Hlavní obsah
Ben vystupuje navenek velmi sebevědomě, při rozhovoru ale ukázal své skromné a přemýšlivé já. Foto: Benedikt Renč

Ben Cristovao: Jsme nejvíc rozmazlená generace

Televizní diváci ho zaregistrovali v roce 2009 jako finalistu SuperStar. Na rozdíl od jiných účast dokonale využil coby odrazový můstek k pěvecké kariéře, po níž původně netoužil. Uteklo deset let a Ben Cristovao koncertuje ve vyprodané O2 areně. A co víc, ze svého jména stvořil značku, která nabaluje fanoušky, sponzory, ale i bohulibé aktivity, jako je boj proti rasismu, s nímž má nepěkné zkušenosti.

Ben vystupuje navenek velmi sebevědomě, při rozhovoru ale ukázal své skromné a přemýšlivé já. Foto: Benedikt Renč
Ben Cristovao: Jsme nejvíc rozmazlená generace

Lístky na koncert v O2 areně, doposud největší akci ve vaší kariéře, šly do prodeje už před rokem. Když jste zjistil, že původně stanovená kapacita se rychle vyprodala, oddychl jste si, nebo jste s takovým zájmem počítal?

Určitě oddychl. Poslední větší koncert jsem měl ve Žlutých lázních v Praze, kde bylo šest nebo sedm tisíc lidí, a už to mi přišlo hodně. Pořád ještě si neuvědomuju, že se tohle všechno kolem mě děje.

Za lístek na Žluté lázně jsem si řekl asi o šest stovek, což bylo víc, než jsem byl do té doby zvyklý chtít. O2 arena si žádá úplně jiné cifry, navíc lidí potřebuju dvakrát tolik, ne-li víc. Takže to byla velká úleva. Fakt jsem si nikdy víc neoddychl, než když jsem zjistil, jak moc mi věří.

Pokud bych vycházel z počtu vašich fanoušků na Facebooku, aktuálně přes 450 tisíc, řekl bych si, že naplnit O2 arenu musí být hračka.

Nepřemýšlím na bázi, kolik mám fanoušků na Facebooku, Instagramu, protože to nereflektuje, kolik lidí je reálně schopných někam přijít a nedej bože zaplatit nějakou částku. Není to sranda, protože různých akcí, koncertů v Česku je hodně, takže na počty fanoušků se nedá spoléhat.

Je to váš největší koncert, navíc k deseti letům kariéry. Vnímáte to jako určitý předěl, vrchol?

Že je to k deseti letům, nebyl záměr. Možná že deset let, aniž bych to vnímal jako předěl, je ten správný čas dovolit si větší rizika a výzvy.

První myšlenka po Žlutých lázních byla: OK, co dál? Jednou jsem řekl manažerovi: Hej, a co O2 arena? Čekal jsem, že řekne, že jsem se zbláznil, ale on jenom: Tak jo. Byl jsem z toho víc zaskočený než on.

Počet fanoušků na sociálních sítích nereflektuje, kolik lidí je reálně schopných někam přijít a nedej bože zaplatit nějakou částku.

Foto: Pavla Hartmanová

Když je řeč o předělech, jaké zásadní milníky z těch deseti let byste vypíchl?

Velký milník byl, když jsem vyšel z talentovky (Česko Slovenská SuperStar) a dal jsem relativně dost peněz za to, abych mohl natočit první klip a vydat singl, který fungoval v hitparádách. Lidi mě díky němu nemohli úplně ignorovat.

Druhým milníkem byl song Bomby, který ze mě udělal už ne toho z talentovky, ale toho, co udělal Bomby. Posledním asi to, kdy jsme před čtyřmi pěti lety poskládali moji kapelu, aby nám to hrálo tak, jak to hraje dnes. Vystupovali jsme na velké stage na Pražském Majálesu, na Colours of Ostrava. Začali nás uznávat důležití lidé v muzice, získali jsme jejich respekt.

Podařila by se kariéra, jakou máte, bez účasti v SuperStar?

Já jsem vůbec neplánoval dělat hudbu a bez SuperStar bych ji ani nedělal. Celé to byl vlastně omyl, myslel jsem, že je to talentová soutěž, a přišel jsem tam zatancovat. V mém životě bylo tolik proměnných. Třeba bych ani muziku nedělal a byl bych lepší v tanci.

Pěveckých soutěží bylo hodně, ale často se ani vítězové nedokázali prosadit. Jaké kroky jste na začátku podnikl, aby se to ve vašem případě nestalo?

Hodně se to podle mě podobá tomu, jak progresivní lidé přistupují ke svému byznysu, ke svému dílu, k čemukoli, co dělají s vášní. Nebylo to něco, co jsem původně chtěl dělat, ale viděl jsem v tom hezkou příležitost. Dal jsem do toho všechen svůj čas a peníze a říkal si, že buď v tom budu dobrej, nebo můžu dělat v kanceláři.

Určitě pomohlo, že jsem udržel to momentum, kontakt s lidmi, a nalákal je na to, co ze mě po soutěži vypadne. Člověk musí vytvořit nějaký produkt. Když ho nemá, lidi přestane bavit.

Zmíněný ročník byl velmi silný. Vítězný Martin Chodúr, Markéta Konvičková, Monika Bagárová, Jan Bendig. Sledujete jejich kariéry? Zůstali jste v kontaktu?

Přirovnal bych to ke škole. S bývalými spolužáky se taky nepotkáváte každý den, ale máte možná dva tři, se kterými se vídáte. Spoustu z nich dál sleduju, a když se potkáme, máme si co říct, ale jinak si každý jedeme svoje.

Překvapila mě vaše nedávná spolupráce na písni Chcem to zažiť ešte raz od Paľa Habery, vašeho někdejšího porotce ze SuperStar a v ročníku 2016 i kolegy z poroty. Jaká jsou setkání s ním? Ještě jste z něho nervózní?

Ne, ne, všechno se vyčistilo už tehdy, kdy jsme byli oba v porotě. To nebyla nervozita, ale obrovský respekt, který neschováte. Paľo je fakt neuvěřitelný. Pan muzikant. Když se muzice nevěnujete celý život, a najednou máte s takovým člověkem sedět vedle sebe a říkat někomu jinému, jak to má dělat…

Sám jsem si musel uvědomit, proč tam jsem a co jsem za ty roky dokázal sobě i ostatním okolo.

Monika Bagárová a Ben tvořili po SuperStar načas pár.

Foto: ČTK

Když se vás zeptám na vaši oblíbenou muziku, určitě na mě vychrlíte spoustu zahraničních jmen, která naši čtenáři nebudou znát. Ale co domácí interpreti, třeba i výrazně starší, než jste vy?

Moc se mi líbí Hapka s Horáčkem. Jak textově, tak hudebně jsou pro mě asi to nejhezčí, co mě z české muziky trefilo. Vždycky mě bavili ti, kdo byli originální a autentičtí.

Kapela Lucie v tom byla výborná, doteď jsem ve světě nic podobného neslyšel. Ze současných slovenských třeba Jana Kirschner, skupina Korben Dallas nebo zpěvačka Katarzia jsou skvělé.

Mimochodem víte, kdo koncertoval v O2 areně čtyři dny po vás?

Jiří Korn.

Stejně jako vy poprvé, ale ke svým sedmdesátinám. Ve své kariéře býval také podobně progresivní. Navíc jste se už potkali. Loni na Cenách Anděl hostoval ve vaší písničce Nohy…

To bylo nádherné. Zapomněl jsem ho zmínit mezi oblíbenými interprety a teď mě to mrzí. Podle mě absolutně předběhl dobu. Když jsem se díval na jeho tvorbu, ty pohyby, break dance.

Myslím si, že jsme si podobní v tom, jak jsme to pojali, a nejen v hudbě. Ještě než se ve městech začalo jezdit na koloběžkách, on už na ní přece jezdil, do toho ty sci-fi brejle…

Pro mě je důležité, aby muzika dobře zněla uším, a pokud někde české slovo nefunguje, dám tam anglické. Ale tak, aby to zůstalo srozumitelné.

Vaším poznávacím znamením ve zpěvu je to, co vám zároveň někteří hudební kritici celou dobu vyčítají. Míchání češtiny s angličtinou, zvláštní, nečeská, jakoby ledabylá výslovnost. Je to vaše přirozená poloha?

Pro mě je hudba především fonetická záležitost, která musí dobře znít, pak do ní můžete vpravit i nějaký význam. Čeština je hodně agresivní jazyk, který nic neodpouští, potrpí si na každém ř, š, č, proto ji ohýbám, jak potřebuju a jak to podle mě funguje.

Pro mě je důležité, aby muzika dobře zněla uším, a pokud někde české slovo nefunguje, dám tam anglické. Ale tak, aby to zůstalo srozumitelné.

Poskládání stálé kapely považuje za jeden z milníků kariéry.

Foto: Pavla Hartmanová

Jste hodně aktivní na sociálních sítích. Nedávno jste vzbudil pozornost zapojením do kampaně proti nenávistným komentářům na internetu, zaměřeným na různé odlišnosti. Pokud jde o rasismus, mám pocit, že Češi patří obecně k velmi tolerantním národům. Nebo máte jinou zkušenost?

Mám stoprocentně jinou zkušenost. Člověk to neposoudí, dokud to nezažívá každý den, neposlouchá narážky u pokladny v obchodě. Nikdo nemluví dost potichu na to, abyste ho neslyšel. Nikdo neukazuje dost nenápadně, abyste ho periferně neviděl. Teď nemluvím jen o sobě.

Věřím, že Češi jsou hodně tolerantní, ale zároveň jsou národem, který je lehce manipulovatelný. Jsme schopni přijmout něčí hněv za svůj, aniž by pro to byl pádný důvod. V poslední době se to zhoršilo.

Zdálo se, že se jako společnost posuneme dál a budeme se k sobě chovat hezky. Pak ale nastala potřeba vyhrát volby a začala se skrze média tlačit nenávist vůči nějakému nepříteli, kterého se máme bát, a hledat někoho, kdo nás z toho vyvede a zachrání.

Celý národ podle mě poznamená, když se na billboardy vyvěsí, koho tu teď nechceme. Lidi se pak začnou na jinou barvu pleti dívat jinak. Ale neříkám, že je to jejich chyba. Stejně jako jiné národy se dáme ovládat.

Ve videu v kampani citujete větu: „Klekni si a řekni, že se stydíš za to, že seš černej.“ Kdo a kdy vám ji řekl?

Bylo mi osmnáct a byl jsem na narozeninách své tehdejší přítelkyně. Z hospody v Praze na Žižkově za námi vyšli členové extrémní pravice, jak se jim asi říká v novinách. A že pokud tu větu neřeknu, nenechají nás odejít. Šlapali mi po hlavě, dokud nepřijela policie.

Rodiče se rozvedli, když jste byl malý, a otec se vrátil do Angoly. Myslíte, že s ním po boku by bylo jednodušší zvládnout dospívání?

Nemyslím si, naopak. Moje mamka v tomhle odvedla super práci. To je boj, který si člověk stejně musí vybojovat sám. Ve škole, na ulici, kdekoli. Nemyslím, že s tátou by to bylo jiné.

Ve světě je teď na vzestupu i opačný trend – očerňování těch, kteří si dovolí se o nějakou minoritu nebo její práva jen slůvkem otřít, přestože to nemyslí zle.

Určitě to taky pozoruju, především v Americe, v šoubyznysu. Záleží podle mě na situaci. Dám příklad: Černoši, třeba černošští rappeři, si často mezi sebou říkají nigger (hanlivé označení pro černocha – pozn. red.), ale pak se hrozně řeší, když je tak pojmenuje běloch.

Když mě takhle nazve dobrý kámoš, tak je to v pohodě. Jenže když nějaký běloch, který má na Instagramu půl milionu fanoušků, napíše, že byl někde s negrama, polovina z nich si řekne, že když to může říkat on, tak můžou i oni.

Kdo vyrůstal v nějaké minoritě, často si prošel peklem. U nás to zažila třeba spousta Vietnamců. Když o nich v dospělosti někdo z legrace řekne něco o větvích nebo o rýži, nespojí si to s humorem, ale s tím, jak je ve škole mlátili, brali jim svačinu a říkali jim při tom stejná slova.

Těžko se mi soudí, co je málo a co už moc. Někdo se s tím zvládne vypořádat lehce, někdo hůř.

I nezaujatí diváci bývají mile překvapeni úrovní jeho vystoupení.

Foto: Pavla Hartmanová

Co se týče nenávistných komentářů, vždycky podle mě byli a budou jedinci, kteří se odlišným lidem budou posmívat. Rozdíl je v tom, že dneska je na internetu strašně snadné někoho anonymně napadnout a zesměšnit.

Souhlasím, že je to možná jen víc vidět a slyšet, protože lidi dostali možnost se anonymně vyjádřit. Slušného člověka dělá slušným to, co neřekne. Často si myslíme různé věci, ale ve společnosti z nás dělá to, kým jsme, že víme, co říct, a co si naopak nechat pro sebe.

Za zmíněnou kampaní stojí výrobce nápojů, takže je to zároveň forma reklamy. U lidí, kteří se prezentují na sociálních sítích, bývá těžké rozlišit, co propagují z vlastního přesvědčení a kdy jen naplňují sponzorské smlouvy. Myslíte, že v tom mají vaši fanoušci jasno?

Pokud bych se měl kategorizovat jako influencer, jako někdo, kdo má vliv na lidi, tak musím říct, že si extrémně vybírám, s kým budu spolupracovat. Dávám přednost firmám, které jsou přímo spjaté s mým životem, a spolupracuju s nimi roky.

Ať už jde o oblečení, nebo třeba o energetické drinky. S jejich výrobcem jsem začal komunikovat od svých dvanácti let, kdy jsem jezdil závodně na snowboardu. Je spousta influencerů, za kterými někdo přijde, řekne, tady máte tolik peněz a dejte nás na Instagram. To ale nejsem já.

Před časem jste nazpíval reklamu na sušenky, viděl jsem vás taky na plakátech u benzinových stanic. Z toho bych soudil, že si naopak příliš nevybíráte.

Třeba sušenky jsem dělal proto, že jsem vegan a chci, aby lidi přešli na trošku jinou stravu. Věřím, že je to správné jak eticky, tak environmentálně. Už nejen já a pár bláznů v zeleném si myslíme, že pokud se něco neudělá, tak to tady na planetě bude za chvilku hrozně „vtipný“.

Takže i já jsem se adaptoval, změnil svůj jídelníček, chování k přírodě i k hmotě jako takové. Zajímám se, kolik čeho mám, odkud to pochází. Nic z toho, s čím pracuju, by nemělo využívat živočišné produkty, nic koženého.

Když se pak člověk podívá na moje spolupráce, jak jsem na ty firmy napojený, uvidí, že je to součást mého života. Kdo mě zná jen trochu, může si říct, ty bláho, Ben je přece vegan, proč by dělal reklamu na sušenky? Přece to není veganská sušenka. A pak se podívá a zjistí, že je.

Účast v SuperStar před deseti lety nastartovala jeho uměleckou dráhu.

Foto: Veronika Šimková, ČTK

Spousta umělců, nejen zpěváků, využívá svoje jméno jako marketingovou značku, která na sebe nabaluje víc aktivit. Je to podle vás i tím, že v případě zpěváků se jen z prodeje desek nikdo neuživí?

Nemyslím si. Jak kdo. Hudba se taky vyvinula, přizpůsobila trhu. Za streaming (poslech hudby on-line přes placenou službu – pozn. red.) dostává muzikant relativně totéž, co bylo dřív z cédéček. Je to férově udělané. Dohromady s YouTube to prodej desek kompenzuje.

Je vám 32 let, což je věk, který s sebou přináší jisté zvídavé otázky rodičů a prarodičů. Ve starších rozhovorech s vámi jsem zaznamenal docela protichůdné názory na to, jestli chcete založit rodinu, nebo ne. Jak to cítíte teď?

Pokud jde o můj osobní život nebo o plány do budoucna, je to něco, co bude konstantně protichůdné. Říkám si, jestli člověk vůbec může mít stejný názor na život teď jako před pěti lety nebo jen před rokem…

Co se týče dětí, to je něco, v co zatím úplně nevěřím. Dokud nebudu mít víru v to, že lidi chtějí některé věci dělat jinak, tak bych sem nechtěl přivést nového člověka.

Ale třeba se s věkem v některých oblastech názory ustálí.

Dneska mám spoustu jiných věcí, které musím a chci řešit. Už takhle nezvládám dávat čas rodině, ve které jsem vyrostl, natož abych řešil svou vlastní a s kým ji založit. Nechám to volné.

Co se týče dětí, to je něco, v co zatím úplně nevěřím. Dokud nebudu mít víru v to, že lidi chtějí některé věci dělat jinak, tak bych sem nechtěl přivést nového člověka.

Myslíte, že generace před námi byly lepší?

Ne, rozhodně ne. Myslím, že byly i horší v tom, jak moc nedbaly, odkud si co berou.

Strašně jsme se na tomhle světě rozmazlili, myslíme si, že je všechno pořád v pohodě, slunce svítí, tráva je zelená, ještě je tu relativně dost vody. Obecně si myslím, že generace před námi neměly zátku – dokud můžeme, pojďme to ždímat, pojďme ždímat planetu, peníze jsou všechno, co potřebujeme.

Vztah k životnímu prostředí je jedna věc, ale generace našich rodičů a prarodičů taky zažily války, nesvobodnou společnost, přesto se rozhodly mít děti, bez čehož bychom tady dnes nebyli.

Jasně, ale rozhodly se nedbajíce na to, jaký dopad bude mít, když nás jednou nebudou tři čtyři miliardy, ale sedm osm, pak třeba deset dvanáct. Nikdo nechce nikomu říct stop. Nikdo nehlídá, kolik kdo chce dětí, kolik kdo chce jídla.

Já chci každý den mít na stole hovězí steak, ráno kuře a odpoledne prase! Takhle to nefunguje. Jsme nejvíc rozmazlená generace. Jsem skeptický a zajímá mě, jak se k tomu všemu do budoucna postavíme.

S věkem nad 30 souvisí i jedno úskalí současné populární hudby, kdy se hlavně v rádiích razí kult mládí, interpreti rychle „stárnou“ a přestávají být pro posluchače zajímaví. Nebojíte se toho?

Mně tohle říkali po jednom roce, co jsem vystupoval, po třech, po pěti. V každé etapě mého života se mě lidi ptají, jestli se nebojím, co bude dál. A co když tě nebudou poslouchat třináctiletí?

Nejsilnější kategorie, která mě dnes poslouchá, je 18 až 24 let, potom 24 až 32. To znamená, že posluchači stárnou se mnou a moje muzika i texty s nimi. Nemám strach. Hudbu nedělám primárně pro to, abych se uživil. Dokud lidi bude bavit, tak ji budu dělat. A jestli jich bude míň, nebo víc, je mi vlastně jedno.

Dokonce se mi líbí představa, že by jich bylo míň, ale byli by víc vyselektovaní a napojení na to, co jim chci říct.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Ben Cristovao (32)

  • Narodil se 8. června 1987 v Plzni.
  • Jeho matka je Češka, otec pochází z Angoly.
  • V Česko Slovenské SuperStar se v roce 2009 dostal do finále. O rok později vydal debutové album Definitely Different. Žánrově se pohybuje v RnB, hip hopu a v elektronické taneční muzice.
  • Jeho nejpopulárnější songy, seřazené podle počtu přehrání na YouTube, jsou: Těžký váhy (s rapperem Cavalierem), Bomby a Padam (s Márií Čírovou). Na streamovací službě Spotify vedou písně Aleiaio, Sweet Chilli a Asio.
  • Dříve se úspěšně věnoval snowboardingu, později přešel na bojová umění a závodí na mezinárodní úrovni v brazilském jiu-jitsu.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků