Setkáváme se v noblesní kavárně v centru Prahy. „Čau. Co ty tady děláš?“ přichází k nám slavný operní pěvec Štefan Margita a dodává: „Nebudu rušit, ale moc pozdravuj tátu.“ A odchází ke stolu opodál.

„Je tátovým kolegou z opery,“ říká Honza. Vzápětí mi vysvětluje, že umělecké geny se u nich předávají po generace.

Nelituje táta Oldřich, přes dvě desetiletí sólista pražského Národního divadla a Státní opery, když vás vidí v muzikálu?

Naopak, on je můj úplně největší fanoušek. Na premiérách dokonce pláče, jak moc je dojatý. Poctivě fandí s mámou po boku. Případné chyby nevyčítají. A mohli by. Oba jsou profesionálové.

Prozradíte mi, jak dokážete při tak intenzivním tanci na jevišti ještě zpívat?

Jednoduše, choreografie je pevně daná a secvičená. Například režisér Ján Ďurovčík nám ji v Kalichu dává s velkým předstihem, mám čas se na představení připravit. Fígl je pak v tom, že vím, kdy je nezbytné se na jevišti takzvaně nadýchat dopředu, kdy si musím přidechnout, abych byl schopný dozpívat do konce, jak moc zabrat a kde se šetřit. Je to i o fyzičce.

Takže chodíte ve volných chvílích běhat?

Ano, ale ještě jsem to nedotáhl na standard broadwayských herců, kteří vyrážejí po nocích do fitek na pohyblivé pásy a tam si zpívají. Já jsem stydlín, běhám bez zpěvu, nejčastěji v parku. Když mám náročné představení, namátkou jmenuji Horečku sobotní noci, trénuji i doma. V tomhle případě jsem skákal v obýváku přes švihadlo.

Když člověk skáče a u toho zpívá, tak si tím záměrně rozhodí bránici a na to je důležité tělo navyknout. Sousedi mi ani nenadávali, že jim dupu nad hlavami.

V Horečce sobotní noci září v pražském Divadle Kalich v roli Travolty.

V Horečce sobotní noci září v pražském Divadle Kalich v roli Travolty.

FOTO: archív Divadla Kalich

Nejdříve tedy muzikálovou roli připravujete po taneční stránce, pak začínáte zpívat?

Začíná se vždy pilovat pěvecký part, když ho zvládnete, jde se na tanec. Pohybová paměť bývá u muzikálových herců silnější. Spíše než pořadí kroků jim na pódiu vypadne kus věty, slovíčko, slovosled. Potom musejí improvizovat.

Jedete při představení na doraz. To pak v šatně padnete do mdlob?

Je to kus od kusu. Někdy mohu hned odjet domů, jindy musím ještě chvíli roli vydýchávat. Po odehrání Horečky sobotní noci si rád dávám s kolegy malé pivo. Pak sedám na tramvaj, jedu domů.

Fyzicky náročnějším představením uzpůsobuji i životosprávu. Myslím na to, co a kdy budu v daný den jíst. Některá jídla, zvlášť těžká, nejsou nejšikovnější. Někdy mám navíc i dvě akce za den. Nicméně ani tak večery netrávím někde vysílený. Ano, hodně energie sice na jevišti vydám, jenže spokojení diváci mi ji vrátí zpět. Jedu na krev, ale stojí to za to.

Představení končí před 22. hodinou. V kolik usínáte?

Po posledním potlesku potřebuji tak hodinu a půl, aby si mé tělo zážitky dojelo, dopotilo se a tak. Usínám kolem půlnoci. S čistou hlavou.

Vysvětlíte laikovi, proč je váš žánr vnímán jako méně hodnotný než třeba činohra? Vy se přece na pódiu nadřete víc než herec „jen“ odříkávající text.

To je na dlouhou debatu. Rád bych věřil, že se podaří, aby náš obor získal pozici, kterou má na Západě, kde se těší velkému respektu. U nás mu asi ublížilo uplynulých dvacet let, kdy producenti sázeli na velká jména, slavné rockové, popové zpěváky. Sice výborně zpívali, jenže třeba dobře netančili, nehráli. Prostě profíci, určitě skvělí v oboru, neměli tolik práce a načas ji našli v muzikálech. Ty se pak prodávaly přes jejich tváře, ne přes kvalitu představení. Proto se na ně začalo koukat s despektem.

Jenže vy sám také přebíháte z žánru do žánru. Pronikl jste i do filmu, televize.

Je to pro mě řemeslný výlet, jímž se snažím nezacyklit se. V televizi nebo filmu jedete na place v jiném tempu, v jiném prostředí, s jinými lidmi. Ale není to tak, že bych se od muzikálu snažil propracovat jinam. Ani náhodou!

Mám rád změny. Jen představa, že bych hrál jeden kus dva roky dokola, by mě zabila. Teď vystupuju v deseti, dvanácti různých projektech. Jsem na jevišti mladý, starý, romantik, padouch. To mi plně vyhovuje.

Cenu Thálie poprvé získal v roce 2012. Porota mu ji udělila za roli Dannyho Zuka v Pomádě. Na jedné z akcí, která muzikál propagovala, se role krásky zhostila herečka Luba Skořepová.

Cenu Thálie poprvé získal v roce 2012. Porota mu ji udělila za roli Dannyho Zuka v Pomádě. Na jedné z akcí, která muzikál propagovala, se role krásky zhostila herečka Luba Skořepová.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Máte doma dvě Thálie. Kdepak ceny schováváte?

Ve vitrínce v pracovně. Hrdě ji zdobí. Nicméně jsou hodně tvarově složité, domluvili jsme se proto se ženou, že je dáme za sklo. Blbě by se na nich utíral prach... Snažím se nebrat své role fatálně. Většinou mám nejradši tu poslední, protože jsem v ní nejvíc ponořený. Thálie vnímám tak, že komise chtěla ocenit mou celkovou práci, což i posledně tvrdila.

Hostujete po celé republice. Vzpomenete si, kde jste hrál za poslední půlrok?

Ono to jen vypadá, že bývám na roztrhání. Spíš mám divadla, s nimiž spolupracuju dlouhodobě. V Praze třeba Kalich. Pravidelně jezdím ještě do Liberce, Plzně a Českých Budějovic. Hrál jsem také v Bratislavě, projel jsem napříč Slovensko. Vyrážím do Brna na Děti ráje (cena Thálie 2015 - pozn. red.).

V létě budu na Karlštejně. Kdybych své nasazení shrnul, je zatím víc měst, v nichž jsem nehrál, než hrál.

Část z vyjmenovaných měst mapuje i váš život, že?

Zvláštní co? Narodil jsem se v Liberci, vyrostl jsem v Českých Budějovicích. Scénografii jsem studoval v Brně a Praze. V Plzni zase žila část mé rodiny.

Kříž

Druhou Thálii získal letos za brněnskou verzi muzikálu Děti ráje. Na snímku s producentem představení Sagvanem Tofim.

FOTO: Profimedia.cz

 Divadelní tradice vašich předků sahají několik generací vzad. Rozklíčujete mi je?

Zkusím to. Pojí se s tátovou rodinou. On je, jak jsem říkal, operní zpěvák. Stejné povolání má moje sestra, nyní plně na rodičovské. Tátova máma, tedy má babička, byla operní zpěvačka ze slavné herecké rodiny Hanusů. Děda, její muž, se živil jako operní režisér a šéf opery. Prababička s pradědečkem byli amatérští operní zpěváci. Stačí?

Asi ano, abychom se v tom neztratili. Co rodina vaší mámy?

Ta je techničtější. Její máma, moje babička, pracovala jako notářka. U ní v kanceláři mě vždy fascinovaly stohy papírů a razítka. Ten svět jsem coby kluk vyrůstající v českobudějovickém divadle nechápal. Úředničina byla, viděno dětskýma očima, hodně exotické povolání.

Víc než zmíněná opera?

Jistěže. Tu díky tátovi znám hodně dobře. Mám ji moc rád, ale netroufl bych si na ni. Do opery se jen tak naskočit nedá. Když si jí vážíte. Je řemeslně úplně jiná. Ani operní pěvci většinou nedokážou upravit svůj řemeslný kód, aby uspěli v muzikálu.

V roce 2010 jste ovládl televizní castingovou show Robin Hood aneb Cesta ke slávě. V třetí řadě Česko hledá SuperStar jste skončil patnáctý. Šel byste do toho znovu?

Nešel. Do SuperStar mě přihlásil někdo jiný. Zajímavá zkušenost, ale už nikdy nic podobného dělat nebudu. A Robin Hood? Tam jsem se cíleně ucházel o hlavní roli v divadle, kde jsem hrál. Robin byl prostě pro mě! Dva jeho představitelé byli jasní. Obsazení zbývajících mělo vzejít ze soutěže. Proto jsem do ní vstoupil. A taky proto, že se má tvář jednou týdně prezentovala v oboru, co mám rád a který se snažím dělat dobře, v televizi. Taková příležitost se u muzikálu naskytne výjimečně.

S krásnou Marií ho spojuje nejen divadlo. Vzali se loni na podzim.

S krásnou Marií ho spojuje nejen divadlo. Vzali se loni na podzim.

FOTO: soukromý archív Jana Kříže

Muzikál vám přinesl i lásku, manželku Marii. Není náročné vídat se doma a v práci?

Našli jsme si na začátku rytmus, abychom neměli ponorku. Když to hodně zjednoduším, do divadla vejdeme společně, společně z něj odcházíme, ale uvnitř jsme každý sám za sebe. Prožíváme své rituály, sedíme ve své šatně...

V liberecké verzi Někdo to rád horké se oblékl do ženských šatů. Jedním z jeho kolegů na jevišti byl i Dalibor Gondík.

V liberecké verzi Někdo to rád horké se oblékl do ženských šatů. Jedním z jeho kolegů na jevišti byl i Dalibor Gondík.

FOTO: ČTK

Řekl jste někdy ženě: v téhle roli bych radši viděl tvou kolegyni?

To by asi nebylo moc strategické, co? Ale ani mě to nenapadlo. Musím ovšem říci, a potvrzují to i kolegové, že hrát s životním partnerem milostné scény, milostný vztah na jevišti je prostě divné. Svádět vlastní manželku, se kterou se vám do „hraných“ emocí motají i jiné, je bezesporu obtížné.

Vím, že jste na vysoké vystudoval scénografii. Proč ne rovnou muzikálové herectví?

To má delší historii. Že existuje nějaký muzikál, jsem dlouho nevěděl. V dětství jsme sice měli v autě na kazetě Ježíše a Drákulu, hrávali v nich tátovi kamarádi z opery, nikdy mě ovšem ani nenapadlo, že bych něco podobného dělal. Chtěl jsem být činohercem, mířil jsem na konzervatoř. Ale jedna dobrá duše mi to v divadelním klubu naštěstí rozmluvila.

Čím?

Řekla: „Máš-li jinou variantu, jdi tam. Hercem můžeš být i bez konzervatoře. Naopak po ní můžeš být už jen hercem. A podívej se kolem sebe, kolik lidí kumšt uživí. Kolik zájemců pohoří. Svůj osud v tomto směru moc neovlivníš.“ Což je pravda.

Tak jste šel na střední školu uměleckých řemesel se zaměřením na tvorbu hraček a dekorativních předmětů.

Chtěl jsem dělat scénografii a tenhle obor byl pro ni skvělá výtvarná průprava. Osvojil jsem si práci s různými materiály od dřeva po plast, látky. Navrhl, vyrobil jsem řadu hraček. Jednu z nich jsem dal tátovi. Já doma žádné své nemám. Ale až se nám narodí děti, budeme-li mít štěstí, nějaké jim třeba udělám. Anebo budu alespoň vědět, jaké nepořizovat.

Zazářil také v muzikálu Mauglí, který kritici přijali s nadšením.

Zazářil také v muzikálu Mauglí, který kritici přijali s nadšením.

FOTO: archív Divadla Kalich

Kdy u vás vyhrál konečně ten muzikál?

Na vysoké škole v Brně mě uhranulo scénické čtení. Poté jsem se za holkou přesunul do Prahy. Začal jsem víc zpívat, pak přišlo první předzpívání do muzikálu spojené s totálním okouzlením. Začalo mě to hrozně bavit, ovšem dva tři roky trvalo, než se z koníčku stala profese. Vytlačila pak z velké části scénografii, kterou občas dělávám.

Naposledy při letní supervizi na již zmíněném letním představení na Karlštejně, kterou mi zadal producent akce Janis Sidovský.

Ale vy v něm také hrajete, netluče se to?

Dokážu ty obory oddělit. V mozku vždy přepnu na danou profesi. Pravda, nad první podobnou zakázkou jsem před lety váhal. Při ní jsem ale zjistil, že to jde. Scénograf pracuje dřív, než herec dostává svůj part. Na Karlštejně mě čeká celkem dvanáct představení. A jsem tomu rád. Bez potlesku diváků by pro mě léto bylo dlouhé.

Já na podobných akcích občas moknu. Kdy se vlastně nedohrává kvůli počasí?

Většinou bývá na místě člověk, který konec určí. Ale zažil jsem i kusy, kdy se herci ptali diváků, zda zvládnou v nečasu sedět. Někdy, třeba v Českém Krumlově, se připraví i mokrá varianta. O naše pohodlí obecně nejde. My jsme ochotní hrát v dešti. Myslím, že herec vydrží strašně moc, když se divák chce bavit.

Co budete dělat v padesáti? Dá se hrát ještě v muzikálech?

Proč ne? Dobře napsaný muzikál myslí na všechny věkové skupiny. Stárnu s rolemi. Můžu je získat, když budu dobrý, klidně v sedmdesáti, osmdesáti. Ale chápu, že mluvím za muže. Ženy to mají těžší. Říká se, že není ničeho více „než žen u divadla“. Je jich víc, rolí pro ně naopak méně, což vychází z historie.

Bylo jasné od dětství, že budete „ten“ umělec?

Asi jo. Někdo mi kdysi říkal: „Když člověk patří na jeviště, stejně se tam dostane, ať se děje, co se děje. Prostě si ho přitáhne.“ Já to viděl kolem sebe v divadle. Ta myšlenka je taková romantická, ale každý u divadla musí být menší či větší romantik.

Tvrdíte, že máte rád výzvy a že čekáte na svůj strop. Už jste do něj narazil?

Věřím, že ještě ne. Každým rokem přemýšlím, jestli se to už neblíží. Tahle nejistota mě ale nutí víc makat. Ta malá pochyba, že narazím na svůj strop v rámci nějaké role.