Hlavní obsah
Zadržená žena vystupuje z vozu pro přepravu vězňů. Foto: Repro foto Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Lidové noviny 2009

Česká čachtická paní a jiné vražedkyně

Ve třicátých letech 16. století propukla v Čechách aféra, která otřásla veřejností a zaujala i kronikáře Starých letopisů českých. Týkala se paní Kateřiny z Komárova, manželky Jana Bechyněho z Lažan.

Zadržená žena vystupuje z vozu pro přepravu vězňů. Foto: Repro foto Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Lidové noviny 2009
Česká čachtická paní a jiné vražedkyně

Jan bydlel se ženou na tvrzi Pičíně nedaleko Příbrami. A v uvedené době se začaly šířit zvěsti, že Kateřina své sloužící nesmírně ráda a často trestá za sebemenší přestupek. A jak trestá! Slovy Letopisů: „Nad svú čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, rozličné mordy činila, řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila a drala vochlemi (nástroj s ostrými hroty ke zpracování lnu – pozn. red.).“ Někteří po takové „převýchově“ prostě vypustili duši.

Málokdo z rodin si ovšem na šlechtičnu ze strachu před pomstou stěžoval. Vždyť její „horší polovička“ působila v letech 1529–1538 jako karlštejnský purkrabí a poté jako nejvyšší písař. A právě v tom spočíval zádrhel. Na Karlštejně totiž zastával místo děkana Václav Hájek z Libočan, pozdější autor slavné Kroniky české.

Pověsila ji přes bidlo

Václav Hájek se rád soudil a vůbec vyhledával nejrůznější spory. Jan Bechyně mu byl protivný, a tak přemýšlel, jak by ho dopálil a otrávil mu život. K Hájkovým uším se brzy donesly zprávy o prapodivných úmrtích mezi čeledí paní z Komárova, o nechutném mučení a ztracených lidech.

Své informace sdělil přímo Kateřině a jako děkan ji varoval před „takovým počínáním“. Ta neváhala a poněkud lehkomyslně jej zažalovala za „dosti potupná a lehká slova“.

Soudce se svědky – takoví se zúčastnili i procesu s Kateřinou z Komárova.

Foto: Repro foto Zločin a sex v českých dějinách, Rybka Publishers 2000

V následném procesu, pokračujícím ještě v letech 1533–1534, se žalobkyně postupně měnila v obžalovanou. Šlo to sice pomalu, zato důsledně. Svědkové, závislí na pičínské vrchnosti, se samozřejmě zastávali šlechtičny a tvrdili, že údajné oběti zemřely na mor či je schvátila jiná choroba. Našli se ale odvážlivci, kteří mluvili jinak. Zvlášť závažnou se stala výpověď pražského kožešníka Prokopa Papeže.

Prohlásil, že paní zabila jeho sestru Kateřinu a jednu dívku z Pičína jménem Dorota.

Spolu s dalšími služkami „kázala obě ubíti a tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala“. A další vypovídali podobně. O Janu Bechyněm ale všichni svorně tvrdili, že o ničem nevěděl. Jaké činy, takový trest. Dočkala se i Kateřina z Komárova.

Uvězněna v Mihulce

Českou čachtickou paní odsoudili koncem ledna 1534 za 14 vražd, provedených zvlášť trýznivým způsobem, k trestu smrti hladem. Své poslední dny strávila ve věži Mihulka na Pražském hradě. Zemřela v polovině března. Jejímu manželovi se ještě podařilo vyštípat z Karlštejna Václava Hájka z Libočan. Že kvůli němu přišel o manželku, mu nikdy neodpustil. Podobný zločin je ovšem v dějinách výjimkou.

Navíc ve středověku a raném novověku se mordů dopouštěli většinou muži, byť i mezi ženami se objevily vražedkyně. K jejich nejčastějším zločinům se řadilo tradičně infanticidium, „zahubení svého neřádně nabytého plodu“, dále ubití vlastního i nevlastního dítěte, vražda manžela, milence, usmrcení pro peníze či ze žárlivosti.

Mezi tresty patřilo stětí, zahrabání zaživa, vpletení do kola. Mužští pachatelé se navíc ještě „specializovali“ na loupežná přepadení a znásilňování. Na svízelné cestě k moderní společnosti ale ženská kriminalita stoupala a měnily se i tresty.

Odpadla tortura (mučení), zákon nabýval formy novodobé legislativy. To ale nezabránilo zvyšování počtu vražd, např. při snaze zmocnit se cizího majetku.

Dívka s tuberkulózou

Spisovatel a novinář Ignát Herrmann vzpomínal na leden roku 1870, kdy mu starší kolegové vyprávěli o plese v restauraci Panorama v Praze-Hradčanech. Všichni si tam zatancovali s drobnou, bledou paní s krásnýma černýma očima. Přišla s manželem, prý faktorem (mistr, předák – pozn. red.) z jedné tiskárny. Koncem večera se ale tak strašlivě rozkašlala, že její muž poprosil zájemce o další tanec, aby ji nechali sedět, je prý vážně nemocná. Herrmann na historku brzy zapomněl.

Počátkem srpna si přečetl v novinách zprávu o tom, že se v Jelení ulici nad Novým Světem našel pytel s ženským trupem bez hlavy. Zbytek těla objevil náhodný kolemjdoucí v plátěném balíku v křoví pod Letnou.

Zvídavý novinář se ihned začal zajímat o vyšetřování neobvyklé vraždy. Ukázalo se, že obětí se stala stará židovská lichvářka, která půjčovala peníze s vysokými úroky. Podle manžela-penzisty odešla do Valdštejnské ulice na Malé Straně, aby vymohla z jedné dlužnice, jisté dvaadvacetileté švadleny Cecílie Ševčíkové, splátku. Kriminalisté mohli začít pátrat.

Ignát Herrmann zaznamenal případ Cecílie Ševčíkové.

Foto: Repro foto Zločin a trest v českých dějinách, Rybka Publishers 1999

Krev mezi prkny

Policie navštívila švadlenin byt a objevila tam čerstvě vydrhnutou podlahu se stopami krve v mezerách mezi prkny. Cecílie se nakonec přiznala – ráda i s manželem utrácela, pořizovala si nejrůznější tretky na tancovačky, na které si musela půjčovat. Plat jim na umoření dluhu nestačil, a tak se rozhodla věřitelky zbavit. Hned jak stařena vstoupila do sednice, udeřila ji sekerou do hlavy. Potom společně se svou matkou mrtvolu rozsekaly a pohodily na zmíněných místech.

Švadlena se ocitla před soudem, kde dostala trest smrti provazem. Císař jí ale udělil milost a následujících třicet let strávila v ženské věznici v Řepích. Ševčík se s ní rozvedl. O mordýřčině uvěznění informoval denní tisk a uveřejnil i její portrét – a Herrmannovi kolegové v ní poznali onu mladou paní z restaurace Panorama.

Pro mamon se páchaly příšerné skutky nadále – v roce 1880 např. shodila sedmnáctiletá tulačka Petronilla Kynčlová do rozvodněné Vltavy svou nejlepší přítelkyni jen proto, aby jí sebrala pěkné zimní oblečení. Popsané trestné činy se týkaly pachatelek sadistických, v jádru surových a ziskuchtivých. Existovala ale i skupina těch, které vraždou řešily svou nouzi, zoufalství a pocit bezmoci.

Ženská věznice v Řepích.

Foto: Vasil Bobík

Chlapeček s kloboučkem

Dne 16. května roku 1890 v šest ráno procházelo šest dělnic kolem pražského Vinohradského hřbitova, aby odplevelily pole poblíž Strašnic. A v úžlabině u cesty uviděly ležet asi pětiletého chlapečka s kloboučkem položeným na obličeji. Myslely si, že spí, a chtěly jej probudit, aby se nenastudil. A jedna z nich si všimla krvavých podlitin kolem jeho krku. Všechny začaly ječet a rozběhly se k městu.

Policejní mašinerie se dala do pohybu – mrtvé tělíčko pitvali v patologickém ústavu a zjistilo se, že hocha skutečně někdo uškrtil. Kriminalisté poté rozeslali jeho fotografii obecním úřadům i okresním hejtmanstvím.

Mezitím se přihlásili čtyři svědkové, kteří den před vraždou viděli nedaleko místa činu sedět ženu s dítětem na klíně. To ale k objasnění případu nepomohlo. Proto se policejní agenti vydali pátrat v okolí hřbitova dům od domu. A objevili zlatou žílu – v jedné domácnosti se třicetiletá služka Marie Šindelářová přiznala k zabití svého syna. Její příběh byl smutný a nijak ojedinělý.

Ronov v roce 1920 – tam pobýval malý Rudla u své babičky.

Foto: Repro foto Vraždy něžnou rukou

Milenci ji odmítli

Marie, dcera zedníka z Ronova, pracovala jako děvečka ve Stoupově mlýně v Mladoticích. Tam se v osmnácti zapletla se stárkem Janem Kardou a otěhotněla. Porodila v roce 1885 syna Rudolfa a otec Karda raději zmizel, jen aby byl od dívky co nejdál.

Zklamaná Marie nechala chlapce u babičky v Ronově a dál sloužila u Stoupy. Dostávala měsíčně jen tři zlaté a většinu z nich posílala na stravu a oblečení pro synka (průměrný plat dělníka byl 20–40 zlatých měsíčně).

Žila uboze, a nakonec si našla místo služky v Čáslavi. Tam potkala dalšího muže, zedníka Antonína Dolanského. A v roce 1888 zjistila, že je opět těhotná. Dolanský se s ní odmítl oženit, svou nově narozenou holčičku proto umístila do pěstounské péče v obci Velká u Tábora. Její poslední štací se stal dům u Vinohradského hřbitova, kde opět posluhovala u jisté paní Paurové. Mezitím její babičce v Ronově ubývaly síly, stárla a pro výchovu živého a neposedného Rudolfka už neměla energii ani pochopení.

Žádala Marii, aby si dítě vzala s sebou do Prahy. Té se nechtělo – poznala „v místě“ kováře Václava Husáka a ten si ji hodlal vzít. Nevěděl ovšem nic o jejích dvou dětech. Přesto mladé ženě nezbylo nic jiného než si chlapce odvézt. A tak ho vyzvedla 14. května oblečeného do nejlepších šatiček. Byl šťastný, že se dostane do města, a těšil se na vlak, kterým ještě nejel.

Vražednice, která zabila své dítě, před soudem.

Foto: Repro foto Žena v českých zemích od středověku do 20. století, Lidové noviny 2009

Nemohla snést vyčítavý pohled

Celou cestu zamračená matka přemýšlela, jak se klučiny zbavit. Rozhodla se, že ho prostě „někde ztratí“. To se jí ale nepovedlo – bloudila ulicemi a žádné místo se jí nezdálo dost vhodné pro úprk od dítěte, dokonce se jí jakási žena ptala, jestli nemá nějaké potíže. Marie se vymluvila, že je z venkova a nemůže najít cestu k příbuzným. Dobromyslná paní jí nabídla nocleh a poutnice neodmítla. Neznámá jim poskytla i mléko a chleba.

Druhý den se Šindelářová toulala s Rudolfem po Letné, Hradčanech i Vyšehradě. Chlapec měl žízeň a hlad a pořád se ptal: „Kdy už tam budeme?“ Matka koupila housku a hrst višní a s unaveným a brečícím chlapečkem se nakonec usadila v úžlabině u zdi Vinohradského hřbitova.

Rudla usnul. Tehdy matka vytáhla z kapsy šátek a synka uškrtila. Na tvář mu položila klobouček, „aby se na ni tak vyčítavě nedíval“. Pak odešla. Soudní přelíčení proběhlo už v srpnu a za úkladnou vraždu dostala Marie trest smrti.

Svého činu litovala a na lavici pro obžalované plakala. Ve svém neštěstí měla i kus štěstí, císař jí udělil milost a skončila na dvacet let ve věznici v Řepích. Podobných případů byly desítky – na rozdíl od excesů Kateřiny z Komárova.

Vražedkyně milenců a manželů
K velmi častým kriminálním deliktům patřilo zavraždění milence či manžela coby důsledek neuspořádaných rodinných poměrů, domácího násilí, alkoholismu a nevěry.
Spolupachatelem se stával mnohdy milenec.
K činu vražedkyně používala většinou jed, a to arzenik.
Za takový mord dostaly pachatelky trest smrti, v mnoha případech je císař omilostnil a následoval mnohaletý či doživotní žalář.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků