Hlavní obsah
Iveta Toušlová Foto: Petr Horník, Právo

Iveta Toušlová: 13. komnata mě naučila pokoře k lidskému bytí

Původně chtěla být herečkou. Plány jí ale překazila nemoc hlasivek. Přesto se z ní stala jedna z nejznámějších televizních tváří. Iveta Toušlová (52) už skoro třicet let natáčí reportáže, moderuje a řídí několik pořadů. Jeden z nich – 13. komnata – letos slaví patnácté narozeniny.

Iveta Toušlová Foto: Petr Horník, Právo
Iveta Toušlová: 13. komnata mě naučila pokoře k lidskému bytí

Co se vám vybaví, když se řekne noční můra?

Večery u ohně u nás na chalupě, kdy přilétaly. Jsou to přece hlavně noční motýli. I tak k nim lze přistupovat.

Já jsem měla na mysli spíš ty noční můry, o kterých je váš pořad 13. komnata...

Lidé, o nichž točíme, mají většinou své, jak vy říkáte můry, zpracované. Už se jich nebojí. Staří Číňané k tomu mají krásné rčení. Draka zkrotíš tak, že mu dáš jméno. A o tom to je. Je zapotřebí svůj problém pojmenovat. Tím ho přijmeme a pak ho můžeme začít krotit, zpracovávat.

A když ho poté ve formě příběhu vyprávíme ostatním, přináší poučení a může mít i terapeutické účinky.

Který z příběhů s pojmenovanými draky zasáhl vás osobně?

Těch bylo hodně. Z poslední doby bych mohla zmínit třeba Mahulenu Bočanovou. Život se s ní nemazlil. Na samém prahu dospělosti jí na rakovinu zemřela matka a předčasně odešel i její otec. A později po rozvodu zůstala sama na výchovu autistické dcery Márinky. Péči o ni musela podřídit celý svůj život a věnuje se jí s ohromnou láskou.

A obdivuhodný je i příběh našeho plavce Arnošta Petráčka. Narodil se s vadou obou kolenních kloubů a především bez pažních kostí. Mohl by si stěžovat na nepřízeň osudu, ale nic takového nedělá. I díky rodičům, kteří s ním od dětství sportovali, je ohromně aktivní. Na paralympijských hrách v Riu de Janeiru dokonce vybojoval zlatou medaili.

A mimochodem tento díl měl opravdu velký úspěch nejen u diváků, ale i u odborníků. Získal hlavní cenu na festivalu SPORTfilm Liberec v roce 2017.

Jak vůbec vznikl nápad točit 13. komnatu?

Inspirovala mě maminka. Trpěla těžkými depresemi a kdysi viděla v televizi dokument Olgy Sommerové z cyklu Diagnóza, v němž o nich herec Marek Vašut otevřeně mluvil. Hodně ji to tehdy oslovilo.

Když vám totiž o vážných problémech vypráví někdo, kdo je skutečně zažil, a tudíž jen neteoretizuje, navíc je to známá osobnost, jíž si vážíte, může to být velmi motivující.

Mít denně před očima blízkou bytost, která se vám propadá někam do temnoty, je silně traumatizující

Člověk sužovaný něčím podobným se v tom často najde a zjistí, že není se svým trápením sám. Krom toho uslyší i praktické rady, jak se má chovat, postupovat, za kým jít. Tak se vlastně zrodil hlavní leitmotiv a princip 13. komnaty – léčba příběhem.

Kdy se u vaší maminky objevily deprese?

Ty deprese mají kořeny už v jejím dětství. Když byly mamince tři roky, došlo u nich v rodině k velké tragédii. Jejího tatínka, mého dědu, zabil blesk. A nevlastní otec se k ní moc dobře nechoval. Když o třicet let později rodila, mohla vinou lékařů zemřít má sestra – a to vše odstartovalo.

Iveta Toušlová žila dlouhá léta s novinářem Jiřím Janečkem, který byl současně i generálním ředitelem České televize.

Foto: ČTK

Vy jste v té době dospívala. Jak to na vás dopadalo?

Bylo mi necelých 14 let a bortil se mi svět. Mít denně před očima blízkou bytost, která se vám propadá někam do temnoty, totálně se mění a vy nevíte, jak jí máte pomoct, je silně traumatizující. Navíc v pubertě, kdy má člověk sám se sebou co dělat... Nerada na tu dobu vzpomínám.

Vaše maminka se nakonec zhroutila a skončila v léčebně. Jak jste se s takovým zážitkem srovnala?

Těžko. Ve své tehdy ještě nedospělé mysli jsem si vše přebrala tak, že mít dítě je obrovské riziko. Že porod může odstartovat podivné stavy duše, po nichž následuje totální rozpad osobnosti. Bála jsem se toho, protože osvěta byla tenkrát minimální a o depresích se veřejně až tak nemluvilo.

Proto jsem mateřství záměrně z pudu sebezáchovy dlouho odkládala a pak, když jsem svůj strach překonala, už to nešlo, takže jsem se matkou nikdy nestala.

Vy jste ale tenkrát taky přišla na dost dlouho o hlas, viďte?

Ano. Dnes už vím, že šlo o potíže psychosomatického charakteru. Podvědomá reakce osmnáctileté holky asi byla vše v sobě udusit, zavřít, umlčet. Prostě jsem to ze sebe nevykřičela, nevybrečela se, což jsem asi měla, a ta úzkost mě škrtila zevnitř. Taky jsem neměla vedle sebe nikoho, kdo by mi dokázal s celou situací pomoct nebo mě alespoň navedl, jak mám sama se sebou pracovat.

To byl zřejmě i důvod, proč jste se nestala herečkou, jak jste chtěla...

Ano. Na základě špatně stanovené diagnózy jedné foniatričky jsem si totiž myslela, že mám trvale poškozené hlasivky, což nebyla pravda. Místo na herectví na DAMU jsem se proto přihlásila na pedagogickou fakultu.

Mrzelo vás to?

Samozřejmě. Hrála jsem totiž divadlo odmala a byla jsem v tom, troufnu si říct, docela dobrá. Už po základní škole jsem proto chtěla jít na konzervatoř, což mi ale tatínek rozmluvil. Řekl, že musím nejdřív vystudovat nějakou normální školu.

Šla jsem proto na gymnázium a tam dala s pár stejně nadšenými spolužáky dohromady divadelní soubor, který mimochodem funguje dodnes.

No a ve čtvrťáku mě vedoucí toho dramaťáku a moje třídní odvezli do Českých Budějovic k řediteli tamního divadla a zeptali se ho: „Máme tady takovou holku, která by chtěla jít na uměleckou školu, co si o tom myslíte?“ A on na to, že talent rozhodně mám, a že mě dokonce bude sám připravovat. Což pro mě byla obrovská pocta. Takže začalo to sice velmi slibně, ale pak se vše zvrtlo.

V minulosti uváděla hlavní zpravodajskou relaci České televize – Události. Moderátorskou dvojici tvořila s kolegou Bohumilem Klepetkem.

Foto: ČTK

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Myslím, že bych nakonec opravdu nebyla dobrý interpret. Na to jsem příliš svéhlavá a tvůrčí. Stejně bych asi utekla k nějakým vlastním projektům.

Po kom máte herecké geny?

Po mamince. Taky hrála divadlo. A pak asi i po dědovi – tatínkovi tatínka.

Přišla jsem do střižny s pocitem, že jsem „největší chudák na světě“. Pak jsem si přehrála díl a měla chuť si nafackovat

Zpět ke 13. komnatě: je něco, co všechny ty příběhy spojuje? Mají ti lidé něco společného?

Mají. Jsou to bojovníci, kteří se dokázali se svým problémem popasovat. Našli svoji vnitřní sílu. A ta se stejně jako moudrost nerodí v časech zalitých sluncem, nýbrž právě za nepohody. V určitém diskomfortu, kdy člověk ztrácí pevnou půdu pod nohama a znovu hledá balanc. Buď spadne, anebo najde svoje těžiště.

Přístupy jsou sice odlišné, ale cíl je vždy jeden. Přežít a jít dál. Byť třeba s jizvami a šrámy. Jenže právě ony jsou připomínkou našich zkušeností.

Inspirují příběhy vašich „třináctkářů“ i vás samotnou?

Jasně. Mnohokrát se mi stalo, že jsem přišla do střižny se špatnou náladou, měla jsem pocit, že jsem „největší chudák na světě“, a pak jsem si přehrála nějaký díl a měla chuť si nafackovat za to, jak se rouhám. A tohle, myslím, funguje i u diváků.

Prostě si po zhlédnutí řeknou, buďme rádi za to, co máme. Může být hůř. A těm, kteří si třeba zrovna něčím podobným procházejí, zase dáme naději, že je jejich situace řešitelná, protože jiní ji zvládli. Je to vlastně taková terapie sdílením. A tu někdy potřebujeme všichni.

Jak těžké je někoho přemluvit k natáčení? Jdou do toho ti lidé ochotně nebo je musíte hodně přesvědčovat?

Jak kdo. Ti, kteří jsou ze svých potíží venku a mají je zpracované, to vnímají tak, že by mohli svým příběhem oslovit další. Do natáčení jdou proto ochotně a rádi. Uvědomují si smysl Třinácté komnaty.

Jsou ale i tací, kteří mají odlišný přístup. Neradi se otáčejí zpátky a nechtějí o svém trápení mluvit nebo ti, kteří se obecně neradi medializují. Respektujeme to.

Pořadem Toulavá kamera provází diváky společně s Josefem Maršálem.

Foto: ČTK

Koho se vám například nepodařilo přesvědčit?

Marně jsme zkoušeli třeba Martu Vančurovou nebo Libuši Šafránkovou.

Sledujete i to, co se strhne po odvysílání? Neotevřel se někdy spolu se 13. komnatou nějaký další problém?

Ne. Naopak nám píšou diváci, jak jim zpověď té či oné osobnosti pomohla. Jak vyhledali konkrétní lékaře z našeho cyklu, a dokonce některé léčebny využívají 13. komnatu v rámci skupinových terapií. To je víc, než jsme čekali, a nesmírně si toho vážíme.

Nezměnilo se to ani s příchodem sociálních sítí? Ty bývají obecně hodně kruté...

Na sociálních sítích jsou samozřejmě i zlé reakce, a to nejenom u 13. komnaty, stačí si rozkliknout jakýkoliv článek či rozhovor. Tím, že je to anonymní prostředí, si tam kdekdo ventiluje své vlastní frustrace a mindráky. S tím ale nic nenaděláte. I já jsem si v rámci nejrůznějších diskusí a chatů o sobě přečetla dost nechutné věci. Zpočátku mě to trápilo, ale teď už je ignoruji a nechodím tam.

Vzpomínáte si na první díl?

Velmi dobře. Připravovali jsme totiž 13. komnatu tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, jenže došlo k nečekanému zhoršení jeho zdravotního stavu. Natáčení jsme proto museli zastavit a mezitím Pavel Dostál zemřel. Dokument se pak odvysílal samostatně pod názvem Bílá labuť Pavla Dostála jako vzpomínka na něj.

Intuice často řve o sto šest, ale není jí to nic platné. Přitom po čase zjistíme, že měla pravdu

Skutečně odvysílaný první díl byl o Tereze Pergnerové a jejím boji s drogovou závislostí. Scénář napsala Jana Ciglerová a režie se ujal Pavel Křemen. Vysílal se 3. ledna 2006 a měl fenomenální úspěch. Sledovalo ho 1,61 milionu diváků. A stejně úspěšné byly i další díly první série.

To rozhodlo o tom, že bude pořad pokračovat i v dalších letech?

Ano. Původně jsme měli v plánu natočit jen 13 dílů, z nichž každý měl mít jiné téma. Kromě drogové závislosti třeba vážnou nemoc, ztrátu blízkého člověka, dopravní nehodu, pobyt ve vězení nebo zapletení se s extremistickým hnutím.

Když ale vedení České televize vidělo, jak obrovský úspěch cyklus má, rozhodlo o jeho pokračování. Pak už pro nás nebyla až tak důležitá rozličná témata, ale síla jednotlivých příběhů. A odvysílali jsme jich už víc než 500.

Iveta Toušlová při natáčení oblíbené Toulavé kamery. „Když se měla výroba pořadu během pandemie pozastavit, diváci si ho vymohli zpět,“ říká spokojeně autorka pořadu.

Foto: archiv Ivety Toušlové

V minulosti jste někde přiznala, že máte dar intuice a předvídání. Věděla jste, že bude mít 13. komnata takový úspěch?

Víte, já si myslím, že tenhle dar máme úplně všichni. Jenom ho málo používáme. Raději necháme ratio, aby tuhle křehčí složku naší osobnosti překřičelo. Intuice pak může řvát o sto šest, ale není jí to nic platné. Přitom po čase stejně většinou zjistíme, že měla pravdu, a litujeme.

Ale k vaší otázce. To, že bude mít pořad úspěch, jsem samozřejmě tušila. Ten nápad byl dobrý. Jenže to samo o sobě nestačí. Musíte ho umět uvést v život, což je obrovská práce. Musíte pro něj taky přesvědčit lidi, což je snad ještě větší dřina. A když už existuje, nesmíte polevit a musíte stále udržovat jeho kvalitu.

Diváci jsou těmi nejpřísnějšími kritiky a nic vám neodpustí. Buď se jim pořad líbí a dívají se, nebo přepnou na jiný kanál.

Je něco, co vás pořad naučil?

Pokoru k tomu lidskému bytí. Každý z nás si na zádech nese nějaký ten kříž a zářivé úsměvy z titulních stran časopisů někdy jen maskují slzy. I sláva a úspěch bývají mnohdy vykoupeny velkými ztrátami na druhé misce oněch pomyslných vah osudu.

Nemám ráda takový ten „americký“ postoj manifestovat, že se mám pořád fajn. Jsou prostě chvíle, kdy člověku fajn není, ale i ty k životu patří, tak proč je skrývat nebo se za ně stydět. Jenže tahle podivná doba soustředěná na výkon z nás dělá roboty a projevovat emoce se moc nenosí. A je to špatně.

Dřív se lidé uměli víc upřímně radovat, ale stejně tak i dokázali truchlit. A jejich okolí to respektovalo. K tomu bychom se měli vrátit. Ne nadarmo se říká, že řada nemocí pramení z nezpracovaných či potlačovaných emocí.

13. komnata slaví patnáctiny. Jak jste to oslavili?

Neoslavili jsme to. Vstoupil nám do toho covid. Původně jsme plánovali, že vyrobíme speciální sérii s názvem Z 13. do 14. komnaty, kde se k některým příběhům vrátíme. Dokonce jsme měli i vytipované osobnosti, o nichž by jednotlivé díly byly. Ale nešlo to.

Plánujete ale nějaké pokračování, nebo ne? V dubnu 13. komnata z obrazovek zmizela.

Plánujeme, v září se vracíme. Ta pauza byla předem avizovaná. Jarní série měla třináct dílů a podzimní jich bude mít stejně.

Prozradíte, kdo se tam objeví?

Zatím jsme ve fázi domlouvání a plánování výroby, takže je to předběžné. Ale jednáme například s herci Kateřinou Brožovou a Alfrédem Strejčkem nebo s bývalou tenistkou Lucií Šafářovou.

Než jsme začaly dělat rozhovor, pochlubila jste se, že právě vyšla nová kniha k dalšímu vašemu úspěšnému pořadu – k Toulavé kameře. Co v ní najdeme?

Spoustu hezkých a inspirativních tipů na výlet. Zase to bude takové ohlédnutí za reportážemi odvysílanými za poslední půlrok. Víte třeba, která moravská obec má přezdívku filmařů ráj? Proč interiér pražského Rudolfina zdobí zlaté včelky v modrém poli? A kdo se po vzniku Československa zasloužil o záchranu slavných kladrubských koní? To všechno se v naší knize právě dozvíte.

Iveta Toušlová

Foto: Petr Horník, Právo

Jak moc ovlivnila Toulavou kameru pandemie?

Původně to vypadalo, že bude její výroba pozastavena, stejně jako to bylo u spousty dalších pořadů České televize. Pak se ale stalo něco, co nás ohromilo a nesmírně potěšilo. Když jsme totiž toto rozhodnutí sdělili našim divákům na Facebooku, strhla se neskutečná vlna jejich reakcí. Začali volat a psát na všechny strany, že potřebují v době pandemie alespoň nějaké dobré zprávy a chtějí Toulavku zpět.

Takže si ji vlastně vymohli. Vypadalo to následovně: já jsem nejdřív obvolávala všechny tvůrce a vše rušila a pak jsem během chvíle musela zase celou mašinerii uvést do chodu. Sice jsme se trochu všichni zapotili, ale zvládli jsme to. Žádný výpadek jsme neměli a nemuseli jsme ani reprízovat.

Vy sama ráda vyrážíte na dovolenou po českých luzích a hájích?

Moc ráda. Nejčastěji jezdím na Šumavu, protože tam mám rodiče, s chutí se ale vydávám i jinam. Prostě jsem výletní typ. Zbožňovala jsem to už jako malá a sbírala pohledy měst, hradů i zámků.

Třeba loni v létě jsme byli na Pálavě. Prošmejdili jsme ji celou, lodí se projeli po novomlýnských nádržích, navštívili Mikulov, Mikulčice i slavný Lednicko-valtický areál. Nádhera. Byla jsem tam po letech a vrněla blahem. Navíc jsme byli ubytováni v Rakvicích u skvělého vinaře Pavla Bindera, jehož bio víno nemá chybu. Taky za něj sbírá jednu světovou cenu za druhou. Právem.

Ještě mi řekněte, co připravujete nového.

Právě teď se peru se speciálem Toulavé kamery, který se měl vysílat už loni, ale kvůli covidu jsme ho nedotáhli do konce. Jmenuje se Toulky Českem budoucnosti a v jednotlivých dílech představíme moderní tuzemské firmy, které využívají ve své výrobě revoluční metody, díky nimž hrají ve světě prim.

Snažili jsme se i toto téma pojmout záživnou a srozumitelnou formou. Seznámíme v něm diváky s obory, jako je optický či kosmický průmysl, nanotechnologie, letectví nebo bioinženýrství... Celkem bychom měli odvysílat osm dílů a skladba bude opravdu velmi pestrá.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků