Iva Pekárková: Britové barvu vaší kůže neřeší

V cizině žije s přestávkami téměř třicet let. Chování našinců má díky tomu odpozorované z různých, ne vždy lichotivých úhlů. Věnuje se jim i ve svých knihách. Ta poslední, s Orlem na zádech, popisuje skupinu Čechů a Slováků obviněných z novodobého otrokářství. U téhle kauzy tlumočila více než dva roky, pracovala jak pro obviněné, tak pro oběti.

Ne, ale odpověď na otázku je na dlouho. Vždycky mě bavily přírodní vědy. Zajímalo mě, jak vše funguje. Protože jsem bývala odmala zvědavá, chodívala jsem do botanických kroužků. Byla jsem tehdy třeba nejmladší členkou Československé vědecké společnosti pro mykologii. Pozor, neplést s těmi břídily z Československé mykologické společnosti!

Mě zajímalo všechno, takže i houby. Zúčastňovala jsem se nadšeně sporů dvou význačných vědců: Františka Kotlaby a Miroslava Smotlachy. Tedy, to byla atmosféra jak v 19. století. Když jeden řekl, že je houba jedovatá, druhý prohlásil, že je jedlá a chutná.

Občas. Hub sbírám málo a jen ty, na které mám chuť. Jinak představa o Angličanech jako o národu, který houby nejí, je mylná. S postupem nouvelle cuisine v Anglii přibývá i restaurací, které nabízejí speciality z „domácích“ druhů hub. Do módy přichází „sběračství“.

Bylo to a je to fajn, prima. Miláček mě tehdy postavil před hotovou věc. Chtěl jet do Anglie. V tu dobu jsme žili v Česku, on právě získal české občanství. ČR vstoupila více než rok před tím do Evropské unie a čeští občané získali právo žít a pracovat v Anglii.

Původně ne. Teď ale uznávám, že to bylo dobré rozhodnutí, Kennymu (Kenneth Osieme Odozi – pozn. red.) je tu mnohem líp. V angličtině, na rozdíl od češtiny, si s každým hezky popovídá. Dělá mimo jiné, stejně jako já, tlumočníka krajanům. Jen těch jazyků umí mnohem víc. A konečně má kamarády Nigerijce, s nimiž může zajít na pivo a nemusí se stydět.

To asi není překvapení, ne? V Británii je Nigerijců daleko víc. Kamarádíme se i s Jamajčany, Ghaňany, postarším manželským párem z Barbadosu. Prostě je tu víc černochů a ti navíc, na rozdíl od mnoha přistěhovalců v Česku, třeba právě z řad Nigerijců, mají šanci živit se poctivě, což většinou dělají. Je tak snadné najít kamarády, kteří nedělají nic nekalého.

Oslovil mě ve chvíli, kdy jsem šla po pražském náměstí Bratří Synků. Ozvalo se: Ahoj. Podívala jsem se, kdo na mě volá, viděla jsem černocha a dala se s ním do řeči. Vypadal mile.

Zeptal se, zda umím anglicky. Já jsem jeho pozvání „na kafe“ přijala. Především proto, že byl černý – aby viděl, že nejsem rasistka nebo tak. Zapovídali jsme se a skončili v non-stop baru. Asi ve čtyři ráno jsme věděli, že spolu chceme být. Později se mi přiznal, že jsem se mu líbila podle „pozadí“…

A ještě bych k němu, jeho pobytu u nás dodala, že se do Česka dostal legálně. Na pozvání. Tehdy to ještě šlo. Bez uplácení, falšování pasů.

Já jsem podobných kauz pro tamní policii tlumočila už víc. Tento případ, který popisuju v knize, je ale v běhu. Soud ještě neproběhl.

Jinak fungování podobných struktur bývá podobné. „Boss“ si vytipuje ve střední Evropě či v Británii sociálně, mentálně slabší krajany. Nechá je kdesi zaměstnat, jejich mzdy jdou pak na jeho konta/konto. On jim z nich dává „kapesné“ plus je ubytovává, dává jim najíst. Model odráží i název knihy. Převzala jsem ho z vtípku.

Zní: Který králík umí létat? No přece ten, co má na zádech orla. Jak to bývá, úřady mohou celou situaci vnímat jinak než ti, jichž se bezprostředně týká.

Některým „obětem“ „otrokáři“ vlastně dost pomohli: zoufalci bloumající životem získali zázemí, stabilitu. Někteří nikdy předtím do práce nechodili, a teď zjistili, že je to baví. Ano, z hlediska zákona, morálky je vykořisťovali, jenže ta nutnost jim dala leckdy řád, v němž poměrně spokojeně fungovali. Ale aby to nevyznělo, že to schvaluji. Jen popisuju to, co jsem viděla, slyšela při výpovědích.

Na základě vlastních zkušeností – tlumočila jsem asi u pěti podobných kauz – nejde jen o Romy. Kniha popisuje gang, kde byli Romové boss a jeho partnerka, těm pomáhali dva bílí Češi.

Romové byli jak mezi obžalovanými, tak mezi oběťmi. Musela jsem si samozřejmě dát pozor, aby anonymita aktérů zůstala zachována. Všem postavám jsem změnila jména, přestěhovala jsem je do neexistující londýnské čtvrti.

Ono to asi ani nejde. Jednou z hlavních postav mého vyprávění je Romka, jež měla podle britských úřadů řídit chod domu, kde zotročení žili. Ale ona to taky neměla/nemá lehké. Vyrůstala jen s babičkou, ve slovenské osadě, kde se ani nenaučila romsky. Po incidentu v rodině ji uklidili na učení do Česka. Tam záhy potkala svého muže, jemuž podřídila život. Porodila mu děti, odešla s ním do Británie. Až tam si vytvořila konečně domov.

Lidi, co s ní bydleli, považovala za rodinu, v níž má každý to, co potřebuje. Moc neřešila, jak se k ní domů dostali. Byli tam, ona jim denně vařila, prala, uklízela po nich.

Samozřejmě že o tom věděla. Ani ona však z jejich peněz nic moc neviděla. Dřela, vychovávala děti, které s ní nechtěly mluvit ani slovensky, ani česky, ač ona anglicky téměř neumí. Její muž měl na trase Londýn–Česko ještě další potomky, ženy. Získané peníze využíval hlavně pro sebe.

Nezřídka, přijel-li vůbec za ní, ji hned zmlátil. I ona tak hodně ztratila: pracně vybudovaný domov, načas i milované syny, šli do pěstounské péče.

Ano, má je zas u sebe, měla štěstí. Děti jsou teď v pěstounské péči babičky a dědečka, rodičů svého otce. Za což v Británii dostávají docela dost peněz.

Ani zdaleka! Vzpomínám si na případ, kdy mafii šéfovala opravdu kriminální „držka“. Viděla jste to na něm hned. Pro potřeby policie jsem tlumočila jeho třem obětem. A ty věci, co zažívaly, byly neskutečně brutální.

Mafiáni naslibovali lidem v zoufalé životní situaci, že se o ně postarají, odvezli si je do domu a tam to začalo. Muže hned po příchodu preventivně zbili, ženy – líbily-li se jim – znásilnili, poslali je okamžitě šlapat, ty starší, bezzubé, šly uklízet.

Začínali na stavbách, když „zvláčněli“, pracovali třeba v hospodě, vykonávali pomocné práce. Jeden tam takhle makal osm let, aniž si majitel restaurace všimnul, že je cokoli špatně.

Věc se provalila, když na něj otrokáři začali zapomínat. On, aby nemusel v noci, po zavíračce, chodit kilometry domů, tam začal přespávat. Což se doneslo majiteli, ten pak zavolal policii. Ta, jak to bývá, pochytala malé ryby, „držku“ dostali až po čase. Šéf gangu žil klidný život mimo Británii, kde peníze utrácel. Což je taky obvyklý model.

Každý, kdo žije v Británii a nemluví anglicky, má při jednání s úřady právo mluvit ve svém jazyce. A tak si asi dokážete představit, komu tlumočím. Z tohohle předvýběru vychází i má práce. Někdy je velmi humorná. Například když si krajan vyndá na londýnském Trafalgarském náměstí obří kudlu a začne si krájet klobásu.

Maximální délka ostří nože, který smíte nosit, je v Británii daná. Jsou to tři palce, tedy 7,6 cm. Máte-li u sebe na ulici větší, kdosi si vás všimne, máte problém.

Z hlediska „pachatelů“ převažují turisti z Moravy. Čímž nechci působit jako antimoravistka, ale je to tak. Chtějí se jednoduše najíst, vyndají tu kudlu, žabikuch, a moc se diví, že je policisté zatknou. Posedí si nějakou tu hodinu na služebně, kde čekají, až na ně přijde řada.

Tlumočníkovi pak obvykle policisté volají po půlnoci, protože nechtějí „výtržníky“ držet na stanici déle.

Hele, Češi v tomhle nejsou sami. Žabikuch je jakýsi znak lidí z východní Evropy, včetně Rumunů, Bulharů…, pak ještě Francouzů a Němců. Jen Britové nemají, vzhledem k druhu své kriminality, pro evropskou kulturu dlouhých nožů jaksi pochopení.

Většinou napomenutí typu: tytyty, příště bude hůř. A když jsme u bizarností. V souvislosti s námi, bílými Poláky, bělochy z východnějších částí Evropy, britský bulvár občas řeší labutě.

Tenhle oblíbený motiv vytáhl třeba před brexitem. Podle tradice patřily ty na Temži královně. Jejich usmrcení bylo, je vnímáno jako útok na královnu. Chtějí-li média vyvolat senzaci, zaměřit se na „Poláky“, přinesou záběry ohniště, kde se válí ušmudlané, původně bílé křídlo.

Já taky ne, ale děje se to. Naposledy se ukázalo, že ji snědli dva Estonci. A co taky vím, dobrá panská kuchařka prý její maso upravit uměla. Labutí maso se tak rozhodně jíst dá.

Jak kdo. Musíme rozlišovat to, co se dělo tehdy a co je nyní, po brexitu.

Mám-li to nějak shrnout: na masivní zneužívání sociálních dávek v praxi při tlumočení nenarážím. A to jsem často pracovala s lidmi, které česká společnost odepsala, nikdo jim u nás nedal práci, ale tady si hned něco najdou.

Znám chlapíky, kteří strávili v Anglii tři dny, ještě neuměli ani slovo anglicky a už pracovali na nočním rybím trhu… Speciálně pro české a slovenské Romy, s nimiž se setkávám, tohle v Británii vážně platí.

Ale často žijí ve velké chudobě, i když všichni pracují, protože se nechají zneužít. A jsme zas u otázky: zneužívají britské sociální podpory, nebo ne? Podle mě ne. Oni se vážně snaží, jen systém jim nepřeje. Oni mu nejsou, při svém mentálním, sociálním nastavení, schopní efektivně vzdorovat.

Naprosto. Britové se vzájemně tolerují. Jsou kosmopolitnější než Češi. Ani se vás většinou nezeptají, kde jste se narodila. Neřeší, jakou máte barvu kůže. Neobtěžují vás. Když vědí, že jsem z východní Evropy, jsem jednoduše Polka.

Když náhodně zjistí, že jsem z Česka, maximálně, chtějí-li mi udělat radost, sdělí, že byli v Budapešti a je tam hezky. Na druhé straně znám spoustu Britů, kteří se zeměpisem problém nemají, naopak umějí skvěle česky.

Když jsem ještě taxikařila, tak mě podle něj tipovali na Američanku.

Minimálně dvakrát, třikrát za rok, pokud není covid. Mám tu kámoše, propaguju knihy… Ano, kdysi jsem emigrovala, v cizině žiju velkou část života, což neznamená, že nemám svou vlast ráda. Kvůli tomu pravidelně kontroluju svou facebookovou bublinu. Leccos mi napoví.

Možná že větší životní kotrmelce zažívají lidi bydlící většinu života na jednom místě a dějinné skoky jdou kolem nich. Svět se pro ně mění tak, že ho nemusí chápat.

Tam, kde je miláček. Teď je tedy v Londýně, ve sdíleném domě, kde máme pokoj. Možná jednou půjdeme do Nigérie, kde si plánuje důchod. Naštěstí je ještě mladý. Vedle tlumočení pracuje i pro vlakovou společnost. Máme díky tomu dopravu po Londýně zdarma.

Teď už jo. Na dvoře našeho baráku jsem si vybudovala nádherný dům. No dobrá, ostatní mu říkají kůlna. V zimě ho v pohodě vytopím dvěma svíčkami. Píšu na stole, jenž mi do vlekl soused. Našel ho při procházce. Je krásný!

Chci na něm začít psát vysněnou knihu z předrevoluční doby. Moje protagonistka Zuzana uteče z domu. Probíjí se na spoustě míst, v rámci ČSSR, samozřejmě. Ty její pocity ve mně někde jsou, ač jsem já svou šeď v 80. letech vyřešila emigrací.

Může se vám hodit na Zboží.cz: