Hlavní obsah
Jan Kačer Foto: Petr Horník, Právo

Jan Kačer: Žít s Diviškou byla událost

„Dobře se na mě připravte, jsem drzej dědek,“ varuje mě po telefonu, když domlouváme termín rozhovoru. O pár dní později sedíme u něj doma na zahradě, pijeme čaj, slunce pozdního září jemně hřeje. Herec a režisér Jan Kačer měl ten den krátce před pětaosmdesátými narozeninami.

Jan Kačer Foto: Petr Horník, Právo
Jan Kačer: Žít s Diviškou byla událost

Vidím tu na stromech rozvěšené balonky. Slavily se vaše narozeniny s předstihem?

Slavili jsme narozeniny vnoučat, deset let jedné vnučky a první narozeniny vnuka. Bylo nás tu asi dvacet, děti všechno připravily, balonky nafoukly, bylo to moc hezký.

Mám devět vnoučat a čtyři pravnoučata, většinou jsou podzimní, stejně jako já (narodil se 3. 10. 1936). Rod se pořád rozrůstá. Zrovna dneska má moje vnučka Anežka termín porodu, bude mít čtvrtou holčičku. U nás v rodině je nedostatek chlapů. (odmlčí se) Já jsem neměl tatínka, umřel, když mi byly dva roky. Vyrostl jsem mezi děvčatama.

Ovlivnilo vás to?

Táta mi celej život scházel. Možná proto jsem měl vždycky starší kamarády. Blbý je, že ti starší kamarádi vám pak umřou, najednou nejsou. Člověk je na to nepřipravenej. Je to zvláštní pocit, osamělost. Vy jste mladá, ještě to neznáte. Kdybych si jako mladej kluk představil, že se dožiju osmdesáti pěti let…

O pět let už přežívám svoji maminku, která zemřela jako osmdesátiletá stařenka. Jezdila sem a říkala: „Honzíčku, proč bydlíte na letním bytě?“ Viděla, že je tenhle barák papírovej.

Na které ze svých přátel rád vzpomínáte?

Měl jsem kamaráda Lojzu Bejblíka, překladatele. Nosil mi svoje překlady, třeba Shakespeara, a nahoru připsal „Honzíkovi na okus“. To bylo něco tak milýho!

Přines mi to, a já s tím hnedka někam zalez a dal si třeba čtyři stránky z Hamleta.

Práce režiséra mě vedla k tomu, že jsem musel říkat nepříjemný věci. Byl jsem někdy docela vostrej

Nebo Evald Schorm (filmový a divadelní režisér, 1931–1988). Říkal mi: „Honzíku, ty se trápíš, hledáš pravdu, a to je hezký. Ale copak nevíš, jak dopadneme? Vprostřed nějakýho díla umřeš. Není lepší poskytnout těm, co jsou živí, laskavost? Pomoct jim v tom životě, kterej nikdo nemá lehkej?“

On byl hrozně laskavej. Všechno věděl, znal všechny vaše viny, všechno, co by se vám dalo vyčíst. A nikdy to neudělal.

Být vždy laskavý, to je těžký úkol. Dokázal jste to třeba vy?

Já nevím… (odmlčí se) Práce režiséra mě vedla k tomu, že jsem lidem musel říkat nepříjemný věci. Divadlo jsem chápal jako prostor, kde se dá o životě uvažovat jako o nádherné události.

Hry, které jsem si pro inscenování vybíral, měly v sobě hluboký zámysl, nebyly to jen krásné hry o něčem, měly v sobě etické poselství. Režisér vlastně nic neumí a nic nemá. Jediné, co má, je cit pro život, a nesmí dovolit, aby se mu nějakým způsobem narušil.

S manželkou, nejmladší dcerou Adélou a jejím mužem, hercem Martinem Kubačákem.

Foto: Profimedia.cz

Abyste mohla vykládat například dramatika Čechova, musíte být čistá jako zrcadlo. V okamžiku, kdy je ve vašem pohledu nějaká zásadní kaňka – udavačství, slabost, srabárna, podvody –, nemůžete tu práci dobře dělat.

Režisér v okamžiku, kdy zradí sám sebe, není režisér. Takže jsem byl někdy takovej docela vostrej, protože mi na té práci záleželo.

Jaké je to být profesně ostrý na některé své kamarády?

Copak na kamarády… Naše nejmladší dcera přišla s tím, že bude dělat zkoušky na DAMU, kde jsem přitom učil. Dověděl jsem se to náhodou, neřekla mi o tom, ale chtěla mi ukázat, co si ke zkouškám připravila. Odpověděl jsem jí – Ne, nechci! Kdybych viděl, že nemá talent, musel bych jí to říct, a toho jsem se děsil. Protože kdybych to neudělal, znamenalo by to, že jsem svému povolání v principu nedostál.

Sledoval jsem ji proto jen zpovzdálí, řekla jednu větu, druhou, a já viděl, že talent má. Strašně se mi v tu chvíli ulevilo.

Ale co kdybyste se spletl?

To se může stát, spletl jsem se mnohokrát. Ale v některejch lidech jsem se nesplet. Třeba když jsem kdysi v Ostravě poprvé viděl Petra Čepka. Hrál tenkrát jako dvacetiletý kluk osmdesátiletého generála, měl nalepenou holou hlavu, vousy, skoro nebyl vidět. Byla to příšerná inscenace, ale koukal jsem na to a říkal si – Ten musí mít talent! Za půl roku byl hvězda.

Miloval jsem herce. To zjevení talentu, chvíle, kdy jsme na začátku zkoušení nové inscenace nevěděli nic a začali se radit… Pepík Abrhám přišel a řekl něco, Somr řekl něco, a Lanďák a Kodet… Čepek a holky…

Ráno jsme přišli na zkoušku a byli jsme běžný, unuděný, ospalý. A za čtyři hodiny jsme vycházeli z toho divadla a byli jsme někdo jinej. Pamatuju si, jak Evald Schorm říkal: „Děti, vy přijdete, máte takový ošlapaný boty, nevyžehlený košilky, jste neučesaný a máte ospalky po flámu, ale pak vejdete na to jeviště a jste jako bozi.“

To způsobila ta jeho důvěra?

Ano. Pak jsem s ním začínal natáčet film Každý den odvahu. Netušil jsem, která scéna se bude dělat jako první. Zavezli mě do vily, tam byl zařízenej pokoj s velkou postelí, a řekli, že začneme scénou, kde jsme s Janou Brejchovou nazí v posteli. Do té doby jsem Janu Brejchovou vůbec neznal. Já jsem se tak styděl…

A Evald přišel, tvářil se naprosto samozřejmě, nepřipustil, že bych to mohl nezvládnout.

Už jako osmdesátník si zahrál Šaška Festeho v inscenaci Večer tříkrálový v pražském Divadle pod Palmovkou. Na fotce s Ivanou Wojtylovou.

Foto: ČTK

Zoufale jsem na něj koukal, co se bude dít. Jak se tohle dělá? Měl jsem na sobě takový spartakiádní trenýrky. Tak jsem si je nechal, vlezl pod tu peřinu a čekal, co bude. Šíleně jsem se bál. Najednou se Jana vřítila, všecko zařídila ona. To byly Evaldovy triky. Člověk si s ním postupně zvykal, že má zodpovědnost.

Jaká byla vaše herecká zkušenost s dalším velkým režisérem, Františkem Vláčilem?

To bylo to samý. Nejdřív váhal, koho obsadit, ale když to vyřešil, tak se na vás spolehnul. Jednou jsem dělal těžkou scénu, nevěděl jsem moc, co s tím, tak jsem se ptal – Franto, jak bys to chtěl? A on – No hergot? Ty seš herec. Řekl to jakoby až neurvale, ale bylo to vlastně pěkný.

Měl jsem štěstí, že jsem se narodil v tom šestatřicátým roce, potkal jsem díky tomu hodně zajímavých lidí. Všichni jsme se jako mladí znali, nikdo ještě nevěděl, kdo bude jednou Havel, kdo Lanďák, Kodet, Menzel nebo Abrhám.

Díváte se někdy na filmy ze šedesátých let, v kterých jste hrál? Třeba na Smrt si říká Engelchen, Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Údolí včel.

Jo, občas jo… (zamyslí se) Mám z těch filmů takovej zvláštní pocit. Když jsem se na ně díval jako mladej, zajímalo mě, jak v nich vypadám. Jestli můj obličej a figura odpovídají tomu, čeho jsem chtěl dosáhnout. Byl jsem do jistý míry překvapenej, že jsem ve filmu. Všímal jsem si, jak vypadám z profilu, jak mluvím. Zajímalo mě to profesně. Pak mě zajímala úroveň toho filmu.

Postupně jsem se na to díval s větším odstupem, začal jsem se dívat na partnerství, na kameru, jak švenkuje, jak je to osvícený. Potom jsem ty filmy malinko pozapomněl. A teď se na ně dívám, jako kdyby to nebylo moje nebo… dívám se na to jako na skutečnost. Jako kdybyste šla do galerie, tam viděla obraz a posuzovala ho. Snažím se při tom být velmi objektivní. Někdy se mi stává, že jsem mile překvapený, ani ne tak tím konkrétním dílem, ale tím, jak nasálo svoji dobu.

Některé ty filmy mám vyloženě rád, třeba Evaldovy mám rád všechny. Ale i třeba Flirt se slečnou Stříbrnou. Taky Vláčila, Údolí včel. Když se jako stařec dívám na toho třicetiletého herce, někdy se mi stane, že si říkám – Hergot, nebyl to vůl. Určitá věc, která se v tom filmu ukázala jako dobrá, by mě teď už třeba nenapadla. Když mám být neskromnej, tak můžu říct, že jsem se svými filmy vesměs spokojenej.

Jak jste vnímal českou filmovou novou vlnu v době, kdy jste byl její součástí, a jak ji vnímáte teď?

To byl zázrak! Famáci měli v té době tu výhodu, že profesor Brousil, kterej byl rektorem FAMU, jezdil po světě a vždycky nějakej ten film ukořistil a přivez sem. Studentům ho promítal, takže znali italskou kinematografii, americký filmy, znali díky tomu západní módu. Kdežto my od divadla jsme neznali nic. Pozorovali jsme ty famáky a vnímali, že začínají mluvit o jiných věcech než my.

V podstatě se na nás vytahovali a okouzlovali naše holky, protože zatímco my těm holkám mohli vykládat leda o Tylovi, oni znali Felliniho. Měli velkej náskok a dostali se dřív k pořádný práci.

S Věrou Galatíkovou a Petrem Čepkem hrál ve Vláčilově Údolí včel (1967).

Foto: archiv ČT

Měl jsem to štěstí, že můj druhej film, Nikdo se nebude smát, dělal Hynek Bočan podle Juráčkova scénáře na Kunderovo téma. Je to štěstí, herecky debutovat a zároveň se podílet na díle lidí, kteří v té době znamenali velký příslib.

Uvědomoval jste si už tenkrát, že pracujete na věcech, které přetrvají?

Samozřejmě. O roli ve filmu Nikdo se nebude smát se ucházelo hodně herců, kteří už byli známí, a přesto jsem to vyhrál. Už to mě neslo. Pro mě to bylo všechno nový, poznával jsem jinej svět, navazoval profesní přátelství, která mě posilovala, a mohl jsem díky nim růst.

Víte, pocházím z Holic. Asi před pěti lety jsem byl na besedě. A na jejím konci se vzadu v sále ozvala hlavička: „Jeníčku, já jsem tě v první třídě učila. Byl jsi takovej nenápadnej blonďáček, a byl jsi hodnej.“

A skutečně jste byl hodný blonďáček?

Byl jsem takovej. Moje maminka chtěla holčičku. Narodil jsem se a ona mě oblíkala do růžovýho, protože měla všecko nakoupeno pro holčičku. Když umřel můj táta, byl jsem mámin holčička a ona byla můj tatínek.

Takže jsem byl takovej trouba z Holic, a pořád jsem trouba z Holic. A vůbec se za to nestydím. Cestou jsem potkal spoustu zajímavých lidí, kteří mi něco dali. Sešel jsem se s lidmi, o kterých mě vůbec nenapadlo, že by se to mohlo stát.

Byl jsem představen papežovi i anglické královně. Seděl jsem s kandidátem na prezidenta Spojených států a druhý den jsem baštil tavenej sejra. Tohle jsem považoval za život.

Nepociťoval jste zklamání, když tato epocha skončila?

Zklamání… (chvíli váhá) Víte, umělecké hnutí, které tu v šedesátých letech vzniklo, bylo spojené i se snahou politickou, se snahou o změnu lidského chování.

Všechny ty síly, které tu byly, se koncentrovaly kolem Václava Havla, který bydlel nedaleko kavárny Slavie, kde se scházeli lidi, kteří sdíleli své úvahy v oblasti umění, politiky, ekonomie. A tyhle síly nakonec, po desítkách let, zvítězily.

Mám rád ty nejobyčejnější věci, kousek sejra, když nemám zeleninu, oloupu si cibuli. A mám z toho radost

Že ten režim padl bez střílení, je vlastně zázrak. Ale pak přišly starosti všedního dne. A ne každý tomu takhle porozuměl. Každá revoluce požírá své děti a teprve po ní začíná práce na změně, která trvá dodnes.

Takže nejsem zklamaný, proces pořád trvá. Mě život baví. A jsem pořád zvědavej, což je podle mě recept na to, dožít se vysokého věku. A taky je potřeba umět se radovat.

Evald Schorm ho obsadil mimo jiné do Návratu ztraceného syna (1966) s Janou Brejchovou.

Foto: Pressdata

Z čeho se radovat dokážete?

Každej den mám radost třeba z toho, že vůbec ještě vidím. Mám už velký potíže, ani nevím, jestli to říkat…

Třeba ráno, když se probudím, tak první myšlenka je, že musím vstát. A protože jsem pověrčivej, musím se dotknout podlahy prvně pravou nohou. Sedím na posteli, vím, že musím vstát, ale nevím, jestli mě ty kolena ještě udržej. Říkám vám to s plnou vážností, protože tohle všechno mám teď na starost.

Zažívám chvíle beznaděje, kterou neumím zkrotit. Moc to bolí, sedím támhle v koutě a nechce se mi žít

Jsem rád, když si pak sednu ke stolu a dám si snídani, horkej čaj, začnu jíst nějakej rohlík, mám rád rozpečený rohlíky, víte. A když se pečlivě věnuju tý snídani, zapomenu na to, že mě všechno bolí.

Mám rád k jídlu ty nejobyčejnější věci, kousek sejra, když nemám zeleninu, oloupu si aspoň cibuli. A mám z toho radost. Ale pak jsou i horší chvíle.

Kdy?

Zažívám chvíle strašný beznaděje, kterou neumím zkrotit. Hroznej propad. Moc to bolí, sedím támhle v koutě a nechce se mi žít. Naštěstí ta moje touha bejt ještě na světě je silnější.

Myslím, že jsem nikomu neublížil, snažil jsem se udělat spoustě lidí dobře. Takže z toho mám celkem dobrej pocit. Tu a tam se mi stane nějaký dobrý překvapení, někdo přijde a přinese mi třeba houby z lesa, protože jsem někde řek, že mám rád houby, ale nemůžu už do lesa.

(přicházejí dva lidé) Pojďte dál, ale musíte chvilku posečkat, já tady pracuju. Jděte si dovnitř udělat kafe nebo čaj. Ti jsou tady od vedle. Přijdou se jen tak podívat, jestli jsem v pořádku.

Za tu dobu, co si na vaší zahradě povídáme, se tady postupně zastavilo asi deset lidí. Zdá se, že máte stále společnost. Přesto se cítíte sám?

To on to ten nahoře tak zařizuje, abych byl před vámi usvědčenej, že lžu. Až odejdete, budu tady sedět a tři dny se nikdo neukáže. Nebo tejden. A pak budou čtyři telefony za sebou.

Vím, že lidi trochu pobuřuje, když mluvím o samotě. Často mi někdo říká – Ty se máš, ty máš tak velkou rodinu, nemůžeš se nudit. A je pravda, že mám tři báječný dcery, vnoučata a pravnoučata.

Nikdo nevěří, že na mě přesto dolehne takovej pocit smutku. Někdy se to stává, když je všude kolem hezky. Čím je ten okolní svět šťastnější, tím víc vás to bolí.

Koukám se třeba na vnučku Majdu, holčičku, který je deset let. Je nádherná, zpívá, má mě ráda. A já si říkám, pro krista pána, já bych ji tak chtěl ochránit, aby neudělala chybu. Protože si vzpomenu na citát, co napsal Karel IV.: Malá chyba na začátku velikou bude na konci. Jak to udělat, abych jí dovedl říct, ať si dá pozor. A v tu chvíli na mě padne taková strašná tíseň.

To tak někdy je…

Nebo je krásnej den, a paradoxně v tom nádherným dnu se člověk nerad loučí se životem a smiřuje s představou, že tady dlouho nebude. Lidi nemají úzkosti, když leje a je šeredně. Ten den za tolik nestojí. Ale když je den krásnej…

Nebo když se bavím s někým, kdo je příjemnej, třeba teď s vámi, chce se mi mluvit a ještě se na světě intelektuálně podílet. A právě v tu chvíli dolehne smutek – ale jinej, než byl ve dvaceti nebo čtyřiceti letech, když vás třeba opustila holka nebo kluk.

Nebo když jdete do nemocnice jako dvacetiletej, automaticky předpokládáte, že se vrátíte zdravej. Když jdete do nemocnice v tomhle věku, přemýšlíte jinak. Čas má teď jiný rozměr. Nedokážu se s někým smluvit, že s ním třeba budu na Mikuláše, to je strašně vzdálený. Mám v říjnu narozeniny, a pořád se ještě obávám to vyslovit, z pověrčivosti.

Nejsem takovej sobec, že bych tu chtěl bejt do sto padesáti. Zároveň je to ten život, kterej mám rád. Jak s tím naložit? (odmlčí se) Nevím, jak vy ten rozhovor napíšete. Jestli z těch mejch blábolů dáte dohromady něco, co má hlavu a patu…

Zvažuji, že otevřeme ještě jedno těžké téma, ale jedině v případě, že budete sám chtít.

Jen se ptejte…

Před pár měsíci vám odešla žena (herečka Nina Divíšková). Můžete o ní mluvit, nebo to raději necháme být?

Žil jsem s Ninou skoro sedmdesát let. Byla to první žena, kterou jsem znal po své mamince. A moje maminka byla pro mě všecko.

Nina byla silná osobnost, která nebyla moc na nějaké dávání najevo velkých citů. Žili jsme poměrně strohej život. Ale nikdy v životě mě nenapadlo, že bych ji opustil. Obdivoval jsem ji, měl jsem ji rád, i když jsme zažili spoustu krizí.

Po boku své ženy Niny Divíškové ve snímku Velká neznámá (1970).

Foto: Pressdata

Ve svazku dvou lidí většinou ten jeden toho druhýho přemůže. Většinou ten chlap tu ženskou nějak podusí, protože je silnější. My jsme se snažili, aby to tak nebylo, ale já jsem byl v jistým období slavnější, dělal jsem ty filmy, ona ne, měla tu rodinu.

Ale na starý kolena ta spravedlnost přišla a ona šla hodně dělat a získala velkou popularitu. Nebyla tak ohraná. (odmlčí se)

Už se s tím životem jen rvala. A já najednou říkal: Pane Bože, můžeš to nějak způsobit, aby se netrápila?

Asi bych s ní v novým životě zase začal chodit, kdyby chtěla. Víte, já o ni hodně usiloval. Dlouho mě odmítala. Byla jak led. Já jsem se naběhal! Bydlel jsem na koleji v Praze na Starém Městě, ona v Košířích.

Jezdil jsem za ní tramvají za šedesát halířů, a když jsem neměl peníze, chodil jsem pěšky. Bydlela v bytě s balkonem a třeba mně jen z toho balkonu řekla: Ne, nepůjdu do divadla! A já jel zase zpátky. Ona byla strašně hrdá, i potom na konci, v nemoci.

To muselo být těžké…

Jednou nám ji přivezli s tím, že ji porazilo auto, měla zraněné pravé rameno. Doktoři řekli, že se s tím v tomhle věku nedá nic dělat. Všecko musela dělat levou rukou, neuměla se pořádně podepsat.

Seděla támhle na tom křesle čtyři roky, kouřila, od rána do večera koukala na televizi, to byl pak její život. A chtěla sekanej biftek, protože měla špatný zuby. Všecko, co ji mohlo postihnout, ji postihlo. V tý její hrdosti…

Pak začala špatně dejchat. Seděl jsem tu, slyšel jsem ji. Byli jsme spolu, a celej den jsme si třeba neřekli slovo. Jednou jsem u ní takhle seděl a ona tak strašně těžce dejchala, už se s tím životem jen rvala. A já najednou říkal: Pane Bože, můžeš to nějak způsobit, aby se netrápila?

Viděl jsem film Láska, v němž muž, hraje ho Trintignant, polštářem udusí svoji nemocnou ženu. Taková hrůza na mě padla… Tak jsem se znovu modlil, jak to udělat. A ona za tři dny zemřela.

Věříte, že to nebyla náhoda?

Možná že to je náhoda, ale já jsem měl najednou pocit, že mě ten Pánbůh vyslyšel. Že nemám právo dělat nějaký scény, vždyť já jsem to chtěl. Vzal jsem ji za ruku, měla tu ruku ještě teplou. Chvíli jsem ji držel a cítil, jak chladne.

Uvědomil jsem si, že vlastně nezoufám, že se mi ulevilo. A že se stydím za to, že se mi ulevilo, že se stydím za to, že ona tady není, ale že jí je určitě líp. Takže já jsem vlastně její odchod prožil bez dramatu, dokonce s úlevou.

Naši mladý zařídili všechny věci kolem. Všechno jsem si to naplno zažil, ale bez slz, bez afektu. Bylo jí osmdesát čtyři let, zaplať pánbůh za to.

Přesto vás to musí bolet…

Jo. Protože těch skoro sedmdesát let nepokračuje a jsem sám. Od té doby jsem do toho jejího pokojíčku nevlez. Když jdu kolem, pohladím ty dveře. A když jsem někde pryč, napadne mě, že musím zavolat domů, jestli je v pořádku. Podvědomě to tak furt mám. Aniž bych byl mysteriózní, pořád jsem s ní, ještě pořád mám dojem, že tady je.

Byla to velká událost, bejt s Diviškou na světě. (Zvoní mu telefon, přijme hovor a pár minut mluví.) Vidíte, teď nás to přerušilo, v takovém citlivém bodě…

Chtěl jste ještě něco říct?

Překvapil mě farář, když byl obřad rozloučení. Obrátil se na mě, jestli nechci promluvit. Nechtěl jsem. Chtěl jsem, aby to bylo důvěrný, ale když jsem byl najednou vyvolanej, řekl jsem: Nino, byli jsme spolu skoro sedmdesát let a spoustu věcí jsme si nestačili říct. Tak si to řekneme nahoře. To je zvláštní…

Byli jsme celej život spolu a spoustu věcí jsme si neřekli. Měli bychom to dělat teď, a už to nejde. Tak předpokládám, že si to tam všechno řeknem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků