Hlavní obsah
Dana Batulková Foto: Petr Hloušek, Právo

Dana Batulková: Už nejsme typické babičky, dlouho pracujeme

Je příjemně ošlehaná divadlem i filmem, vyrovnaná s životními úspěchy i kotrmelci. Dana Batulková ustála rozpad manželství, požár domu i tlak médií kvůli trablům členů rodiny, přesto je naladěná optimisticky. A diváci, přátelé i andělé, ve které věří, ji za to mají rádi. Sleduje StarDance, kterou před lety vyhrála, těší se na Vánoce a od nového roku ji uvidíme v čerstvém seriálu Slunečná.

Dana Batulková Foto: Petr Hloušek, Právo
Dana Batulková: Už nejsme typické babičky, dlouho pracujeme

Setkaly jsme se v Divadle U Valšů. Proč?

Hraju tu v představení Dámská šatna, komedii pro čtyři herečky různého věku a osudu, nejstarší Daniela Kolářová, pak já… Napsal a režíroval ji Arnošt Goldflam.

A dnes jsem tu proto, že budu točit spot pro organizaci Život 90. Něco ve smyslu, jaké má člověk pocity, když ráno vstane a má před sebou vidinu času bez naplnění.

Jak stárnu, cítím potřebu mít víc svobodného času pro sebe, cestovat. Zatím můj život spíš připomíná úprk.

Je hodně starých lidí, kteří žijí velice osaměle. Točí i moje dcera Marjánka.

Jaké pocity máte po ránu vy?

Obvykle docela hezké. Moje dny jsou naopak hodně naplněné, někdy až moc. Když před sebou vidím takový hustě poskládaný den, ne vždy se mi do něj chce. Ale večer jsem šťastná, že jsem to zvládla. Ty dny člověk musí prostě přežít.

Takový je herecký život: buď nic, nebo moc. Chvíli si říkáte, že na vás už zapomněli, a pak se to sype na jednu hromadu. Jsem na to zvyklá.

Jen jak stárnu, cítím potřebu mít víc svobodného času sama pro sebe, cestovat. Zatím můj život spíš připomíná úprk. Ale nechci se rouhat, jednou možná budu mít tolik času, až z toho budu nešťastná.

To vám nehrozí, jste tvůrčí bytost. Slunečná – jako název nového seriálu TV Prima. Co o něm prozradíte?

Odehrává se na vesnici a já hraju manželku starosty, což je Ondra Pavelka. Ráznou ženu, která řídí energicky domácnost se dvěma dětmi (Lucie Polišenská a Jan Plouhar) a děsuplným tchánem (Vašek Knop), který ji nikdy nepřijal.

Je krkem, který kroutí hlavou rodiny – a tím ovlivňuje i události celé vsi. Ta role je pro mě zajímavý protiúkol s řadou vtipných situací a moc mě baví. Mám co hrát. A moje seriálová rodina je bezvadná, zatím si to užívám.

Nový seriál TV Prima Slunečná

Foto: archiv TV Prima

Před časem jste se stala zastupitelkou v Kolodějích, kde žijete. S jakým výsledkem?

Šlo o krátkou epizodu skoro před pěti lety. Původně jsem se účastnila jen jako podpora starosty, ale po vykroužkování spoluobčany jsem chvilku byla v zastupitelstvu. Neměla jsem nic takového v plánu. Pro mě ta práce není. Ale chci být aktivní aspoň občansky.

U nás v Kolodějích žije silná skupina lidí, kteří sledují, co se kolem děje, a snaží se pomáhat dobrým věcem. Není to beznadějné, zájem zdola může dost ovlivnit.

Jak vůbec prožíváte dnešní dobu – 30 let od „sametu“?

Nechci nadávat, nejsem člověk, který si stěžuje. Mnoho věcí se nepovedlo nebo se otočily k horšímu. My, kdo jsme cítili před třiceti lety euforii, zažíváme pocitově sešup, hodnoty roku 89 jsou posunuté. Ale neběží o tragédii.

Věřím v nápravu, věřím, že až všichni staří dinosauři konečně odejdou, nastoupí mladá generace a ujme se vedení modernějším způsobem. Snad i morálnějším, průhlednějším pro občany.

Věřím, že vše se dá napravit a zase povýšit. Přes výhrady si vážím toho, že se máme v podstatě skvěle. To musíme mít na paměti.

Jste optimistka. Dá se to naučit?

Asi ne, je to vrozené. Buď to máte, nebo ne – můžete se o to sebevíc snažit. Já prostě chci věřit. Samozřejmě vím, co je špatně, jsem smutná z reakcí některých lidí, ale pořád věřím v to lepší v nich. A intuice mi říká, že se věci ve společnosti pomalu proměňují.

Někdo může říct, že jsem naivní, ale jsem tak narozená. Potřebuju harmonii a snažím se ji spoluvytvářet. A ono se to vrací.

Takže z té lepší strany: co vás naposled potěšilo?

Moje děti, práce… mám po úspěšné premiéře Žebrácké opery v režii Davida Radoka v ABC. Ale mně stačí málo, třeba když se na mě někdo na ulici usměje, to se mi stalo zrovna teď s neznámou paní.

Je hezké roztáhnout pusu do úsměvu, hned je den příjemnější. Jenže lidi to moc nedělají, jsou zachumlaní do šál a svých myšlenek.

Sledujete StarDance, kde jste před 11 lety zvítězila?

Jasně, to je taky radost. A pro mě podzimní stálice. Je to elegantní pořad a udržuje si stále vysokou úroveň. Punc noblesy má i díky Marku Ebenovi a Tereze Kostkové a celému štábu v čele s dramaturgem Honzou Potměšilem.

Letos jsou kompletně noví tanečníci-odborníci, což je zajímavé. A tanečníci-amatéři jsou každý různých kvalit, takže výsledek působí pestře.

StarDance 2008 - vítězný pár Dana Batulková a Jan Onder. „Krásný kousíček života to byl,“ vzpomíná herečka.

Foto: Profimedia.cz

Vybavují se mi pocity, jak jsem kdysi prožívala jednotlivá kola a tance. Nejhrůzostrašnější byl první večer se stresem z přímého přenosu. A odměnou euforie v závěru, když jsme s Honzou Onderem vyhráli. Krásný kousíček života to byl.

Stali jste se velmi oblíbeným párem. Máte letos od začátku své favority?

Těch bylo víc. Matouš Ruml, kterého znám z Comebacku, Veronika Kubařová, Jakub Vágner, Kovy, Mirek Hanuš. Všichni jsou výborní a přála jsem jim zvítězit. Ale vítěz může být jen jeden, je to hra. Příště bych tam ráda viděla třeba Ondru Pavelku.

Vy ještě tančíte?

Ano, s Honzou jsme párkrát za sezonu zváni na různé plesy a společenské akce, kde zatančíme. Pro mě je hlavní, že jsme pořád v kontaktu a často se vídáme. Pro Paraple jsme udělali ještě taneční číslo s Katkou Baďurovou a Majkou Nahodilovou na vozíčku. Tak nám vznikla taková malá taneční skupina.

Nikdy jsem netancovala s nikým jiným, nebaví mě ťapat základní kroky, neabsolvovala jsem kdysi ani taneční. Poprvé jsem to zkusila rovnou vrcholově ve StarDance, s vrcholovým tanečníkem – a úplně mě to okouzlilo.

Na začátku jste zmínila dceru Marjánku, jakým směrem se vydala?

Má bakaláře z humanitních studií na UK a pak se rozhodla vyrazit na zkušenou do světa, do USA. Byla tam sama přes dva měsíce, cestovala, občas měla nějakou práci. Dělala třeba komparz v talk show, takže se podívala i do hollywoodských studií.

Po návratu šla na obchodní akademii, kterou právě dodělává. Tu a tam se objeví v nějakém seriálu, ale nejvíc se teď věnuje zpěvu. Zpívá krásně, přála bych jí, aby se tomu mohla věnovat naplno. A aby uspěla. Zatím dává dohromady písničky na případné CD.

S dcerou Marjánkou ve společnosti.

Foto: ČTK

Těší vás to? Nebo jste byla spíš proti umělecké dráze potomků?

Marjánku už jsem moc neodrazovala. Zkusila jednou DAMU a znovu do toho nešla, že to není pro ni. Zato u Kuby jsem moc nadšená nebyla. Naštěstí má široký záběr, dělá muziku, moderuje. Je multifunkční a může si práci vybírat. Není na nikom závislý a neztratí se.

Každopádně u obou potomků se geny prosadily. Jsem toho názoru, že děti přijdou na svět už hotové. Naučit je můžeme pouze říkat dobrý den a děkuju, zbytek je v nich uložený.

Nelíbí se mi proto, když rodiče děti lámou a projektují do nich své nesplněné sny. Stejně si, pokud je jejich talent a přání silné, svoji cestu najdou.

Jak to bylo kdysi s vámi?

Moji rodiče hráli ochotnicky divadlo. U nás na vesnici byl dobrý ochotnický spolek, vášnivě v něm hrál i můj strýc Standa. Ale to jsem ještě nebyla na světě.

Celý můj vstup do tohoto světa byl velká náhoda. Rodiče mě vždycky ve všech mých nápadech podporovali, v tom je obdivuju. Když jsem se rozhodovala, zda jít na filozofii studovat jazyky, nebo na DAMU, navrhli, ať si tedy to herectví zkusím.

I já říkám dětem: co nezkusíš, to nevíš. Já to zkusila – a obrátilo mi to život naruby. Přitom nešlo o žádný můj sen, přišlo to neplánovaně. Občas si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych šla na angličtinu? Třeba bych dnes překládala v Bruselu?

Asi byste neměla čerstvé tetování!

Vy víte všechno. To byl takový úlet k 25. narozeninám mé dcery. Mám na kotníku miniaturní srdíčko – na památku toho dne. Budu si do smrti pamatovat, kdy a proč vzniklo. Pokračovat v tom ale nehodlám.

Byla jsem dlouho hrdá, že moje děti tetování odolávají. Kuba si nechal udělat teprve nedávno takové zvláštní, něco jako linku života, ne běžný obrázek. Marjánka taky nezvolila žádné květy nebo ornamenty, ale drobné nápisy.

Váš partner, režisér Ondřej Zajíc, se zajímá o tetování nebo o tanec?

Ani o jedno. Ondra má rád sport. Běhá, jezdí na kole, chodí na dlouhé túry. Přestože je typický intelektuál, docela se zabydlel na venkově a hodně mi pomáhá na zahradě. Ale kutil není. Baví ho spíš silové práce, seká dřevo a trávník.

Spolu chodíme na procházky se psy, měl na ně zpočátku alergii, se kterou se zázračně vyrovnal. Jinak nevím, jak by to dopadlo.

S partnerem Ondřejem Zajícem na výletě

Foto: archiv Dany Batulkové

Je taky výhoda, že máme blízkou profesi. Ne, že bychom doma řešili divadlo, je toho za celý den dost, ale máme stejný okruh kamarádů, a když je potřeba, víme, o čem mluvíme.

Je na vás vidět, že zahradničení svědčí kondici. Děláte ještě něco?

Myslíte nějaký sport? To bohužel ne, ale už řadu let se chystám. Nejsem schopná se přinutit. Taky dost času prokrastinuju, což se mi nestávalo. Dřív jsem stihla víc.

Advent miluju, nevadí mi ani krátké dny a špatné počasí. Je to prostě sváteční čas. Ale prvního ledna by už mohlo přijít jaro!

Nevýhoda je, že mě nic nenutí pravidelně se hýbat, protože nemám tendenci tloustnout. To jsem zdědila po mamince. Spíš občas ve shonu zapomenu jíst a hubnu, až mi to vadí.

To se máte! O Vánocích se nemusíte hlídat! Budete mít koncem roku volněji?

Doufám, snažím se o to. Advent miluju, nevadí mi v tom období ani krátké dny a špatné počasí. Je to prostě sváteční čas. Na Štědrý den se sejdeme celá rodina, i Kuba a Marjánka, která už taky vyletěla z hnízda.

Dům bude nazdobený, voňavý tyčinkami a cukrovím, které peče hlavně maminka (ale já to taky umím). Zkrátka budeme zažívat ty normální příjemné věci, jako všichni. Možná po letech vyrazíme i na půlnoční. Ale prvního ledna by už mohlo přijít jaro!

A co vnoučata?

Snažím se být s nimi, jak to jde. Naše generace už nejsme typické babičky, dlouho pracujeme. Ale hlídám ráda, vždycky se na ně těším.

Mia je už dvouletá a je nejroztomilejší. Jako svého chápu i Kryšpínka (syn Kubovy manželky Agáty Hanychnové – pozn. red.). Chodíme spolu na ryby, mám rybník za zahradou, on tahá a já obsluhuju podběrák.

Naposled jsme chytili čtyři kapry. Kryšpín jim dal pusu a pustil je zpátky do vody. Takové to vánoční pseudoromantické pouštění koupených ryb neděláme, je to pro ryby špatné, protože zahynou.

K Vánocům patří andělé, vy je sbíráte a věříte v jejich existenci, že?

Vlastně nesbírám. Ta sbírka vzniká z dárků, které dostávám, nějak ke mně časem přicházejí. Asi se rozkřiklo, že je mám ráda. Několik krásných mi darovala Iva Hüttnerová, jednoho ležícího z keramiky sama pomalovala, je půvabný.

Romeo a Julie, Divadlo ABC

Foto: archiv MDP

V jejich existenci věřím, dávají o sobě občas vědět. Nepochybuju, že je tu s námi mnoho bytostí a energií, všichni jsme pořád spojení. Jenže jak žijeme rychle, určitá znamení nevnímáme nebo si je uvědomíme až zpětně, obvykle když se stane „něco“, na co chtěli upozornit.

Jednou jsem se probudila a zahlédla dva anděly stát poblíž postele. Rychle zmizeli, ale měla jsem hezký den…

Dáváte si novoroční předsevzetí?

Ne, nikdy. A přání mám celý rok stejné: Abychom byli zdraví, bez toho není nic. A aby pokračovalo to, co je dobré.

A přání pro naši zemi?

Toleranci, ohleduplnost, obecnou slušnost, nedělat druhému to, co nechceme, aby se dělo nám. A my to umíme, nejsme špatný národ. Bylo to patrné v roce 1989 a je i teď na našich shromážděních.

To krásné v nás jen někdy válcuje tahle rychlá, chamtivá doba. A jak jsem říkala, snad se dožiju toho, až konečně převezmou veslo mladí a povedou Česko tak, že na ně budeme hrdí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků