Hlavní obsah

Jana Pidrmanová: K mužům na mateřské mám obrovský obdiv

Maminku malého chlapce hraje v novém českém filmu Srdce na dlani. Sama má doma dvě děti, kluka a holčičku, od nichž si občas odskočí na divadelní prkna. „Jakmile se znovu postavím na jeviště, pocit, že jsem herečka, se vrátí,“ tvrdí Jana Pidrmanová (36), která ihned po studiích zakotvila v Národním divadle.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jana Pidrmanová

Článek

Váš nejnovější film se jmenuje Srdce na dlani. Máte ho tam i vy?

Jsem člověk se srdcem na dlani, ale dobře si vybírám, komu tu dlaň nabídnu.

Nejsem žádný zenový mistr, ale snažím se být mírná. A občas to nevyjde

Hrajete hlavní hrdinku, o kterou se uchází její dávná láska. Máte sama nějakou, na kterou vzpomínáte?

Ve filmu je hlavních rolích víc a každá má jinou dějovou linku. Ty se pak ve filmu proplétají. Na studentské lásky ale asi neodpovím, možná bych tím prozradila víc, než bych chtěla.

Vaše postava načapá svého manžela při nevěře. Jak reagujete v krizových situacích? Zachováte chladnou hlavu, nebo se rozčílíte?

Většinou zachovám chladnou hlavu, ale jsou chvíle, kdy jsem sama překvapená, že reaguju prudčeji, než bych sama od sebe čekala. Nejsem žádný zenový mistr, ale snažím se být mírná. A občas to nevyjde.

Foto: CinemArt

Matouš Ruml v roli její dávné lásky, které nemůže odpustit zklamání, v novém filmu Srdce na dlani.

Dovedete se dobře ovládat?

Do jisté míry jo. Ale jak říkám, sama sebe občas překvapím.

Jaké bylo natáčení, které se uskutečnilo po dlouhé době uzávěr?

Úplně skvělé. Sešla se dobrá konstelace lidí, měli jsme si co říct. S Vláďou Polívkou, se kterým hrajeme sourozence, jsme se před kamerou moc nepotkali, ale předtím jsme pět let hráli v inscenaci Manon Lescaut milence. Známe se dobře.

Méně jsem se znala s Matoušem Rumlem, ale tušila jsem, že to s ním bude dobré. A nespletla jsem se. S Bolkem Polívkou jsem se před kamerou potkala podruhé, ale myslím, že si to první natáčení nepamatuje.

Aneta Krejčíková: Mateřství mě nepřestává fascinovat

Styl

Krásné pro mě bylo i setkání s Eliškou Balzerovou a Kristýnou Svarinskou. A také každé setkání s Verunkou Kubařovou je pro mě za odměnu. Všichni jsme si užili letní pohodu a vzájemnou vstřícnost a myslím, že je to na filmu znát.

Dalo vám něco při natáčení zabrat?

Konkrétní scéna mě nenapadá, možná spíš trefit herecký žánr. Ten jsem chvíli hledala. Že bych si vybavila scénu, kdy bych nevěděla, jak na ni, to ne.

Foto: ND/Patrik Borecký

Ve veršovaném dramatu o sedmi obrazech Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala hraje na prknech Národního divadla hlavní roli spolu s Patrikem Děrgelem.

Hrála jste maminku chlapečka, který okořeňuje film různými hláškami. Doma máte sama chlapečka a holčičku k tomu. Jak velká to byla životní změna, dvě děti rychle po sobě?

Velká. Ve všem. Je to úplně nový životní styl. Jsem šťastná, že mě mateřství uspokojuje, a vidím v něm ohromný smysl. Ale je fakt, že to chce čas, než si člověk zvykne, že je všechno jinak. A přiznávám, že jsem se hodně divila, jak moc jinak to je. (směje se)

Byly doby, kdy bylo mateřství a herectví takřka neslučitelné. Co se změnilo?

Obavy u mladých žen z mateřství stále existují, ale možná už je to přežitek. Mám pocit, že dnes je doba tak vstřícná, že se dá všechno zvládnout a zařídit. Otázka ovšem je, za jakou cenu. Pracovat znamená věnovat práci nejen čas, ale i myšlenky, pozornost a energii. Mámu to od dítěte vždy trochu odpoutá.

Není problém zařídit, abyste mohla být s dítětem v práci, takže můžete mít pocit, že jste stále s ním, ale ve skutečnosti to tak úplně není.

A takhle se dá prosvištět raným dětstvím vašich dětí: tak nějak ho přežít, ale vlastně ho vůbec neprožít s tím vším, co k tomu patří: se změnou rytmu životního stylu, změnou hodnot. Asi jde o to, nastavit si nějakou rozumnou míru, kolik práce si k mateřství nabrat.

Kristína Svarinská: Jsem velká diplomatka! Ale umím být i pichlavá

Styl

Tatínek s dětským kočárem venku býval kdysi něco exotického. Dnes je to jinak. Co si myslíte o mužích na mateřské?

Je to v pořádku, pokud to mají oba partneři tak nastavené a jsou tak šťastní. Dnes si nad tím už nikdo neklepe na čelo. Myslím, že do určitého věku dítě potřebuje mámu, její fyzickou přítomnost.

Z více důvodů. Nejen proto, že má prsa a mateřské mléko. Ale od chvíle, kdy není dítě fyzicky závislé na matce, věřím, že je to možné. Každopádně ke všem mužům na mateřské mám obrovský obdiv.

Foto: Česká televize

Jak skloubit vyšetřování s rodinným životem řešil seriál Poldové a nemluvně, kde si v roce 2020 zahrála.

Na druhou stranu psychologové říkají, že jim ordinace plní i úzkostní tatínkové, kteří rezignovali na roli toho, kdo pouští děti do světa a povzbuzuje je, a raději jim poskytují ochrannou náruč.

A matka pak zastupuje otce? Je to možné. Chápu, že když někdo tráví s dětmi tolik času, snadno přepne do úzkostného módu.

Jaká jste matka?

Mám k výchově přístup asi jako celá moje generace – děti se snažíme respektovat a být k nim otevření. Já sama jsem měla hodně laskavé rodiče, ale obecně byl dřív přístup k dětem asi více autoritativní. My jsme liberálnější a řekla bych, že dětem věnujeme více pozornosti. Ale každá výchova má své mouchy.

Jsem ještě herečka? Když absence herectví trvá delší dobu, pocit, že jste herec, se začíná vytrácet

Jen doufám, že náš respektující přístup nepovede k tomu, že děti nebudou respektovat nás. Ale nemyslím si, že by respekt a láskyplný přístup mohl někomu ublížit, pokud je v rozumné míře.

Kdo hlídá, když hrajete?

Manžel nebo chůva. Babičku máme daleko. Musíme to zvládnout sami. A naučili jsme se to.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Stoupat do výšek není můj životní cíl. Asi mě spíš zajímají dálky a hloubky,“ říká Jana Pidrmanová.

Chybělo vám divadlo?

Myslíte během mateřské? Došlo u mě k efektu, pocitu, který si mohl prožít každý herec během covidových lockdownů. Napadalo mě: kde je důkaz, že jsem ještě herečka? Když absence herectví trvá delší dobu, pocit toho, že jste herec, se začíná vytrácet. Ta práce je neuchopitelná, a když nejsem na jevišti, co ze mě dělá herečku?

Vlastně je to fascinující – něco, co vás definuje, docela rychle a jednoduše zmizí. Ale myslím, že takové pauzy mohou být pro herce docela prospěšné. Je to takové sbírání materiálu. Dotýkání se pocitů, které jsou nám ve chvíli, kdy máme hodně práce a pocit jistoty, velmi vzdálené.

Po úspěšné Venuši v kožichu jste nazkoušela další velmi zajímavou hru. Vassu Železnovovou z roku 1910 od Maxima Gorkého.

Ano, Vassa Železnovová je v něčem až experimentální inscenace. Během celého představení používáme mikroporty. Nechceme si tím ulehčit slyšitelnost ani přehlušit hlasitou hudbu, ale režisér Honza Frič je použil jako takovou lupu do duší postav. Do spletence patologických vztahů uvnitř jedné podnikatelské rodiny.

Eliška Balzerová: Nechci promarnit ani den

Styl

Hra je přes sto let stará, ale když jsem ji četla, měla jsem pocit, že ji někdo napsal dnes. Velmi rezonuje s naší dobou. Jsou to takové rodinné konstelace na jevišti.

Když jste si stoupla na jeviště, pocit, že jste herečka, se vrátil?

Okamžitě. A pak jsme po premiéře dlouho nehráli. A bylo to tu zase. (směje se) V Národním divadle teď hrajeme blokově, tedy několik představení v několika dnech jdoucích po sobě.

A tím, že mám aktuálně na repertoáru jen pár představení, mám mezi hraním třeba dvouměsíční pauzu. A to se pak ten pocit zase snadno dostaví.

Foto: Petr Horník, Právo

„Jsem člověk se srdcem na dlani, ale dobře si vybírám, komu tu dlaň nabídnu.“

Když se dostaví, co uděláte? Dáte si monolog z Manon?

Ne, já to měla vyplněno dětmi. Takže pocit, že bych nutně měla něco dělat, jsem neměla. Divadlo si ke mně vždy zase našlo cestu, třeba i jako lokální divadlo pro děti tam, kde bydlím.

Jak vypadají vaše chvilky o samotě?

Žádné nemám.

A kdybyste měla?

Co bych dělala? Nevím. Záleží, kolik bych měla času. Šla bych se projít bez kočárku do přírody pročistit si hlavu. Četla bych si. Jela bych na výlet mimo republiku. Nebo bych šla do divadla. Do hlediště.

Chybí vám čas pro sebe?

Beru to tak, že je teď období, kdy je to takhle. A že toho ostatního bude zase dost. Nervózní z toho nejsem.

Foto: Foto ND/Pavel Hejný

V inscenaci Kytice se objevila v baladě Zlatý kolovrat, kde ztvárňuje dvojroli zlé a hodné sestry. Na fotografii s Igorem Orozovičem.

V Národním divadle došlo ke změnám ve vedení. K lepšímu?

Novými uměleckými šéfy jsou Lukáš Trpišovský s Martinem Kukučkou (duo SKUTR), které mnozí známe z jejich hostování v Národním divadle (například úspěšná inscenace Kytice) a jiní zase ze shakespearovských slavností. Znají nás dobře a my je taky. Přišel někdo, v koho máme důvěru.

Už nemáme pana Kemra nebo pana Hrušínského, ale máme v Národním svoje bardy, kterých si vážíme stejně

A jestli je to změna k lepšímu? Nedám dopustit na bývalé vedení. Jsem jim vděčná za vše, co pro Národní divadlo udělali. Asi málokdo si umí představit, kolik energie své práci věnovali, rozhodně hodně vysoko nad rámec svých oficiálních povinností, jestli se to dá takhle říct. Posunuli divadlo správným směrem. Myslím, že SKUTŘI na ně dokážou dobře navázat.

Zbyl ještě někdo v Národním divadle z té generace velkých hereckých bardů?

Jistě. Nevím, odkdy se počítá starší generace, ale je tam spousta kolegů, kterých si velmi vážím. Už tam nemůžeme mít pana Kemra nebo pana Hrušínského, ale máme tam svoje bardy, kterých si vážíme úplně stejně.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Jsem šťastná, že mě mateřství uspokojuje, a vidím v něm ohromný smysl. Ale je fakt, že to chce čas, než si člověk zvykne, že je všechno jinak.“

Přijímáte autoritu snadno?

Většinou se snažím ji respektovat. Když mám opačný názor, skrývat to nedokážu, ale nejsem nastartovaná všechno odmítat. Snažím se pochopit, jak to ten druhý myslí. Ve chvíli, kdy cítím nečistý záměr nebo ego, začínám mít problém. Ale jinak jsem vstřícná.

Někdy je přílišná diskuse kontraproduktivní, nemyslíte?

Ano, někdy hrozně zdržuje, když má každý nějaký názor. Hranice, kdy je to tvůrčí a kdy to zdržuje, se dá ale těžko odhadnout. Vstřícnost a otevřenost je dobrá jak u starší, tak u mladší generace. Oceňuji otevřenost a snahu porozumět jeden druhému. Nemám ráda, když je někdo uzavřený a a priori nesouhlasí jen proto, že je ten druhý o třicet let mladší nebo naopak starší.

Hrajete v Národním, jaký herecký vrchol by vás ještě uspokojil?

Konkrétní cíle nemám. Moci dělat kvalitní práci, nenudit se u ní a věřit tomu, co dělám, je můj sen.

Nemáte tedy už kam stoupat?

Stoupat do výšek není můj životní cíl. Asi mě spíš zajímají dálky a hloubky.

I s manželem jste se seznámila v divadle?

Ne. Kdybych ho tam hledala, nikdy ho nepotkám.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám