Hlavní obsah
Petra Burianová Foto: Petr Hloušek, Právo

Cukrářka Petra Burianová: Ježíšek přijde i tam, kde mají špinavá okna

Poslední týdny hodnotí jako převařené a přepečené. Psala kuchařku, znovu vařila před kamerami. „Teď se těším na klid, na Vánoce, ty doma milujeme,“ říká Petra Burianová. První vítězka televizního pořadu Peče celá země, jejíž život se po triumfu (ne)proměnil.

Petra Burianová Foto: Petr Hloušek, Právo
Cukrářka Petra Burianová: Ježíšek přijde i tam, kde mají špinavá okna

Útulné stavení v malé obci u Brna obklopuje dvorek. V kotcích přežvykují králíci. Poblíž běhají kočky a slepičky. Na dlažbě stojí bedny jablek měnící se právě v mošt…

Tak tady bydlí moje hostitelka, výjimečná pekařka, milovnice tradic, máma pěti dětí a právnička se specializací na sociální péči, jež si zakládá na potravinové soběstačnosti své domácnosti. Po vítězství v soutěži se rozhodla věnovat svým celoživotním koníčkům, pečení a tradicím, na plný úvazek.

Maso, ovoce, zelenina, které končí ve vaší kuchyni, pocházejí z vašich zdrojů. Pro co si naopak nejčastěji jdete do obchodu?

Pro kafe. To u nás neroste a já si kafe „píchám do žil“. Vstávám v pět ráno a hned si vařím první, takhle pokračuju celý den. Pak si do obchodu chodím ještě pro cukr, sice máme med od našich včeliček, jenže ten nelze všude v recepturách plnohodnotně zaměnit. Dále mi v košíku končívají kakao, vanilka, skořice…, ty u nás na zahradě taky nevyrostou.

A zkouším občas i exotické ovoce. Sem tam koupím také šunku, kterou si sice umíme vyrobit, stejně jako máslo a sýry, ovšem pravidelně to neděláme…

V kolik chodíte při tomhle režimu spát?

Kolem půlnoci? Prostě v čase, kdy padám únavou. Ale hlavně ze mě nedělejte bioženu, superženu, supermanku, nadčlověka. Jsem obyčejná ženská, která si ráda dá i tu taštičku a kafe v McDonald’s na D1.

Před tři čtvrtě rokem jste ovládla pekařskou soutěž. Jak často pečete teď?

Podobně jako dřív. Téměř denně: chleba, běžné pečivo obden, sladké věci tak dvakrát, třikrát do týdne. Kupované pečivo mi totiž nechutná. Jakmile ochutnáte to domácí, není cesty zpět. A už na to nejsem sama. Tyhle sušenky připravila naše dcera, Julinka. V kuchyni se drobet pereme. (smích) Bábovka je ořechová s čokoládou, moje. Vezměte si.

Je výborná. Zrovna teď se peče na Vánoce. Kolik druhů cukroví je u vás běžně na stole?

Na počátku manželství jsem měla pocit, že musím být dokonalá hospodyňka, a nebudu-li mít 25 až 30 druhů jako moje maminka, zklamala jsem. To se změnilo s nabíráním zkušeností, rozumu. Zjistila jsem, že Vánoce nejsou o cukroví, jež navíc nejvíc chutná před nimi.

Vítězství oslavila s rodinou.

Foto: archiv ČT - Mikuláš Křepelka

Necháváte děti ochutnávat i před svátky?

Zatímco maminka nás do spížky před Štědrým dnem pro rohlíček nepustila, já jsem doma zvolila demokracii. (smích) Všechno se tak sní do konce roku a já nemusím nic mrazit.

Navíc toho nedělám ani tolik. Jako milovnice tradic se držím toho, že se dřív peklo sedmero či devatero druhů. Vybrala jsem si horní hranici a vše peču z jedné dávky.

To stačí?

Megakrabice s cukrovím prostě nevedeme. Taky neděláme krémové druhy, protože se musejí složitěji skladovat, a ani na ně nemáme o Vánocích chuť. To si radši upečeme ještě něco jiného, na co máme právě chuť: štrúdl, řezy.

Koupíme si krabici zmrzliny, což během roku běžně neděláme. Podobně to mám i s úklidem. Zásadně smýčím po Vánocích.

K tomuhle rozhodnutí vám tedy gratuluji.

Říkám: laskavý pohled přehlíží i neumytá okna. Hodný člověk vás omluví, zlý stejně pomluví. Ježíšek přijde i tam, kde mají špinavá okna. A mýt je v mrazu? Kdo tohle vymyslel? V momentě, kdy máte doma manžela, děti, byste asi neměla řešit, že vám chybí cosi vyleštit.

Takhle pohodově vypadá celý váš advent?

Ten letošní určitě ano. Po dlouhé době jsem si na něj nevzala žádné zakázky. Čím je člověk starší, tím víc ocení klid a pohodu. Nebudu péct ani cukroví pro druhé. Nechci se přepracovat a na Štědrý den padnout vysílením…

I když teď machruju, ještě loni jsem chodila týden před Vánoci do poradny, řešila spoustu restů, vydávala humanitární pomoc. Letošní zvolnění mi umožňuje fakt, že jsem poprvé v životě na volné noze. Mám pocit, že mám vše splněno.

Chci si advent, konec roku užít. A začnu si chystat nové projekty na jaro. Vymýšlet, jak nahradím besedy, autogramiády, jež byly kvůli koronaviru zrušené.

A dřív jste na zakázku v tuhle dobu pekla?

To ne, ale mám kolem sebe hodně lidí, kteří si u nás tu svou vánoční krabičku skoro automaticky vyzvedávali. Pekla jsem taky na ochutnání pro rodiče a kamarádky. Samozřejmě zdarma.

Zkoušela jste si někdy spočítat, kolik stojí kilo vánočního cukroví, abyste vydělala? Pokud ano, dostanete se na poměrně vysokou částku…

Mám pocit, že naše domácí pečení trpí právě tím, že ženské neumějí dobře kalkulovat. Podnikají výrazně pod cenou.

Ze soutěže si pak vedle titulu odnesla také řadu přátelství. Patří k nim i to s vyhlášeným cukrářem Josefem Maršálkem.

Foto: archiv ČT - Mikuláš Křepelka

Kolik je tedy ta hraniční cena za kilo vánočního cukroví?

Asi sedm set, až pak něco i vyděláte. Zrovna dobré vánoční cukroví na surovinách neošidíte. Potřebujete kvalitní máslo, ořechy, mouku, vanilku. K tomu si připočtěte práci, energie a další náklady spojené s podnikáním. Právě proto jsem pekla pro hodně lidí raději zdarma. (smích)

Je tohle umění „neprodávat se“ pod cenou ve vás odjakživa?

Na tohle mám manžela, vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. U nás doma počítá on. Já jsem se dlouho zobchodovat neuměla. S odchodem na volnou nohu se to lepší.

Podnikat jste začala hned na jaře, po skončení soutěže?

Ano, výpověď z práce jsem skutečně dala na jaře, ovšem ta soutěž pro mě skončila o dost dřív. Pořad se po natočení všech dílů dlouho stříhal, upravoval. Manžel tomuhle období říká odložená sláva. Všichni blízcí o mém triumfu věděli, jen jsme museli mlčet a čekat.

Máte pět dětí, jak jste to všichni vydrželi?

Rizikový faktor byl jen náš nejmladší, který chodí do školky. Další děti jsou velké, dcera, dva synové s námi doma dokonce už nežijí, Julince je šestnáct… A i ten nejmladší mlčel, jak slíbil. Říkaly to jeho paní učitelky. Možná to vydržel i proto, že mé vítězství vytěsnil z hlavy. Ten den má spíš spojený s krásnou oslavou a s tím, že maminka konečně zas bude doma.

Vítězkou jste se stala v době, kdy Česko zasáhl koronavirus. Užila jste si tu slávu?

To, že záhy po oficiálním vyhlášení výsledků šla země do karantény, mi osobně nijak nevadilo. Cenu jsem schovala pod postel a řešila jsem jako jiní podstatnější věci.

A sláva? Tu mám trochu negativně spojenou s létem, kdy jsem neměla jediný den dovolené. Všechny padly na soutěž. Musela jsem si brát i neplacené volno. Když kamery dotočily, čekala na mě spousta povinností. Proto jsem byla loni o Vánocích hodně, hodně přetažená.

To, že o slávu nestojíte, na vás bylo v soutěži vidět, proto jste taky měla tolik fanoušků.

Ale já o ni opravdu nestála. Neplánovala jsem si otevírat cukrárnu, odejít z práce, ovšem ty nabídky na spolupráce chodily, přišla možnost napsat i knihu a já zjistila, že je to pro mě další nabídka od života.

Z právničiny jsem přece neodešla na věky věků, až si mě zase zavolá, vrátím se. Teď jsem ovšem podnikatelka a užívám si volnost.

„Zjistila jsem, že Vánoce nejsou o cukroví, jež navíc nejvíc chutná před nimi. Zatímco maminka nás do spížky před Štědrým dnem pro rohlíček nepustila, já jsem doma zvolila demokracii,“ směje se Petra Burianová.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Věříte na podobné signály shůry?

Věřím, ovšem neříkám, že to rozhodnutí bylo lehké. Odcházela jsem z místa, kde mi bylo dobře, kde jsem měla vybudovanou pozici, pověst… V čase, kdy dorazil koronavirus, byl můj diář náhle prázdný. Záhy přišel po 22 letech o práci manžel. Zmizela jistota. Vypadalo to hodně na vážkách. Objevily se pochybnosti…

Opět se mi ale potvrdila zkušenost, že když něčemu hodně věříte, dopadne to dobře. Diář se záhy zaplnil a manžel nedávno sehnal novou práci. Zase to hezky šlape.

Cukrařina, pekařina si vás našla sama. Co ta práva?

S mým vzděláním to bylo ještě složitější než s aktivitami v kuchyni. Vdávala jsem se v osmnácti, což bylo tenkrát normální. Přerušila jsem střední zdravotní školu. Narodily se nám tři děti, pěkně rok po sobě.

Jednou za mnou muž přišel, ať si tu maturitu dodělám. Čekal mě sice „jen“ rok, ale tvrdý. Znovu jsem nastoupila na praxi do nemocnice. Odcházela jsem z ní v době, kdy se sestavovaly stříkačky s jehlami, jež se vyvařovaly, najednou byly jednorázové, nové léky, metody. Jen anatomie člověka zůstala stejná.

Kolik vám bylo, když jste maturitu složila?

Zhruba dvacet pět. Manžel hned nato přišel s tím, abych si udělala vysokou. Bylo nám jasné, že na medicínu to se třemi dětmi úplně není. Až nás napadla práva, která jsou – co se týče praxe – taková univerzální.

Vyrazila jsem na přijímačky a měla jsem štěstí, že ten rok se změnily. Ověřovaly studijní předpoklady a ne nabiflované znalosti, což mi sedlo. Dokonce tak, že jsem v pořadí přijatých adeptů skončila na prvních místech. Radost mi trvala přesně do doby, než jsem zjistila, že jde o prezenční studium a že budu muset také pokořit cizí jazyky.

Tohle jste si předem nezjistila?

(smích) No, ne, ale muž mě zas podpořil. Semináře, přednášky jsem se snažila absolvovat večer, on děti doma přebíral, já si brala auto a jela do Brna. Tak to běželo do čtvrtého ročníku, kdy jsem neplánovaně otěhotněla. S Julinkou. Studium jsem si pak natáhla o rok.

Po promoci jsem zkusila advokátní kancelář, ale k advokátním zkouškám jsem nakonec nešla. Jsem hodně sociální člověk a některé ty kauzy byly pro mě psychicky dost náročné. Nakonec jsem se našla jako právnička sociálního poradenství.

Co jste tam dělala?

Pomáhala jsem lidem v nouzi, samoživitelkám, týraným ženám, lidem bez domova. Vydávali jsme i potravinovou pomoc. Ta práce byla sice taky hodně psychicky náročná, ale dávala mi smysl. A nemusela jsem poté, co jsem ji odvedla, nikomu účtovat tisíc pět set za hodinu.

Maminka mě k plotně pouštěla, což je na vsi běžné. Stejné to mám s dětmi i já. Motají se mi v kuchyni odmala

Do Peče celá země vás přihlásila právě dcera Julinka. Vy jste do ní jít prý ale nechtěla.

Musela mě přemlouvat, abych na první casting vůbec jela. Jako správná koučka ale věděla, jak na to. Pustila mi britskou verzi pořadu, abych věděla, do čeho jdu. Pořad mě přesvědčil svou laskavou formou. I castingy proběhly poměrně hladce, ač stres tam byl veliký.

„Hlavně tam napište, že mám na sobě pracovní kroj. Sváteční kroj se připravuje řadu hodin před tím, než si ho oblečete,“ říká Petra.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Pečete od třinácti let. Pamatujete si na tu svoji první buchtu?

(smích) Jsem holka z vesnice, takže nejde říct: 3. prosince jsem začala péct. Pamatuju si mlhavě na bábovku, kterou jsem upekla podle receptu ve dvanácti, třinácti. Maminka mě k plotně pouštěla, což je na vsi běžné. Stejné to mám s dětmi i já. Motají se mi v kuchyni odmala. Začínají šoulat, vykrajovat cukroví, a když chtějí, vhrnou se do akce samy. Těžko lze pak na den určit, kdy se do toho pustily.

K podobně živelnému stylu patří i rodinné recepty. Máte nějaký?

Nejsladší vzpomínky mám spojené asi s nevlastním dědou, jeho štrúdlem. Koupil listové těsto, naplnil ho tvarohem, na něj dal skoro celé máslo. Doteď si pamatuju tu slast, když jste se do něj po upečení zakousla. Na jazyku cítím nasáklé rumové rozinky, šťavnatý tvaroh.

Zkoušela jste takový štrúdl někdy upéct?

Jednou, ale není to ono. Chutě se vážou na vzpomínky. Každý si je v sobě nese v určité kombinaci. Nelze je překonat, přebít, i když se moc snažíte. Podobně to mám s maminčiným vývarem. Postupuju podle jejího receptu, ovšem nikdy ho neuvařím stejně dobře.

České a moravské tradice jsou půvabné, bylo by škoda, aby zmizely. Snažím se k jejich záchraně přispět. Propaguju je, kudy chodím

Pocházíte ze čtyř dětí, máte jich pět. Kolik se u vás sejde lidí při průměrné oslavě?

Podívejte se, můj tatínek je z devíti dětí. Je-li u nás „běžná“ svatba, může na ní být i dvě stě lidí. Když se sejde mých pět dětí (někteří už s partnery a rodinami), je nás také plný dům. Je to hezké se scházet.

„Můj muž je hlavně strašně hodný člověk. Jeho maminka byla taky taková. To, že jsem ho potkala, to, že jsem se dobře vdala, proto považuju za největší životní štěstí.“

Foto: soukromý archív Petry Burianové

K sounáležitosti patří rodinné tradice, které taky milujete. To asi není náhoda, že?

V něčem jsou podobné s aktivitami v kuchyni. Musíte při nich zapojit ruce, váš um. Přinášejí mentální odpočinek. Když něco upečete, vyrobíte, můžete si na to sáhnout.

Naopak starost o děti, práce v domácnosti za vámi často vidět nejsou. A české a moravské tradice jsou půvabné, bylo by škoda, aby zmizely. Snažím se k jejich záchraně přispět. Propaguju je, kudy chodím, zmiňuji se o nich ve své knize a s kamarádkou jsem založila nadační fond na podporu folkloru „Moravská krása“.

Zase budete stát před kamerami?

A snad i budu, už se jich tolik nebojím. Nevnímám je. Už se na sebe vydržím i chvilku dívat. Je běžné, že na obrazovce máte – i s normální váhou – dvě brady a kila navíc.

A víte, co mě překvapilo nejvíc? Úplně největší tréma na mě padla v rozhlase. Posadili mě do křesla, na uši mi dali sluchátka, přede mnou stál mikrofon a mně došlo, že slova bez obrazu jsou jaksi zásadnější, že musím skutečně zvážit to, co říkám. Jo, a ještě mě v televizi a rádiu překvapil můj hlas. A že se pořád hihňám. (smích)

Ve stavu podobného smíření jste sledovala i odvysílání Peče celá země?

Nejhorší byl první díl, pak přišlo to smíření. A ještě tohle vám doplním, my jsme kvůli tomu, abychom pořad doma viděli, koupili novou televizi. Plánovali jsme, že budeme pořádat u každého dílu posezení pro přátele, ovšem to nám zkazil náběh koronaviru. Stejně k nám nakonec dorazili. Při posledním dílu mi mávali za oknem, přišli mi fandit aspoň před dům.

A co ta sláva? Ani trocha ješitnosti, radosti z ní ve vás není?

Sláva? Co k ní ještě říct… Nikdo ze soutěžících nevěděl, co se po odvysílání pořadu stane, jak bude úspěšný. Jeho finále nakonec sledovaly téměř dva miliony diváků a já mám pocit, že vždy někde někoho z nich potkám. Už nejsem ta neznámá paní od Brna.

Musím počítat s tím, že mě sledují při nákupech, i v anonymní Praze mě tuhle zdravili na ulici. A ještě jednu historku mám. Nedávno jsem potkala paní, která říká: Já vás znám. Odpověděla jsem jako vždy: Vím, z televize. Načež ona dořekla: Ne, z pošty. A to mě dostalo.

S manželem jste 27 let. Jaký máte recept na šťastný, vypečený, sladký vztah?

Můj muž je hlavně strašně hodný člověk. Jeho maminka byla taky taková. To, že jsem ho potkala, to, že jsem se dobře vdala, proto považuju za největší životní štěstí, největší svou výhru.

A můj recept na šťastný vztah? Asi každý by vám řekl: respekt, láska, ale my si ke všemu přidali humor. Krizemi se snažíme prosmát. Jakmile se blíží, začneme si vyměňovat názory, nadhodí někdo z nás vtip, ten druhý na něj naváže… Tak to je asi náš rodinný recept.

Žijeme spolu řadu let, chceme spolu žít, tak proč si to dělat těžké? Jen kvůli tomu, že chcete mít zrovna pravdu? To je přece blbost.

Fotografie i recept rozinkových hvězdiček pocházejí z její kuchařky Cesta z těsta.

Foto: soukromý archív Petry Burianové

Rozinkové hvězdičky
  • 150 g rozinek
  • 150 g moučkového cukru
  • 150 g vlašských ořechů
  • 75 g hladké mouky
  • 1 žloutek
  • kyselejší zavařenina na slepování
  • čokoládová poleva

POSTUP:

  1. Odvážíme si rozinky a ořechy a zasypeme je moučkovým cukrem.
  2. Směs umeleme na masovém strojku najemno.
  3. Přidáme mouku a žloutek a vypracujeme těsto. Pokud se zdá příliš tuhé, můžeme přidat ještě kapku bílku.
  4. Z těsta ihned vykrajujeme hvězdičky a klademe je na plech vyložený pečicím papírem.
  5. Není na škodu si občas horkou vodou omýt vykrajovačku, lépe se s ní pak pracuje.
  6. Hvězdičky pečeme na 160 °C asi 9 minut. Nesmějí chytit barvu. To by trošku zhořkly.
  7. Po upečení a vychladnutí jsou docela tvrdé. Po slepení se ale krásně rozleží. Slepujeme zavařeninou vždy dvě k sobě a půlku máčíme v čokoládové polevě.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků