Hlavní obsah
Bohdana se neumí dlouho zlobit. Luboše mrzí, že konflikt vznikl, má pocit, že to byla jeho vina. Foto: archiv Švandovo divadlo

Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý: Fungující herecké a partnerské soukolí

Usměvavá, bezprostřední, se záplavou přirozeně blonďatých vlasů. Klidný, vyrovnaný, hloubavý, jakoby stále nad věcí. Takový dojem získáte na první pohled z Bohdany Pavlíkové (43) a Luboše Veselého (58). Často jsou partnery na jevišti, a navíc spolu žijí.

Bohdana se neumí dlouho zlobit. Luboše mrzí, že konflikt vznikl, má pocit, že to byla jeho vina. Foto: archiv Švandovo divadlo
Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý: Fungující herecké a partnerské soukolí

Vy na mě, Luboši, z obrazovky působíte vážně, zatímco Bohdana podstatně „rozverněji“. Jací jste ve skutečnosti?

Bohdana: Oba jsme rozverní. (smích) Občas si člověk uteče k nějaké chmuře, ale nemám ráda tenhle stav dlouho. Takže jsem veselá.

Luboš: (směje se) Já jsem taky veselý. Ale je pravda, že na mnoho lidí tak nepůsobím. Chodí za mnou a říkají, jestli jsem v pořádku. Humor mám rád spíš v okruhu své „smečky“, ve které se člověk uvolní.

Kde jste prožívali dětství?

L.: Kvůli komplikovanému porodu jsem se narodil v Chomutově, kam maminku převáželi z Klášterce nad Ohří. Dětství jsem prožíval především u babiček, jedna byla v Damici, šest kilometrů od Ostrova nad Ohří, kam se po válce přestěhovali předkové z tátovy strany. A pak jsem jezdil k babičce do Královského Poříčí.

B.: Já se narodila v Teplicích, vyrůstala jsem v Krupce, ale považuji se napůl za Jihočešku ze Šumavy, kde se narodila maminka. Babička s dědečkem žili v Prachaticích a já u nich prožívala všechny prázdniny včetně těch zimních. Tíhnu k Šumavě, už dva a půl roku mám občanství ve Volarech…

Co vás přivedlo právě k herectví?

B.: Já vždycky byla výřečnější dítě, až moc, tak jsem se v prváku na gymplu rozhodla, že chci jít tímhle směrem. Navštívili jsme v rámci školy představení teplické operety a moc se mi líbilo. Mám pocit, že když si člověk něco hodně přeje, nakonec to dopadne.

L.: Mě k tomu paradoxně přivedl úraz, protože do jedenácti let jsem dost sportoval, pak jsem si při fotbale něco udělal s koleny. Proto jsem hledal náhradní aktivitu.

V Lidové škole umění v Ostrově nad Ohří právě nabírala paní Soňa Pejskarová-Pavelková, maminka herce Ondřeje Pavelky, děti do literárně-dramatického kroužku. Vzal jsem si housle a šel se přihlásit.

Ve hře Hadry, kosti, kůže ve Švandově divadle hrají manžele.

Foto: Jakub Jíra

Při jaké příležitosti jste se seznámili?

L.: To jsme takhle jednou šli… (oba se začnou smát)

B.: Seznámili jsme se v šumperském divadle při práci na představení Domeček pro panenky, já hrála Noru a Lubošek jejího manžela Torvalda.

Ale je taková perlička, kdy v seriálu Četnické humoresky v dílu Ferda Mravenec oba náhodou jsme. Já už mrtvá a Lubošek někde kolem mě pochodoval coby mladý četník.

A při zkoušení Ibsenova dramatu přeskočila jiskra hned?

L.: Já to tak měl!

B.: No, já ne. To je náš věčný spor, spíš rozkol, protože Luboš má jiné výroční datum našeho seznámení než já. (smějí se)

L.: Hned jak jsem ji uviděl…

B.: Lubošek prý měl hned jasno. Prý. Já až později.

Při práci na adaptaci slavné Ibsenovy hry Domeček pro panenky v Divadle Šumperk se seznámili.

Foto: Jan Valchař

Šumperk pro vás, Bohdanko, asi znamenal hodně.

Prožila jsem tam 19 let a zažila úplně všechno. Holka, která odchází od maminky, musí se starat sama o sebe, první lásky, odchody kolegů, které měl člověk rád, velkou příležitost vyhrát se.

Proto doporučuji studentům, když vycházejí ze škol, ať se nebojí nastoupit na oblast. Dokáže jim poskytnout moc hezkých věcí.

A jaký byl přechod do Prahy?

Pozitivní v tom, že jsem šla za Luboškem, ovšem opustit úplně všechno, co tam člověk má, to bolelo. Citové vazby i lékaře, později už kamarády…

Dodneška s Prahou bojuju, ale už je to lepší. Jednodušší jsem to měla i proto, že jsme se vzájemně v těch posledních víkendech navštěvovali. Buď já jezdila do Prahy, nebo Lubošek do Šumperka. Nebylo to jako jít do úplně neznámého místa, prázdného bytu.

Luboši, za ta léta jste prošel různými divadelními štacemi. Na které mimopražské divadlo vzpomínáte nejraději?

Vlastně asi na celé období, které jsem prožil v Brně, zhruba devatenáct let. První mě napadla 7 a půlka (brněnské Divadlo v 7 a půl, 1995–2010), což bylo zároveň těžké období, bolavé, potýkali jsme se s financemi, ovšem dramaturgii měla výjimečnou. Kromě baletu a operety jsem v Brně vystřídal všechno a rád.

Oba máte angažmá v pražském Švandově divadle. Pamatujete si na zdejší první roli?

L.: S jeho bývalým uměleckým šéfem Dodo Gombárem jsme se kdysi potkali v Brně při dramatizaci románu Nadsamec v Huse na provázku, kde jsem byl v angažmá. A on si mě sem přizval jako hosta do představení Vojcek.

B.: Jako hostovi mi dali malou trojroli ve hře Idioti a pak šlo o záskok za těhotnou Petru Hřebíčkovou, hrála jsem Renatu v představení CRY BABY CRY.

Bohdana ráda maluje.

Foto: soukromý archiv

Ve hře Hadry, kosti, kůže o sousedech z vily na Kampě, herci Janu Werichovi a Vladimíru Holanovi, představujete asketického básníka, jeho manželku Věru hraje Bohdana. Nejde o váš první vztah na divadelních prknech. Dá se odstřihnout skutečné soužití od partnerství na jevišti?

B.: Ano, kdyby to tak nebylo, asi se zabijeme. Seznámili jsme se při Noře, kde ji Torvald velmi šikanuje, chová se despoticky, takže je super, že jsme si to nemuseli nacvičovat podle reálného života.

L.: Souhlasím. Jen bych doplnil, že vše plyne přirozeně, vstoupíme do Švandova divadla a snažíme se neobtěžovat tím, co se děje doma. A není to tak, že bychom vyšli ven a začali se chovat jinak. Vzájemná úcta a respekt fungují, lhostejno v jakém jsme prostředí.

B.: Paradoxně mě víc s Lubošem baví hrát drama, jako byla Nora než nějaké cicmání. Baví mě vidět ho jako životního partnera i v těch divadelních vyhrocenějších momentech.

L.: Máme velké štěstí, že se shodujeme v názoru nejen na divadlo, ale i co se týká politiky. Nás tyhle války míjejí.

B.: Někdy mívám pocit, že jdu proti davu, a jsem ráda, že si pak doma nemusím obhajovat svůj názor.

Luboš se vyjadřuje prostřednictvím fotografií.

Foto: soukromý archiv

Holanovi se těší na vytoužené dítě, ale dcera se narodí postižená. Zatímco Luboš se rodičem stal, vy maminkou ne, i když role matky vás neminuly. Naopak mi připadá, že je hrajete často. Netoužili jste spolu založit rodinu?

B.: (směje se) Já vlastně asi nic jiného ani nehraju, kromě Renaty v CRY BABY CRY. Dělala jsem dokonce i maminku jen o rok mladšímu kolegovi. Ale k vaší otázce.

My jsme se s Luboškem poznali až v pro mě pozdějším věku. Jsme spolu osm a půl roku, je mezi námi patnáctiletý rozdíl, takže on měl rodinu už za sebou. Zkrátím to: když jsem mohla mít děti, tak nebylo s kým, a pak když bylo s kým, tak to nešlo. Vlastně jsme spolu dítě už ani neřešili a spíš řešili, co očekáváme od společného soužití.

Jak jste to měl se ženami před Bohdankou? Nikde jsem o vás v tomto směru nic nenašla.

(směje se) Jsem dvakrát rozvedený, mám vyženěnou holčičku Verunku z prvního manželství, z druhého vlastní dceru Johanku, jedenatřicetiletou, která se věnuje výtvarnému umění. Je trojnásobnou maminkou.

Takže dědečkujete?

No, mám máslo na hlavě, žijí kousek za Brnem, a popravdě se k nim dostanu tak dvakrát do roka. Aspoň o prázdninách se snažím, v létě jsem s nimi byl pět dnů, je to pak štěstí pro všechny.

Jaká nálada panuje u vás doma před premiérou?

B.: Úplně pohodová, spí se, do kolika se chce, já jsem ranní ptáče, Lubošek si pospí. Pak poklízíme byt, ale není to o nějaké křečovité snaze dostat ze sebe trému.

L.: V generálkovém týdnu totiž byt jenom používáme a já jsem kupič, odhazuji věci kolem. Po týdnu na úklid vletíme, protože máme konečně volnou půlku dne, když je večer premiéra. Do té doby panuje v bytě maglajz, pohozené moje ponožky a podobně.

V krimiseriálu Profesor T. si zahrál postavu majora Rabase.

Foto: TV Nova

B.: (směje se) Já je házím do koše na prádlo.

L.: V době premiéry uklízíme, pak jdeme třeba na oběd a do divadla přicházíme dřív, ve čtyři, v půl páté. Máme v divadle hezký zvyk, že se doma něco dobrého připraví, napeče a raut vznikne z toho, co herci přinesou. Po premiéře se stoly prohýbají a jsou to velké dobroty.

B.: Jo, chystáme dobroty, a pak to úspěšně zapomenu v krabici doma u dveří, což se mi naposledy stalo…

Máte nějaký rituál před představením a po něm?

B.: Já ne. Když jde o náročnější kus, ještě jednou si text přečtu a už se mu nevěnuji. Sedím a klábosím s kolegy. Po každém představení si dám chlazenou dvanáctku.

L.: Někdy před ním přemýšlím, jak to dělat jinak proti tomu, co jsem hrál posledně. Dost často ho věnuji nějaké konkrétní osobě, ať žijící, nebo nežijící, ale nikomu to neříkám.

B.: A pomáhá ti to v něčem?

Jako Jindra v Ulici má dítě s Bedřichem (Adrian Jastraban).

Foto: TV Nova

L.: Nehodnotil bych to, je to tak. A ještě jedna věc: někdo řekl, že během první světové války vlastně neexistovali v zákopech ateisti. Každý, i když nebyl věřící, bral Boha imaginárně, nebo dokonce jako nepřítele, se modlil. Šlo o drsnou zkušenost.

Když jsme na tom v životních situacích zle, většinou si na Boha vzpomeneme. Já se často pomodlím, ne že bych si odříkával Otčenáš, ale zastavím se. Souvisí to možná i s tím věnováním mého vystoupení někomu.

Legrační na tom je, že to nedělám před každým představením, ale když pociťuji úzkost. Pravidelně to bývá i v rámci premiér. Po vystoupení je dobrým místem zklidnění sprcha. A taky si s chutí dám pivo.

Nosíte si emoce z představení domů?

B.: Já ne. Odkládám je s děkovačkou.

L.: Já jo, mně nejde tak rychle se jich zbavit.

Jak jste na tom s tancem? Váš divadelní i televizní kolega Miroslav Hanuš přijal nabídku tančit ve StarDance.

L.: My to Mírovi přejeme, ať si zablbne. Měli jsme před premiérou, náročně se zkoušelo a on souběžně chodil na taneční tréninky. Je obdivuhodné, kolik má energie.

Mám rád pohyb, takže bych asi kývnul, ale pochopitelně až po pečlivém zvážení. Nedovedu si představit, kolik času soutěž zabere. Do toho zkoušet v divadle a třeba točení, člověk tohle musí uvážit.

Vy byste do toho šla?

Ne, já mám takový problém: jsem vysoká žena, a když mi dají podpatky, tak jsem ještě vyšší žena. Na mě nemůže být hezký pohled. To Lubošek je zdatný pohybář.

Sexy kočka Bohdana na plakátu hry Pohřeb až zítra

Foto: Alena Hrbková

Máte nějaké životní krédo?

B.: Žij tak, aby ti bylo dobře a dělal si dobře ostatním.

Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý

Bohdana Pavlíková (43)

  • Vystudovala teplické gymnázium, poté Střední školu dramatických umění při Divadle Šumperk, kde byla v angažmá do roku 2013.
  • Hrála např. ve filmech: Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení, Krásno, Kovář z Podlesí, Vybíjená. 
  • V seriálech: Cesty domů, Ordinace v růžové zahradě, Doktor Martin, Rapl, Ulice.

Luboš Veselý (58)

  • V letech 1977–81 studoval herectví na Pražské konzervatoři, studia nedokončil. Poté dva roky vojančil.
  • Od roku 2006 působil ve smíchovském Švandově divadle, kam se vrátil po několikaleté pauze, kdy hrál ve Vinohradském divadle. 
  • Z filmů: Antonyho šance (1986), Sametoví vrazi, Hlídač č. 47, O rodičích a dětech, Poupata, Špína, Bába z ledu, Staré pověsti české, Kryštof (2020). 
  • Z TV tvorby: seriály Dobrodružství kriminalistiky, Soukromé pasti, Kriminálka Anděl, Nevinné lži, První republika, Profesor T. Filmy: Hrobník, Jan Hus, Zločin v Polné.

L.: Nebát se, nemít strach, s tím vlastně soupeřím celý život. Beze strachu se projevit, říct, co si myslím. Znamená to pro mě limit určité svobody.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků