Hlavní obsah
Michael a Antonín Kratochvílové Foto: Petr Hloušek, Právo

Antonín a Michael Kratochvílové: Když chceš dobře fotit, nemůžeš se bát

Michael chtěl emigrovat. Místo toho ale zamířil na vojnu. Když se z ní vrátil, potkal tátu Antonína Kratochvíla. Jednoho z nejslavnějších fotografů světa, o němž si jako dítě dlouhé roky myslel, že je mrtvý. Začali spolu pracovat. Fotili důsledky havárie v Černobylu, války i mizející Peking.

Michael a Antonín Kratochvílové Foto: Petr Hloušek, Právo
Antonín a Michael Kratochvílové: Když chceš dobře fotit, nemůžeš se bát

Prozradíte mi, Antoníne, recept na dobrou fotku?

AK: Já nefotím, abych přemýšlel. Fotím z podbřišku. Number one je emoce, pak je důležité světlo, stín a taky to, jak fotíš: že se vys…š na 200 milimetrů. Lence (čočka) pro mě neexistuje. Když nemůžu dojít tam, kam chci, tak to nefotím.

MK: Já bych k tomu přidal ještě tvá další hesla: Pojďme to udělat jinak. Složitěji.

Do jakých států jste vyrazili společně za prací?

MK: Maroko. Mongolsko. Rusko. Bosna, bývalá Jugoslávie. Všechno si už taky nepamatuju.

A jaké bylo to úplně první focení?

MK: Itálie. Ostrov Panerea, kde táta fotil nějaké demonstrace. Právě jsem se vrátil z vojny…

AK: V Itálii jsi dělal pěkný scénky.

Byl jsem odjakživa takovej floutek. Jediné, po čem jsem za socialismu toužil, byla emigrace…
Michael

MK: No, jo, byl jsem mladej a blbej. Rovnou z tý socialistický vojny jsem totiž vyšel na svobodu, bylo to po sametový revoluci. Setkal jsem se pak s tátou a ten mi nabídl, abych mu dělal asistenta.

Zničehonic jsem se ocitl na Západě. Byl jsem z toho dost vykolejen. Vůbec jsem netušil, která bije. Choval jsem se jako č… Táta měl se mnou svatou trpělivost.

„Nikdy jsem nebrečel publicly (veřejně). Brečel jsem ale jednou na hajzlu, když zemřel otec,“ říká s tím, že emoce k jeho práci jinak patří. Strach ovšem ne. Na fotografii je zachycen v Iráku.

Foto: Soukromý archiv Antonína Kratochvíla

Jste si fyzicky velmi podobní. Napadlo vás to taky, když jste se viděli poprvé? Michaelovi bylo tehdy 19 let a setkali jste se v jedné pražské restauraci.

MK: To je dobrá story. Byl jsem odjakživa takovej floutek. Jediné, po čem jsem za socialismu toužil, byla emigrace… Pak přišla svoboda, já dělal posunovače, když za mnou přišel jeden chlap s tím, že je tady můj táta a že mě chce vidět. Zdrhnul jsem z práce. Sešli jsme se v hospodě na Vinohradech. Vešel jsem dovnitř a za stolem jsem seděl já.

Počkejte. Jak to myslíte?

MK: U toho stolu samozřejmě seděl táta. S nějakou krásnou ženskou po boku. Ale když jsem se na něj kouknul, byl jsem to prostě já. Měl podobná gesta, choval se podobně. Mluvil sprostě stejně jako já…

AK: Přivezl jsem mu tehdy kašmírový svetr. Máš ho ještě?

MK: Shořel, omylem. Ale byl vážně krásnej… To si pamatuju. Co si ale nepamatuju je, o čem jsme si povídali. Byl jsem z toho setkání úplně vykulenej. Roky jsem žil v tom, že je mrtvej.

AK: Já ho nikdy ani neviděl na žádný fotce. Už jsem nevěřil, že ho potkám. Totáč mi přišel navěky. Ale nikdy jsem se tě nezřekl. Dokud jsi vyrůstal u mých rodičů, věděl jsi, že žiju. Pak se to zvrtlo. Okolí došlo k závěru, že bude lepší, když o mně nebudeš vědět.

„Vešel jsem dovnitř a za stolem jsem seděl já,“ vzpomíná Michael na první setkání s otcem. „Měl podobná gesta, choval se podobně. Mluvil sprostě stejně jako já…“

Foto: Petr Hloušek, Právo

MK: Na roky u babičky a dědy vzpomínám moc rád. Vychovávali mě do pěti let. Babička skvěle vařila. Tam je asi základ té mé prožranosti… Máma si mě brala spíš na víkendy. A vždycky – když se na mě zlobila – říkala: Ty jsi celej otec, což nebyla lichotka.

Vy, Antoníne, jste syna neviděl, protože jste opustil svou těhotnou ženu dřív, než se narodil.

AK: Víte, má emigrace byla určitým lidským selháním. Jenže já jsem musel odejít. Už v patnácti jsem kvůli tomu chtěl do cirkusu. Jenže mě nevzali. Bývalá žena to věděla. Těhotenství nebylo plánované…

Odešel jsem přes Jugoslávii. Plán, jak dojít do Rakouska, mi na hajzlu nakreslil jeden kluk na toaletní papír. Na Západě mě hned okradli. V rakouském lágru jsem pak byl osm měsíců. Uprostřed špíny a břitev… Dobrá škola pro to, co mě čekalo.

MK: Já se táty zastanu. Při natáčení dokumentu Můj otec Antonín Kratochvíl jsem šel i do archívu. Zjistil jsem, že ho Státní bezpečnost sledovala od jeho patnácti let. Dostal přezdívku Školák. S mámou se seznámil v osmnácti. Tehdy pracoval jako plavčík na plovárně…

AK: Myslím si, že ti paradoxně pomohlo, že jsem tady nebyl. Pro ten stát jsem byl sr…

Našli jste po tom prvním setkání společnou řeč hned?

AK: Snažili jsme se, aby to fungovalo. Začínali jsme v situation zero (na nule).

MK: Zprvu jsme se snažili vzájemně převychovat. Někdy to byl boj. Když jsme se potkali, byl jsem dost velkej, neovladatelnej. Táta mě – socialistického kluka – učil žít jako civilizovanýho člověka, ctít a vnímat svobodu. Dal mi hodně. Naučil mě nejen svý řemeslo.

Vypadá to, že je vaším vzorem.

AK: To snad ne?

MK: Ale jo. Kdo jiný než on by pro mě jako fotografa měl být tím vzorem?

Práci Antonína Kratochvíla poznáte podle hry světla a stínu. Před objektivem mu stály největší celebrity své doby. Francouzský herec Jean Reno.

Foto: Soukromý archiv Antonína Kratochvíla

AK: Vážně?

MK: Jdi do pr… ( smích) Je to můj táta, který mě naučil vidět svět jeho pohledem. A to nejen tím profesním. Jeho fotky jsou často takový podivný, jdou po pocitech. Jako bych se díval na dílo impresionisty. Ostrost v nich nehraje často žádnou roli. O jejich kvalitě rozhodují emoce.

Antoníne, patříte mezi stovku nejlepších světových fotografů. Fotil jste války, genocidy, sociální nepokoje. Bál jste se někde a někdy?

AK: Nikdy nesmíš ukázat to, že máš strach. Ten druhej tuhle emoci spolehlivě vycítí. Ano, obavy jsem za ty desítky let měl. Jenže když chceš dobře zafotit, musíš jet tam, kde se bojuje. Nemůžeš být v týlu. Válka je divná.

Samozřejmě taky vím, že jsem byl nejednou na čísi mušce, dávno jsem nemusel žít. Ale ten někdo nevystřelil. Takže teď s vámi mohu tady sedět a mluvit. Měl jsem vždycky kliku, v tý svý kariéře. Můj anděl byl asi velice silnej.

Pomohly vám v těchto situacích vaše zkušenosti z Francouzské cizinecké legie? Vím, že jste v jejich řadách byl mimo jiné v Čadu.

AK: Určitě. Všechno, co zažijete, se vám hodí. Jinak já jsem do legie vstoupil poté, co mě pustili z vězení ve Švédsku (byl v něm za překupnictví hašiše). Potřeboval jsem nějak přežít. Nakonec jsem z ní ale v Marseille dezertoval a myslel přitom na jediné: než být tady, to radši zemřu.

Třeba George Clooney mi při focení usnul. Šel jsem se vych…, a než jsem se vrátil, chrápal. Ale ta fotka je skvělá.
Antonín

V roce 1970 jsem odešel do Amsterdamu. V Nizozemsku jsem dostal politický azyl. Udělal první fotky. Šel na akademii, kde jsem potkal druhou ženu a odjel s ní do Kalifornie.

Svou výjimečnou kariéru jste tam odstartoval focením celebrit.

AK: Měl jsem tam slušně vydělávající studio. Jenže jsem časem zjistil, že to nejsem já. Commercial success (obchodní úspěch) mě nezajímal. Cítil jsem v sobě takový podivný dluh.

Proto jsem studio prodal a vyrazil na rok do světa. Jel jsem fotit to, čím jsem si prošel: lidi bez dokladů, bez země. Byl to krásnej tanec. Osvobození. Fotil jsem v Íránu, Afghánistánu.

Britský muzikant David Bowie

Foto: Soukromý archiv Antonína Kratochvíla

MK: Táta se ještě k focení celebrit vrátil, ale to už bylo později, v New Yorku.

AK: Mám s nimi hodně zábavných historek. Třeba George Clooney mi při focení usnul. Šel jsem se vych…, a než jsem se vrátil, chrápal. Ale ta fotka je skvělá.

Je. Prozraďte mi ještě jednu technickou věc. Jak se fotky dříve dostávaly z bojové linie?

AK: Dala jste je někomu, kdo se vracel do bezpečí. Filmy jste zabalila a věřila, že je předá tam, kam má. Občas se i ztratily, což nutně nemusela být náhoda. V branži je ohromná konkurence. Od roku 2002 vše jde přes satelit, což je skvělá věc. Na nic nečekáte. Rovnou fotky posíláte do agentury. Dokázal jsem jich tak poslat denně i osmdesát.

Všechny války a konflikty teď přebil koronavirus. Jeli byste fotit do zasažených oblastí?

MK: Já asi jo. S tátou jsme byli třeba v Černobylu, kde to taky bylo o hubu. Respektujeme vždycky pravidla.

I s tím koronavirem předpokládám, že bychom měli s sebou všechny nezbytnosti: ochranné oděvy, roušky, chovali bychom se zodpovědně… Jinak já se ani nedivím, že koronavirus přišel právě z Číny. Ty jejich hygienický návyky jsou strašlivý.

Otce a syna spojila třeba práce v Černobylu. Vrátili se tam i při natáčení dokumentu režisérky Andrey Sedláčkové Můj otec Antonín Kratochvíl. Premiéru si odbude, až to bude možné.

Foto: Soukromý archiv Antonína Kratochvíla

AK: Jsou. Pamatuješ na ty hajzly v Číně? Hrůza. Středověk hadr. A já a koronavirus? Nevím. Pracovně jasno mám ale v jednom: do žádné války bych už nešel.

Opožděně dorazil ten strach?

AK: Ne, ale před časem jsem měl vážné zdravotní problémy. Trvalo měsíce, než jsem se dal dohromady. Je mi na tomhle světě ještě dobře. Mám milující ženu a malého syna. Hodně mě baví koukat se na to, jak hraje hokej, jak trénuje. Jsem teď takový hokejový daddy.

MK: Já to mám jinak. Já bych fotit do války ještě určitě šel.

Který z konfliktů, kde jste fotil, byl pro vás nejhorší?

AK: Irák. Tam jsem byl nejdýl. Amíci nebyli rádi, že tam jsme, dokonce nás zatkli. Chtěli nás z toho divadla, které tam spustili, vyvézt. Nakonec to vzdali.

Do Chorvatska bych nikdy na dovolenou nejel. Právě proto, že jsem viděl, co se tam dělo. Tam nevraždili vojáci, ale soused souseda, strejc tetu. Zabíjeli se lidé, kteří se znali a kteří vás teď – jako turistu – ubytovávají.

MK: Pro mě to byla Jugoslávie. Ofenzíva Chorvatů proti Republice srbská Krajina v roce 1995.

AK: Byli jsme tam pro ně západní novináři, Američané. Proto jsme šli s Chorvaty. Srbové nás nechtěli. Dávali přednost novinářům z východní Evropy.

Proč?

AK: Protože byli víc prosrbští.

MK: Já dodám to, že do Chorvatska bych nikdy na dovolenou nejel. Právě proto, že jsem viděl, co se tam dělo. Tam nevraždili vojáci, ale soused souseda, strejc tetu. Zabíjeli se lidé, kteří se znali a kteří vás teď – jako turistu – ubytovávají. Ze stejných důvodů bych nejel do Srbska.

A co je pro vás, bývalé floutky, teď ta svoboda?

AK: Já jsem byl spíš než floutek svobodomyslný. V tý sevřený zemi pro mě nebylo místo. A co je svoboda? Je to responsibility (zodpovědnost). Musíš si ji zasloužit. Je o tom, že jdeš rovně, narazíš na zeď a můžeš se svobodně rozhodnout, zda půjdeš doleva, či doprava.

MK: Já jsem spíš povahou pirát. Nemám k tomu asi co dodat.

Patří k té svobodě kampaň Me Too?

MK: Narážíte určitě na to, že nějaký Američanky z agentury tátu obvinily ze sexuálního harašení. To jsou ale totální sr… Taky to nijak nepokračuje, vše jaksi vyšumělo.

AK: Nikoho jsem neobtěžoval. (V kauze se ho zastali kolegové.) A z té agentury jsem záhy po zveřejnění kauzy odešel. Prostě jsem si vzal svý fotky a šel do prd…

Antonín Kratochvíl
  • Narodil se v roce 1947 v Lovosicích, kde měl jeho táta Jaroslav fotoateliér. V roce 1949 z něj byl násilně vystěhován do Vinoře. V roce 1953 se mohla rodina odstěhovat do pražského Karlína. Antonín má tři syny. Michael je nejstarší. Je počtvrté ženatý.
  • Je držitelem řady ocenění. Mimo jiné čtyřikrát vyhrál World Press Photo. V roce 1999 ho časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. Spoluzakládal agenturu Sedm, z níž odešel po svém obvinění v kampani Me Too. Následně spoluzaložil agenturu 400 ASA.
  • Fotil pro největší světová média, například Newsweek, Time, Vogue, Rolling Stone, Playboy, Penthouse. Před jeho aparátem stáli, seděli mnozí slavní herci a hudebníci, mimo jiných Harvey Keitel či William Dafoe.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků