Martha a Tena Elefteriadu: Že jsme Řekyně, nám připomínají většinou Češi

Do země svých rodičů, kteří uprchli z Řecka kvůli občanské válce a usadili se roku 1950 v Československu, se okaté brunetky poprvé podívaly až v dospělosti. Zajímalo mě, zda se cítí jako stoprocentní Češky, nebo dodržují nějaké řecké tradice, zvyky?

Martha: Asi podobně jako vy. Pro Řeky je to ale hlavní náboženský svátek, větší než Vánoce. Tady se schází celá rodina na Vánoce, tam se to děje na Velikonoce. Sjíždějí se příbuzní z celého světa, široce rozvětvené rodiny.

Datum se určuje podle juliánského kalendáře, takže letos vycházejí o týden později než v Česku, kde rozhoduje gregoriánský kalendář. Předcházející čtyřicetidenní půst bez masa a alkoholu, tzv. Sarakosti, je ale stejný. Možná se v Řecku dodržuje přísněji.

Tena: My dvě jsme v Řecku na Velikonoce nebyly nikdy, bohužel. Známe to jen z doslechu. Vše začíná v pátek půlnoční, na kterou si lidi přinášejí do kostela vajíčka nabarvená jedinou barvou – červenou. Symbolizují Kristovu krev. Po mši si jimi vzájemně ťukají, a komu vajíčko nepraskne, bude mít jen štěstí.

V sobotu a neděli se pak chodí ven a slaví, na zahradách se rožní nejrůznější dobroty. Žádná pondělní koleda ale neexistuje. Když se po příchodu do Čech náš táta dozvěděl, že přijdou kluci s pomlázkou, rozčílil se: Moje děvčata nikdo bít nebude!

M: Naši původně věřili, že jsme v Česku jen na rok dva – a pak se přestěhujeme do Řecka. Stýkali se většinou s krajany a zřejmě se snažili určité kulturní zvyky udržet, jak to u první generace přistěhovalců bývá.

Ale když mi bylo osm a Teně šest, maminka zemřela, takže jsme nestihly moc pochytit. Žily jsme v dětských domovech pro řecké děti – a tam se náboženské svátky nepřipomínaly.

T: Spíš jsme poznaly řecká jídla, ta milujeme dodnes. Martha dokonce vydala kuchařku s názvem Řecká kuchyně. Jde o jednoduché a v praxi mockrát vyzkoušené recepty, využívající hlavně ovoce a zeleninu, z masa i jehněčí, ryby a hojně olivový olej. Je vlastně prototypem současné zdravé výživy.

T: Dvojjazyčně, protože odmalička jsme kolem sebe slyšely řečtinu a velmi brzy i češtinu. Ale dnes, po tolika letech, naskakuje většinou čeština. Mojí výhodou je, že mám sklerózu a z dávné minulosti si skoro nic nepamatuju.

M: To, že jsme Řekyně, nám připomínají většinou Češi. My se tak necítíme. Ale třeba temperamentem nebo vnímáním muziky určitě ano. To zůstává, i když prožijete celý život jinde.

T: Já vám ani teď neřeknu přesně, co bych chtěla dělat. Budoucností jsem se nikdy nezabývala, nezajímala mě. Je to možná znak ignorantství… V pubertě jsem ráda šila, za půl hodiny jsem spíchla sukýnku nebo kalhoty. A chtěla jsem být uklízečkou, protože pořádek a čistota mi připadaly hrozně důležité. Přešlo mě to ve čtrnácti.

Zpěv mě moc nelákal, ale protože kolem všichni zpívali, chodila jsem taky do sboru. Martha zpívala mnohem líp a byla v tom postrkovaná dopředu.

M: Já začala studovat medicínu s naivní představou, že vymyslím lék na rakovinu. Po roce jsem ale přešla na psychologii. A do toho se připletlo zpívání, takže jsem ji dodělávala dálkově.

T: Mládež byla nadšená ze začínajícího big beatu a vznikala spousta kapel a vokálních seskupení, otvíraly se kluby, pořádaly diskotéky… Logicky jsme se přidaly. Jednou nás oslovili muzikanti bratři Pospíšilové, abychom k nim přišly na zkoušku, že budeme zpívat sborečky.

Slyšel nás skvělý kytarista Aleš Sigmund a povídá: Holky, vy nejste žádné sboristky, ale sólistky. A odloudil nás.

M: Čtyři roky jsme tvrdě makaly, bez vnitřního nasazení a talentu to prostě nejde. Jistě pomohlo i to, že jsme byly hezké exotické holky a měly asi určité charisma.

Dostaly jsme nabídku na první LP a pozvání na slavnou Bratislavskou lyru, kde jsme získaly stříbrnou. A pak už to vzalo rychlé tempo k profesionalismu. Skoro jsme nestíhaly všechny nabídky…

T: Nejsem extrovert jako Martha a nikdy jsem nestrávila, že mě poznávají lidi na ulici. Chodila jsem proto se sklopenou hlavou. Naopak na jevišti jsem neměla trému žádnou. Proč? Odzpívala jsem si své a hotovo.

Dnes mě naštěstí už nepoznávají ani lidi z domu, kde bydlím, což je bezvadné. Nechtěla bych být mladá, začínající zpěvačka.

M: Já mám trému na pódiu vlastně pořád. V civilu mi zájem o moji osobu nevadí, lidi se chovají hezky. Ovšem v cizině, kde mě neznají a můžu si chodit zcela anonymně, je to příjemnější. Ani já bych nechtěla dnes začínat.

Pokud je někdo skutečný talent, má víc příležitostí než kdysi, ale díky sociálním sítím je trochu tlačenice. Většina proto najde práci v muzikálech, což beru jako fabriku.

T: Jsou to dělníci. Přitom jde o velmi náročnou disciplínu, musí být dobří ve zpěvu, herectví i tanci a musí umět všechno skloubit. Ale ztrácejí šanci najít svoji osobnost, individualitu.

T: Na dopisy jsme poctivě odpovídaly. A jak říkám, pozornost okolí jsem se snažila nevnímat. Jednou na mě zíral v kině cizí kluk, celý film byl jako v transu. Až jsem mu řekla: Co čumíš, vole? Chudáček zrudnul. A já se později omluvila. Prostě jsem neuměla jinak reagovat, byla to sebeobrana. Ale většinou jsem si ani nevšimla, že mě někdo balí.

M: Nepovídej! No, rozhodně jsme s fanoušky nechodily, to by byla hloupost. Koukali by na nás jako na svatý obrázek, nevznikl by normální reciproční vztah a časem by tu nerovnováhu nevydýchali.

T: Dost dlouho jsme bydlely s Marthou v Brně společně. Ale v roce 1976 jsem se vdala za slovenského muzikanta a přestěhovala se za ním do Bratislavy. Tím se trochu rozvolnila i naše spolupráce s Marthou.

Po deseti letech jsem se rozvedla, důvodem byla „únava materiálu“. Ale ještě dlouho jsme jezdili v jedné kapele a dodnes jsme zůstali kamarádi. Otcem mých dvojčat, kterým je 34 let, se pak stal jeden herec. Ale nežila jsem s ním, rozhodla jsem se, že budu samoživitelka. Ovšem děti umí dělat krásné, jak prokázal i později.

M: Já se mezitím přestěhovala do Prahy a měla taky pár lásek, jak život šel. Mezi umělci, kde jinde bych je potkala? U chlapů se mi vždycky líbilo, když v nich zůstal kus kluka a bláznovství.

Jirka Hrzán byl roztomilý a zábavný, i když po římsách za mnou nelezl, to bych mu zakázala. Vláďa Kratina kupodivu moc bláznivý nebyl, dost o věcech přemýšlel, přesto jsme spolu zůstali šest let. Pak jsem na lodi, kde jsme s Tenou účinkovaly, poznala švédského muzikanta. Dokonce jsme se vzali, ale ani jeden se nechtěl vzdát svých závazků.

M: Měli jsme takzvaně námořnické manželství a po dvou letech jsme ho mírumilovně rozpustili. Založit klasickou rodinu se mi nepodařilo, což jediné mě mrzí.

V současnosti jsem šťastný single. Společnost a kamarády miluju, ale doma ve Vršovicích jsem taky spokojená, dnes už mi nic nechybí.

T: Co chcete slyšet? Já žiju taky sama – a ráda. Dcera Tena dělala průvodkyni, teď je na mateřské. Udělala ze mě babičku, dvouletou Valentinku moc miluju a ráda hlídám, je to příjemné osvěžení.

Když občas zapomenu, pro co jdu třeba do obýváku, říká: Babičko, vrať se! Zabírá to, vzpomenu si. Syn Marek je známý rapper s přezdívkou Ektor. K tomu podniká v oblasti oblečení a bot. Miluje svobodu a dost cestuje. Je rozený talent na řeči, takže umí i řecky.

Tena v Řecku chvíli žila a mluví taky. Ale Valentinku ještě cizí řeč neučím, aby neměla v hlavičce guláš. Až přijde čas…

T: Báječné, jako bychom se ocitly mezi samými bratranci a sestřenicemi. Řecko si nás přitáhlo svou krásou a družností. I když konkrétně já vůbec nepůsobím chováním jako Řekyně a jejich ohnivý temperament mi úplně nesedí.

Samozřejmě jsme zvažovaly, zda tam nemáme přesídlit natrvalo, což udělalo hodně Řeků naší generace. Zřejmě bychom si zvykly na nové prostředí, ale měly jsme tu moc práce a od té se neodchází – pokud ji máte rádi.

M: Opustit svůj život a začít jinde je vždycky složité. Naše doma bylo tady, všechna poprvé jsme zažily v Československu. Nešlo by tedy o návrat do původní vlasti, ale o další emigraci.

A o té jsme věděly své: děti znají jazyk lépe než rodiče, kteří jim ani nepomůžou s úkoly, potýkají se s různým přijetím. V naší branži je navíc velký otazník, zda by se nám povedlo nastartovat druhou úspěšnou kariéru.

M: Ano. V 80. letech nás tu nebylo tolik vidět, českou kariéru přibrzdilo účinkování ve Skandinávii. A taky jsem měla trochu problémy po podpisu Několika vět. Leckdo mi to vyčítal. Zpívala jsem tehdy s orchestrem Václava Zahradníka a někteří lidé se báli. Ten strach byl ochromující.

T: Podepsala je paradoxně u mojí sousedky z Dobřichovic. Když jsem to zjistila, chtěla jsem ten dokument taky vidět – z dnešního pohledu šlo o úplně samozřejmé požadavky. Já jsem proti strachu imunní, skoro sebevrah. Kdysi jsem šla s kamarádem do baru a opilý chlap, syn jakéhosi papaláše, vytáhl pistoli. Povídám: Co tu děláš machra, schovej to, nepřišli jsme kvůli tobě! Zašilhal a šel pryč.

M: To byla klika. Někdy bys fakt měla být opatrnější…

T: Táta nás učil, že musíme držet vždycky pospolu. Je to strašně těžká věc, pohádaly jsme se naostro snad tisíckrát, když nás slyšeli kluci z kapely, raději utíkali. Ovšem geny, rodinné vazby jsou tak silné a zásadní, že se nad to vždycky rychle povzneseme.

M: Dnes už se spíš shodneme, nerozčílí mě Teniny historky ani občasná laxnost, respektuju její názor. Dost věcí vidíme stejně, třeba kteří zpěváci v TV jsou trapní. A někdy je náležitě zdrbneme.

T: Ano. Když mi objevili Hodgkinův lymfom. Prošla jsem chemoterapií a po roce biologickou léčbou kmenovými buňkami. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala do rukou důsledné paní doktorky, která mi vše vysvětlovala. Což bylo uklidňující.

Moje 13. komnata ale byla v tom, že jsem to vzdala a nebojovala. Myslela jsem, že je konec, a odevzdala se pasivně osudu. Což vyděsilo děti i Marthu.

M: Tena byla vždycky zvyklá řešit své problémy sama a nepřenášet je na okolí. I kvůli prožitku z dětství s maminčinou rakovinou to měla v sobě někde zapouzdřené. Je Beran, jenže tenkrát to vzdala.

Vařila jsem jí řecké dobroty a nosila je denně do nemocnice, snažila se pomoct, ale nevěděla jak. Byla apatická, v klidu. Což bylo nakonec asi nejdůležitější – a její tělo si poradilo samo.

T: Martha je akční a bojovná, v naší dvojici jasný motor. Celý život se o něco zajímá – na rozdíl ode mne. Já jsem pasivnější, spíš při zemi, nemám v sobě její neustálé nadšení. Ona kouše radostně i jablko! Jsem otevřená kniha, a protože Martha ráda čte, má mě dobře přečtenou.

M: To je těžké… Oceňuju, že se můžu spolehnout na Tenin úsudek. Umí mě dobře korigovat. Řekne to jednoduše, přímo a přesně vystihne podstatu. Navíc s černým humorem. Zatímco já vše posuzuju z různých úhlů. Taky obdivuju, že se pustila do náročné činnosti: překládání z řečtiny. Udělala to takovým hrr způsobem: vešla v Řecku do knihkupectví a zeptala se na nějaký bestseller. Ani ho nedočetla, začala hned překládat. A moc dobře. Jmenuje se Deník ctihodné prostitutky, ale není tam nic vulgárního. Já bych měla takový respekt, že bych to ani nezkusila.

T: To je ono, já mám málo respektu k věcem, které se mě citově nedotýkají. Možná se k překládání vrátím, měla bych na sebe vymyslet nějaký bič, pravidelný denní rituál.

M: Mě baví moc věcí, čtení, malba na hedvábí, pěstování kytek na terase…, ale focení je po zpěvu na první příčce. Zrovna mám v Dobřichovicích výstavu, v galerii Tomáše Bíma.

M: Spolu s Churchillem říkám: No sports. Ale ráda plavu, chodím, jak říkám, na procházky se psem bez psa, no a tančím. Tanec je nejzdravější druh pohybu a jde jím skvěle vyjádřit radost. V Řecku patří k životu jako jídlo a vzduch. Maminka nás naučila nejen nádherné písničky, ale i první taneční krůčky. Řeckých tanců je několik stovek a Češi o ně mají pořád velký zájem, což nás těší.

T: Jsou lidi, kteří si neumějí představit život bez fitka. Já ano. Manžel mě kdysi nutil běhat, pak zjistil, že mě to nebaví, a běhal sám. Ani plavání mě nebaví. Miluju moře, ale neplavu daleko jako Martha, jen se čvachtám u břehu. Ovšem tanec mě baví.

M: Pojedeme pořád dál, bez hranic. Těšily jsme se koncem dubna na pražský koncert s charismatickým řeckým zpěvákem Yannisem Kotsirasem, kde jsme měly zazpívat jako hosté.

Teď to nepůjde, ale máme taky roztočené další CD s řeckými písničkami, už páté. A nový komorní pořad se dvěma muzikanty, kde si povídáme s lidmi o Řecku. A určitě se objeví spousta dalších zajímavých věcí, až tahle těžká situace skončí…

T: Těším se hlavně na chvíle s Valentinkou.

M: To já taky, umí všechny kolem rozzářit svým nádherným úsměvem.

Může se vám hodit na Zboží.cz: