„Ukaž jim, jak vypadá chlap,“ zní z jiného kouta tribuny, když nastupuje jejich oblíbenec. Čím víc stoupají kategorie k těžkotonážním postavám, tím víc tribuny bouří. Tedy přesněji řečeno tribuna. Víc než jednu tribunu haly v Podvinném mlýně v Praze fanoušci kulturistiky nezaplní, i když jde o vrcholnou soutěž.

„To vám přišlo málo?“ diví se Martin Jebas, předseda Svazu kulturistiky a fitness v České republice, když se mu později přiznám, že jsem čekal větší zájem. „Nakonec jsme měli asi osm set platících diváků, což je hodně. Je to kulturistika,“ konstatuje, „stadión asi nezaplníme.“

Na druhou stranu ho těší, že přibývá kulturistů napříč kategoriemi. Předloni se domácích soutěží zúčastnilo 380 závodníků, loni 511 a letos jen za celé jaro 420. Část fanoušků na tribuně tvoří přátelé a kolegové závodníků, kteří dokážou vytvořit slušný hluk. Do toho duní muzika, kterou si závodníci vybírají ke svým sestavám. Obvykle nějaká moderní „tucárna“ nebo naopak rockové fláky ze sedmdesátých a osmdesátých let. Hluk nevadí ani mladé ženě, která v první řadě houpe kočárek.

Ač to tak nevypadá, změkčuje se i kulturistika žen. Na snímku závodnice nové kategorie physique.

Ač to tak nevypadá, změkčuje se i kulturistika žen. Na snímku závodnice nové kategorie physique.

FOTO: Petr Horník, Právo

Pravda, není to fotbal nebo hokej, tribuny stadiónu fanoušci kulturistiky nejspíš opravdu nezaplní, tím spíš, že tahle disciplína dlouho bojovala za to, aby byla vůbec uznána za sport. Tady totiž nejde o góly nebo o vteřiny.

„Základní postoj, prosím,“ vyzývá moderátor a finalisté každé kategorie mění pózy podle pokynů.

„Oba bicepsy zepředu – teď.

Široký sval zádový zepředu – teď.

Hrudník z boku – teď.

Zády k rozhodčím – oba bicepsy zezadu…“

Svaly, svaly, svaly. Na první pohled o nic jiného nejde. Pro laika je kulturistika zvláštní svět exhibicionismu a přísných pravidel estetiky. I někteří kulturisté sami o sobě s úsměvem říkají, že jsou prostě magoři. Kdo ale nahlédne pod pokličku, uvidí, že jen o svaly nejde. Kromě svých soupeřů totiž bojují i sami se sebou a také s předsudky veřejnosti.

Na plovárnu nechodím

„Sedmdesát procent úspěchu vychází ze stravy,“ říká Tomáš Bureš, jeden z mála našich profesionálních kulturistů. Odříkání v jídle je podle něj ještě horší než dřina v posilovně. „To právě dělí ty nejlepší od těch horších, že na sebe dokážou být tvrdí, držet třeba rok před závody dietu a jíst jednostrannou stravu,“ popisuje devětatřicetiletý státní trenér české reprezentace, který se kromě kulturistiky a provozování posilovny věnuje i profesi uměleckého formíře ve slévárně.

„Jakmile by kulturista začal být se sebou spokojený, je na čase, aby skončil,“ vysvětluje, co pohání závodníky, profi kulturista Tomáš Bureš.

„Jakmile by kulturista začal být se sebou spokojený, je na čase, aby skončil,“ vysvětluje, co pohání závodníky, profi kulturista Tomáš Bureš.

FOTO: Petr Horník, Právo

Ačkoli by jeho vzhled spolehlivě odstrašil každého, po rozhovoru jsem spíš nabyl dojmu, že by mouše neublížil. A navíc je stydlivý. Se závoděním začal relativně pozdě, v šestadvaceti letech, a největší překážkou pro něj bylo vylézt na pódium.

„Nejsem moc velký exhibicionista, takže vyjít skoro nahý, jen v plavkách mezi lidi pro mě bylo něco strašného,“ říká, jako by ho snad zkušenější kolegové do toho nutili. „Však to tak opravdu bylo,“ potvrzuje vzápětí. „Ale tím, že jsem hned vyhrával, mě to začalo bavit.“

I když připouští, že jiní kulturisté mají exhibicionismus v sobě, sám se v létě vyhýbá plovárnám a nenosí tílka, protože pohledy cizích lidí mu nejsou příjemné. „Jakmile jsem na závodech, tak to ze mě spadne a jsem v pohodě,“ říká dvojnásobný absolutní mistr ČR, mistr Evropy i mistr světa.“

Právě Tomáš Bureš může být podle Martina Jebase díky svému vystupování jedním z lidí, kteří nabourají předsudky veřejnosti vůči kulturistům jako agresivním a namyšleným horám svalů.

Předseda svazu kulturistiky Martin Jebas se lépe než na pódiu cítí v zákulisí. A bojuje za její lepší image.

Předseda svazu kulturistiky Martin Jebas se lépe než na pódiu cítí v zákulisí.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Myslím si, že mezi kulturisty narazíte na stejné lidi jako v jakémkoli jiném kolektivu,“ říká.

Líní parchanti, nazýval je Schwarzenegger

Co si lidé představí, když se řekne kulturista? Stačí se zeptat samotných kulturistů.

„Asi nejčastější představa je, že všichni jsou chodící lékárny nacpané steroidy,“ říká Tomáš Bureš. Mladý závodník Tomáš Horák, který nedávno ve své kategorii vybojoval třetí místo na mistrovství Evropy, zná i řeči o hloupých, nafoukaných svalovcích. „Dřív mě to hodně mrzelo, ale do hlavy těch lidí se nedostanu. Snažím se alespoň kulturistiku propagovat v co nejlepším světle.“

Disciplíny kulturistiky
Kulturistika (nebo též sportovní kulturistika) – disciplína, při níž jde v první řadě o svalový rozvoj, symetrii a maximální vyrýsovanost svalstva.
Klasická kulturistika (pouze muži) – svalnatost, symetrie a vyrýsovanost postavy hrají také význačnou roli, ale závodníci jsou omezeni hmotnostními limity vzhledem k tělesné výšce.
Fitness – u mužů i žen je zde vyžadován přiměřený svalový rozvoj, symetrie i vyrýsovanost, u mužů opět s váhovým limitem. Závodníci zde navíc předvádějí devadesát sekund trvající volnou sestavu zaměřenou na silové, gymnastické a jiné prvky.
Bodyfitness – disciplína výhradně pro ženy, zaměřující se na symetrii postavy, přiměřené osvalení a vyrýsovanost, ale v mnohem nižší míře než u ženské kulturistiky.
Bikiny fitness – pro závodnice se sportovní postavou, ale bez výrazného osvalení a většího vyrýsování.
Atletické fitness – relativně nová disciplína pro muže i ženy. Soutěžící zde navíc provádějí fyzické výkony složené ze shybů, kliků na bradlech a z veslování na trenažéru.
Physique – nejnovější disciplína pro muže i ženy (u žen zapadá mezi kulturistiku a bodyfitness). U mužů znamená přiměřeně svalnatou a vyrýsovanou postavu, zároveň ale symetrickou s důrazem na celkové vystupování a vzhled závodníka. Muži jsou oblečeni v bermudách, ženy v plavkách.
 Zdroj: SKFČR

Dokonce i Arnold Schwarzenegger, který dal kulturistice tvář a jehož černobílé plakáty z dob největší slávy dodnes visí v každé druhé posilovně, ve svém životopise Total Recall píše: „Joe Weider (duchovní otec mezinárodní kulturistiky a Schwarzeneggerův přítel – pozn. aut.) říkal všem kulturistům líní parchanti. Pokud můžu soudit, měl ve většině případů pravdu. (…) Chtěli polehávat po pláži s tím, že je někdo bude sponzorovat.“

Měl však na mysli hlavně profesionály, kteří se tím živili, zatímco u nás je to až na výjimky záležitost amatérů, kteří svůj koníček musejí skloubit s prací. Schwarzenegger taky přiznává, že bral steroidy ještě v době, kdy nikdo neznal jejich vedlejší účinky. „Později se z užívání steroidů stal obrovský problém. Chlapci začali užívat dvacetkrát silnější dávky než cokoli, co jsme kdysi brali my,“ říká v knize.

Pohled do statistik Antidopingového výboru ČR skutečně ukazuje, že kulturistika u nás v počtu hříšníků suverénně vede mezi všemi sporty. Ze všech vzorků moči kulturistů, které za posledních dvacet let výbor testoval, obsahovala skoro čtvrtina nějakou zakázanou látku. Martin Jebas netají, že to je stín, který na kulturistice bude dlouho ležet, i když tvrdí, že vrchol dopingových skandálů přišel už před několika lety. Svaz se pod jeho vedením snaží působit preventivně a osvětově, pracuje s mládeží, dělá přednášky pro trenéry.

Příprava v zákulisí. Naposled se rozcvičit, slupnout banán nebo piškoty a samozřejmě natřít speciální barvou, která dá vyniknout svalům.

Příprava v zákulisí. Naposled se rozcvičit, slupnout banán nebo piškoty a samozřejmě natřít speciální barvou, která dá vyniknout svalům.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Určitě neplatí, že by závodník nemohl dosáhnout výborných výsledků bez toho, že by zneužíval zakázané látky. Důvody, že to berou ostatní, že mi svaly nerostou, protože to nemám dané geneticky, jsou jen alibismus.“

Vyrostli v posilovnách

Kulturista jako hora svalů není předsudek, spíš typický rys, který už ale taky přestává platit. Dalo by se říct, že kulturistika v posledních letech tak trochu měkne. Ženská kulturistika skoro vymizela ve prospěch estetičtějších soutěží bodyfitness a bikiny fitness. Vysoký počet mužů i žen se hlásí do kategorie physique, kde například muži soutěží v bermudách a vypadají „jen“ jako vypracovaní chlapci z pláže.

„Těžká“ kulturistika zůstává jako vrchol, ale nové kategorie byly podle Martina Jebase svým způsobem nutností. Jsou totiž společensky přijatelnější a pro začátečníky přitažlivější.

„Pokud vezmeme deset lidí z ulice, ukážeme jim fotky špičkového závodníka v kulturistice a ve physique a zeptáme se jich, jak by chtěli vypadat, devět z deseti vybere physiqua. Na těžkého kulturistu se spousta lidí ráda podívá, ale nemyslím si, že by tak chtěli vypadat,“ uznává.

Nové kategorie nevnímá jako druhořadé, ale jako příslušníky jedné rodiny. Ostatně ačkoli se kulturistika může jevit jako sport pro úzkou skupinu lidí, všichni závodníci vzešli z podhoubí běžných posiloven, kterých je v Česku přes tisíc. Svaz přitom registruje kolem 350 fitness oddílů, které dohromady vykazují kolem dvaceti tisíc členů.

První tři až čtyři dny piju dvanáct litrů vody, takže pořád chodím jenom na záchod, pak to utnu na půlku, pak na 1,5 litru a poslední dva dny skoro nepiju, to jsem úplně vysušený.Tomáš Horák, kulturista

Dáváte si fotky své postavy na Facebook? Třeba se vám brzy někdo ze svazu kulturistiky ozve. Martin Jebas s kolegy i tímhle způsobem vyhledává nové talenty.

„Když jsme třeba viděli, že někdo zveřejnil fotku, jak cvičí a dobře vypadá, tak jsme ho oslovili, pomohli mu sehnat trenéra, sponzora, navigovali ho až k soutěžím. Vydali jsme i publikaci, která nováčky provede od A do Z,“ říká předseda svazu.

Závodníci v „měkčích“ disciplínách také snáz přitáhnou nové fanoušky. Jedna z našich nejlepších závodnic bikiny fitness Adenike Endtová má na Facebooku přes deset tisíc fanoušků, kteří hltají kromě jejích fotek i hodně svérázné recepty na zdravé domácí sladkosti, v nichž často hrají roli ovesné vločky a mikrovlnka.

Ne v každé kategorii ale musí být nabito. Pozornost na mistrovství republiky si vysloužila i ta, do níž se zapsali pouze dva soutěžící. Tím lépe hodnoceným mezi kulturisty-vozíčkáři byl Daniel Minster ze Studénky.

„Od osmnácti let jsem cvičil rekreačně s činkami, takže nějaký základ pro kulturistiku jsem určitě měl,“ říká jednačtyřicetiletý otec dvou synů, který po autonehodě před osmi lety ochrnul od spodní části hrudního koše dolů.

Kulturistů-vozíčkářů je na světě pár desítek. Na síle a mužnosti ale Danielu Minsterovi vozík nic neubral.

Kulturistů-vozíčkářů je na světě pár desítek. Na síle a mužnosti ale Danielu Minsterovi vozík nic neubral.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Moje nepozornost, udělal jsem to, co se nemá dělat, sáhl jsem po mobilu,“ vysvětluje, jak k tomu došlo. Po letošním mistrovství Evropy, kde skončil mezi třemi borci druhý, dostal nabídku soutěžit na profesionální úrovni, kde se dají vydělat i peníze. Přišel s tím Nick Scott, sám kulturista-vozíčkář, který se snaží dát všechny podobné závodníky dohromady.

„Ve světě jich je asi třicet,“ říká Daniel Minster a o nabídce uvažuje. Hodil by se mu nějaký sponzor, protože cestování i startovné něco stojí. „Nevím, jestli budu cvičit ještě dva, tři roky, záleží, co dovolí klouby, ale postavit se mezi profesionály byl můj sen, když jsem začal cvičit.“

Jak si zhuntovat tělo

I přes jistou popularitu si kulturisté většinou uvědomují, že jejich sláva končí za hranicí fitness komunity, v případě Tomáše Horáka je třeba k tomu připočíst hranici služebny Městské policie v Brně, kde pracuje jako městský strážník. Na nástěnce visí jeho fotky ze soutěží a v jedné místnosti je i malá posilovna. „Nezařizoval jsem ji já, ale tuším, že jsme jediná služebna v Brně, kde ji mají,“ říká.

Svaly se strážníkovi hodí. „Mám větší respekt, autoritu, ve fyzické zdatnosti je to určitě plus. Co si budeme říkat, policajt s pupkem nevypadá dobře.“

Poslední měsíc před závody, který je nejnáročnější, si bere dovolenou, takže potom občas slyší popichování kolegů: „Co je? Vždyť jsi byl měsíc doma, musíš být odpočatý!“

Do posilovny šel poprvé před šesti lety, to mu bylo devatenáct, protože chtěl po rozchodu s přítelkyní přijít na jiné myšlenky. I když jeho dětskými vzory byli Schwarzenegger nebo Stallone, vypadal jako střízlík a vážil necelých šedesát kilo. Za půl roku se mu ale povedlo něco neuvěřitelného – nabral na devadesát čtyři. Je to vůbec fyzicky možné? „Očividně jo,“ říká. „Když se do něčeho pustím, jdu do toho po hlavě. Samozřejmě se začalo říkat, že beru steroidy, ale já jsem jen dodržoval přísný režim a cvičil jsem každý den.“

„Vidím v tom způsob, jak sloužit veřejnosti,“ vysvětluje Tomáš Horák, čím ho zlákala uniforma.

„Vidím v tom způsob, jak sloužit veřejnosti,“ vysvětluje Tomáš Horák, čím ho zlákala uniforma.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

s trenérem Vladimírem Pajičem a trofejí z ME.

S trenérem Vladimírem Pajičem a trofejí z ME.

FOTO: archív Tomáše Horáka

Někdo se podle něj chodí odreagovat na ryby nebo si zaběhat, pro něj je takovým místem posilovna. Díky kulturistice člověk podle něj naprosto dokonale pozná svoje tělo, protože si opakovaně sahá na dno. Nejde přitom ani tak o zvedání činek jako o přísnou dietu. Ve fázi nabírání svalové hmoty dominují maso, vejce, tvaroh, což by ještě šlo, ale tři až čtyři měsíce před závodem začíná dieta a měsíc před závodem nejí nic jiného než rýži, zeleninu a maso. I k snídani.

Tomáš Horák se rozesměje, protože ví, že jak začne mluvit o dietě, „normální“ lidé si musejí pomyslet něco o bláznech. Začněme třeba sacharidovými vlnami.

„Spočívají v tom, že jednotlivé dny přidáváte nebo ubíráte příjem sacharidů, abyste pořád zrychloval metabolismus. Kdybyste měl stabilní příjem, tělo si navykne a nehubne. Sacharidovými vlnami ho ale stále šokujete, metabolismus zrychluje a tím hubnete.“

To ale ještě není nic proti superkompenzaci, období týden před závody, kdy je mimo jiné třeba zbavit tělo podkožní vody, aby se kůže na svaly doslova nalepila a na pódiu to pak lépe vypadalo.

„Ze začátku pijete hodně vody, pak méně,“ říká Tomáš Horák. „První tři až čtyři dny piju dvanáct litrů vody, takže pořád chodím jenom na záchod, pak to utnu na půlku, pak na 1,5 litru a poslední dva dny skoro nepiju, to jsem úplně vysušený,“ přiznává a sám takové počínání zhodnotí: „Poslední týden na dietě je pro organismus strašný.“

Naštěstí jsou v jídelníčku ještě takzvané prasečí dny. Bývá to třeba hned po závodech, kdy se kulturisté vrhnou na hamburgery, ale i během objemové fáze nabírání svalů. Tomáš Horák zařadí takový den vždy po měsíci přísného režimu. „Tehdy můžu celý den jíst cokoli, takže si třeba nastavím budík na půlnoc, do jedné v noci jím, pak jdu zase spát a ráno při snídani už to zase do sebe tlačím,“ směje se. I Tomáš Bureš tyhle dny dobře zná: „Začínáte štrúdlem a končíte večer v mekáči. Ale je to dobré pro psychickou pohodu, že se máte na co těšit a trochu nakopnete metabolismus.“