O čem jste psala diplomovou práci na Janáčkově akademii múzických umění v Brně?

Bylo to o My Fair Lady. Rozbor díla. Rolí Lízy Doolittlové jsem totiž vstupovala do prvního angažmá ke Stanislavu Mošovi v Městském divadle v Brně.

Představení se jmenuje My Fair Lady ze Zelňáku. Mluví se v něm brněnským hantecem. Jak dlouho jste se ho učila?

Za čtyři roky studií člověk leccos pochytil. Stačilo pozorovat tramvajáky, vlastně šalináky, a hodně výrazů od nich šlo odposlouchat. Představení se stále hraje, takže hantecem mluvím skoro plynule. 

Tak mi něco řekněte...

Maš dobró hercnu.

Což znamená?

Máš dobré srdce.

Vy jste zase betálné šnicl (hezká dívka - pozn. red.)...

Děkuji za poklonu. Ale doufám, že nejen to. Jeden novinář mi kdysi vysekl poklonu za inscenaci, ale dost zkomolil mou odpověď. Řekla jsem mu, že jsem ráda, že se mu představení líbilo. Později vyšel titulek: Jsem mladá a ráda, že se líbím všem. To bylo na vraždu.

Podle kritiků jste velmi všestranná herečka. Vybíráte si role, nebo berete všechno?

Určitě si vybírám. Zatím jsem díky bohu nebyla nucena dělat práci jen pro peníze.

Vystudovala jste muzikálové herectví. Nejsou ale u nás muzikály jen show, kde exhibují hvězdy?

Ony za to nemohou. Obsazují je producenti. Je ale pravda, že většina z nich těžký muzikálový žánr neovládá. A dělat to napůl je šmíra. Málokdo to ale uzná. Podle mě se tuzemský divák za krátkou historii českého muzikálu ani nestihl naučit rozlišovat kvalitu. Za ní musí do Vídně nebo do Londýna. Nicméně i mezi tuzemskými hvězdami jsou výjimky. Za všechny uvedu Jirku Korna, před jehož profesionalitou se hluboce skláním.

Jaké naše muzikály vás zaujaly?

Z těch prvních Jesus Christ Superstar a Bídníci ve vinohradském divadle. Byly dobře řemeslně zvládnuté a poctivě nazkoušené. Z těch mladších brněnské inscenace Hair nebo Oliver.

Myslíte si, že muzikálové herectví ovládáte?

Ve škole dostane člověk jen základy. Ty myslím v sobě mám. Do budoucna je důležité, jak se budu jako zpěvačka, herečka a tanečnice zdokonalovat.

Nyní hrajete v několika divadlech najednou, točíte pro televizi. Opravdu dokážete všechny role zvládat s plným nasazením?

Nechci nic brát polovičatě. Poslední dobou tíhnu spíš k činohře. Nebaví mě, když se někdo rozhodne, že se za pět týdnů nazkouší muzikál. S matematickou jistotou ho za tu dobu lze nazkoušet jen průměrně. S tím se nerada spokojuji a raději do toho nejdu.

Ještě jednou. Spočítal jsem šest divadel, dva seriály. Opravdu dáte všem rolím to své?

Snažím se o maximum. Když jsem nedávno zkoušela v divadle Marii Stuartovnu, tak mi roli v seriálu na dva měsíce zmenšili. Natáčela jsem proto minimálně. Teď mám po divadelní premiéře a zase se začínám více věnovat seriálu. Lze to skloubit dohromady.

Na jevišti jste hrdou panovnicí. Máte to tak i v běžném životě?

V rodině jsme všechny silný ženský. Je to dědičné.

U Čvančarů tedy vládne matriarchát?

No, malinko. Velkým vzorem pro mě byla babička, která nedávno zemřela. Najednou odešla hlava rodiny. V rodině na sebe klademe velké nároky a mně se to přenáší do požadavků při posuzování partnera. Ale nejsem žádná fúrie. Jen mám vysoko hozenou laťku.

Jaké vlastnosti jste si oblíbila na své babičce?

Byla silnou ženskou osobností. Velmi noblesní, inteligentní, pracovitý, přitom prostý a pokorný člověk.

Taková babička Boženy Němcové?

K té měla velmi blízko. Věřila v Boha a Pannu Marii.

Herci za sebou mají často osudy proložené nešťastnou láskou, alkoholem a podobně. U vás jsem na nic skandálního nenarazil...

Jsem z velmi konzervativní rodiny. Nikdy jsem nebyla žádný sígr. Když jsem odešla z rodného Mělníka do Brna, začal mi kolejní život, což bylo trochu nezávislejší. Ale ani na Moravě jsem nevyváděla větší alotria.

Pocházíte z Mělníka, takže si nejspíš zavdáte dobrého vína, nebo ne?

Zřídkakdy. I když strýc Vojtěch Kušina, maminčin bratr, je skvělý mělnický vinař.

Tak další možný hříšek. V seriálu Ordinace v růžové zahradě jste kolegyni doktorce přebrala muže. To taky děláte?

Teď budu bránit charakter role Markéty Foltýnové. Je dobrá lidská duše, ocitla se ve srabu a jednala zkratkovitě. Dá se to myslím pochopit. Na vlastní kůži se mi to nikdy nestalo. Určitě jsem v životě nějaké chyby udělala, ale když se podívám do zrcadla, můžu říct: jsi dobrý člověk.

Ale přání rodičů, kteří z vás chtěli mít architektku, jste se vzepřela.

To ano. Maminka je původně projektantka. Chtěla, abych v tom pokračovala. Abych měla slušné povolání. No, a já se stala komediantkou.

Zvolila jste si neslušné povolání?

Architektku by doma prostě měli radši!

A dneska?

Maminka se už smířila. Když byla na Marii Stuartovně, myslím, že odcházela pyšná.

A pořád platí, že je pro vás největším kritikem?

Přesně tak. Když přijde na představení, vždy se mi trochu podlamují kolena. Kolegové si dělají srandu: Bacha, hrajme pořádně, protože paní Čvančarová sedí v hledišti. Byla vždycky hodně přísná, ale jinak je to nejhodnější člověk na světě.

Tatínka jste ztratila před třemi lety. Dokázala jste se s tím už vyrovnat?

Byl obrovský sportovec a vypadal vždy o deset let mladší, než byl. Zabil ho elektrický proud. Stále to bolí.

Rozhodně vás nechci trápit. Jaký máte vztah se starším bratrem?

Je počítačovým inženýrem. Mluví úplně jiným jazykem než já. Ale máme se hrozně rádi.

Bylo to tak vždycky?

Jako malé děti jsme mezi sebou trochu bojovali. Jednou mě nechtěl pustit do kuchyně. Byly tam dveře se skleněnou výplní a já do ní vztekle bušila tak, že se rozbila. Měla jsem roztrženou ruku a jemu vypadlo sklo do obličeje. Hned jsme se objali a za ručičku pelášili k doktorovi.

Hledala jste v mládí také smysl života?

Musím říci, že jsem se v útlé pubertě zabývala myšlenkou vstoupit do nějakého církevního řádu. Záhy jsem ji pak opustila. Některé jeptišky velmi obdivuji. Mají totiž mnohem obětavější přístup k nemocným nebo postiženým lidem než zdravotní sestry. Berou to opravdu jako poslání. Tohle jsem ale ještě nikomu neříkala.

Staráte se ráda o druhé?

Spíše ano. Ráda druhé opečovávám.

To bude váš přítel asi hodně spokojený muž...

Je to vzájemné.

Je herec a prý se k vám chová rytířsky.

Přesně tak, ale nerada bych to rozpitvávala.

Proč ne?

Je to vtíravé, nepříjemné, moc osobní a nevím, proč bych to někomu měla věšet na nos.

Tak dobrá. Měla jste před kamerou i jinou roli než jen zdravotní sestřičky?

Byla jsem i princeznou.

Navíc v televizi moderujete Autosalon.

Původně jsem to vůbec nechtěla dělat. Potřebovali herečku, která hodně jezdí a má vřelý vztah k autům. A ten mám. Přesvědčili mě, abych zkusila udělat pilotní díl. Mě to pak strašně chytlo.

Jaké auto máte?

Citroen Xsara z roku 1999, což je stále mé první. Ušetřila jsem si na něj z honorářů za pohádku a za zahraniční představení. V bazaru jsem na stůl vysázela dvě stě tisíc a byla nesmírně hrdá.

Zkoušeli jste působení hudby na řidiče. Co nejvíce ovlivňuje vaši rychlost?

 Muzika z Pulp Fiction. Když si ji pustím na dálnici, tak platím pokuty za rychlou jízdu.

Podle mě zase tak moc pokut neplatíte. Hezká ženská, navíc herečka to s dopraváky vždycky dokáže nějak skoulet, nebo ne?

No dobře, trochu ano. Nasadím andělskou tvář a občas se mi poštěstí. Na druhou stranu mě mrzí, že se nechají ukecat. Člověk si jich pak nemůže vážit a mít z nich respekt.

To jste asi neměla říkat...

Pravda. Teď jsem si naběhla. Příště mi to spočítají a to bude pak respektu.

V současnosti jste na roztrhání. Jak odpočíváte?

Občas spím jen čtyři hodiny denně, takže málo. Když přijdu někdy unavená z představení, pustím si televizi, abych se úplně dotupila. Na to je bedýnka výborná. Chvíli na ni tupě zírám, mozek pak vypne, spadnu do postele a usnu.

A to se ani v televizi nepodíváte na své role a nehodnotíte je?

Jasně že se podívám. Ordinaci jsem teď už měsíc a půl neviděla. Nestíhám. Nechala jsem si jeden díl nahrát na video a celek nebyl vůbec špatný. Seriál má rozhodně svoje kvality. Herec nemusí chodit kanály, když v něm hraje.