Hlavní obsah
Sympatická blondýnka mate vzhledem, i když 6. června oslavila 50. narozeniny, vypadá podstatně mladší. Foto: Michaela Feuereislová

Jaroslava Stránská: Na natáčení Modravy jsme se vždycky těšili

Oblíbený seriál Policie Modrava vznikal v průběhu deseti let. Na začátku září začala třetí řada. Lucii Krásenskou, původně strážmistryni, která se vypracovala na poručici, hraje Jaroslava Stránská (50). Půvabná štíhlá blondýnka, s níž se život nemazlil, se po 19leté známosti konečně vdala. Proč tak dlouho svatbě odolávala? Je po svízelných životních peripetiích konečně šťastná?

Sympatická blondýnka mate vzhledem, i když 6. června oslavila 50. narozeniny, vypadá podstatně mladší. Foto: Michaela Feuereislová
Jaroslava Stránská: Na natáčení Modravy jsme se vždycky těšili

Máte za sebou už tři řady v roli policistky a na rozdíl od vyšetřovatelky Jany Vinické (Soňa Norisová), která prakticky stále nosí kalhoty, jste i v terénu vždy v sukni. Jak jste se zabydlela v policejní uniformě?

V seriálu jsem i doma v sukni. Třeba jsem šla s filmovou kamarádkou v uniformě nakupovat boty. Kolegové také nosí policejní stejnokroj v domácnosti, nebo v něm jdou na svatbu či na rande. Režisér nám říkal, ať nás lidé poznávají. Mně uniforma nevadí, říkají, že mi sluší.

Dovedete si představit, že byste byla ženou zákona?

Docela jo. Určitě bych se nechtěla koukat na mrtvoly nebo dávat lidem pokuty. Ale umím si to představit, zvlášť v přátelském prostředí v menším místě, jako natáčíme na Šumavě, kde se prakticky všichni znají a oslovují se křestními jmény…

S kolegou Josefem Vítkem (Matěj Dadák) vyšetřovali případ týrané ženy.

Foto: archiv TV Nova

Jaroslav Soukup, autor a režisér seriálu Policie Modrava, je známý jako perfekcionista, který má vše promyšlené do detailu. Vyhovuje vám takové režijní vedení, nebo raději improvizujete?

V divadle raději improvizuju. Ale když je režisér tak perfektně připravený, celý průběh a štáb se nezdržuje. Přesně ví, odkud kam kdo jde, vše má nakresleno a pak natáčení opravdu odsýpá.

Musíme dodržovat všechno, nepřidat si ani písmenko, natož vlastní větičku, protože se snažíme mluvit v šumavském nářečí. Takže to bylo docela náročné. Ale všichni respektujeme, že při natáčení seriálu v přirozeném prostředí i s autenticky působícími akcemi něco vymýšlet na místě by znamenalo zdržování.

Nehatí občas jeho plány šumavské podnebí? Mívám totiž pocit, že poměrně často drsná příroda vypadá v televizi hodně svěží, jako bezprostředně zkrápěná deštěm.

Občas ano, třeba jeden den nešlo natáčet vůbec, protože se děj odehrával v kempu a od rána neskutečně cedilo, úplné provazy. Musel se hledat jiný termín, asi až za měsíc.

Nebyl z toho pan režisér na mrtvici?

Bral to docela dobře. Počasí nikdo neovlivní, tudíž se čeká. Tehdy to bylo půl dne, jenže déšť neustával. Ale když normálně prší, tak prostě prší a točí se.

Blbý je, pokud scéna navazuje a začínáme při sluníčku, v průběhu začne pršet, takže se musí počkat zase na sluníčko. Pokud jde o jednodenní natáčení, vše se natočí v dešti.

Tým, který fungoval kolem Policie Modrava, se schází i v soukromí. Na tiskovce TV Nova většinou herci ze seriálu tvořili kroužek kolem režiséra Jaroslava Soukupa (vlevo nahoře).

Foto: Michaela Feuereislová

To musí být pro herce náročné. Nebyla vám zima?

Někdy byla, a jaká! Třeba jsme v květnu začali točit scénu, která se dokončovala až v srpnu. V květnu na Šumavě v tu dobu padal sníh. Abych se v létě nemusela pařit v bundě, tak jsme to roztočili v krátkých rukávech… Což je hodně drsné.

Znala jste Šumavu před seriálem?

Ano, už jsme v Srní s panem Soukupem dělali film Jak ukrást Dagmaru. Věděla jsem, jak asi tamní prostředí vypadá. Tehdy jsme bydleli v Hotelu Srní, teď ve Vydře. Můj manžel má přímo v Srní rodinu, tetu a strejdu, takže to tam znám.

Která lokalita se vám nejvíc líbila?

Jezdím ráda na dovolenou na Šumavu, letos už ji mám za sebou. Nedá se srovnat například Lipno, které je rovinatější, ale hlavně se spoustou turistů. V tom našem cípu: Sušice, Kašperky, Modrava je jich také dost, ale nějak se to rozprostře.

Z letošní dovolené v Itálii jsme jeli rovnou na Kvildu a denně nachodili kolem dvaceti kilometrů. Ale k vaší otázce, nejraději mám Srní.

Kadeřnice Jitka se v Discopříběhu 2 usadila a vzala si Jirku (Rudolf Hrušínský ml.). Pod tímto filmem byl také režijně a jako scenárista podepsán Jaroslav Soukup, stejně tomu je i u Modravy.

Foto: Repro , Právo

V Kašperských Horách jsem si v infocentru vzala letáček cykloturistické mapy po stopách oblíbeného seriálu. Pro místní bylo natáčení asi vzrůšo. Prý se jich dost uplatnilo i jako komparz.

To je pravda. Když se začala v televizi vysílat první řada, tak se při dalším natáčení místní na nás chodili koukat jako na exoty. Vlastně všechny postavy policistů v seriálu mají jako předlohu konkrétní skutečné osoby.

Časové rozpětí seriálu je široké. Nedávno jsem se nestačila divit, když jsem potkala vašeho kolegu Zdeňka Palusgu, představitele policisty Vlasty Nováčka, jak neskutečně zhubl.

Letos v květnu uběhlo deset let od natočení prvního pilotního dílu! Měl otevřený konec, jenže pak nebyly peníze, vše se zastavilo a znovu jsme začali až po čtyřech letech.

Před těmi deseti lety pro nás ten zvláštní konec znamenal dost velké zklamání. Pak se ukázalo, jak je Policie Modrava oblíbená, když premiérové díly měly sledovanost přes dva miliony. Není divu, že jsme se za tu dobu změnili. Zestárli, ztloustli i zhubli…

Po devatenáctileté známosti si 8. července 2017 vzala o čtyři roky staršího Pavla Hollitzera.

Foto: archiv Jaroslavy Stránské

Konkrétně vy jste mě překvapila, protože si pamatuji herečku Jarku Stránskou jako oplácanou kudrnatou brunetku Jitku, kadeřnici z Discopříběhů. A v Modravě vypadáte naprosto odlišně! Nehledě na to, že i ve skutečnosti působíte dojmem třicátnice, kterou v seriálu hrajete. Jak to děláte?!

Jééé, vy jste hodná, děkuju! Asi to jsou geny, protože žádné úpravy nemám, kromě rovnátek, která jsem nosila kvůli jednomu vytočenému zubu, a zdravotní operace očí.

O vlasy se starám sama, nevyužívám ani služeb nějakých salonů. Se Soňou Norisovou jsme se vždycky před natáčením samy trošku přišmrncly. Cítím se ráda přirozeně, a ne s nánosem haldy líčidel.

Myslím si, že oba rodiče nevypadali dlouho na svůj věk. Vidím to i na tetě, maminčině sestře, které bude 79 let, ale vypadá tak na šedesát. Možná je to i tím, že mám stále dobrou náladu.

Tenhle seriál je milý nejen krásnou přírodou, uvěřitelnými příběhy, ne za vlasy přitaženými „krváky“, ale také méně známými, neokoukanými herci. Vypadá to, jako byste byli dobrá parta.

Výborná, tohle jsem dosud nezažila. Scházíme se v soukromí, jezdíme i na Šumavu, byli jsme tam v zimě, dělali si s místními zabijačku, účastnili se jejich karnevalu. V hotelu jsme se chovali jako na dětském táboře, našim technikářům jsme zabalili auto do papíru, pomalovali se, chystali si bojovky…

Nikdo se na nikoho nepovyšuje, nepomlouváme se, opravdu jsme parta. I paní Medvecká s paní Bouškovou se vždycky těšily na natáčení Modravy. Jednak jsou výborné herečky, takže jim diváci prodavačku i pošťačku snadno uvěří, ale hlavně když má člověk něco odžito, vesnický život okouká.

Šumavské hvozdy a kopce, zejména krásnou vyhlídku na Kvildě, vyhledává nejen kvůli natáčení oblíbeného seriálu, ale i v soukromí.

Foto: archiv Jaroslavy Stránské

Váš seriálový manžel Jiří byl zpočátku násilnický, žárlivý, a ne zrovna inteligentní. Dokázala byste setrvávat ve vztahu s takovým člověkem?

Ne! Určitě ne a nepochopím, že to někdo vydrží. Samozřejmě pokud je žena na muži závislá finančně a nemá kam odejít, tak nemůžu setrvávání v takovém vztahu odsuzovat. Ale já sama bych to nedala.

Měla jste někdy žárlivce?

Jo, čtyři roky, ještě jsem byla mladá, nezkušená. Jde o nemoc, takže vím, že se musí od žárlivce pryč. Když žena uvěří, že ji muž třeba už nikdy neuhodí, protože to říká, tak se mýlí. Udělá to znovu.

Vy jste se poměrně nedávno vdala, po devatenáctileté známosti. Přítel s ženěním otálel, nebo se vám nechtělo pod čepec?

Mně se nechtělo pod čepec, už jsem jednou vdaná byla… Sice mě Pavel dávno požádal o ruku, ale já svatbu stále nějak odkládala. Měla jsem před tím krokem určitý respekt. Chtěla jsem svatbu v létě, kdy byla vždy nějaká práce. Já si představovala svatbu v klidu, a ne mezi natáčením. Takže přede dvěma lety nastal klid, tak jsme do toho praštili.

Během letošní dovolené v Itálii, na přelomu července a srpna, navštívili s manželem také Benátky.

Foto: archiv Jaroslavy Stránské

Naše seznámení proběhlo asi v mých patnácti šestnácti letech na diskotéce v Nelahozevsi, když měl Pavel opušťák z vojny. Byl tančit v civilu, ale chlapi v uniformě mi nevadí, naopak, mám pro ně slabost. Šlo o takovou letní lásku.

Pak jsem se vdala, vzala si vojáka, který pocházel z Liberce, Pavel se oženil. Po letech jsme se potkali v jeho krámku s elektronikou, kam mě přivedla koupě baterek. Já zírala, on koukal, rudý jak záře nad Kladnem. „To jsem rád, že tě vidím. Nešla bys na večeři?“ No a bylo to.

Nebyli jste zadaní?

Pavel ne, já ano. Kvůli němu jsem se rozešla s Martinem, kolegou z Černého divadla Jiřího Srnce. Po devítileté známosti.

Jako dvouletá, v kloboučku, na Vyšehradě uprostřed sestřenic.

Foto: archiv Jaroslavy Stránské

To nebyl zrovna krátký vztah!

Já nevím, asi vztahy prožívám nějak jinak než moji partneři. Oni se chtějí ženit, já ne. Netoužila jsem po šatech a svatebním dni. Nepotřebuji ke vztahu papír, ale aby byl partner spolehlivý, pracovitý, vtipný, měl mě rád, nenudil.

Co řeknete svému partnerovi, když vás žádá o ruku?

Že si ho ráda vezmu, ale někdy… Že ještě není čas… Zkusí to podruhé, potřetí, myslím si, že chlapa odmítnutí víc navnadí, spíš pak o ženu bojuje, než když ho partnerka uhání.

Ještě jako tmavovláska – v sedmadvaceti letech.

Foto: archiv Jaroslavy Stránské

Jste teď šťastná? Vím, že máte za sebou hodně smutné životní období. V devatenácti vám zemřela půlroční dceruška kvůli slabému srdci. Pak jste během necelých dvou let přišla o všechny své blízké.

Ano, jsem šťastná, hodně. Sice nemám děti, ale mám skvělého muže. Čím jsme spolu déle, tím je to lepší. Nepřeháním! Rozumíme si úplně ve všem. Máme stejné názory, stejný vkus i humor, posloucháme stejnou hudbu, rádi si povídáme. Pavel mi fandí v práci, což můj první manžel nedělal.

Ale hodně dlouho jsem špatně nesla, že nemůžu mít děti. Čtyřikrát jsem podstoupila umělé oplodnění, nepodařilo se. Mám Rh faktor pozitivní, můj manžel ho měl také, dnes by si s tím lékaři uměli poradit.

Někdo by žehral na osud, utápěl se v depresích, zahořkl… Co pomohlo vám?

Určitě nejvíc práce, pak rodina a kamarádi. Musí se žít dál. Dvacet let hraju pro děti, což mě naplňuje. Abych se neutápěla v pochmurných myšlenkách, potřebovala jsem pracovat. Což manžel nechápal.

Po smrti malé Janičky mě odvezli na psychiatrii, protože jsem se složila. Všechno se to totiž na mě navalilo. Marodila maminka, špatně na tom byla babička.

Během dvou let všichni mí blízcí odešli… Nejdřív babička, pak táta, mamka, Janička a brácha. Do toho jsem se rozváděla. Bývalý manžel ještě k tomu zemřel, ačkoliv jsme byli už od sebe, stejně se mě jeho smrt dotkla.

Léta hraje v Liduščině divadle zaměřeném na dětské diváky. Určitě poznáte v pohádce Červík Jiřík a světluška Liduška okatou herečku.

Foto: archiv Jaroslavy Stránské

Nebudeme rozhovor končit tak smutně. Co plánujete na podzim?

V Liduščině divadle, kde vystupuji, budeme zkoušet dvě nové pohádky. Naskočila jsem za Milušku Bittnerovou do zájezdové komedie Hexenšus. Hraju zpěvačku, manželku pilota, která se pokouší přes postel dostat do televize.

Jde o docela zašmodrchanou zábavnou zápletku řešící klasický manželský trojúhelník. V poslední době jsem dvakrát musela odmítnout nabídku od televize Prima, protože vystoupení v mém divadle i v tom zájezdovém se nedalo zrušit. Člověk má zodpovědnost i za kolegy a nemůže je vyšplouchnout.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků