdí expertka Sandi Mannová. Kromě slabé pracovní výkonosti, což je problém pro firmu, se také podepíše na psychickém stavu zaměstnance.

„Začnete být podráždění, cyničtí a zažíváte bezmoc. Paradoxně se cítíte velmi unaveni a podrážděni i přesto, že nemáte mnoho na práci,“ upozorňuje belgický psycholog Stave Savels. Problém je také v tom, že člověk v takových situacích ví, že nedělá nic užitečného.

„Tím se snižuje sebedůvěra, přicházejí pocity hanby a provinilosti, pocit společenské nepoužitelnosti, odloučení od kolektivu, krize společenské identity i deprese.“

A nejen to. Britská studie sledovala sedm tisíc státních zaměstnanců po dobu čtyřiadvaceti let. Ti, kteří byli svými pracovními povinnostmi velmi znuděni, měli podle Sandi Mannové větší šanci, že umřou předčasně.

„K smrti se samozřejmě nikdo neunudil, ale takoví lidé mohou umřít dříve prostě proto, že znudění lidé hledají stimulanty, které je z nepříjemného stavu vytrhnou.“ Jedí nezdravě, nadměrně pijí alkohol a vyhledávají různé typy riskantních situací.

Únikové strategie

Většina znuděných zaměstnanců používá podle psycholožky únikové strategie, které jim pomáhají dlouhé hodiny přečkat. Například se úkol snaží zpracovat v co nejkratší době a pak předstírají, že se dál věnují práci. Tráví hodiny sezením u počítače a plánují večerní program nebo dovolenou.

Uchylují se i k ostentativním gestům, jako je mlácení do klávesnice, které všichni kolegové i nadřízení slyší. Jednoduché úkony si rozdělí do co nejmenších kroků a snaží se je udělat za co nejdelší dobu.

Často paradoxně mluví o vlastním přepracování, místo aby se snažili získat hodnotnější pracovní náplň. To je ostatně také příznak deprese – ve svém stavu totiž nevidí možnost změny. Ovšem člověk s příznaky deprese už potřebuje pomoc psychologa. Proto se vyplatí reagovat včas.

Příkladem může být situace, kdy nastoupíme na novou pozici či do nového zaměstnání, kde nejsme vytíženi. Nebo se nám při restrukturalizaci firmy změní náplň práce a zjistíme, že máme méně povinností, než je pro nás zdrávo. Pokud se během dvou tří měsíců situace nezmění, je nejvyšší čas s tím něco dělat, abychom se nepropadli do nudy.

Jak z toho ven?

Některé společnosti už dnes zavádějí v oddělení lidských zdrojů tzv. manažery štěstí. Jako první u nás pomáhal lidem, aby se jim líbilo v práci, Michal Šrajer.

„Zaměstnanec by neměl jen čekat, že ho firma udělá šťastným,“ upozorňuje. Vůle musí být na obou stranách. Člověk si podle něj nemůže ráno obléct nějakou roli, v práci protrpět osm hodin, doma roli odložit a být někým jiným. Pracovní i soukromý život se navzájem ovlivňují. Proto je třeba své spokojenosti v práci věnovat více energie:

  • Přešijte si práci na míru. Metoda job crafting pomáhá nalézt způsoby, jak si přetvořit pracovní pozici do podoby, která vám padne. Prvním krokem je vědomě prožít pracovní den. Uvědomit si, co se vám v práci líbí, co ne a co chcete změnit. Není špatné si jednotlivé činnosti sepsat či si je vizualizovat v hlavě a následně je upravit tak, aby dávaly větší smysl.
  • Pečlivě ohodnoťte sami sebe. Pokuste se podívat na své silné stránky, uvědomte si svá přání a to, co byste rádi změnili. 
  • Komunikujte s nadřízeným. Chce to odvahu, ale smysluplná konverzace může lecčemu pomoci. 
  • Pěstujte kolegiální vztahy. Těšit se na spolupracovníky a fungovat s nimi na přátelské bázi také pomůže.

A co zaměstnavatelé?

Měli by podle odborníků vytvářet prostředí, ve kterém se jejich pracovníci nemusejí bát říci si šéfovi či na oddělení lidských zdrojů o další úkol nebo prodiskutovat možnou změnu.

„Ve většině případů ale za vámi zaměstnanec nepřijde a neřekne: Nudím se. Pomozte mi!“ tvrdí náborový poradce Anthony Hughes. Firmy by proto podle něj měly dodržovat následující pravidla:

  • Rozdělujte nezáživné úkoly rovnoměrně. Je to fér. Žádná práce není pouze zábava. Nedávejte monotónní práci jen těm, kteří nedají otevřeně najevo rozhořčení.
  • Mluvte přímo. Manažeři zapomínají, že jim nejlepší odpověď může dát sám zaměstnanec. Myslíte si, že se nudí? Zeptejte se ho.
  • Neváhejte přidávat zodpovědnost. Pokud se někdo nudí, asi potřebuje větší výzvy. Nejspíš plně nevyužíváte jeho potenciál. Zkuste ho nechat vybrat si vlastní projekt.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků