Jiří Havelka: Nedokážeme se shodnout na jednoduchých pravdách

Hodně se zabývám novým kulturním prostorem v bývalém kině Vzlet v pražských Vršovicích. S jeho ředitelem Petrem Prokopem, zakládajícím členem divadelního souboru Vosto5 (generační autorské divadlo postavené na improvizaci, hraje od roku 1996) a dramaturgyní Martou Ljubkovou vymýšlíme divadelní programovou náplň.

Chceme, aby tu vznikaly věci, které by jinde vzniknout nemohly, kde by se prolínaly různé žánry, komunity, aby to zkrátka bylo takové tepající srdce Vršovic.

Vosto5 je životní program. Ondřej Prokop, David Kašpar a Ondřej Cihlář soubor založili už na střední škole, šli pak studovat na DAMU, kde jsme se potkali. Zjistili jsme, že na sebe slyšíme, koupili starý vojenský stan a asi deset let objížděli divadelní festivaly. To nás hodně propojilo a utužilo.

Nejdřív jsme tam hráli jenom takové skečové pásmo, ze kterého se postupně vyvinuly naše čisté improvizace. Říkáme jim Standardní kabarety. Ten stan se totiž jmenoval StanD’Art. Bylo to zábavné pro diváky i pro nás, nikdo nevěděl, co vznikne. Postupně vznikly autorské inscenace přímo pro ten stan, který pak fungoval jako divadlo, kavárna, bar a tančírna.

Už jsme se mohli stokrát rozpadnout, mnohokrát k tomu bylo blízko, ale vždycky se objevil nějaký podstatný důvod, proč zůstat spolu. To, co děláme, jak to vzniká, jak se to posouvá, je myslím pro všechny pořád důležité.

Dobré je, že improvizovaný kabaret je tvar, se kterým se dá stárnout. Na to vlastně trénujete tím, že spolu trávíte čas, což my dělali hodně intenzivně. I když je teď daleko těžší sladit harmonogramy, věřím, že je to pro každého taková kotva.

Už jen nejsme pořád na cestách, vznikla představení jako Pérák, Dechovka, SVJ (podle něhož vznikl film Vlastníci), což byly víc herecké inscenace, do kterých jsme si pozvali hosty. Rozšířilo to hodně naši diváckou základnu.

Ale tahle fáze teď zvolna končí a hledáme v kulturním prostoru Vzlet něco dalšího, co by reflektovalo naše životní posuny. Zároveň si nemyslíme, že to musí být primárně divadelní.

Filmovým fandou jsem byl odjakživa. Chodili jsme s kamarády z gymplu v Jihlavě do kulturáku do filmového klubu, který měl výbornou dramaturgii. Založili jsme JSAF – Jihlavský spolek amatérských filmařů –, pořádali projekce a taky festival amatérských filmů Hliníkový Vilém. JSAF pak i začal pořádat festival dokumentárních filmů.

V sedmnácti jsem se hlásil na FAMU i na DAMU, z FAMU mi napsali, že jsem moc mladý, ať se přihlásím další rok, ale to už jsem byl přijatý na divadelní fakultu.

Vlastníci jsou jednoduchý film a moje frustrace ze schůzí SVJ v domě, kde jsem bydlel, byla tak autentická a srozumitelná, že jsem nějak tušil, že to bude fungovat.

Navíc už jsme to v té době s Vosto5 docela dlouho hráli na jevišti. Ale ta nálepka kriticky i divácky úspěšného filmu je myslím nadsazená tím, že to bylo něco nového a že jsem v kinematografii nebyl spojen s žádným velkým očekáváním.

Předtím už jsem několikrát řešil látku pro film, ale tím, jak je u filmu všechno na dlouhé lokte a peníze se shánějí dlouho, většinou jsem tu látku zpracoval dřív na divadle. Ale pak přišel producent Marek Jeníček s jasnou nabídkou, vzal to do ruky a prostě se to natočilo. Což po pravdě řečeno překvapilo i mě. Sice jsme na to měli dost málo dnů, ale zpětně si myslím, že to filmu prospělo. Dělali jsme dvacetiminutové záběry, herci měli před sebou na stole taháky, energie se kumulovala, všechno to klaplo.

S tím se nedá nic dělat. Člověk se musí smířit s tím, že mediálně bude ta nálepka přilepená, ať chce, nebo nechce. Ale záměr i způsob vzniku těch filmů byly diametrálně odlišné, i když jsem opět postavy posadil do uzavřeného prostoru.

Zaujala mě krátká zpráva v novinách, že se u Velkého Meziříčí rozjel vlak bez strojvedoucího. Jel sice rychlostí pět kilometrů za hodinu a celé to trvalo čtrnáct minut, ale pro ty cestující to bylo pochopitelně panické, vlak nešlo zastavit ani z něj vystoupit.

Jeden z těch klidnějších cestujících psal, že „lidé se tu loučí se svými příbuznými, toto je naše malé 11. září“.

Jednou jsem tuhle událost vyprávěl, shodou okolností také ve vlaku, kamarádovi Davidu Dvořákovi, toho to chytlo, začali jsme hned vršit nápady a dost svobodně tuhle výchozí situaci rozvíjet.

Ani vzdáleně jsme nechtěli natočit psychologickou sondu do chování lidí v krizové situaci. Ale na vaši otázku bych řekl, že ano. Tendence lidské mysli upozaďovat racionalitu v silně emočních momentech je bezesporu univerzální vlastnost. A s tím souvisí zkratkovité spojování nesouvisejících fenoménů proto, abychom se v tom stresu a chaosu aspoň trochu vyznali.

Problém je, že je velmi snadné v nás stresovou reakci vyvolat třeba skrze média nebo sociální sítě. Ty umožňují dát velkou publicitu blbostem, které by jinak skončily na okraji, takže jsme schopni věřit neuvěřitelným konspiračním bizarnostem. Nedokážeme se pak shodnout na jednoduchých pravdách.

Je pro mě zajímavé vyzkoušet, jak skutečně funguje to, o čem tak často mluvím, a dokonce i učím. Potřebuju to prožít na vlastní kůži. Pro sebe považuju herectví za trenažér komunikace s hercem. Ale taky mě to baví.

Film má tu výhodu, že se točí po obrazech, dá se to zopakovat, a hlavně zodpovědnost neleží na mně, ale na někom jiném. To si užívám.

To se hodně váže k divadlu, k improvizaci. Hodně lidí si myslí, že dobrý herec = dobrý moderátor, je to ale dost odlišná disciplína, moderátor nevytváří postavu.

S Vosto5 jsme toho odmoderovali hodně, včetně neuvěřitelných firemních akcí nebo maturitních plesů, dvacet let jsme s Ondřejem Cihlářem měli na starosti zahajovací a zakončovací večer Festivalu dokumentů v Jihlavě, delší dobu dělám s Danielou Písařovicovou Magnesii Literu.

Že by ale člověk získal nějakou jistotu, že už ví, kudy na to, to se nedá říct. Je to jak s tou čistou improvizací. Jeden večer vám to sedne a další je totální průser.

Baví mě být s někým v živém hovoru, ve stand-upu bych určitě dobrý nebyl, nedokázal bych si stoupnout na jeviště a chrlit vtipy. Potřebuju ve všem dialog, spontánní reakce. Na předávání cen vznikají autentické momenty, které nikdo dopředu nevymyslí. Silný koncept, kdy je moderátor v nějaké roli, nefunguje. Lidé nepřišli na divadlo.

Snažím se. Zajímá mě to, ale nemám kapacitu vidět všechno. Mezery mám hlavně v dokumentech. Na Magnesiu Literu taky nestíhám načíst všechny knihy.

Právě že už cítím, že jsem tam hrozně dlouho a potřebuju vycouvat, nemám už tu kapacitu dávat tomu všechno tak, jak jsem byl zvyklý.

Přímo ne, já o odchodu uvažuju už víc let. Přirozeně se to pro mě uzavřelo s odchodem z pozice vedoucího katedry, protože člověk měl možnost osm let něco budovat a byl čas na předání někomu dalšímu.

Jenže vyvázat se ze všech různých funkcí chvíli trvá, pokud tedy nechcete odejít s bouchnutím dveří. A taky to pro mě není úplně snadná změna, mám s DAMU více či méně provázánu většinu svého dospělého života.

Bezpochyby otevřela dveře změnám, ke kterým by jinak docházelo jen velmi pomalu a stěží. Nechci na to ale nahlížet jako na dvě strany barikády. Kdysi jsem dělal se studenty inscenaci o bratrech Mašínech, která se jmenovala Já, hrdina. Nebyla ani tak o bratrech Mašínech, ale o tom, že naše myšlení pořád vnucuje polarity – vrah, nebo hrdina – a nejsme schopní rozlišovat jemněji.

Ač víme, že čím víc jde něco do extrému, tím víc se to vzdaluje realitě. Nechci proto ani o téhle kauze mluvit v kategorických pojmech. Primárně je dobře, že se to stalo. Míchá se v tom však hodně témat, která spolu úplně nesouvisí: věk pedagogů, jejich neschopnost odejít, sexuální harašení, mocenský nátlak, frustrace pedagoga.

Z výpovědí v anketě jednoznačně vyznívá, že ano. Ale jde o konkrétní studenty a konkrétní pedagogy, kteří zůstávají pod rouškou anonymity. Na DAMU je sedm kateder, jako vedoucí jedné z nich jsem se na kolegiích děkana střetával s kolegy z jiných kateder, projevovaly se rozdílné názory a způsoby divadelního myšlení, ale nikdy jsme se nezabývali takhle závažnými věcmi.

Po pravdě – pro mě zveřejnění anonymní ankety, ze které vznikla iniciativa Nemusíš to vydržet, byl šok. Když jsme o tom začali mluvit u nás na katedře, také padala slova o toxicitě, o nepříznivém klimatu, o nutnosti změny systému.

Já jsem žil v pocitu, že jsme měli nastavené nějaké partnerství se studenty, ve kterém bylo možné se ozvat s čímkoli, ale nikdo za mnou nikdy s podobně závažnou stížností nepřišel.

Myslím, že jsme obecně podcenili ten hierarchický rozdíl mezi studentem a vedením katedry, že to nikdy není a nemůže být úplně vyrovnaný vztah. Věřím, že se teď nastaví mechanismy, které by něčemu takovému předešly. Vedení školy pro to dělá hodně.

Jsou důležité jen pro to, co jsem chtěl na DAMU udělat. Nemůžu být kupříkladu garant magisterského programu, pokud nejsem docent. Nestal bych se vedoucím katedry, kdybych neměl možnost během doktorského studia formulovat určitou vizi.

Musel bych to rozdělit na fáze, kdy jsem učil herecký ročník, kdy jsem katedru vedl a učil výrazně míň a kdy jsem vedl magisterský program. Ale asi se to dá tak nějak zobecnit na to, že učím vnímat divadlo jako otevřený systém, kde všechno podstatné vzniká na zkouškách.

Nevím, jak hodnotit. I když těch evaluačních a sebeevaluačních mechanismů přibylo za poslední roky požehnaně. Měl jsem ale radost, když si můj první herecký ročník založil hned po absolvování DAMU vlastní divadlo 11:55. Mají už za sebou řadu inscenací. A režisérský ročník si spolu se scénografy založil uskupení Osm lidí a jsou už viditelnou součástí české divadelní scény.

Ne, spíš vás to inspiruje. Na inscenace někoho jiného musíte pohlížet pořád novýma očima, nasát jiné uvažování o divadle a neustále ho konfrontovat se svým. Ale tohle napojování na myšlení někoho jiného je dost energeticky náročné, prostě cítím vyčerpání.

Na univerzitách ve světě existuje takzvaný sabbatical, půlroční až roční volno, aby člověk nevyhořel a pročistil si hlavu. To je myslím při téhle práci úplně zásadní. Tak bych si teď rád udělal takový sabbatical.

U mě to je vždycky tak, že se jakákoli mezera dost rychle zaplní. Stalo se to i při pandemii. První dva měsíce jsem byl nadšený, divadla se odsunula, ulevilo se mi, protože jsem v posledních letech režíroval jednu autorskou hru za druhou, v Čechách, na Slovensku nebo v Polsku.

Byl jsem za ten lockdown docela vděčný, zrekonstruoval jsem byt. Jenže brzy začaly přicházet jiné audiovizuální nabídky, což mě začalo zajímat víc, než jsem čekal. Nechci se ale nechat zahltit z jiné strany.

Ne, z něho je chata a kancelář.

Ne, výtah tam stále není. Bydlíme v Radlicích, v bytě, který jsem právě vloni během jarní pandemie zrekonstruoval.

S partnerkou a čtyřmi dětmi. Dvě máme spolu. Šest let a rok.

Zběsilé a radostné zároveň.

Co na to říct. Snažím se být co nejlepší a nepředávat rodinné zátěže dál. I když jsem vlastně přesvědčen, že naše šance změnit genofond není veliká.

Může se vám hodit na Seznamu: