Článek
Dva měsíce v roce jí o půlnoci svítí sluneční paprsky do oken, stejně dlouhou dobu pak tráví pod světly zářivek. Do nejbližšího města to má 330 kilometrů. Zuzana přitom prožila dětství v samém centru Prahy, kde měla vše na dosah ruky.
V roce 2005 se vydala se svým přítelem na třítýdenní túru do Laponska. Jedna z jejich cest mířila i do odlehlé vesnice Inari, která má kolem pěti set obyvatel. Tady nakonec Zuzana, jež v hlavním městě šéfovala jedné neziskové organizaci, před šesti lety zakotvila natrvalo.
„Po své první návštěvě jsem se sem vracela každé léto. Nakonec jsem se rozhodla zkusit tady žít. Je to taková Amazonie Evropy. Pohádkový, osvobozující prostor rozlehlé arktické přírody,“ říká Pražačka, která se přestěhovala do cizí země sama, jen s lyžemi, stanem a minimální znalostí finštiny.
Vše se musela učit za pochodu. A nebylo to vůbec snadné. Sen o složení zkoušek pro povolání průvodce v divočině si zatím nesplnila, zato však ovládla finštinu natolik, že vede jazykový kurz pro cizince. Věnuje se také výuce tance a v rámci možností roli maminky tříleté dcery. Působí též ve službách cestovního ruchu.
V plánu má i organizování individuálních výletů pro zahraniční turisty, aby si vyzkoušeli, jaké to je být v přírodě odkázán sám na sebe. „Pobyt tady nutí člověka zpomalit, nechat na sebe působit prostor, průzračný vzduch a léčivé ticho,“ říká s úsměvem.
Život podle cyklu přírody
Podle jejích slov obyvatelé Laponska hodně drží při sobě, jsou štědří a mnohem víc si váží obyčejných věcí.
„Byla jsem zvyklá mít všechno u nosu, to tady neplatí. Máme jednu malou samoobsluhu, nejbližší velké město je Murmansk v Rusku,“ vysvětluje s tím, že se místní obyvatelé snaží žít podle cyklu přírody.
Cesta do porodnice do města Rovaniemi, kde jsem rodila, trvala pět hodin.
Nejméně dva měsíce je tak čekají prosluněné noci, stejně tak dlouho pak úplná tma. Teploty se tady během zimních měsíců pohybují kolem –20 stupňů.
„Když klesne ještě o dalších dvacet, měly by se zavřít školy, ale nikdo to neřeší. Fungovat se musí normálně,“ povídá žena, pro niž byl největší zážitek vidět na vlastní oči polární zář.
Zvyknout si naopak musela na všudypřítomné soby, kteří se pohybují jen tak po vesnici. Jediné, co představuje problém, je špatná dostupnost lékařské péče.
„Třeba cesta do porodnice do města Rovaniemi, kde jsem rodila svou dceru, trvala pět hodin. Naštěstí jsme to jako jedni z mála zvládli. Dokonce už existuje i kniha příběhů dětí, které se narodily cestou do porodnice,“ přibližuje Zuzana.